Politika pohodlí: když se lidé spokojí s výprodejem

Iluze, které prodávají populisté

Volební preference Andreje Babiše a jeho hnutí ANO dokazují, že část společnosti stále věří v pohádku o „úspěšném manažerovi“, který se postará. Přitom realita je jiná: Babišovo podnikání stojí na miliardách z veřejných peněz a jeho politické kroky dlouhodobě podkopávají důvěru v instituce. Není to lídr, ale oligarcha, který se do politiky vetřel kvůli vlastnímu byznysu.

Tomio Okamura mezitím opakuje stále stejná hesla o „ochraně národa“ a „suverenitě“. Jenže za těmi frázemi není nic než izolace, útoky na menšiny a podlézání Moskvě. A pak je tu hnutí Stačilo! – zvláštní slepenec komunistů, nespokojenců a politických turistů. Jejich program je směsicí populistického hněvu a nostalgie po „starých jistotách“, ve skutečnosti by však znamenal ekonomickou i geopolitickou katastrofu.

Politika pro rezignované

Podpora těchto stran neříká nic o jejich kvalitě. Říká ale hodně o voličích. Je pohodlné věřit, že Babiš „něco udělá“, i když víme, že hlavně pro sebe. Je snadné nechat se uchlácholit Okamurovým křikem, i když víme, že řešení nepřináší. Je lákavé fandit Stačilo!, protože slibuje „spravedlnost“, i když to ve skutečnosti znamená izolaci od Evropy a podvolení Kremlu.

Češi tak znovu volí nikoli odvahu, ale pohodlí. Raději poslouchat líbivá hesla než čelit složitosti reality. Demokracie je těžká, vyžaduje trpělivost a práci s fakty. Ale právě proto je lepší než autoritářské iluze.

Rezignace jako národní nemoc

Tahle tendence není nová. Už v roce 1938 jsme se vzdali bez boje a věřili, že „nějak bude“. V roce 1948 jsme nechali komunisty převzít moc výměnou za příslib jistot. V roce 1968 jsme se snažili věřit, že „socialismus s lidskou tváří“ může obstát – a zaplatili jsme za to tanky na ulicích. Dnes se situace opakuje. Jen místo tanků přichází billboardy a lživé statusy na Facebooku.

Problém není jen v politicích. Problém je v části národa, která si zvykla rezignovat. Češi rádi nadávají, že „všichni kradou“ a „všichni jsou stejní“. Jenže tahle fráze je pouhou výmluvou pro vlastní lhostejnost. Demokracie bez občanské odpovědnosti nefunguje. A tam, kde občané rezignují, nastupují populisté, kteří vládnou disciplínou svých voličů.

Politika pohodlí = politika úpadku

Koalice ANO, SPD a Stačilo! by byla koalicí pohodlí, nikoli kompetence. Vláda, která by odměňovala rezignované, ty, kdo nechtějí slyšet složité odpovědi a raději se nechají uchlácholit líbivými frázemi. Jenže pohodlné řešení je ve skutečnosti cesta k úpadku: k oslabení ekonomiky, k oslabení vazeb na Západ, k posílení vlivu Ruska a k pomalému rozkladu svobody.

Národ na rozcestí

Nadcházející volby tak nejsou jen další rutinou, ale historickou zkouškou. Rozhodují o tom, zda se Češi konečně stanou dospělým národem, který si uvědomuje svou odpovědnost, nebo zda zůstanou národem, který se opakovaně vrací k sebedestruktivním volbám.

Pokud ANO, SPD a Stačilo! převezmou moc, nebude to selhání politiků. Bude to selhání celé společnosti. Bude to dobrovolná rezignace na budoucnost, která vymění Evropu za Kreml, demokracii za oligarchii a odpovědnost za pohodlný cynismus.