Samolepka Bureš. Stín, který nezmizel.

Andrej Babiš se rád prezentuje jako lídr, který ví, jak vést stát i učit druhé morálce. Vlastní značku má promyšlenou, právníky po ruce vždy připravené. Přesto existuje stigma, které neumlčí žádná jeho tiskovka ani soudní rozsudek. Toto stigma nese jméno Bureš. Záznam v dokumentech bývalé Státní bezpečnosti, který ho staví do role spolupracovníka komunistické tajné policie.

Tahle kauza není sen. Je to desetiletí právních návratů, nálezů v archivech a veřejných mediálních soubojů. Není to pouze rétorika politického soupeře ani spiknutí proti Andreji Babišovi. Jde o konkrétní dokumenty a série soudních řízení, která postupně odhalují, že spor není teoretickou hříčkou. Je to trvalý právní a politický problém, jenž Babišovu kariéru neustále stíní.

Kdo, kdy a proč: faktická jádra sporu

Základ sporu tvoří archivní záznamy, včetně tzv. statistické karty z evidence StB, kde se objevuje krycí jméno „Bureš“. Objevení této karty v archivech vyvolalo v posledních letech vlnu právních kroků. Procesy vedly přes několik institucí a soudních instancí — od bratislavského krajského soudu, přes slovenské ústavní a nejvyšší soudy, až po jednání se slovenským ministerstvem vnitra. Výsledek? Několik vyhraných i prohraných kol, a nakonec — dohoda, která oficiálně uznala, že Babiš nevědomě či neúmyslně se spoluprací StB neprovinil, přesto však samotné archivní záznamy zůstávají k nahlédnutí.

Tahle kombinace, tedy archivní „otisk“ plus právní smír, v níž slovenské Ministerstvo vnitra uznalo, že Babiš byl v dokumentech StB evidován jako agent neoprávněně a s StB vědomě nespolupracoval, nevymaže fakt, že v archivech jsou materiály, které veřejnost i historici dokážou dohledat. A dokud existují, suplují ten dobře cílený narativ: „Babiš -muž, jehož minulost se nechce skrýt.“

Právní ping-pong: co soudy řešily a jak to dopadlo

Podle archivních dokumentů slovenského Ústavu paměti národa (ÚPN) se Andrej Babiš již v roce 1980 dostal do kontaktu se Státní bezpečností (StB) jako její důvěrník a o dva roky později byl tajnou policií získán ke spolupráci pod krycím jménem „Bureš“. Od roku 2012 se Babiš na Slovensku snažil právní cestou dosáhnout vymazání svého jména ze seznamu spolupracovníků StB a tvrdil, že záznamy jsou nepravdivé a vznikly bez jeho souhlasu.

V témže roce podal žalobu proti ÚPN. Původní rozhodnutí, které bylo v jeho prospěch, však v roce 2017 zrušil slovenský ústavní soud. Následně Bratislavský krajský soud v obnoveném řízení jeho nárok zamítl a neuspěl ani u slovenského nejvyššího soudu, ani u Evropského soudu pro lidská práva.

V roce 2019 slovenský ústavní soud zrušil další rozhodnutí nižších soudů, která Babišovu žalobu zamítla. Ústavní soud přitom poukázal na formální pochybení – obecné soudy nedefinovaly, kdo má být ve sporu žalovaným. Otázka oprávněnosti samotné evidence Babiše v dokumentech StB se pak stala hlavním předmětem následného soudního projednávání.

V únoru minulého roku Babiš neuspěl se stížností proti rozhodnutím krajského a nejvyššího soudu, která zamítla jeho nárok na vymazání z evidence agentů.

V roce 2023 podal novou žalobu, tentokrát namířenou proti slovenskému ministerstvu vnitra. V říjnu téhož roku strana oznámila uzavření smíru, který schválil soud. Podle podmínek dohody ministerstvo vnitra připustilo, že Babiš byl v dokumentech někdejší Státní bezpečnosti veden neoprávněně a že se StB vědomě nespojoval.

Tato dohoda však, což je klíčové, nezměnila obsah archivních materiálů: karty a protokoly v archivech zůstaly a zůstávají k dispozici badatelům. To znamená, že i když státní orgán došel k závěru o chybě či „neúmyslné evidenci“, fyzické záznamy nadále existují a vyvolávají mnohé otázky.

Co z toho plyne pro veřejnost a politiku

Právní smír je pro Babiše vítězstvím v konkrétní bitvě. Umožňuje mu mediálně tvrdit, že „důkazy byly neúplné“, a že stát připustil omyl. Pro jeho kritiky jde ale o prvek, který paradoxně posiluje nedůvěru: když někdo zruší žaloby, uzavře spory a zároveň dokumenty existují dál, zůstává veřejnosti k dispozici spíše otazník než definitivní očištění.

Pro voliče to znamená jednoduchou věc: v diskusi o legitimnosti a důvěryhodnosti politika nejde jen o výsledky soudů, ale i o ochotu a schopnost jasně vysvětlit minulost. A v tomto směru Babišova rétorika v podobě ataků na „protiútočníky je spíše solí na otevřenou ránu. Ten, kdo se chce stát symbolem politické obnovy, by měl zvládnout alespoň elementární vztah k vlastní minulosti. Ne alespoň veřejným výkladem zářné budoucnosti, když vlastní minulost stále připomíná velmi nepříjemnou, nesmytou kapitolu.

Karty, které zůstaly na stole

Archivní karta „Bureš“ není jen pouhou banalitou, nějakou „kartičkou“. Stála u zdroje celé právní šarvátky. A i když státní formality nakonec vedly k tomu, že Babišovo „nevědomé“ zařazení bylo oficiálně uznáno (v podobě dohody se slovenským resortem vnitra), fakta v archivech nevysychají a nevyprchávají. Třešničkou na dortu je, že taková dohoda často může mít podobu administrativního kompromisu: stát nechce pokračující tahanice, politik chce uzavření sporu. Jakmile jsou strany u stolu, veřejné dění ale může považovat „dohodu“ i za cosi, co má politickou cenu, nikoli absolutní historickou pravdu.

Co zůstává, i když soudy odezněly

Andrej Babiš si v soudních síních sice připsal několik vítězství, dočkal se i oficiálního potvrzení, že byl „neoprávněně evidován“. Jenže archivy nelze přepsat podle politické objednávky a složka s krycím jménem „Bureš“ je stále veřejně přístupná.

Právníci i ostatní tak mohou donekonečna debatovat, zda evidence vznikla správně, nebo zda šlo o administrativní chybu. Politika se ale neřídí paragrafy – řídí se důvěrou. A právě ta je v případě Andreje Babiše nevratně poškozená.

Dokud bude v archivu ležet svazek s jeho jménem, bude i mezi voliči přežívat otázka, na kterou neexistuje přesvědčivá odpověď: Spolupracoval, nebo ne?

Právní spory se dají uzavřít, ale pochybnost ne. Ta se stává trvalou součástí Babišova politického obrazu. A v politice bývá pochybnost často silnější než jakýkoli soudní verdikt. Je to totiž právě důvěra, co rozhoduje o osudu politiků. A tu Andrej Babiš, zdá se, nikdy zcela nezíská zpět.

Babiš tak může mít formální uznání, veřejnost má ale k disposici záznamy, které vyvolávají pochybnosti. A v politice je pochybnost často silnější než jakákoli formální náhrada. Pochybnost totiž vždy podkopává důvěru.

Chronologie soudních sporů Andreje Babiše o svazek StB:

• 2012 – Babiš podal žalobu na Ústav paměti národa (ÚPN) kvůli evidenci ve svazcích StB. Spor se začal u krajského soudu.
• 2015 – Nejvyšší soud Slovenské republiky řešil dovolání ÚPN proti rozhodnutím krajského a okresního soudu, která byla příznivá pro Babiše. Nejvyšší soud dovolání ÚPN odmítl.
• 14. června 2022 – Krajský soud Bratislava zamítl žalobu Babiše na ochranu osobnosti proti ÚPN. Žaloba byla zamítnuta; šlo o jeden z kroků, který přiměl Babiše hledat jinou právní strategii.
• 31. srpna 2023 – Nejvyšší soud SR rozhodl, že dovolání Babiše je procesně neprůpustné. Potvrdil, že žaloba proti ÚPN nemůže být úspěšná v této podobě a že žalovaná strana nebyla správně určena.
• 1. února 2024 – Ústavní soud SR odmítl ústavní stížnost Babiše proti rozhodnutí Krajského soudu z roku 2022 a uznesení Nejvyššího soudu z roku 2023. Stížnost byla považována za nepřípustnou.
• 11. října 2024 – Městský soud Bratislava IV schválil smírní dohodu mezi Babišem a Ministerstvem vnitra SR. V rámci dohody stát uznal, že Babiš byl neoprávněně evidován a nespolupracoval vědomě, zatímco Babiš vzdal své nároky.
• 22. října 2024 – ÚPN vydal prohlášení, že dohoda o smíru nestojí nad zákonem a Babiš zůstává veden jako agent StB v registračních protokolech. I přes smír zůstávají archivní záznamy v platné evidenci; dohoda nemá vliv na povinnost úřadu dokumenty zveřejnit.