Slušnost se brodí bahnem. Co všechno ještě “projde”?

V době, kdy ještě platily civilizační normy, platilo u nás i na Západě, že když je politik obžalovaný, nebo trestně stíhaný, v politice končí. “Mantra” v podobě kampeličky nefunguje, nic se nestalo. Ministr spojený s bitcoiny odstoupil prakticky okamžitě.

To se s možnou budoucí Babišovou vládou změnilo. Konflikt se zákonem se teď stal skoro vstupenkou do politiky. Zatímco dříve politici odstupovali za maličkosti, dnes jim projde prakticky všechno. Obvinění či trestní stíhání je brána snad jako polehčující okolnost při kandidatuře.

Česká politika bývala místem, kde fungovala pravidla. Nebyla vymezená zákonem, protože všichni věděli, jak se mají v politice chovat. Etika, slušnost, odpovědnost, profesionální vystupování, to nebyla prázdná slova.
Když premiér nebo ministr udělal chybu, odstoupil.
Když vznikly pochybnosti, politik odcházel.
Když se objevila nejasnost, přenechal prostor někomu, kdo měl čistý štít.

Dnes žijeme ale v úplně jiné realitě.
Veřejná funkce přestává být poslání a stává se jen technickou pozicí. Hranice se posunuly tak daleko, že je občas těžké věřit, že ještě vůbec nějaké existují. Premiérem chce být člověk, který má minulost spojenou s StB, stejně jako budoucí ministr kultury. Na budoucího předsedu vlády a předsedu sněmovny čeká žádost o vydání k trestnímu stíhání. Budoucí ministr zahraničí na sociálních sítích hajluje a 17.11. na Národní třídě častuje sprostými výroky občana. Maže své výroky na sociálních sítích, protože se domnívá, že co tam teď nikdo, jako by se nestalo. Poslancovo domácí porno je k dohledání na sítích, protože si ho tam sám dal a on se ani nezačervená…

Dříve se rezignovalo za věci, které dnes působí skoro až úsměvně!
Martin Kocourek – konec kvůli „odklonění majetku“ při rozvodu
– Nevysvětlitelné rodinné převody? Dnes standard. Tehdy okamžitý konec.
Taťána Malá – rekordních 13 dní ministrování na spravedlnosti
– Pouhá podezření o opisování v diplomových pracích. Dnes se veřejně lže bez mrknutí oka a nikdo neodstupuje.
Karel Březina – funkce navíc a byl konec
– Neslučitelnost funkcí = hotovo. Dnes? Střet zájmů už nikoho ani nezvedne ze židle.
Jaroslav Bašta – stačilo, že byl vyšetřován
– Žádná obžaloba. Jen pocit, že ministr musí být bez stínu pochybností, což byly výroky tehdejšího předsedy ČSSD Zemana.
Kateřina Valachová – odstoupila za věc, kterou neudělala
– Rezignace za chybu podřízených. Dnes by to bylo považováno za slabost.
O kdysi křišťálově čistém vysvětlování premiéra Stanislava Grosse, kdo mu půjčil na byt, se snad v tomto kontextu nemá smysl ani zmiňovat. Nevysvětlil, odešel.

Příkladů z minulosti by bylo daleko více.
Dnes? Hrubost, výhrůžky, extrémy… a ticho.

Míra tolerance společnosti se možná i díky sociálním sítím úplně změnila.
Hrubé urážky politiků na sítích. Zároveň politici uráží své protivníky nebo i občany. Hrubost se stala bohužel přijatelnou normou i v médiích.
Hajlování na sociálních sítích není důvod k upozadění politika. Je to možná to „nejmenší“, co společnost dnes dráždí. Trestní stíhání, vyhrožování soudy, střet zájmů. Velká část společnosti tyto jevy přijímá a je stále v určitém klidu.

Ještě nedávno by jeden jediný nevhodný výrok stačil k tomu, aby člověk nebyl považován za důstojného politického reprezentanta.

Největším problémem asi není to, co dělají politici. Problém je to, že to už lidem přestává vadit.
Tohle není článek o jedné politické kauze, o jednom výsledku voleb. Není to o nominaci StBáka na ministra nebo o tom, že budoucí premiér s předsedou sněmovny nechtějí být vydáni orgánům činným v trestním řízení. (Kdo by taky chtěl, že…)
Je o tom, že jako společnost jsme ztratili citlivost na politické prohřešky.
Přijali jsme hrubost jako normu. Tolerujeme urážky druhých, nepravdy a výmluvy jako styl komunikace. Přijali jsme agresi, obstrukce ve sněmovně jako politický folklór, nad kterým se pousmíváme u piva. Přijali jsme kontroverzní minulost jako detail a vysvětlujeme si to tím, že už to nikoho nezajímá. Přijali jsme roli poslušné ovce, která se nechá ukolébat politickými sliby o tom, co je pro nás nejlepší.

S tím bohužel přijímáme, že hranice slušnosti a odpovědnosti už nejsou podmínkou výkonu politické funkce, ale jen možným doplňkem. Pak se divíme, kdo do politiky jde, s jakým vybavením se stává vzorem pro voliče a podle toho pak politika vypadá. Chybí mi politici, kteří by byli vzorem nastupující generaci a nemuseli jsme se za ně stydět!

Kam ještě dovolíme, aby se naše míra tolerance posunula? Politik je člověk jako my, my ho zvolili, a my máme trvat na určité společenské čistotě.
Jde to ještě?