Velikonoční pomlázka se v Česku dál vydává za nevinný folklor, ve skutečnosti ale ukazuje, jak hluboko je ve společnosti usazená představa, že ženské tělo je jednou do roka k dispozici tradici, mužské iniciativě a kolektivnímu nátlaku. Muži přicházejí, ženy mají otevřít. Muži šlehají, ženy se mají usmívat. Kdo protestuje, ten kazí svátky. Nekazí. Jen odmítá hrát v absurdním divadle, které mělo skončit dávno.
Pomlázka není nevinný folklor. Je to starý zvyk, který se v českém prostředí stále tváří jako roztomilá jarní tradice, ale při bližším pohledu z něj znovu a znovu vylézá cosi mnohem méně malebného: představa, že žena má jednou do roka mlčet, vydržet, usmát se a nechat si od mužů vstoupit do svého prostoru, na své tělo a do svého soukromí, protože tak se to přece dělá. Právě v tom je celý problém české pomlázky. Ne v pentlích, a kraslicích, či v beránkovi na stole. Problém je v tom, že pod nánosem folklorní dekorace přežívá primitivní model vztahu mezi mužem a ženou, v němž muž jedná a žena snáší, muž přichází a žena čeká, muž rozhoduje o intenzitě i formě kontaktu a žena má být ráda a zahrnutí do tradice, která jí údajně předává mládí, krásu, zdraví a kdoví co ještě. Zde není řeč o rovnoprávnosti, nýbrž podřízenosti zabalené do barevných stužek a povinného jarního sentimentu. Čím déle se tahle stylizace udržuje, tím víc působí celá věc jako kulturní trik, jehož hlavní funkcí už dávno není oslavovat jaro, ale chránit starý, hrubý a líný návyk nepřemýšlet o tom, co všechno se dá vydávat za tradici jen proto, že to známe z dětství.
Na celé věci je nejvýmluvnější, jak se pomlázka musí obhajovat slovem symbol. Řekne se, že nejde o skutečné bití, ale jen symbolické šlehání, zvyk, legrace, pouhé gesto, které se přece nemá brát tak vážně. Zde se obrana celé věci začíná rozpadat. Pokud je něco opravdu tak nevinné, proč je kolem toho tolik ženského odporu, trapnosti, nucených úsměvů a zkušeností, které s něhou nemají nic společného? Průzkum agentury NMS Market Research zveřejněný v dubnu 2025 ukázal, že pomlázku rádo nemá 80 procent českých žen, 44 procent žen při ní zažilo bolest, každá čtvrtá si odnesla modřiny nebo jiné stopy na kůži a 19 procent popsalo pocit bezmoci nebo ponížení. Mezi muži je přitom obliba této tradice více než dvojnásobná, pomlázku má rádo 47 procent mužů. To je mimořádně přesný obrázek celé věci. Ti, kteří vykonávají, ji mají rádi výrazně častěji než ty, které ji mají podstoupit. To již není roztomilá lidová tradice, nýbrž starý, omšelý a velmi hloupý způsob, jak vydávat nerovnost za folklor. Jde o rituál, který se snaží tvářit jako veselá hra, přičemž se z něj při prvním kontaktu s realitou stává nepříjemně čitelný model převahy jedné skupiny nad druhou. Slovo symbol tu neplní vysvětlující funkci. Plní funkci krycí. Má přehlušit to, co je na celé scéně nejviditelnější: že jedni rozhodují a druzí se mají přizpůsobit.
Obhájci pomlázky se rádi schovávají za větu, že tak to bylo vždycky. Ani to ovšem není pravda. Historické prameny a etnologické výklady ukazují, že velikonoční šlehání v minulosti nemělo vždy dnešní jednostrannou podobu, kdy muži obcházejí ženy a ženy mají být pasivním terčem omlazovacího rituálu. Český rozhlas letos připomněl, že ověřené zmínky o pomlázce sahají do 14. století, a další výklady uvádějí, že ve starších podobách se šlehali navzájem muži i ženy, chlapci i dívky. Etnolog Petr Janeček v minulosti upozornil, že z nejstarších zpráv neplyne nějaká samozřejmá dominance jednoho pohlaví nad druhým a že pozdější interpretace pomlázky jako rituálu mužského principu vůči ženskému jsou až dodatečné. Jinými slovy, i tato tradice se měnila podle toho, jak se měnila společnost. V určité fázi se z ní stal zvyk, v němž se patriarchální rozdělení rolí usadilo tak pohodlně, že si ho dnes mnoho lidí už ani nevšimne. Muž je ten, kdo přichází s proutkem. Žena je ta, která má být omlazena. Muž je ten, kdo si bere právo. Žena je ta, která má pochopit, že odpor by byl nemístný. Kdyby to někdo napsal jako společenský program, znělo by to příliš odpudivě. Jenže přesně tohle se v mnoha domácnostech stále rok co rok hraje. To je mimochodem další důvod, proč je tak komické slyšet argument o nedotknutelné tradici. Žádná taková nedotknutelná podoba neexistuje. Existuje jen zvyk, který se historicky měnil a který se dnes hájí, jako by spadl z nebe už v definitivní verzi. Když se ale tradice za staletí přizpůsobovala, může se přizpůsobit znovu. To by však vyžadovalo odvahu přiznat, že některé její dnešní části nejsou krásné, nýbrž trapné.
Zde se ukazuje, jak hrubě je pomlázka spojená s představou mužské nadvlády, i když si to její obhájci nechtějí přiznat. Nejde jen o samotný švih proutkem. Jde o celou scénu, o rozdělení rolí, o atmosféru, o to automatické očekávání, že žena má být k dispozici, má otevřít, má přijmout návštěvu, má vydržet fyzický kontakt a ještě za něj odměnit koledníka vejcem, panákem nebo mašlí. To je zcela absurdní konstrukce. Muž přichází vykonat rituál na ženském těle a žena za to poskytuje pohoštění. V jakékoli jiné situaci by takový model působil jako karikatura starého patriarchátu. O Velikonocích se mu ale dál říká tradice a ještě se kolem něj vypráví omšelý pohádkový příběh o omlazení, svěžesti a zdraví, jako by fyzická podřízenost byla vlastně milým darem. Jenže není. Jde o podvod, v němž se násilný nebo přinejmenším vnucený prvek schová za líbivý výklad, aby se nemusel zkoumat jeho skutečný obsah. Přesně tak funguje velká část zkostnatělého konzervativního folkloru: neobhajuje se věcně, ale esteticky. Namaluje se na něj několik kraslic, přidá se venkovská vzpomínka, trochu nostalgie, trochu dětství, a najednou se z nepříjemného rituálu stane cosi, co se má ctít skoro z pietních důvodů. Ženská důstojnost však není dekorace, kterou by bylo možné odsunout stranou proto, aby u stolu zůstala „pohoda“. Tělesná autonomie každého člověka není drobnost, již lze jednou za rok suspendovat jen proto, že si část společnosti nechce přiznat hloupost, hrubost a urážlivost některých buranských zvyků.
Nejodpornější na celé věci je právě normalizace narušení tělesné autonomie. V normální společnosti je zcela normální, že na cizí tělo se nesahá bez souhlasu a hranice druhého člověka platí, že fyzický kontakt má mít respektující rámec a trapnost, nátlak nebo skupinová tradice nemohou být omluvenkou pro něco, co je druhému nepříjemné. Pak přijdou Velikonoce a najednou jako by část společnosti spadla o několik století zpět. Najednou se očekává, že žena nebude dělat problémy, nebude přecitlivělá, vydrží to, a nezkazí svátky nějakými moderními řečmi o hranicích. Takto přesně funguje konzervativní nátlak v jeho nejtrapnější podobě. Ne otevřeně, ale skrze citové vydírání. Usměj se, vždyť je to tradice. Nastav se, vždyť je to jen jednou za rok. Neurážej se, vždyť je to symbolické. Jenže pokud musí žena potlačit vlastní nepohodlí, aby se ostatní mohli cítit hezky u starého zvyku, není problém v její citlivosti. Problém je v tom zvyku. Tělesná autonomie není žádný módní výmysl posledních let, vnucovaný z univerzitních seminářů nebo aktivistických kruhů. Jde o elementární součást civilizovaného soužití. Pokud někomu není příjemné, že se ho jiný člověk dotýká, udeří ho, chytá ho, polévá nebo na něj fyzicky působí, pak je základní reakcí respekt. Jenže pomlázka kolem sebe vystavěla výjimečný režim, v němž má právě respekt ustoupit do pozadí a vše má převzít tradice. To je na celé věci nejvíc odpuzující.
Zastánci pomlázky mohou namítnout, že ve většině případů se dnes ženu šlehá jen jemně a nikdo nehájí surovce, kteří dělají modřiny. To je však pohodlný únik od podstaty. Za prvé, data ukazují, že bolest, stopy na těle i pocity ponížení nejsou žádná marginální výjimka. Za druhé, i kdyby byla pomlázka ve všech případech jen lehká, pořád zůstává otázka, proč má být právě ženské tělo prostorem, na němž se tradice odehraje. Proč nepotřebují omladit muži? Proč se symbolická vitalita nepředává také jim? Proč je celé to jarní představení vystavěné tak, aby ženské tělo bylo objektem rituálu a mužské jeho vykonavatelem? Odpověď je banálně prostá. Zvyk vznikal a dlouho se udržoval ve světě, kde žena nebyla plně autonomní bytostí, ale někým, s kým se nakládá, koho je třeba udržovat hezkého, svěžího, plodného, tvárného a pokud možno poslušně vstřícného. To není nedorozumění, leč kulturní logika, která z pomlázky dělá něco mnohem výmluvnějšího než nevinnou klukovinu. Zde narážíme na největší lež celého českého velikonočního folkloru. Pomlázka se často tváří jako oslava ženství, ale ve skutečnosti je to relikt doby, v níž bylo ženství chápáno jako něco, co má být kultivováno zvenčí, korigováno, usměrňováno a symbolicky „oživováno“ mužským zásahem. Muž s pomlázkou tu není doplněk jara. Je nositel privilegia. Žena není oslavovaná bytost. Je objekt, na němž se něco vykoná a jemuž se to následně převypráví jako laskavost.
Stačí si ostatně provést jednoduchý myšlenkový experiment. Představme si obrácenou situaci. Brzy ráno vyrazí skupiny žen od domu k domu, vstupují do mužského prostoru, vytahují je z postelí, šlehají je po nohách a zadku, polévají studenou vodou, smějí se tomu a vysvětlují, že je to kvůli pružnosti, zdraví a kráse. Jak dlouho by trvalo, než by se ozvalo pobouření, že je to ponižující, trapné a nepřijatelné? Jak rychle by se ukázalo, že mužská důstojnost je cosi, do čeho se bez souhlasu nezasahuje? Právě tahle obrácená perspektiva pomlázku usvědčuje možná nejlépe. Co se u žen vydává za úsměvnou tradici, bylo by u mužů považováno za skandální útok na jejich integritu. To vypovídá o celé věci víc než všechny folklorní příručky dohromady. Tahle zkouška převrácením je v podobných debatách mimořádně užitečná, protože odhaluje, jak moc jsou naše hranice nastavovány podle pohlaví a ne podle principu. Jakmile si ale ten obraz skutečně představíme, v celé nahotě se ukáže, co je na pomlázce tak těžko obhajitelné. Muži by se proti podobnému zvyku nejspíš okamžitě bránili nejen proto, že by je mohl bolet, ale především proto, že by ho cítili jako zásah do důstojnosti a zcela právem. Člověk by neměl dokazovat, proč mu cizí doteky a ponižování jakoukoliv formou vadí, přičemž jak jasně data ukázala, mnohým ženám to vadí. Mělo by stačit, že mu to vadí.
Na pomlázce je navíc cosi mimořádně buranského i v tom, jak úzce je propojena s alkoholem, hlukem a skupinovou macho atmosférou. Český velikonoční folklor si dlouho pěstuje obraz rozjařených mužů, kteří obcházejí domácnosti, popíjejí, hlučí, trousí oplzlé narážky a tváří se, že právě v tom je kus národní autenticity. Jenže není. Je v tom spíš kus národní tolerance k primitivismu. Zvyk, který by snad mohl zůstat v rovině soukromého, dobrovolného a jemného rituálu mezi blízkými lidmi, se v řadě případů mění v alibi pro to nejhorší z českého hospodského mužství: trochu se opít, trochu si dovolit víc než jindy, trochu přitlačit, trochu ponížit a všechno to omluvit tím, že to tak přece chodí. Právě tenhle moment dělá z pomlázky něco víc než jen starý zvyk. Dělá z ní kulturně kryté povolení k překračování hranic. NMS v témže průzkumu upozornila, že více než polovina mužů sice sama pomlázku také ráda nemá, ale mezi mladými muži ve věku 18 až 28 let dosahuje obliba 64 procent, přičemž připomíná, že právě pro ně jde často hlavně o společenskou událost. Tím se mimochodem potvrzuje něco, co je na českých Velikonocích patrné už dlouho: pro značnou část mužů není pomlázka o žádném symbolickém předávání jara, ale o kolektivní mužské akci, v níž se tradice propojí s alkoholem, partou a pocitem dočasně rozšířeného práva. Právě v této směsi je ukryta celá její hrubost. Není to již ani folklor, nýbrž sociálně tolerovaná demonstrace toho, že jednou do roka lze staré vzorce maskulinity pustit z řetězu a ještě jim zatleskat za to, jak pěkně drží zvyk.
Není náhoda, že na tento český zvyk s údivem nebo odporem hledí i cizinci. Česká televize už dříve ukázala, že tuzemská pomlázka budí v zahraničí rozpaky „veřejné bití žen“ je vně českého kontextu často vnímáno jako nepochopitelný a kontroverzní zvyk. Etnologové zároveň připouštějí, že starobylost sama o sobě ještě nic neospravedlňuje a že právě dnes může takový obyčej vzbuzovat odpor. To není projev nějaké přecitlivělosti importované ze Západu. To je normální civilizační reakce na situaci, kdy společnost dál udržuje zvyk, který je postavený na fyzické asymetrii mezi pohlavími a tváří se, že v tom není nic zvláštního. Zvenku to skutečně zvláštně vypadá. Upřímně, ono to zvláštně vypadá i zevnitř, jen jsme si na to příliš zvykli. Ostatně právě zvyk je v podobných případech jedním z největších deformátorů úsudku. Pomlázka je v tomhle smyslu učebnicová. Kdyby byla vymyšlena dnes a někdo by navrhl, že na jaře budou muži obcházet ženy, šlehat je proutkem a tvrdit, že je to pro jejich zdraví a krásu, byla by považována za trapný sexistický bizár. Jenže protože už existuje dávno, hraje se okolo ní každoročně hra na kulturní výjimku. Cizinci, kteří nános zvykové slepoty nemají, jen pojmenovávají to, co by společnost měla umět pojmenovat sama. Že pod slovy jaro, vitalita a tradice se odehrává něco, co se s respektem k druhému člověku snáší čím dál hůř.
Pomlázka tak v současné podobě neříká nic o jaru, vitalitě ani kráse, nýbrž spíše cosi velmi nepříjemného o české schopnosti držet při životě tradice, které už dávno ztratily morální obhajitelnost a nadále přežívají setrvačností. Nepřežívají proto, že by byly hluboké, moudré nebo nenahraditelné. Přežívají proto, že jsou známé, vytvořily citový automatismus a pocit, že jakmile se sáhne na starý zvyk, hroutí se tím celý svět. Civilizace však nepostupuje tím, že bude donekonečna chránit všechno zděděné. Postupuje tím, že staré věci zkoumá a některé z nich odmítne, když se ukáže, že jsou postavené na ponižování, nerovnosti nebo prosté hlouposti. Tento mechanismus je přitom v českém prostředí obzvlášť silný, protože národní identita si ráda plete příchylnost k tradici s automatickou mravní hodnotou tradice. Jakmile se něco označí za zvyk našich babiček a dědečků, jako by se tím zároveň zamlčela povinnost ptát se, jestli to bylo dobré už tehdy a jestli je to únosné dnes. Jenže i naše babičky a dědečkové žili ve světě, kde bylo normální spoustu věcí, které dnes normální nejsou. Ženy měly menší hlas, menší volnost, menší možnost říkat ne. Mnohá rodinná i společenská pravidla byla vystavěna právě na tom, že se jejich nepohodlí nebralo příliš vážně. Pomlázka je jedním z těch zvyků, které si tenhle starý svět donesly až do současnosti skoro nedotčený. To není důvod k dojetí, ale k nepříjemnému zamyšlení nad tím, co všechno přežívá jen proto, že je příliš pohodlné o tom nepřemýšlet.
Pomlázka do téhle kategorie patří čím dál zjevněji. Ne proto, že by lidé ztratili smysl pro tradice, ale proto, že stále víc žen i mužů už prostě vidí, co v ní je. Vidí trapný relikt doby, kdy ženské tělo bylo více veřejnou věcí než soukromým územím. Vidí zhrublou podobu mužského práva na vstup do ženského prostoru. Vidí přikrášlený rituál nadvlády, který se snaží hrát na nevinnost, a přitom stojí na tom, že jedna strana má jednat a druhá snášet. Vidí také něco ještě prostšího: že spousta žen tuto tradici prostě nechce. Nechce bolest, modřiny, povinný úsměv ani cizí nebo silácké dotýkání schované za folklor. Nechce být jednou do roka součástí českého jarního divadla, v němž se mužská dominance převleče za lidový zvyk a ženám se pak ještě vysvětluje, že by za to vlastně měly být vděčné. Čím důrazněji to ženy říkají, tím směšněji působí obranné reflexy, které se pokaždé spustí. Najednou se mluví o feminismu, který prý už neví, co by řešil, o přecitlivělosti, o tom, že se nesmí nic. Jenže pravý opak je pravdou. Tady nejde o zákaz všeho starého. Tady jde o minimální nárok na to, aby se tradice poměřovala lidskou důstojností a ne jen svojí délkou trvání. Pokud v tomto poměření neobstojí, pak není důvod ji držet při životě jen ze sentimentu nebo ze strachu, že bez ní nebudou Velikonoce dost „naše“.
Mimořádně odpudivý je i samotný jazyk, kterým se pomlázka tradičně obhajuje. Mluví se o omlazení, svěžesti, kráse, zdraví, o jakési ženské vitalitě, kterou je třeba proutkem probudit. Už tenhle jazyk sám o sobě prozrazuje, v jakém světě se zvyk formoval. Žena je tu někdo, koho je třeba udržovat pěkného, čerstvého, jaksi správně naladěného pro svět kolem sebe. Muž nic takového nepotřebuje. Ten je aktivní sám od sebe, ten je nositelem síly, práva i rituální energie. Žena je příjemkyně zásahu. To je mimořádně výmluvný slovník, protože pod líbivými slovy o jaru a zdraví ukrývá naprosto asymetrickou představu o tom, co se od mužů a žen očekává. Nejde jen o jazyk dávných národopisných zápisů. I dnes přežívá v lidových vysvětleních, v rodinných průpovídkách, v přívětivém žertu, kterým se ženám vysvětluje, že to přece děláme pro ně. Je na tom cosi až groteskně blahosklonného. Jako by žena měla být ráda, že na ni společnost nezapomněla a jednou za rok jí poskytne omlazovací zásah. Přitom právě tahle kombinace péče a nadvlády patří k nejstarším formám patriarchálního myšlení. Nejde o otevřené nepřátelství k ženě, ale její infantilizaci a představu, že se s ní musí nějak nakládat, starat se o ni, usměrňovat ji, symbolicky ji „vylepšovat“, zatímco skutečná autonomie zůstává stranou. Pomlázka je v tomhle směru skoro didaktická. Učí, jak se dá dominance převléct za péči a jak snadno může společnost přikývnout něčemu, co by jinak působilo neomluvitelně, když se to dostatečně něžně popíše.
Celá tahle česká velikonoční scéna je navíc pozoruhodná i tím, jak důsledně se v ní od žen očekává emocionální práce. Nejenže mají snést rituál, ale mají se při tom také správně tvářit. Mají být milé, pobavené, tolerantní, mají nevytvářet napětí, mají pomoci zachránit atmosféru. To je mimořádně důležitý moment, protože právě v něm se ukazuje, že nejde jen o několik švihnutí proutkem, ale o celý sociální scénář. Žena tu není jen tělo, na němž se odehraje zvyk. Je také garantkou toho, že se ostatní budou cítit dobře. Musí pomoci udržet iluzi, že jde o něco hezkého. To je úplně učebnicová podoba nerovného rozdělení rolí. Muž vykoná akci, žena absorbuje důsledky a ještě pečuje o emoce okolí. Když to vydrží s úsměvem, je všechno v pořádku. Když se ohradí, najednou je problém v ní. Tato očekávaná emocionalita je přitom na celé věci možná ještě ponižující víc než samotný fyzický akt. Protože ženě bere možnost reagovat autenticky. Nedovoluje jí prostě říct: ne, je mi to nepříjemné, nechci to. Místo toho ji tlačí do role spoluhráčky v něčem, co sama nemusí chtít. Zde se pomlázka stává až překvapivě přesným obrazem mnoha jiných společenských situací, v nichž se po ženách žádá, aby svou nepohodu zpracovaly tak, aby se jí muži nemuseli zabývat. Když je něco bolí, mají to zmírnit úsměvem. Když je něco ponižuje, mají to převést do humoru. Když je něco překračuje, mají být rozumné a nevyvolávat konflikt. Pomlázka je v tomto smyslu skoro laboratorně čistý případ: starý zvyk, v němž se fyzická převaha, kulturní tlak a očekávání ženské vstřícnosti spojí do jednoho jediného dopoledne.
Někdo může namítat, že tohle všechno je příliš tvrdé čtení, že spousta rodin prožívá pomlázku jemně, mezi blízkými lidmi, bez bolesti a bez pocitu nátlaku. To jistě ano. Jenže právě to není argument ve prospěch zvyku, nýbrž proti jeho samozřejmosti. Jestliže je snesitelnost pomlázky závislá na tom, že ji konkrétní lidé zmírní, zcivilizují, dobrovolně upraví, zjemní a omezí na vztahy, kde je důvěra a respekt, pak to jen potvrzuje, že problém je v základním modelu a že musí být kompenzován okolnostmi. Jinak řečeno, pomlázka neobstojí sama o sobě. Obstojí jen tehdy, když ji lidé prakticky přepíšou do mnohem méně problematické podoby, než jakou nese její tradiční rámec. V takovém případě je namístě jednoduchá otázka: k čemu tedy ten tradiční rámec vlastně ještě je? Pokud už uznáváme, že nesmí bolet, že nesmí být vnucená, že nesmí být mezi cizími lidmi, že musí respektovat odmítnutí, že musí vycházet z dobrovolnosti a důvěry, pak už jsme vlastně tradici rozebrali na kusy a přestavěli ji podle moderních pravidel souhlasu. Dobře děláme. Jen tím zároveň přiznáváme, že původní logika zvyku je neudržitelná. Místo aby si to ale společnost poctivě přiznala, pořád ještě ráda předstírá, že zachovává krásnou tradici, zatímco ve skutečnosti se ji snaží jen učinit méně nesnesitelnou. To je ale rozdíl, který stojí za to pojmenovat. Nezachraňujeme tím tradici. Zachraňujeme před ní sebe.
Zcela zvláštní je i to, jak se pomlázka v českém veřejném prostoru pravidelně objevuje jako cosi, co je třeba chránit před kritikou téměř z vlasteneckých důvodů. Jako by odmítnutí šlehání žen bylo útokem na českost samotnou. To je samozřejmě nesmysl, ale velmi výmluvný nesmysl. Vypovídá o tom, jak křehká je někdy naše představa identity, když se musí opírat i o zvyky, které jsou očividně za hranou soudobého chápání důstojnosti. Silná kultura přece nepotřebuje opatrovat všechno, co v minulosti vyprodukovala, jen proto, že je to její. Silná kultura umí rozlišovat. Umí některé věci nést dál a jiné odložit. Umí se měnit, aniž by se rozpadla. Ostatně přesně tak se česká kultura vždycky vyvíjela. Opuštěno bylo nespočet zvyků, gest i společenských rolí, aniž by tím země přestala být sama sebou. Jen u pomlázky jako by se stále část společnosti bála, že jakmile se řekne dost, přijde cosi jako civilizační zrada. Nepřijde. Přijde jen obyčejné poznání, že některé věci přestaly být únosné. A to není útok na tradic, nýbrž známka dospělosti.
Neznamená to zahazovat vše, co je staré. Znamená to umět rozeznat rozdíl mezi tradicí, která spojuje, a tradicí, která konzervuje ponižující poměry. Znamená to pochopit, že ne každé dědictví stojí za ochranu. Znamená to konečně přestat předstírat, že český velikonoční zvyk, při němž muži šlehají ženy a ještě kolem toho budují legendu o zdraví, mládí a kráse, je nějak kulturně vznešený. Není. Je to přežitek a buranství povýšené na folklor. Ženské tělo není velikonoční rekvizita. Souhlas není detail, který lze jednou za rok odsunout. Tradice, která na těchto dvou přehlédnutých skutečnostech stojí, si nezaslouží obhajobu, nýbrž odsudek.
