Andrej Babiš se v posledních dnech znovu pokusil obsadit jednu z nejvděčnějších rolí české politiky, tedy roli rozhořčeného ochránce obyčejných lidí proti nenasytným pumpařům, kteří si podle něj na dálnicích účtují nehorázné marže a zneužívají situace kolem zdražující ropy. Jenže právě v okamžiku, kdy se tenhle příběh začal znovu rozehrávat, přišla velmi nepříjemná připomínka, že politická póza bývá nejslabší tam, kde se střetne s vlastním podnikatelským zázemím.
Petr Fiala v pátek zveřejnil krátké němé video z čerpací stanice Pumpa v Průhonicích, kterou provozuje Imoba ze skupiny SynBiol, tedy z okruhu firem spojovaných s Andrejem Babišem. Nepotřeboval k tomu žádnou dlouhou řeč, žádný velký status ani moralistní elaborát. Stačilo, že ukázal cenovku. Právě tím se celá věc změnila v mimořádně výstižnou scénu o českém politickém pokrytectví. Muž, který den předtím káral ostatní čerpadláře za nehorázné ceny na dálnicích a volal po zásahu proti přemrštěným maržím, měl na vlastní pumpě jednu z nejdražších naft v okolí. Fiala to nekomentoval. Nemusel. Ticho ve videu řeklo všechno.
V tom je tahle epizoda mnohem zajímavější než jen jako další škádlení mezi dvěma politickými rivaly. Nejde tu jen o to, že si Fiala s gustem rýpnul do člověka, který ho celé roky s oblibou tepával kvůli cenám energií, inflaci i pohonným hmotám. Jde o mnohem širší obraz dnešní Babišovy vlády, která se stále častěji pohybuje ve zvláštním dvojím režimu. Navenek se stylizuje do role všelidového ochránce proti drahotě, kartelům a nenažraným firmám, ale současně se znovu a znovu ukazuje, že realita je mnohem méně čistá, než jak ji její propaganda líčí. V případě paliv je to vidět obzvlášť ostře. Babiš vystoupil s videem, v němž vyzýval velké provozovatele čerpacích stanic, aby okamžitě snížili ceny pohonných hmot, hlavně na dálnicích a hlavních tazích, a mluvil o nehorázných cenách i o možné kartelové dohodě. Současně vyzval Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, aby situaci prověřil. Jenže ve chvíli, kdy se veřejnost podívala do Průhonic, ukázalo se, že právě tam stojí čerpací stanice z jeho podnikatelského okruhu s cenami, které rozhodně nepůsobily jako příklad zvláštní skromnosti nebo společenské odpovědnosti.
To je přesně ten moment, kdy se politický marketing začne hroutit pod vlastní vahou. Dokud Babiš mluví o „těch druhých“, o anonymních pumpařích, o velkých provozovatelích a o jakýchsi neurčitých hříšnících trhu, může stále ještě hrát roli muže, který jede po D1, rozhlédne se kolem sebe, spravedlivě se rozčílí a přikáže, aby se přestalo zneužívat situace. Jenže jakmile se ukáže, že velmi podobná cenová realita platí i u stanice z jeho vlastního okruhu, začíná být tahle póza nejen slabá, ale přímo směšná. Najednou už nejde o obraz premiéra, který káže ostatním. Jde o obraz politika, který znovu zjistil, že je nebezpečné stavět vlastní popularitu na moralizování o něčem, co se člověku může v příští minutě vrátit jako bumerang z vlastního dvora.
Fiala tuhle slabinu pochopil velmi rychle a velmi přesně. Ve svém videu nepromluvil ani slovo, jen rukou ukazoval na ceny. Právě tím vytvořil mnohem účinnější politický zásah, než kdyby se pustil do další dlouhé polemiky. Protože v české politice už opravdu není těžké udělat velké gesto. Těžší je trefit okamžik, kdy už druhý vlastně není schopen se obhájit bez toho, aby vypadal ještě hůř. A to se tady povedlo. Každý další Babišův pokus vysvětlit, proč jsou vysoké ceny na jiných pumpách skandální, ale na té průhonické vlastně nějak pochopitelné, by totiž jen dál rozmělňoval jeho vlastní argumentaci. Jakmile člověk jednou začne bojovat proti „drahým dálnicím“ a „nehorázným maržím“, musí být připraven, že se někdo podívá i na to, co se děje na čerpací stanici z jeho vlastního okruhu. A právě to se stalo.
Zvlášť nepříjemné pro Babiše je, že ho tentokrát neodstřelila jen opozice, ale velmi brzy i Pavel Telička, tedy člověk, který patřil k zakladatelům ANO a rozhodně nepochází z tábora jeho tradičních nepřátel, přestože se s politikou hnutí ANO před delším časem rozešel. Telička mluvil o pokrytectví hned ve dvou rovinách. „Zatímco vlády řady zemí přijímají konkrétní kroky s cílem snížit cenu paliv (naposledy sousední Polsko), v Česku se premiér omezí na video (politika se u nás dělá přes videa a tedy spíše naoko), ve kterém vyzval pumpaře, aby snížili ceny. Pokrytectví poprvé,“ napsal bývalý eurokomisař.
Zároveň pak připomněl druhou, ještě citlivější rovinu: čerpací stanice v Průhonicích patří Imobě, tedy firmě ze skupiny SynBiol, a právě tam byla cena nafty velmi vysoko. „Zadal jsem ceny paliv v Průhonicích. Pumpa patří firmě IMOBA a ta je součástí Agrofertu. I když připustíme, že ten je ve svěřenských fondech, tak určitě má premiér možnost vyslat signál, aby tato pumpa šla příkladem. Mohla ostatně jít i v minulosti. Nafta u ni je však mezi nejdražšími, je o 4 Kč dražší než u EuroOil. Tak snad to video shlédnou a srazí ceny, když je premiér považuje za nehorázné,“ dodal sarkasticky Telička.
Jinými slovy, pokud chce premiér vystupovat jako velký bojovník proti drahým palivům, mohl by začít u svého vlastního podnikatelského okolí. To není opoziční podraz, ale zcela legitimní otázka. O to víc, že Telička současně připomněl i konkrétní srovnání cen v okolí a ukázal, že o pár set metrů dál bylo možné natankovat levněji.
Právě tady začíná být celý příběh skutečně výživný. Ano, “Babišova” pumpa stojí na dálnici, a dálniční čerpací stanice tradičně bývají dražší. Jenže přesně proti „drahým dálnicím“ Babiš veřejně brojí, když jde o ostatní. Nelze tedy současně stavět celou svou rétoriku na tom, že dálniční pumpy mají přemrštěné ceny, a pak se tvářit, že v případě stanice z vlastního okruhu jde najednou o zcela normální tržní realitu. To je právě ten typ dvojího metru, který veřejnost rozpozná i bez složitého ekonomického výkladu. Pokud chcete být tribunem proti drahým pumpám, musíte být připraven, že vám lidé změří i cenu na té “vaší”, a když tam najdou skoro padesát korun za litr nafty, těžko se pak hraje role neúplatného ochránce motoristů.
Celá věc je navíc ještě pikantnější tím, že ceny v Průhonicích se po kritice a mediální pozornosti poměrně rychle pohnuly. Ve čtvrtek stála nafta na průhonické Pumpě 49,90 Kč za litr, zatímco o kousek dál v Čestlicích byla přibližně o tři koruny levnější. Když pak v pátek dorazil na místo Fiala, ceník už se po veřejné kritice snížil, nafta byla zhruba o dvě koruny levnější než den předtím, ale stále zůstávala vysoko. Právě tento pohyb cen působí skoro jako ironická tečka za celým příběhem. Babiš nejprve rozjel morální kampaň proti ostatním, pak se ukázalo, co se děje u jeho vlastní pumpy, a o chvíli později se tam ceník začal hýbat. To samozřejmě nemusí být přímý důkaz panického zásahu z premiérova okolí, ale z hlediska veřejného obrazu je to zcela devastující. To Telička ironicky následně popsal. „Člověk by měl umět ocenit vývoj jakéhokoliv jedince, tedy i premiéra. Včera jsem napsal post k ceně paliv (nikoliv první ve věci), především proto, že premiér pár hodin předtím věc “řešil” videem na sociálních sítích, ve kterém vyzval pumpaře snížit ceny. O den a nějakou tu hodinu později máme vývoj. Premiér bude chtít zastropovat marže. Obdivuhodný vývoj. Ze dne na den,“ vysmál se Telička Babišovi.
Na tom je mimochodem nejvýmluvnější ještě jedna věc. Babiš vystupoval tak, jako by řešení drahých pohonných hmot spočívalo především ve slovní intervenci, tlaku na pumpaře a prověřování marží. Jenže mezitím se ukazuje, že samotné Ministerstvo financí ještě před několika dny tvrdilo, že monitoring marží žádný zásadní problém neukazuje, a že marže čerpacích stanic po vypuknutí konfliktu v Íránu a po spuštění monitoringu dokonce postupně klesaly. Jinými slovy, vládní aparát ještě relativně nedávno vysílal hlásal, že se žádné zásadní excesy vlastně nedějí, nebo alespoň ne takové, které by ospravedlňovaly panické zásahy. O to groteskněji teď působí premiérův náhlý hněv, jeho videjka a rychlé hledání viníků.
Právě tohle dává celé kauze další rozměr. Nejde už jen o pokrytectví spojené s průhonickou pumpou, ale i o velmi typický styl současného vládnutí. Nejdřív se vyčkává, pak se veřejnosti tvrdí, že monitoring funguje a marže klesají, následně se situace politicky vyhrotí, premiér natočí video, začne mluvit o kartelu a nehorázných cenách a o den později vláda oznámí, že bude jednat o možné regulaci marží. To není obraz sebevědomého a promyšleného řízení krize. To je obraz vlády, která se znovu a znovu nechá vláčet vlastní propagandou. Dokud se věc drží v tabulkách, nevadí. Jakmile se ale dostane do prostoru emocí a sociálních sítí, začínají se dělat gesta, z nichž část pak musí být narychlo překlápěna do konkrétních kroků, aby kabinet nevypadal úplně bezzubě. Proto dnes Babišova vláda působí tak rozkolísaně. Na jedné straně chce vypadat jako rozhodná a lidová, na druhé straně se z ní stává spíš kabinet videí, improvizovaných zásahů a následného dobíhání vlastních prohlášení.
Babiš nejdřív sliboval stropy, teď hledá marže a mezitím inkasuje draze u sebe
Na celé věci je mimořádně nepříjemná ještě jedna připomínka minulosti. Když bylo hnutí ANO v opozici, umělo o cenách benzínu a nafty mluvit mnohem rozhodněji. Navrhoval jejich zastropování na pětatřiceti korunách a velmi rád vystupoval v roli člověka, který by to celé dělal jinak, odvážněji a rychleji než Fialův kabinet. To je ostatně klasická Babišovská metoda. Když vládne někdo jiný, všechno má zázračně jednoduché řešení. Jakmile vládne sám, ukáže se, že realita je tvrdší než videjko z dálnice. Po vypuknutí války v Íránu, která tlačí vzhůru ceny ropy a pohonných hmot, oznámilo ministerstvo financí po několika dnech kontroly marží, ale žádný velký problém podle dostupných údajů neodhalilo. Mezitím některé země evropské sedmadvacítky jako nejprve Itálie, poté Španělsko, nyní i Polsko a zčásti Německo, přistoupily k různým konkrétním opatřením, od snížení daní po jiné formy zásahů. Česká vláda ale nejdřív přes Alenu Schillerovou naznačovala, že podobná řešení nechystá a že si vystačí s monitoringem marží. Nyní již přišlo otočení a oznámení, že se v pondělí bude jednat o možné regulaci marží. Přesně tohle kolísání mezi nečinností, videem a náhlou změnou kurzu dnes vytváří dojem vlády, která neřídí situaci, ale dohání vlastní zpoždění pod tlakem veřejnosti i vlastních slibů. Vláda totiž za svoji liknavost čelí ostré kritice, a to nejen z řad opozice, nýbrž i od vlastních příznivců, kteří postupně procitají z iluze, že za ANO bude líp a vládním představitelům to na sítích dávají nevybíravým způsobem silně znát.
Právě tady začíná být Fialovo video víc než jen škodolibou odvetou. Stává se součástí širšího obrazu, v němž se Babišistický způsob komunikace obrací proti svému autorovi. Babiš dlouhé roky stavěl politickou kariéru na tom, že protivníky usvědčoval z pokrytectví, neschopnosti a odtržení od reality. Jeho hlavní zbraní byla vždycky jednoduchá a úderná demonstrace rozporu mezi slovy a činy. Jenže právě tuto zbraň teď někdo vzal a použil proti němu. Fiala přijel k pumpě v Průhonicích, namířil kameru na ceny a nechal mluvit rozpor mezi premiérovou rétorikou a skutečností. To je pro Babiše obzvlášť nepříjemná situace, protože se neodehrává v nějaké akademické debatě o makroekonomii nebo rozpočtových parametrech, ale v prostoru, který sám vytvořil a v němž se cítí nejsilnější: ve zkratce, symbolu a mediálním úderu.
Ještě nepříjemnější pro vládu ovšem je, že kritika už nepřichází jen od opozice a bývalých spojenců, ale stále častěji i od vlastních příznivců. Růst cen paliv je totiž přesně ten druh problému, který nelze dlouho zakrývat metaforami, přenášet na „předchozí vlády“ nebo rozmělnit v obecných řečech o světové situaci. Každý ho vidí na stojanu. Každý si ho přepočítá při tankování. Proto se dnes i v prostoru příznivců ANO začíná objevovat stále silnější frustrace. Lidé, kteří roky slyšeli, že za ANO bude líp a že Babiš umí ceny řešit mnohem tvrději než jeho předchůdci, najednou zjišťují, že realita je mnohem méně zázračná, a když se dnes premiér zlobí na pumpaře, vypadá to zvlášť trapně ve chvíli, kdy lze vidět ceny na „Babišově“ pumpě. Ty jsou v tuto chvíli na hodnotách necelých dvaačtyřiceti korun za lit Naturalu 95 a necelých osmačtyřiceti korunách za lit nafty.
Tohle všechno dává celé kauze velmi přesný význam. Nejde jen o jednu drahou čerpací stanici v Průhonicích. Jde o malý, ale mimořádně názorný řez do způsobu, jakým dnešní Babišova vláda funguje. Hodně mluví, hodně natáčí, hodně moralizuje, ale stále častěji naráží na to, že vlastní příběhy nejsou schopny unést střet s realitou. Když se takový střet navíc odehraje na místě, které je spojeno s jejími vlastními firmami a vlastní minulostí, vzniká obraz, který už se těžko vysvětluje. Fiala to pochopil rychle a bez zbytečných slov. Právě v tom byla síla jeho videa. Nešlo o geniální politickou inovaci, ale o velmi jednoduché pravidlo: někdy stačí ukázat přesně to, co druhý nechce vidět sám u sebe.
V tom je i nejpřesnější pointa celé věci. Andrej Babiš znovu zkusil být tribunem proti drahým pumpám, mužem, který jede po dálnici, rozčiluje se nad maržemi a vyzývá ostatní, aby přestali zneužívat situaci. Jenže tentokrát se ukázalo, že tahle role je mnohem křehčí, než by si přál. Protože když se pak člověk zastaví u “jeho” pumpy, rozestup mezi politickou pózou a skutečností je najednou až příliš viditelný. Přesně v takových chvílích se pozná, jestli vláda ještě vládne, nebo už jen natáčí další díly sama o sobě. V pátek to v Průhonicích vypadalo spíš na tu druhou možnost.
