Barokní krajina, ticho, harmonie. Na první pohled obraz, který by mohl viset v galerii už po staletí. Jenže pak si lze povšimnout detailu. Nad obzorem visí dron, anděl se sklání k obrazovce a někde v pozadí stojí robot. Právě tenhle moment překvapení nabídne od 3. dubna 2026 Novoměstská radnice, kde se představí nová výstava Michala Tomka Rozhovor anděla s umělou inteligencí a jiné obrazy. Nejde o efektní trik ani o lacinou provokaci. Tomek staví diváka do situace, kdy si musí sám přiznat, že svět, který ještě před chvílí působil klidně a známě, už dávno takový není.
Na první pohled Tomek nabízí přesně to, co lze v galerii ocenit. Promyšlenou kompozici, klidnou barevnost, harmonii prostoru a světla. Obrazy působí, jako by navazovaly na barokní nebo romantickou tradici, jako by chtěly diváka vtáhnout do světa, kde všechno dává smysl a má svůj řád. Jenže právě v tom je jejich síla – tenhle pocit bezpečí je jen začátek.
Michal Tomek totiž klasickou malbu neimituje, ale skutečně ji ovládá. Vystudoval malířství a restaurování na Akademii výtvarných umění v Praze a dlouhá léta strávil prací na historických dílech. Podílel se na restaurování středověkých maleb v kostele sv. Jakuba v Telči, pracoval na výzdobě Arcibiskupského paláce v Praze a významnou stopu zanechal i při obnově obrazů Mistra Theodorika na Karlštejně. Právě tahle zkušenost se v jeho současné tvorbě odráží. V jistotě ruky, ve schopnosti pracovat s detailem i v citlivosti k historické estetice. Může jít tak daleko proto, že ví, co narušuje.
Když se do ideálního světa nenápadně vplíží současnost
To, co dělá Tomkovy obrazy výjimečnými, není samotná přítomnost moderních prvků, ale způsob, jakým se do nich dostávají. Nejsou tam jako šok, nejsou agresivní ani dominantní. Spíš nenápadně narušují celek. Najednou si uvědomíte, že v krajině není jen klid, ale i technologie. Že postavy nejsou jen součástí minulosti, ale podivně komunikují s něčím, co patří dnešku.
Andělé tu nevedou tradiční dialogy, ale setkávají se s umělou inteligencí. Nad horizontem nepoletují ptáci, ale stroje. Do zátiší, které by mohlo působit téměř posvátně, vstupují prvky moderní civilizace. A právě tenhle střet je zneklidňující – protože není násilný. Je tichý, přirozený, skoro logický. Divák si tak neuvědomí změnu hned. Přijde až postupně, ale o to silněji.
Humor, který vás dostihne se zpožděním
Tomek pracuje s nadsázkou a groteskou, ale ne tak, aby diváka okamžitě rozesmál. Spíše ho nechá chvíli v klidu, aby si obraz „přečetl“, a teprve pak přichází moment, kdy si uvědomí absurditu celé situace. Je to humor, který není prvoplánový, leč o to déle zůstává.
V některých scénách může být přítomná lehkost, téměř hravost. Jenže pod ní se skrývá něco mnohem vážnějšího. Obrazy odkazují k době, ve které technologie přestávají být nástrojem a stávají se prostředím, ve kterém žijeme. Ne dramaticky, ne náhle – ale pomalu a nevratně. Právě to Tomek zachycuje. Ne katastrofu, ale proměnu.
Tradiční technika jako vědomý kontrast
Zásadní roli v celém konceptu hraje i forma. Tomek zůstává věrný klasické malbě, která vyžaduje čas, soustředění a řemeslnou preciznost. V době digitálních obrazů a rychlé vizuální produkce jde o rozhodnutí, které samo o sobě nese význam.
Moderní témata nejsou zpracována moderním jazykem. Naopak. Jsou zasazena do formy, která evokuje minulost. Právě tím vzniká napětí. Divák sleduje něco, co by mělo patřit do historie, ale obsah ho vrací do současnosti. Tenhle kontrast není efektní, ale hluboký, což funguje proto, že není okázalý.
Prostor, který není jen kulisou
Výstava v galerii Novoměstské radnice získává další rozměr i díky samotnému místu. Historické prostředí není jen pozadím, ale aktivní součástí zážitku. Obrazy, které pracují s barokní estetikou, se ocitají v prostoru, který s ní skutečně souvisí.
Divák tak nevnímá jen jednotlivá díla, ale i jejich vztah k okolí. Minulost není jen namalovaná, je přítomná. Právě v tomto kontextu působí zásah moderních prvků ještě silněji. Náhle nejde jen o obraz, nýbrž o situaci.
Výstava, která se vám nevnucuje – ale zůstane
Rozhovor anděla s umělou inteligencí a jiné obrazy není výstava, která by chtěla šokovat nebo vysvětlovat. Nepředkládá jednoduché odpovědi ani jednoznačné poselství. Funguje jinak – tiše, nenápadně, ale vytrvale. Divák odchází s pocitem, že viděl něco, co nedokáže úplně pojmenovat. Něco, co bylo krásné i zneklidňující zároveň. A právě tenhle rozpor v něm zůstává. Možná proto, že se netýká jen obrazů, ale i světa, ve kterém žijeme.
