Dnes chybí v sociálních službách v České republice více než 3000 pracovníků. A nikdo už se ani neptá, jak to bude vypadat za rok. Za dva. Za pět let. Stavíme nové služby, mluvíme o rozvoji terénní péče, plánujeme odlehčovací služby, mluvíme o stárnutí populace. Ale kdo v těch službách bude pracovat?
Na to už odpověď neslyšíme. Nikdo nemluví o tom, kolik korun má stát jedno lůžko. Nikdo nemluví o tom, kolik korun má stát hodina péče. Nikdo neříká, odkud se vezmou peníze na lidi, bez kterých celý systém zkolabuje. Místo toho sledujeme nekonečné debaty o všem možném kolem.
Tato vláda dokáže mluvit o tom, že zruší koncesionářské poplatky, které vlastně nikomu zas tak moc nevadí a z veřejných rozpočtů pošle minimálně 8 miliard korun do veřejnoprávních médií. Dokáže vytvářet další zmocněnce, poradce, ombudsmany a nové úřednické pozice. Pošle navíc peníze do sportu…
Ale najít odvahu říct, že lidé v sociálních službách musí mít důstojné platy?
Že bez personálu nebude péče?
Že tenhle obor drží jen z určité setrvačnosti?
To stále neumíme.
Mluví se o navyšování příspěvku na péči. Ale už se nemluví o tom, jak jsou tyto peníze skutečně vynakládány. Nemluví se o kontrolních mechanismech. Nemluví se o odpovědnosti. Nemluví se o tom, že bez funkčních služeb nebude mít vyšší příspěvek komu péči zajistit.
Tenhle obor prostě hoří.
A nehoří jen na papíře. Hoří na lidských zdrojích.
Hoří na vyčerpaných lidech, kteří slouží přesčasy.
Hoří na ředitelích, kteří každý rok řeší, zda udrží provoz.
Hoří na pracovnících, kteří odcházejí, protože už prostě nemohou dál.
Hoří na mladých lidech, kteří do systému ani nevstoupí, protože vidí nejistotu, přetížení a podhodnocení.
A nejhorší na tom je, že o tom všichni vědí.
Jen stále nikdo nemá odvahu začít problém skutečně řešit. Stojíme před otázkou, zda to zaplatí a má zaplatit stát, kraj nebo klient. Stojíme i před otázkou, zda deregulovat ceny v sociálních službách. Jen bohužel každá vláda se tímto úspěšně promlčí.
Jenže!
On už nehoří jeden či dva stromky, on už hoří celý les.
