Petr Macinka předvedl přesně ten druh politiky, který vypadá na sociálních sítích úderně, ale ve skutečnosti jde o bídu převlečenou za rozhodnost. Ministr zahraničí vzal citlivé téma návratu českých občanů z Blízkého východu a pokusil se z něj vyrobit laciný politický náboj namířený na prezidenta Petra Pavla. Nešlo o věcné upozornění na logistický problém, nešlo o střet dvou legitimních výkladů, ani o ostrou, ale poctivou politickou polemiku.
Ve skutečnosti jde jen o laciný pokus přišít hlavě státu odpovědnost za něco, co s ní nesouvisí tak, jak se ministr snažil veřejnosti namluvit. To už není razantní politika, nýbrž obyčejná manipulace, zabalená do pózy člověka, který se horlivě snaží vystupovat jako zachránce stovek českých rodin.
Macinka na sociálních sítích zveřejnil komentář, v němž spojil repatriační lety pro české občany s prezidentovou cestou do Pobaltí a pokusil se vytvořit dojem, že právě prezidentova státní návštěva brání dalšímu odletu. Napsal: „Jedné z posledních skupin čítajících desítky českých občanů, kterým vláda slíbila pomoc, tímto vzkazuji: vydržte, vyzvedneme vás. Jen co jediné letadlo, které má příslušná povolení, dnes odpoledne odveze prezidenta Pavla na jeho návštěvu Pobaltí. Nejste pro nás hloupostí.“
V jediné větě je tímto obsažen celý Macinkův rukopis. Emoce, dramatizace, účelové spojení dvou věcí, které se dají propojit jen tehdy, když člověk vědomě přeskočí kontext, technických okolnosti i elementární poctivost. Ministr zahraničí tím veřejnosti nabídl velmi zjednodušený a pro něj politicky výhodný obrázek: prezident letí, občané čekají, vláda zachraňuje, Hrad překáží. Jenže stát se neřídí memy a zahraniční politika se nedá dělat jako status na Facebooku.
Celou konstrukci ministr dotáhl, když se pokusil prezidentovi podsunout něco, co v rozhovoru pro Českou televizi Pavel vůbec neřekl. „Řešit osudy stovek českých rodin, které se náhle ocitly v nesnázích, fakt není hloupost. K dnešnímu dni jsme pomohli už více než 1500 lidem,“ dodal na síti Macinka ve svém příspěvku. Jenže v tom je právě jádro celé frašky.
Prezident Petr Pavel v onom rozhovoru nemluvil o repatriačních letech jako o hlouposti. Nemluvil o nich vůbec. Hovořil o bezpečnostní politice, o obraně, o důvěryhodnosti spojeneckých závazků a o tom, jak se stát nemá chovat, když od ostatních očekává ochranu, ale sám by rád ušetřil. Macinka tedy nevstoupil do polemiky s prezidentovým skutečným výrokem. Vytvořil si vlastní konstrukci a tou zaútočil na Pavla. Stylem, který se dobře prodává publiku vycvičenému na jednoduché konflikty, ale v úřadu ministra zahraničí působí jako politická ostuda.
Na prezidenta si troufne, na Havlíčka ne
Nejzajímavější na celé scéně není ani tak to, co Macinka napsal, ale co zamlčel. Ve stejný den, kdy se rozhodl moralistně kárat prezidentovu cestu do Pobaltí, totiž ani slovem nezmínil cestu Karla Havlíčka do Spojených států. Vicepremiér a jeden z nejbližších lidí Andreje Babiše odletěl do USA, jenže v Macinkově rozhořčeném politickém divadle po této skutečnosti nezůstala sebemenší stopa. Žádný status o tom, zda kabinet v době citlivé mezinárodní situace správně hospodaří s kapacitami. Žádná otázka, jestli člen vlády zrovna teď musí cestovat. Žádné teatrální „vydržte, vyzvedneme vás, až se vrátí náš kolega“. Nic. Ticho. To je možná vůbec nejvýmluvnější detail celé pseudokauzy.
Právě tady se ukazuje, o co ve skutečnosti jde, tedy o to, koho je bezpečné napadnout a koho nikoli. Prezident je vně vládního tábora, a tudíž vhodným terčem. Karel Havlíček je členem Babišova kabinetu, jedním z pilířů vládní konstrukce, politik z vlastního týmu. A do toho se přece nekope. Tam najednou nastupuje zdrženlivost, pochopení, mlčení a účelová slepota. Ministr, který se tváří jako nekompromisní obránce občanů, tak velmi přesně ukázal, jak vypadá jeho odvaha v praxi: směrem k Hradu ostrá slova, směrem ke kolegům opatrné našlapování. To není zásadovost. To je politická zbabělost převlečená za bojovnost.
Právě kvůli tomuto dvojímu metru působí Macinkovo pondělní vystoupení minimálně značně rozpačitě. Ne proto, že by ministr neměl právo s prezidentem nesouhlasit. Má. Dokonce je zdravé, když si ústavní aktéři neplácají po zádech a umějí se střetnout. Jenže tady nešlo o poctivý střet. Tady šlo o pečlivě vybraný cíl. Prezident Pavel je pro Macinku ideální protivník: dostatečně viditelný, dostatečně samostatný a především mimo Babišův ochranný kruh. Na Havlíčka by Macinka nejspíš si netroufl, protože by hrozila nepříjemná otázka, zda kabinet dokáže posuzovat vlastní kroky stejně přísně, jako posuzuje cestu hlavy státu. Na tuhle otázku by odpověď pravděpodobně zněla velmi trapně.
Hrad mu to spočítal bez rukaviček
Na Macinkův status reagoval ředitel Odboru komunikace prezidentské kanceláře Vít Kolář, přičemž zvolil tón, který rozhodně nepatří k obvyklému úřednímu jazyku. Jenže když ministr zahraničí vytáhne politickou manipulaci v přímém přenosu, bývá těžké odpovídat ve sterilních formulích. „Ty jsi skutečně ubožák. Státní návštěva prezidenta v Litvě a Lotyšsku je plánovaná více než půl roku. A pod svolení s letadlem je i podpis vaší vlády,“ napsal pod Macinkův status Kolář. „ Letadlo má kapacitu 38 lidí. Pro repatriaci je naprosto nevhodné. Navíc se hned vrací zpět do Prahy. Ty bys opravdu poslal pro 30 uvízlých turistů stroj za milionový náklad? To se pak nedivte těm schodkům rozpočtu,“ dodal Kolář. Ano, je to tvrdé a velmi daleko za hranou uhlazené hradní mluvy. Zároveň je to reakce, která má oproti Macinkovu statusu jednu podstatnou výhodu: stojí na konkrétních faktech.
Kolář tím připomněl několik zásadních věcí, které ministr zahraničí v zájmu své malé pondělní pomsty úspěšně zamlčel. Prezidentova cesta byla plánovaná déle než půl roku. Nešlo o náhlý nápad, nešlo o rozmar, nešlo o „papalášské blokování letadla“, jak by si někdo mohl po přečtení Macinkova statusu představit. Zároveň platí, že pod povolením cesty je podpis vlády. Jinými slovy, kabinet, jehož je Macinka členem, o cestě věděl a odsouhlasil ji. Jestli tedy ministr chtěl ukázat na viníka, ukázal mimo jiné i sám na sebe a na svůj vlastní kabinet. To už ale v jeho facebookovém divadle pochopitelně nezaznělo.
Neméně důležitý je technický rozměr celé věci. Letadlo, o němž Macinka psal, má kapacitu 38 lidí a podle Koláře je pro repatriační operaci „naprosto nevhodné“. To není marginálie. To je jádro sporu. Ministr totiž postavil své veřejné obvinění na představě, že prezident „blokuje“ ideální stroj pro evakuaci. Pokud ale ten stroj k danému účelu vhodný není, hroutí se celá konstrukce. A zůstává už jen emotivní politická obálka bez obsahu. Prezident nebrání repatriaci. Prezident letí na předem schválenou státní návštěvu a letoun se vrací zpět. Všechno ostatní je Macinkova snaha vyrobit konflikt tam, kde se mu zrovna hodí.
Macinka couvnout neumí
Jenže Petr Macinka nepatří k politikům, kteří by po tvrdé a faktické odpovědi přibrzdili a řekli si, že to tentokrát přehnali. Naopak. Spor ještě přiživil. „Nevím, co je ubohé, Vítku. Zda to, co píšeš, anebo zda to, že prezident republiky hodnotí repatriační úsilí vlády jako ‘hloupost’. Každý nechť si názor učiní sám…,“ reagoval na Koláře zpětně Macinka. Zde již je celé představení skoro až absurdní. Ministr totiž dál tvrdí něco, co ve veřejně dostupném rozhovoru vůbec nezaznělo. Místo toho, aby doložil, kde přesně prezident repatriační úsilí vlády takto označil, jen opakuje svou konstrukci a tváří se, že tím spor uzavírá.
Tohle je mimochodem mimořádně typický rys současné politické komunikace. Nejde o to protivníka vyvrátit. Nejde o to ukázat konkrétní citaci, konkrétní pasáž, konkrétní souvislost. Stačí tvrzení zopakovat, ideálně dostatečně sebevědomě, a nechat publikum, ať si „udělá názor samo“. Jenže veřejná funkce ministra zahraničí není soutěž v tom, kdo hlasitěji zopakuje vlastní fabulaci. Tady už nejde o obyčejný politický tweet. Tady jde o způsob, jakým člen vlády pracuje s pravdou, když se mu nehodí.
Kolář pak přidal ještě druhou reakci, tentokrát ještě důležitější, protože celou věc posunula z osobní hádky do roviny fungování státu. „Máš na MZV neskutečně zkušený konzulární odbor. Repatriace a potíže občanů v zahraničí umí,“ kontroval Kolář. „Není třeba, aby běhala vláda kolem letů a předváděla to jako hlavní činnost. Vláda – a já věřím, ze se k tomu dostane – bude zemi připravovat na dopady konfliktu. Nikoli jen na turisty, ale na všechny v Česku,“ dodal Kolář. Tohle je velmi trefná poznámka. Protože připomíná, že repatriace není reklamní disciplína vlády ani politická show ministra zahraničí. Je to standardní konzulární agenda, kterou zkušené útvary ministerstva zvládají tehdy, když jim do práce politici zbytečně nestrkají ego a statusy.
Repatriace není instagramový filtr vlády
A tady se dostáváme k podstatě celé věci. Macinka se nesnažil jen zaútočit na prezidenta. On se zároveň snažil politicky kapitalizovat repatriaci jako důkaz vlastní akceschopnosti. Číslo „více než 1500 lidem“ zní dobře, působí dynamicky, vytváří atmosféru, v níž vláda běží v první linii a zachraňuje své občany z chaosu. Jenže stát nefunguje jako trailer k akčnímu filmu a ministerstvo zahraničí není agentura na výrobu krizových kulis. Když se repatriace změní v billboard, něco je špatně.
V každé vážnější mezinárodní krizi stát samozřejmě pomáhá svým občanům. Od toho konzulární služba existuje. Jenže vláda, která kolem každého letu začne tančit a prodávat ho jako svůj heroický výkon, vysílá dost podivný obraz o tom, co považuje za normální. Repatriace není medaile za zásluhy. Je to základní povinnost státu vůči občanům v nesnázích. A právě proto je tak zvláštní sledovat, jak se z ní stává téměř hlavní marketingová disciplína kabinetu, zatímco mnohem těžší úkol – připravit zemi na hospodářské, bezpečnostní a energetické dopady blízkovýchodního konfliktu – zůstává upozaděn.
Kolář v tomhle směru trefil citlivé místo. Vláda skutečně nemá „běhat kolem letů a předvádět to jako hlavní činnost“. Má dělat mnohem víc. Má se připravovat na širší dopady krize. Má řešit, co konflikt znamená pro ekonomiku, pro bezpečnost, pro ceny energií, pro spojenecké vztahy, pro české občany jako celek. Jenže to už je méně vděčné než status s letadlem a osobní útok na prezidenta. To už nevyrobí tak snadno lajky a rozhořčení.
Ministr zahraničí jako profesionální provokatér
Petr Macinka si za dobu svého působení ve vládní funkci buduje pověst politika, který má velmi rád provokaci a velmi malou trpělivost s profesionalitou, již jeho úřad vyžaduje. V opozici by takový styl mohl působit jako součást politické značky. U ministra zahraničí to ale působí jako strukturální problém. Diplomacie je disciplína postavená na přesnosti, zdrženlivosti a schopnosti rozlišovat mezi osobním dojmem a státním zájmem. Macinka naproti tomu stále znovu ukazuje, že mu je bližší styl politického komentátora na Facebooku než práce šéfa diplomacie.
A právě proto je celý pondělní spor tak výmluvný. Nejde o jediný nevydařený výrok. Nejde ani o ojedinělý přestřelený status. Jde o vzorec chování. Prezident Pavel je pro Macinku dlouhodobě symbolem člověka, kterému je třeba vracet. A kdykoli se objeví příležitost, ministr zahraničí po ní sáhne. Jednou Rudé právo ve sněmovně, jindy facebookový útok kvůli repatriaci. Vždy stejný motiv: ukázat Hradu, že ministr nezapomíná a že se umí ozvat. Jenže co vypadá jako politická razance, je ve skutečnosti jen politika uraženého ega.
O to trapněji pak působí srovnání s Havlíčkem. Protože právě tam se Macinkova odvaha vypaří. Tam, kde by musel kritizovat člena vlastního kabinetu, náhle ztichne. Není to drobný detail, ale anatomie moci v přímém přenosu. Prezident je vhodný cíl, protože není součástí Babišovy vlády. Havlíček vhodný cíl není, protože je jedním z jejích pilířů. A tak se zase jednou ukazuje, jak vypadá statečnost kabinetních jestřábů v praxi: silná slova směrem k Hradu, opatrná úcta uvnitř vlastního tábora.
Tvrdost navenek, poslušnost dovnitř
Tenhle model je v Babišově vládě ostatně stále čitelnější. Tvrdost se dávkuje navenek, loajalita dovnitř. Konflikty se pečlivě vybírají tak, aby neohrozily vnitřní soudržnost moci. Prezident, opozice, média, evropské instituce – tam všude je možné hrát roli rozhodného muže. Uvnitř vlastního kabinetu je však podobná rozhodnost náhle vzácným zbožím. A právě proto pasáž s Havlíčkem nemůže zůstat jen poznámkou na okraji. Je to klíč ke čtení celého Macinkova pondělního představení.
Kdyby ministr zahraničí skutečně jednal podle stejného metru vůči všem, musel by veřejně vysvětlit, proč je prezidentova státní návštěva problém, zatímco vicepremiérova cesta do USA nikoli. Musel by obhájit, proč si jednu zahraniční cestu vybral jako symbol údajného blokování repatriace a druhou úplně přehlédl. Musel by přiznat, že nejde o princip, ale o politický výběr. A to by celé jeho divadlo rozbilo.
Právě v tom spočívá skutečná ostuda celé věci. Ne v tom, že se ministr a prezident neshodnou. Ale v tom, že ministr používá státní agendu jako klacek v osobním sporu, a ještě to dělá selektivně, podle toho, kdo je zrovna politicky po ruce. Takové chování není projev síly. Je to projev malosti.
Když se stát mění v kulisu pro osobní spory
Na konci celého pondělního cirkusu zůstává dost prostá otázka: komu to vlastně pomohlo? Českým občanům na Blízkém východě sotva. Konzulární službě určitě ne. Prezidentově cestě to nic nezměnilo. A české diplomacii to přidalo další epizodu, v níž její šéf nevypadá jako diplomat, ale jako člověk, který nedokáže oddělit státní roli od osobního podráždění.
Když ministr zahraničí z repatriace udělá zbraň proti Hradu, snižuje tím především svůj vlastní úřad. Když k tomu přidá účelové mlčení o cestě Karla Havlíčka, ukazuje navíc, že jeho rozhořčení není zásadové, ale čistě politicky účelové. A když pak dál tvrdohlavě opakuje interpretaci, kterou veřejně dostupná fakta nepodpírají, dává tím velmi nelichotivý obraz o tom, jak dnes část vlády chápe veřejnou komunikaci.
Petr Macinka v pondělí nepředvedl obhajobu občanů v nouzi. Předvedl malou, osobní, nepoctivou politickou válku. A právě to je na celé věci nejhorší. Ne že se v politice vedou spory. Ale že se čím dál častěji vedou takhle malicherně, takhle účelově a takhle pod úroveň úřadů, které jejich aktéři zastávají. Ministr zahraničí by měl být člověk, který krizové situace uklidňuje, vysvětluje a nenechá se vláčet vlastním egem. V pondělí jsme viděli pravý opak. A bylo to až nepříjemně poučné.
ZDROJE: Oficiální profil Petra Macinky na sociální síti Facebook, ČT, MPO
