Ve své jinakosti jsme všichni stejní
Hluboké nad Vltavou žije kolem 5500 obyvatel. Jeden by si řekl, že kdyby mělo přibýt 12 nových, tak se tak moc stát nemůže. A ouha! Děti z dětského domova u nás nechceme, bouří se lidé v Hluboké nad Vltavou. V rámci transformace dětských domovů se má dvanáct dětí ze zařízení v Boršově nad Vltavou stěhovat do stavení, které pořídil Jihočeský kraj v Hluboké nad Vltavou. Reakce některých lidí z vilové čtvrti jsou pak zcela překvapivé. Obávají se, že jim dvanáctka dětí, které by bydlely ve dvojdomku s pedagogy, dokonale rozloží jejich pohodlný život.
Pravda je prostší, v okolí si nejspíš borec koupil vilku za 10 mega, a má strach, že mu klesne cena nemovitosti, protože v okolí bydlí „děti z děcáku“. Za projektem stojí krajské vedení v čele s Martinem Kubou, tak ono to nakonec asi dopadne dobře s ohledem na autoritu hejtmana Jihočeské republiky. Jenže to není u nás ojedinělý případ, kdy většinová společnost rozhoduje za ty, kteří mají nějaký problém. Nedávno ohrnulo vedení Modřic nos na vozíčkáři, kteří tu plánují vybudovat Paracentrum Fénix. Starosta Modřic Libor Procházka tvrdí, že Paracentrum Fénix si vybralo nevhodné místo. „Je to čtvrť rodinných domů. Už za minulého vedení tam vzniklo hřiště a lidé si na to stěžují. Teď by tam měl být další centrum a lidé to nechtějí. Lokalita je zatížená, silnice je zatížená,“ řekl Procházka. Porovnejme s Hlubokou.
Před šesti lety se strhla mela na Hané. V Náměšti na Hané nedaleko Olomouce měl vzniknout domov pro 12 lidí s mentálním nebo fyzickým hendikepem. 477 podpisů měla petice proti vzniku domova a podpořilo ji i zastupitelstvo městysu. Svůj podpis pod petici připojila i starostka Náměště na Hané Marta Husičková z ODS. (Která je mimochodem zastupitelkou dodnes.) Ta sice nesdílela názor jednoho ze signatářů: „Nelíbí se mi to z důvodu toho, že je tu rodinná zástavba. Během posledních deseti let se tady nastěhovalo spoustu rodin s malými dětmi. Myslím si, že to není vhodné, aby se tady pohybovali lidé s nějakým mentálním nebo fyzickým postižením v blízkosti malých dětí. Děti si sem volně chodí hrát, prostě jako na vesnici, a není to úplně vhodné.“ No paní starostka to tehdy okecávala, jak se dalo. Asi bližší košile než kabát, hlas lidu hlas Boží a funkce starostky se asi hodila.
Dokládat, že to nejsou náhodné příklady, není vůbec složité. S chráněným bydlením v Náměšti na Hané to nedopadlo. O tři roky později se to rozjelo znovu. Ve třech hanáckých obcích v okolí řekli chráněnému bydlení ne, pak rozhodovali o postižených klientech obyvatelé Slatinic na Olomoucku. I tu se rozhodovalo v referendu! Je to podle mne následek toho, že naše společnost není nastavená tak, aby byla schopná a ochotná žít s lidmi, kteří mají nějaký hendikep. Před 36 lety jsem se podílel na vzniku dokumentárního filmu Bariéry mezi námi, který mapoval život lidí s hendikepem za komunistů. Mívám obavy, když se objeví takové příklady jejich odmítání, jako by se ta doba v tomto zase někde vracela. Přestože jsem na vlastní kůži více či méně roky přímo účastný tomu, vím že jsou výjimky, které se tyto mýty snaží desítky let bořit. Sociální politika správně fungujícího státu by měla fungovat tak, že stát bude vytvářet podmínky pro to, aby se lidé mohli o sebe starat sami. Jeho druhá role spočívá v tom, aby motivoval ty, kteří se o sebe přestali z nějakého důvodu starat a spoléhají pouze na to, co jim stát dává. Stát by se měl starat pouze o ty, kteří si nemohou pomoci sami. Ovšem potřebuje k tomu společnost, jejíž členové nebudou nabádat děti, aby se nedívaly na člověka s nějakým hendikepem, protože to není pro něj vhodný pohled. Potřebuje k tomu lidi, kteří nebudou mít problém žít ve společnosti, jejíž jsou všichni součástí. Ta výchova začíná už ve škole, ale pozdě není nikdy. Připouštím, že je třeba k tomu volit vhodné prostředky.
