Italská kuchyně? Nesmysl.

Když se zeptáte Itala na jeho oblíbené jídlo, dostanete odpověď podle toho, odkud pochází. Někdo bude básnit o boloňské omáčce, jiný o neapolské pizze, další o toskánských specialitách. Ale jedna „italská kuchyně“? Ta zkrátka neexistuje. 

Itálie je totiž spíš mozaikou regionálních chutí, které tu byly dávno před vznikem samotného státu. Tyto regiony měly vlastní kulturu, často mezi sebou soupeřily a dokonce ani nemluvily stejným jazykem. Až po druhé světové válce se italština stala běžným jazykem většiny Italů. Kuchyně ale zůstaly své.

Vezměme si třeba Benátky a Neapol, přístavní města, obě milují mořské plody, a přesto jejich kuchyně nemají skoro nic společného. Benátčané si potrpí na jemná, sofistikovaná jídla, zatímco neapolští strávníci milují výrazné, živé chutě. Stejné rozdíly najdeme mezi Boloňou a Florencií. Boloňa je velkolepá, plná bohatých chutí, zatímco Florencie je spíš o minimalismu a čistých, jednoduchých kombinacích.

To všechno souvisí s geografickými podmínkami. Itálie je země obklopena mořem a rozdělena horami, což ovlivňuje to, co se kde konzumuje. Na severu, kde je chladnější podnebí, se používá máslo a jí se hodně sytých jídel. V teplejší Ligurii se naopak vaří s olivovým olejem a hromadou voňavých bylinek. Emilia-Romagna, oblast s extrémně úrodnou půdou, je domovem luxusních těstovin, parmezánu a skvělých uzenin.

A čím víc se blížíme na jih, tím víc se mění styl vaření—máslo už téměř nenajdeme, na scénu přichází olivový olej, a domácí těstoviny postupně nahrazují ty bezvaječné, vyráběné z tvrdé pšenice. Ale pokud se ptáte, kde najdete „pravou“ italskou kuchyni, odpověď je jednoduchá. Všude. Nevznikla v luxusních restauracích, ale v běžných domácnostech po celém poloostrově. V italské kuchyni není žádné „vysoké“ nebo „nízké“ vaření, všechno se točí kolem jednoho: jídlo je vždycky o rodině a domově.