Chaos, křik a nebezpečné koketování české opozice s extrémy

Vláda Petra Fialy má své chyby, a to od nedomyšlených škrtů po chaotickou komunikaci. Jenže kdo čeká, že opozice nabízí ekonomickou alternativu, bude po říjnových volbách do Sněmovny zklamán. Místo toho je v Česku sbírka stran, která více než programem bojuje prázdnými útočnými hesly, dezinformacemi a zástupnými nepřáteli. Opoziční scéna v Česku je dnes toxickým mixem marketingu, starých struktur, nebezpečných radikálů a politických mrtvol, které se pokoušejí o reinkarnaci. Přitom tím nejvíce trpí právě ti nejzranitelnější, na které své programy současná opozice primárně orientuje.

Češi rádi říkají, že vládu je třeba hlídat a kárat. Mají pravdu. Pro zdravou demokracii je silná a kompetentní opozice životně důležitá. Jenže, když se podíváme na to, co se dnes v Česku vydává za opozici, nestačíme se divit. Tedy, nediví se ti, kterým doposud neselhala v mysli matematika a smysl pro realitu. Většina toho, co se nabízí jako „alternativa“, je totiž jen přehlídka křiku, osobních ambicí a snahy zalíbit se co nejlacinějším heslem. Bez sebemenší vize, jak vést a řídit stát tak, aby byl pro budoucí ekonomickou stabilitu udržitelný a s perspektivou.

Opozice se ráda tváří jako samozřejmá alternativa k vládě Petra Fialy. Ve skutečnosti ale připomíná spíš hlučný jarmark, kde každý vykřikuje svoje zaručené recepty – jen aby zakryl, že za vývěsním štítem není skoro nic.

Začněme těmi největšími.

ANO: Na vrcholu, ale bez nápadu

ANO Andreje Babiše pořád těží z frustrace voličů z inflace, cen energií a vládní arogance. Jenže místo ucelené alternativy servíruje sbírku hesel o „drahotě“, občas mírně obměněných podle průzkumů.

V regionech ANO umí rozdávat letáky a líbivá hesla – ale kdo pamatuje, jak končilo jejich vládnutí? Deficit přes 300 miliard.

Jejich rétorika se redukuje na „za vše může Fiala“ a „my to dáme líp“, ale na otázku jak žádnou odpověď nedávají. Pro lidi v krajích, kde se řeší rozbité silnice, nedostatek lékařů nebo krachující obchody, to není moc užitečné. Odpovědi na otázky, kde vzít peníze na další plošné kompenzace, ale chybí – stejně jako upřímná reflexe vlastního vládnutí, kdy právě ANO odstartovalo bezprecedentní rozpočtové schodky. Kritika Fialovy vlády je leckdy oprávněná, ale když hlavní opoziční lídr nedokáže říct, jak by dělal rozpočet jinak, zní to spíš jako marketing než program.

SPD: Stejná písnička bez budoucnosti

SPD Tomia Okamury si vystačí s nenávistí k Evropské unii a migrantům, a v poslední době s těžko ověřitelnými tvrzeními o „ukrajinizaci“ Česka. Jejich politická metoda je jednoduchá: vyvolat strach a naštvání. Jenže návrhy – například vystoupení z EU, zavedení referend o všem možném – jsou nerealistické a riskovaly by ekonomickou sebevraždu. SPD nepředstavuje životaschopnou vládní alternativu. Je to stálý protestní byznys model. Naposledy v dubnu 2024 SPD navrhovala referendum o vystoupení z EU – zatímco přímé zahraniční investice tvoří v Česku přes čtvrtinu HDP.

Okamura umí nahnat kliky na sociálních sítích a burcovat na mítincích. Ale v regionech lidé ví, že SPD neřeší praktické věci: dostupné bydlení, kvalitu škol, dopravní obslužnost. Na krajských zastupitelstvech bývají zcela neviditelní.

PRO, Trikolora a Přísaha: Fragmenty bez života

Ještě bizarnější je ale pohled na menší opoziční formace, které balancují kolem pěti procent – a tvrdí, že právě ony jsou „pravou“ alternativou. Hnutí PRO (Jindřich Rajchl) se profiluje jako konzervativní vzpoura proti „zkorumpovanému systému“. V praxi ale staví kampaň hlavně na odporech: proti „vládní totalitě“, proti Green Dealu, proti pomoci Ukrajině. O řešení složitých problémů – od rozpočtu přes zdravotnictví po školství – neslyšíte skoro nic. Zato se dočkáte nekonečných konspiračních narážek a burcování v duchu „my a oni“. PRO nemá seriózní expertní zázemí ani propracovaný program.

Podobně působí Trikolora, která už několik let opakuje, že brání „normální svět“. Jenže ten normální svět se u nich scvrkl na pár vágních frází o suverenitě, tradiční rodině a odporu k EU. Ekonomický program? Nejasný. Sociální politika? Populistická. Reálná volební síla? Sotva měřitelná.

Přísaha Roberta Šlachty mezitím láká na boj s korupcí, ale zůstává jenom u nálepky „pořádek“. Mimo osobní image bývalého policisty nemá prakticky nic – žádný komplexní plán na řízení země. Vše stojí na vágním moralismu, a i ten už se postupně okoukává.

Žádná z těchto stran nenabízí nic pro města a vesnice, kde se řeší vylidňování, nezaměstnanost nebo zdravotní péče.

Komunisté a Stačilo!: Zombie politika

A pak je tu komunistická scéna – KSČM a nově koalice Stačilo!. Tady je iluze alternativy obzvlášť průhledná. Komunisté se tváří jako ochránci „obyčejných lidí“, ale jejich recepty patří do muzea – zestátnit, zregulovat, dotovat, rozdávat. Stačilo! slibuje, že „zastaví chudobu“ a „skoncuje s diktátem Bruselu“ – ale za tím jsou jen vzteklé výkřiky a dávno překonané mýty. Ekonomická realita je nezajímá. Jejich představa politiky je resentiment, závist a vyvolávání strachu z „nepřátel lidu“. Připomíná to starou dobrou komunistickou tradici třídního boje – jen bez jakékoli soudobé odpovědi na problémy globalizovaného světa.

KSČM je kapitolou sama pro sebe. V roce 2017 měla přes 7 % voličů, v roce 2021 vypadla ze sněmovny a podle posledních dat (Median, duben 2024) je kolem 2 %. Členská základna vymírá.

Co dělají? Zakládají Stačilo!, tedy slepenec bývalých aparátčíků a konspiračních influencerů. Stačilo! v posledních průzkumech (STAN, MEDIAN, KANTAR) osciluje mezi odpadlíky ale také těmi svazky, které by se do PS PČR po říjnových volbách měly šanci dostat. Jejich hesla? „Ne válce“, „Ne drahotě“, „Zastavíme chudobu“. Jak? Nikdo neví. Pro krajské voliče, kteří potřebují nové investice nebo opravené nemocnice, je to výsměch.

Je to návrat k rétorice třídního boje – jen modernější grafikou a větším důrazem na sociální sítě. Komunisté se už ani nesnaží tvářit jako konstruktivní levice – je to jen kanál na ventilování frustrace.

Koalice Stačilo! je jen pokus recyklovat politické zombie, které už jednou voliči poslali na smetiště. Tvrdit, že právě tato směs starých aparátčíků, alternativních dezinformátorů a profesionálních kritiků Bruselu spasí českou společnost, je urážka zdravého rozumu.

SOCDEM: Smutný pád a Maláčové náklon k radikalismu

Pokud se podíváme na SOCDEM – kdysi jednu z nejsilnějších stran v zemi, pak je dnes tato strana, v hluboké identitní krizi. Nově zvolená předsedkyně Jana Maláčová slibovala modernizaci a návrat do relevantní levice. Co se ale ve skutečnosti děje?

Maláčová začala dění v Česku komentovat po boku zástupců Stačilo!, veřejně se účastní debat s aktéry, kteří reprezentují otevřeně proruské nebo krajně levicové pozice. Ve snaze zalíbit se „frustrovanému lidu“ opouští pozici demokratické levice a flirtuje s extrémem.

Výsledek? Odliv demokraticky smýšlejících členů, kteří odmítají sdílet platformu s komunistickými nostalgiky, obhájci ruského režimu nebo dezinformátory. SOCDEM tak místo obrody prohlubuje vlastní rozklad.

Zvláštní kapitolou jsou pak v SOCDEM političtí dinosauři, kteří se tváří, že teď konečně přišli zachránit republiku. Stačí se podívat na Lubomíra Zaorálka. Bývalý ministr zahraničních věcí, pak kultury a dlouholetý politik ČSSD (dnes SOCDEM) se najednou stylizuje do mluvčího nespokojených občanů, co odhaluje údajná spiknutí vlády. Je fascinující sledovat, jak člověk, který seděl ve vládách a sněmovně desítky let, najednou objevuje „novou politiku“ – samozřejmě z bezpečí protestní tribuny.

Opozice bez vize, bez odpovědnosti

Celkově česká opoziční scéna není připravená převzít odpovědnost za stát. Není jednotná ani ideově, ani personálně. Neumí spolu mluvit jinak než přes Facebook a demonstrace. A hlavně – nenabízí koherentní plán, jak řešit rozpočet, energetiku, školství, zdravotnictví, obranu.

Česko přitom opozici potřebuje. Vládní koalice má svých chyb dost a její komunikace i sociální citlivost často selhávají. Jenže dokud opozice zůstane jen křiklounem bez vize, nabídne voličům, kteří hledají sociální jistoty, jenom falešnou naději.

Co z toho všeho plyne?

Současná opozice nenabízí nic, co by připomínalo ucelenou, demokratickou a věrohodnou alternativu. Je to rozpadlá koláž zoufalství, eg a nenaplněných ambicí. Každý si hraje na svém písečku – ale žádný z těch písečků není schopen nabídnout zemi nový směr.

Místo spolupráce, místo odborného zázemí, místo idejí – dostáváme jen šum, výkřiky a nostalgii po minulosti, která buď neexistovala, nebo nemá smysl ji oživovat. A přitom právě v této době – s krizí důvěry v instituce, s nejistotou ohledně budoucnosti Evropy – bychom potřebovali silnou, kompetentní, demokratickou opozici víc než kdy jindy.

Jenže tu bohužel nemáme.

Pro demokracii to není dobrá zpráva. Demokracie totiž potřebuje nejen schopnou vládu, ale i důvěryhodnou opozici. A tu česká politika zatím marně hledá. Výsledek? Česká opozice je rozdělená, rozhádaná a chaotická. Spíš než program připomíná tržiště, kde se překřikují prodejci negativních emocí. Každý kousek té scény chce jen svůj segment rozhněvaných voličů – ale dohromady neumí nabídnout ani základní plán, jak spravovat stát. A to v situaci, kdy vláda Petra Fialy dělá řadu chyb a potřebovala by silného, kompetentního oponenta.

Opozice nedělá svou práci. Nehlídá vládu konstruktivně, nenutí ji k lepším výkonům. Místo toho jen mobilizuje zlost a nabízí pohádky. V politice to může krátkodobě fungovat, pro budoucnost Česko je to však katastrofa. Protože bez odpovědné opozice nikdy nebude odpovědná vláda.

Pokud tohle čeští opoziční lídři, ať již Babiš, Okamura, Rajchl, Turek, Šlachta, nebo staronový Zaorálek, nepochopí, zaplatí za to v Česku ekonomickou prosperitou, demokracií i svobodou všichni.