Babiš v pasti vlastních spojenců

Andrej Babiš znovu hraje hru, kterou už známe až příliš dobře. Na veřejnosti se tváří jako zodpovědný státník, který trpělivě vyjednává o „stabilní vládě“, ale za oponou jde o něco jiného: o jeho vlastní kůži. O to, aby nebyl vydán k trestnímu stíhání v kauze Čapí hnízdo. A protože ví, že jeho mandát není štít, nýbrž jen dočasný deštník, je ochoten jít do spojenectví s kýmkoli – klidně s těmi, kdo na sociálních sítích oslavují Hitlera a šíří nenávist. Česká politika se mezitím mění v absurdní grotesku, kde o budoucnosti země rozhodují ti, kteří by v civilizované Evropě neprošli ani pohovorem na místní radnici.

Dnešní jednání lídrů hnutí ANO a Motoristů neskončilo nikterak překvapivě. Motoristé se nevzdali svého požadavku, aby byl Filip Turek, muž s temnou minulostí, a ještě temnějšími výroky, součástí příští vlády Andreje Babiše. A Babiš? Mlčí. Usmívá se svým známým plastovým úsměvem, jako by nešlo o nic víc než o drobný personální detail. Jenže jde.

Babiš v pasti vlastních spojenců

Zástupci hnutí ANO sice tvrdí, že o jménech ministrů se „zatím nejedná“, ale na první pohled je zřejmé, že to je jen hra o čas. „Neříkám, že Turek bude ministrem zahraničních věcí. Říkám, že jsme dosud neřekli žádné jméno. Tak nám nepodsouvejte, jestli někdo bude ministrem zahraničních věcí,“ prohlásil Karel Havlíček na dnešním improvizovaném brífinku. V překladu: všechno je možné, jen teď se to ještě nehodí říkat nahlas.

Havlíček se přitom až urputně snažil, aby nezavdal příčinu k dalšímu konfliktu s prezidentem Petrem Pavlem, který již stihl naznačit, že by jmenování Turka bylo pro něj „problémem“. Právem. Pokud by se totiž potvrdila autenticita Turkova nechutného repertoáru výroků z minulosti, šlo by tak o ministra, který veřejně zlehčoval nacismus, útočil na menšiny a obdivoval autoritářské vůdce. To není „jen“ morální problém – to je příznak rozkladu politické kultury v Česku.

Motoristé jako rukojmí i vyděrači

Motoristé, vedení Petrem Macinkou, se tváří jako nová síla české politiky. Ve skutečnosti jsou jen dalším satelitem Babišova impéria, složeným z několika křiklounů a internetových trollů. Macinka se odmítá Turka vzdát, protože, jak s oblibou opakuje, „je to nejikoničtější politik naší strany“. Ikona čeho? Cynismu? Nevědomosti? Nebo záměrného flirtu s extremismem?

Že se z Filipa Turka postupem času stává spíš karikatura než politik, musí být jasné i samotnému Babišovi. Přesto ho drží. Proč? Protože ho potřebuje. Motoristé mají totiž spolu se SPD klíč, který může Babišovi otevřít nebo zavřít dveře do budoucna: hlasování o jeho vydání k trestnímu stíhání.

Babiš se tak ocitá v klasické pasti vlastního stylu vládnutí. Obklopen lidmi, kteří jsou mu za posty loajální, a které si nemůže dovolit ztratit. Vytvořil monstrum, které teď živí on sám. Když předseda ANO couvne, riskuje, že přijde o většinu. Když ne, ohrozí tím vztahy s Hradem a definitivně ztratí zbytky kredibility u středových voličů. V obou případech prohrává.

Filip Turek, symbol nového dna

Když se v Deníku N objevily pravděpodobně autentické výroky Filipa Turka, mnozí čekali, že Babiš reaguje s alespoň základní dávkou odpovědnosti, když na slušnost se u něj nehraje. Nestalo se. Naopak. Celé hnutí ANO i Motoristé zaujali pozici „mlžení, přehlížení a trapných výmluv“. Zřejmě doufají, že veřejnost zapomene stejně rychle, jako se přehoupne další den mediálního cyklu.

Slova se však zapomenout nedají a jejich význam už vůbec ne. Když člověk, který má být součástí vlády, mluví o Hitlerovi jako o „silné osobnosti“ nebo zesměšňuje oběti nacismu, není to „nešikovný humor“. Je to ideová diagnóza. Je to test, kam až je česká politika schopna klesnout. A Andrej Babiš, místo aby takového člověka jasně odmítl, raději mlčí. Protože potřebuje každý hlas, který ho udrží mimo soudní síň.

Je až děsivé, že se podobná situace odehrává v roce 2025, nikoli 1938. Zatímco ve slušných demokraciích by takový politik skončil okamžitě, možná i dříve, než by vůbec začal, v Česku je jeho účast na vládních jednáních předmětem „dohody“. To samo o sobě vypovídá o míře normalizace extremismu, kterou Češi připustili.

Hradní ticho a Babišův kalkul

Prezident Petr Pavel sice dal najevo, že by jmenování Turka považoval za problém, ale zatím volí zdrženlivost. I on ví, že Babiš hraje o čas a že do druhé poloviny listopadu se může leccos změnit. Havlíček ostatně potvrdil, že „seznam navrhovaných ministrů“ ponese Babiš na Hrad právě až tehdy.

Tento odklad není náhoda. Je to promyšlená taktika. Babiš nechce přijít do střetu s prezidentem, dokud nemá jistotu, že sněmovna nerozhodne o jeho vydání. Do té doby se bude usmívat, předstírat spolupráci, mluvit o stabilitě a národním zájmu. Ale v zákulisí běží jen jeden skutečný zájem – vlastní beztrestnost.

To je jádro celé věci. Ne vláda. Ne program. Ale strach.

Kauza Čapí hnízdo jako pojistka moci

Ustavující schůze sněmovny se uskuteční 3. listopadu. A není vyloučeno, že o vydání Babiše se bude hlasovat už krátce poté. Možná ještě předtím, než se seznam ministrů dostane na Hrad. Kdyby to dopadlo ve prospěch Babiše, mohl by si dovolit „přehodnotit“ své postoje. Možná by pak Filip Turek tak úplně nutný nebyl. Ale dokud je v sázce vlastní svoboda, zůstane Turek chráněn. A Motoristé s ním.

To, co se tváří jako koaliční jednání, je ve skutečnosti vyjednávání o výkupném. Motoristé vědí, že mají v ruce trumf. A Babiš jim za něj zaplatí čímkoli – klidně i zbytky své reputace. Jeho politická matematika je prostá: dokud má 108 hlasů (ANO, Motoristé, SPD), je v bezpečí. Jakmile jeden článek řetězu povolí, riskuje, že skončí před soudem.

Kdo s čím zachází, tím také schází

Babiš si možná myslí, že je mistrem zákulisních her, ale realita je jiná. Je to člověk, který sám sebe zamotal do sítě vyděračských vztahů. Každý jeho partner – Okamura, Macinka, dokonce i Turek – má páku, jak ho držet v šachu. A čím víc se snaží působit jako „odpovědný státník“, tím zřetelněji působí jako politik na útěku.

Jeho rétorika o „programovém prohlášení“ a „stabilní vládě“ je jen kulisa. Kdyby šlo skutečně o program, dávno by jasně odmítl extremisty a otevřeně jednal s prezidentem. Jenže místo toho mlží, hraje na čas a dělá, že se nic neděje. Česká politika se mezitím propadá do morálního bahna, kde není důležité, co kdo říká, ale koho drží v šachu.

Menšinová vláda? Babišův ústupový plán

Je tu ještě jedna možnost – tzv. záložní plán. Babiš podle všeho zatím o něm veřejně nemluví, ale jakmile se mu rozpadne dohoda s Motoristy a SPD, může sáhnout po klasickém modelu: menšinová vláda s tichou podporou části ODS či jiných stran z Fialovy koalice.
Zní to absurdně? Jen na první pohled. Babiš už mnohokrát ukázal, že morální limity pro něj nejsou překážkou, ale nástrojem vyjednávání. Nabídnout pár postů výměnou za tichou toleranci – to je přesně jeho styl.

Takový scénář by mu navíc umožnil elegantní ústup od Turkova jmenování bez ztráty tváře. Mohl by tvrdit, že „respektuje přání prezidenta“ a „chce jednotu národa“. A veřejnost by možná zase jednou uvěřila, že jde o odpovědného politika. Jenže skutečným motivem by zůstal stejný: strach z trestního stíhání.

Republika jako rukojmí oligarchy

Když se na celou situaci podíváme z odstupu, obraz je děsivě jednoduchý.

• V čele politické scény stojí muž obviněný z dotačního podvodu, který místo očisty systému staví vládu na extremistických figurách.
• Jeho „spojenci“ nejsou partneři, ale rukojmí, která ho drží u moci výměnou za posty a symbolické vítězství.
• Prezident je zatím zdrženlivý, ale stojí před dilematem, které může rozhodnout o charakteru české demokracie.

Andrej Babiš dnes nevyjednává o vládě – vyjednává o svobodě.
Filip Turek a Petr Macinka nejsou omyly, ale důsledek systému, který Babiš vytvořil: systém bez hodnot, kde se politika redukuje na výměnu imunity za funkci.
A pokud něco symbolizuje úpadek české politické kultury, pak právě to, že se o možném ministrovi, který má za sebou výroky obhajující Hitlera, mluví s vážnou tváří jako o „ikoně“ nové éry.