Trpký osud šéfů
Lídr koalice SPOLU Petr Fiala na mítinku, FOTO: Libor Šprysl, inregion.cz
Rychlost zapomínání členů ODS na plácání po ramenou před volbami a v rámci kampaně i stranického vedení na veřejnosti, je do jisté míry unikátem. Ono to nedopadlo. Kdo za to může? Fiala a Stanjura. Zatímco ještě nedávno byla Fialova vláda oceňována za stabilitu a rozvahu v mimořádně náročném období, což deklarovaly jak stranické špičky, tak její členská základna, dnes by si od obou nikdo kůrku nevzal, i kdyby měl umírat hlady. Aby ho někdo neviděl. Mladí kohoutci se naparují, aby rychle zaujali místa těch starých.
Petr Fiala v roce 2021 převzal vedení vlády, v době, kdy se Česká republika nacházela ve velmi složité situaci. Kabinet Andreje Babiše zemi zanechal po pandemii covidu-19 se značně rozkolísanou ekonomikou. K tomu se přidaly počínající energetické problémy a rychle rostoucí inflace. Nová vláda čelila kombinaci krizí, jakou Česká republika od 90. let nezažila – prudký růst cen energií, dramatická inflace, dopady války na Ukrajině, včetně příchodu statisíců uprchlíků, a s tím související tlak na veřejné finance. A pořád se koaliční poslanci a také členové ODS plácali po ramenou, jak to skvěle zvládli, ve vládě, a také samozřejmě v městech a obcích.
Po bitvě je tradičně každý generálem a mnozí kritici prvních dvou hlav v ODS se předhání, jak by to v pětikoalici řešili oni. V koalici, kde měl každý svou hlavu, svůj názor a hlavně hlas. Díky vládě byla skvěle hodnocená zahraničněpolitická orientace vlády, její pevné zakotvení v EU a NATO, jednoznačná podpora Ukrajiny a aktivní role v evropské energetické a bezpečnostní politice, celkové posílení postavení České republiky na mezinárodní scéně. Kabinet se ale musel potýkat s nepopulárními opatřeními a nezřídka čelil kritice veřejnosti, přesto si hlavně premiér zachoval po celé období chladnou hlavu a snažil se jednat racionálně. Možná proto je překvapivé, s jakou rychlostí někteří představitelé ODS volají po změně vedení a hledají viníky volebního výsledku v prvních dvou mužích ODS. Co však zcela postrádám, to byla odvaha postavit se čelem k většímu davu, jako to udělal premiér, a řešit s ním, co dělá vláda dobře nebo špatně. Famózní konec kampaně, který zvládl Petr Fiala právě při takových setkáních, vyvolávají dohady o tom, že to měl on a členové vedení ODS dělat po celé čtyři roky, a nebylo potřeba mít dnešní starosti s vládou národní ostudy. (Fiala ji nazval vládou národní zrady.)
Projekt Spolu zafungoval a díky vládnímu angažmá se podařilo vykompenzovat to, že ODS veze s sebou ve vlaku strany, jejichž výsledek ve volebních průzkumech 5% nedosahoval, za pomoci vládních postů pro modré ptáky. Často jsem se ptal představitelů ODS, proč to dělají, k čemu je taková koalice? Ovšem to bylo v minulých čtyřech letech a vždycky se mi dostalo odpovědi, že se ta 3 nebo 4 procenta mohou hodit v celkovém sčítání. Když jsem ale opáčil, že přijít o 3% lidovecká by možná přineslo 5 % hlasů navíc kovaných voličů ODS z minulosti, kteří ODS nevolí, to už nikdo komentovat nechtěl.
Výrazným příkladem trpkého osudu je i Zbyněk Stanjura, muž, který v minulosti hodně pomohl ODS na nohy, a jako ministr financí zvládl jednu z nejnáročnějších ekonomických etap moderních dějin. Žádný z ministrů financí nebyl nikdy oblíben, nicméně Stanjurova role byla obzvlášť nelehká, a namísto pochopení ostatních ministrů, že doba je skutečně nelehká, čelil tlakům na vyšší rozdávání, než státní kasa zvládne. Což byla daň koaličnímu vládnutí. Stanjura přesto přispěl svým dílem k ekonomické stabilizaci naší země, což poměr dluhu k HDP ukazuje. Minfin nezískal mandát, přičemž podle dostupných informací proti němu byla vedena razantní negativní kampaň i z vlastního tábora. A partneři ze Spolu dokonce si mezi sebou posílali dopisy o kroužkování protistrany zaměřené na likvidaci Stanjury, kterého tak potkal někdejší osud Ivana Langera.
Demokratický proces není veřejný lynč, což by si ODS měla velmi rychle uvědomit. Veřejné výzvy k odstoupení vedení ODS a praní vlastního špinavého prádla na veřejnosti není známkou síly, ale slabosti. Demokratické politické strany mají své postupy a procesy, které by měly následovat. Důstojná analýza příčin volebního výsledku a diskuse o budoucím směřování by měly probíhat uvnitř stranických orgánů, nikoli před televizními kamerami nebo v novinách.
Souhlasím s Martinem Kubou a dalšími, že projekt Spolu v opozici nedává smysl, byť se s laskavým úsměvem, a svou typickou lehkou ještě větší přikrčeností své nevelké postavy, o opaku pokouší přesvědčit lidovecký předseda Výborný. Výborný jásá nad tím, jaký má skvělý klub, plný nováčků, ale lidovecký klub, o Spolu to ve skutečnosti není. Jak tomu mimochodem bylo i v konci minulého funkčního období Sněmovny.
Porážka Spolu ve volbách neznamená, že čtyři roky práce vlády byly zbytečné. Naopak, vláda Petra Fialy dokázala zemi provést obdobím bezprecedentních výzev, stabilizovat situaci a položit základy pro další růst. Zapomínat na to jen proto, že voliči tentokrát rozhodli jinak, by bylo nejen nespravedlivé, ale i nebezpečné. Je třeba si ovšem připustit, že nikdo v ODS nepočítal s možností, co bude, když to nedopadne. Do této chvíle se jen pracovalo na konceptu Spolu, podobně jako lidovci s tím klubovým počinkem se bude muset ODS sama pokusit vytvořit strategii na příští 4 roky v opozici. Politika by měla být o kontinuitě, zodpovědnosti a schopnosti učit se z neúspěchů. Pokud toho bude ODS schopna, nemusí být tato prohra koncem, ale začátkem další etapy.
Chtěl bych být muškou na úterním jednání Výkonné rady ODS, která se bude muset postavit k tomu, jak se porovnat s Babišovými 35% do budoucna, jak nastavit taktiku do komunálních voleb, aby to nedopadlo jako v minulých v krajských a celostátních volbách, protože reálně jen v Praze nemá Babiš na růžích ustláno. Není to jen o personáliích, ale o tom, kdo bude jen mluvit, a kdo bude pro vítězství něco dělat.
