Případ penzionu pro seniory ve Lhotě na Kladensku by neměl zapadnout jako další „kauza jednoho zařízení“. Podle médií tam museli zasahovat policisté, záchranáři, sociální pracovníci i Český červený kříž, protože klienti měli být bez řádné péče a na místě nebyl odpovídající personál. Policie se věcí zabývá delší dobu. (Zdroj: Novinky)
Nechci předjímat vinu. Ale chci položit otázku, která je podle mě zásadní: Jak je možné, že se v České republice stále objevují zařízení, která navenek vypadají jako domovy pro seniory, ale jejich skutečný právní režim je pro veřejnost nejasný?
Na webových stránkách zařízení se mluví o „penzionu“, „sociální a pečovatelské službě“, o péči od 7 do 19 hodin a o nočním odborném dozoru. Současně se uvádí pomoc při hygieně, přesunech, chůzi, podávání stravy, výměně inkontinenčních pomůcek, podávání léků či přivolání lékaře. (Zdroj: penzion-pro-seniory.cz) To už nejsou jen běžné služby penzionu. To je jazyk péče o člověka závislého na pomoci druhých, a to jak v poskytování sociálních, tak zdravotních služeb.
Jenže zákon o sociálních službách zná jasné pojmy. Pečovatelská služba podle § 40 je službou terénní nebo ambulantní, poskytovanou ve vymezeném čase a v rozsahu sjednaném smlouvou. Není to automaticky nepřetržitá pobytová péče 24 hodin denně. Sociální služby lze navíc podle § 78 poskytovat jen na základě oprávnění, které vzniká rozhodnutím o registraci.
A zde začíná vážný problém. Pokud zařízení nabízí seniorům ubytování a k tomu individuálně nasmlouvanou pečovatelskou službu, musí být rodinám i klientům naprosto jasné, co je ubytování, co je sociální služba, kdo ji poskytuje, v jakém rozsahu, za jakou úhradu a kdo nese odpovědnost. Penzion je penzion, kde se může ubytovat kdokoliv a pečovatelská služba neposkytuje nepřetržitou péči. Nasmlouvá se podle jednotlivých úkonů a také se tak hradí. Zákon v § 88 ukládá poskytovateli povinnost zajistit dostupné a srozumitelné informace o druhu, místě, kapacitě a způsobu poskytování sociální služby a také informovat zájemce o úhradách a povinnostech ze smlouvy.
Pokud toto není z veřejných informací zřejmé, není to drobnost. U seniorů a lidí se zdravotním postižením může být nejasnost prvním krokem k bezbrannosti.
A právě tady se musíme ptát dál. Selhal-li poskytovatel, kdo měl jeho činnost včas rozpoznat? Registrující krajský úřad? MPSV prostřednictvím inspekcí? Obec? Sociální pracovníci obce s rozšířenou působností? Lékaři? Rodiny? Sousedé? Policie, pokud se věcí zabývala už dříve?
Neptáme se proto, abychom hledali jednoho viníka za všechny. Ale proto, že zranitelný člověk se sám často neozve. Senior, který je závislý na pomoci druhých, se může bát, že když si bude stěžovat, přijde i o to málo, co má. Člověk s demencí nemusí umět popsat, co se děje. Člověk se zdravotním postižením nemusí mít sílu ani důvěru. Rodina někdy věří hezkým slovům na webu, někdy se stydí, někdy je daleko, někdy je ráda, že vůbec našla místo. A někdy bohužel také prostě nechce vidět a vědět.
Právě v této zranitelnosti vzniká prostor pro novodobé šmejdy v péči. Neprodávají hrnce. Prodávají bezpečí, důstojnost a naději. A pokud systém neumí včas odlišit skutečnou sociální službu od líbivého marketingu, pak propadají lidé, kteří se neumějí bránit.
Tento případ, ať už to je rozuzlení jakékoliv, proto nesmí skončit jen konstatováním, že „se to vyšetřuje“. Tento případ má být určitou výstrahou. Je nutné ověřovat, ptát se, brát si reference.
Zákon o sociálních službách nestojí jen na paragrafech. Stojí na lidech závislých na pomoci druhé osoby, na ochraně lidské důstojnosti. A pokud se za slovy „penzion“, „péče“ nebo „domov“ může skrýt nejasná odpovědnost, pak máme systémovou díru, kterou mohou propadat senioři, lidé se zdravotním postižením i jejich rodiny. A, jak se říká, může se to v budoucnu týkat i vás.
Je to mnohem větší problém než jeden penzion.
