Ostuda Česka v přímém přenosu. Národ, který znovu hledá spasitele a prodává budoucnost za laciné sliby

Česko si opět vybralo cestu nejmenšího odporu. Směs populismu, nostalgie a strachu. Volby, které měly potvrdit sebevědomou demokracii v srdci Evropy, skončily trapným návratem k politickému kýči a mentalitě, kterou Západ už dávno odložil do učebnic dějin. Zatímco většina Evropy řeší klimatickou politiku, digitalizaci či obranu proti ruskému vlivu, česká veřejná debata se zredukovala na věčné: kdo nám zase ublížil, kdo nás okrádá a kdo nám bere naše peníze.

Česko mezi minulostí a provincií

Tristní výsledek voleb 2025 není jen číslem na obrazovce. Je to obraz země, která se neumí podívat dopředu a jejíž voličská většina ráda prodává vlastní hrdost a prosperitu za laciné přísliby populistů o to, že „zase bude líp.“ Voliči vrátili do hry Andreje Babiše, symbol všech kompromisů, které tahle země dělá, když se jí nechce přemýšlet. Člověka s nevyřešeným střetem zájmů, dotační kauzou a permanentním komplexem vůči komukoli, kdo umí mluvit o Evropě bez hysterického křiku.

Pro část společnosti zůstává Babiš záchranářem, „manažerem“, který „říká věci na rovinu“. Ve skutečnosti jde o stejný model, jaký znají v Maďarsku nebo na Slovensku.  V reálu je předseda hnutí ANO oligarcha, který se rád tváří jako lidový hrdina, zatímco za jeho zády přitékají finance především jeho obřímu Agrofertu a veřejný prostor se pomalu dusí loajalitou a strachem.

Tato „politika bez ideologie“, kterou Babiš prodává jako pragmatismus, je ve skutečnosti jen jinou formou rezignace. Rezignace na hodnoty, na pravidla, na západní směřování země. Česko se znovu rozhodlo, že raději bude unaveným přívěskem Evropy než jejím aktivním hráčem.

Svět se dívá – a nechápe

Zatímco část domácích komentátorů mluví o „demokratickém vítězství vůle lidu“, zahraniční média si neberou servítky.

Titulky světových mluví jasně.

Včerejší titulky světových médií si na adresu výsledku českých voleb nebraly servítky. Za vše hovoří následující výběr.

Die Welt: „Miliardář a ex-premiér Babiš jasně vyhrál české parlamentní volby“

(Milliardär und Ex-Premier Andrej Babis gewinnt Parlamentswahl in Tschechien deutlich)

Franfurkter Allgemeine: „Populista Andrej Babiš vyhrál parlamentní volby“

(Populist Andrej Babiš gewinnt Parlamentswahl)

Financial Times: Euroskeptik Babiš je na cestě k moci v českých volbách

(Eurosceptic Babiš on course to win power in Czech election)

La Repubblica: Česká republika, triumf proruského populisty Babiše, nový trn pro Evropu
(Repubblica Ceca, trionfa il populista filorusso Babis, nuova spina per l’Europa)

Corriere Della Sera: Volby v České republice, triumfuje populista Babiš (proti pomoci Kyjevu). Návrat „českého Trumpa“ na melodii Bohatí a chudí

(Elezioni Repubblica Ceca, trionfa il populista Babis (contrario agli aiuti a Kiev). Il ritorno del «Trump ceco» sulle note dei Ricchi e Poveri)

El Mundo: Populista Andrej Babiš se vrací k moci v České republice a posiluje euroskeptické křídlo na východě Evropy

(El populista Andrej Babis regresa al poder en República Checa y amplía el flanco euroescéptico del Este)

El País: Populistický magnát Andrej Babiš vyhrál parlamentní volby v České republice, ale nezískal většinu potřebnou k vládnutí.

(El magnate populista Andrej Babis gana las elecciones legislativas en Chequia sin mayoría para gobernar)

A toto je jen střídmý výběr toho, co o Česku píšou světově respektované novinářské domy krátce po volbách. Vizitka, na kterou snad žádná demokratická země nemůže být ani trochu hrdá.

Postsovětská duše národa

Problém není jen v politicích. Problém je v mentalitě, která se v zemi nikdy úplně neproměnila. Po třiceti letech demokracie se stále mnozí Češi chovají jako společnost, která čeká na spasitele. Pořád hledají „někoho, kdo to zařídí“, „kdo udělá pořádek“, nebo toho „kdo se s tím nemazlí“.

Tohle dědictví postkomunistického paternalismu, tahle potřeba silné ruky, se přenáší z generace na generaci. Namísto občanské odpovědnosti nastupují pohodlné výmluvy typu:  „všichni jsou stejní“, „stejně to rozhodnou nahoře“. Když se k tomu přidá kombinace frustrace z reálných ekonomických problémů a mediálního chaosu, recept na úspěch populistů je dokonalý.

Česko se nikdy úplně nezbavilo své postsovětské DNA. Ta se projevuje nejen v politice, ale i v kultuře, médiích a školství. Nedůvěra vůči institucím, fascinace autoritou, cynismus vůči vzdělání. To všechno vytváří živnou půdu pro oligarchii s lidskou tváří. Stačí pár billboardů, pár hesel o „národu, který si nenechá poroučet“ a dav znovu tleská těm, kdo z něj dělají rukojmí populistické moci.

Země, která levně prodává budoucnost

Ekonomicky se tak Česko propadá do pasti relativního blahobytu bez inovací, levné práce místo rozvoje, státního sektoru na kapačkách evropských dotací. A do toho populistické rétoriky, která voličům slibuje zázraky: nižší daně, vyšší důchody, levnější energie, žádné reformy, žádné nepohodlí.

Je to obchod století: odevzdej politickou zralost, dostaneš slevu na iluze.

Volební sliby hnutí ANO nebo SPD jsou z ekonomického hlediska výsměch. Ale části voličů to nevadí. Důležité je, že někdo „mluví jejich jazykem“. Že někdo ukáže prstem na „nepřítele“, ať už to je EU, migranti, „pražská kavárna“ nebo novináři.

Tohle je mentalita společenské vrstvy, která se bojí, že ztratí jistoty a těch, kteří se už dávno smířili s tím, že stát je od toho, aby rozdával. Kombinace strachu a závislosti, kterou kdysi mistrně využíval komunistický režim, dnes slouží novým populistům.

Politika jako reality show

Volební noc se stala polorozvitým zrcadlem celé společnosti plné vnitřních střepů. Kdo čekal důstojnost, dostal estrádu. Vítězné štáby se topily v patosu, prohrávající se utápěli v alibismu. Babiš děkoval národu, zatímco jeho marketingový tým už připravoval první útoky na potenciální koaliční partnery. SPD slibovala „obranu proti diktátu Bruselu“. A demokratické strany? Tradičně v roli zmateného pozorovatele, který se snažil zoufale vysvětlit, že prohra vlastně není prohra.

Mediální debata po volbách se stala podobně bizarní. Místo sebereflexe se řešilo, kdo se usmíval víc a kdo koho pozdravil. Jako by šlo o gala večer, ne o rozhodnutí, kam tahle země patří.

Česko má tendenci proměnit politiku v showbusiness. Kandidáti politických stran a hnutí jsou brandem, voliči dychtivé publikum, hltající svého favorita. Důležité není, co kdo řekl, ale jaký měl slogan. Jakou barvu měla jeho kravata. A když se to všechno zhroutí, mohou se zase pohoršeně ptát, proč „nás politici zklamali“.

Morální vakuum

Volby nevyhrál program. Vyhrála neschopnost se poučit. V zemi, kde je korupce považována za folklór, kde je vzdělání druhořadé a kde se veřejný prostor rozkládá pod tlakem dezinformací, se vítězství populistů nedá označit jinak než jako symptom.

Česko se už dávno přestalo ptát, co je správné. Ptá se jen, co je výhodné. Morálka se z politiky vytratila, pravda se relativizuje, loajalita se kupuje. A v takovém prostoru vždy vítězí ti, kteří nemají žádné zábrany.

Česká republika přestává být spolehlivým partnerem. V Evropské unii se o ní mluví s rostoucí skepsí, v NATO s rozpaky. Země, která se kdysi pyšnila „havlovským étosem“, dnes přitakává oligarchům a hraje si na oběť „zlého Bruselu“.

Ztráta sebevědomí

Za vším tím je hlubší problém, kterým je nedostatek sebeúcty. Češi se rádi podceňují, ale zároveň žárlí na každého, kdo je úspěšnější. Nedůvěřují elitám, ale obdivují mocné. Pohrdají politikou, ale volí ty, kteří ji zneužívají. V tom je tragédie české mentality. Směs ironie, cynismu a vlastní malosti.

Místo sebevědomé země, která má co nabídnout, se Češi prezentují jako věčně nespokojený národ, který si stěžuje na všechno, co mu kdy pomohlo, a to od Evropské unie po vlastní historii.

Kde není paměť, není budoucnost

Tři desetiletí po pádu komunismu Česko nedokázalo vybudovat odolnou občanskou společnost. Na papíře je deklarována svoboda, leč v hlavách mnohých stále přetrvává duch normalizace. Nevyčnívej, neprovokuj, mlč, přizpůsob se. Tenhle neuspokojivě napsaný kód vysvětluje, proč Babiš, Okamura nebo jiné autoritářské figury nacházejí tak snadno publikum.

Demokracie se neudržuje sama. A když o ni společnost přestane pečovat, zdegeneruje do systému, který si sice říká svobodný, ale ve skutečnosti je to jen tržnice s draze prodaným hlasem, který levně koupí nejrůznější populisté.

Ostuda, která bude mít důsledky

To, co se odehrálo v říjnu 2025, není jen vnitropolitická epizoda. Je to reputační problém pro celou zemi. Západní partneři s obavami sledují, jak se Česko svou volbou pomalu odvrací od evropské solidarity, jak ochabuje v podpoře Ukrajiny, jak se v ústech jeho nově zvolených reprezentantů často množí proruské narativy a jak se politika stává výtahem k moci pro ty, kteří v Evropě vidí jen zdroj dotací, ne hodnot.

Česká republika již nemá luxus „vysvětlovat“, že to všechno je jen přechodná fáze. Je to vědomé rozhodnutí voličů, kteří si vybrali pohodlí před odpovědností.

Země, která zapomněla, odkud přišla

Česko nyní stojí na rozcestí. Jednou nohou stále v Evropě, druhou už v kaluži východní nostalgie. Hlasuje se ne o programech, ale o jeho identitě. Zda je Česká republika civilizovanou demokracií, nebo provinční republikou hledající spasitele v každém oligarchovi, který si koupí mediální impérium a pár miliardových dotací.

Česká republika je zemí, která kdysi dokázala nemožné. Porazit totalitu a vrátit se na Západ. Nyní to vypadá, že se sama dobrovolně otáčí zpět. Svět to vidí. Dívá se na ni jako na varování: jak rychle může svoboda zdegenerovat, když ji voliči vnímají jako neměnnou samozřejmost.

Česko si svou volbou uřízlo ostudu před celou Evropou. Horší však, než ostudou je to, že většina lidí ji ani necítí.