Ministr kultury Ota Klempíř se v posledních dnech stal hlavní postavou jedné z nejtrapnějších politických epizod letošního roku. Muž, který si ještě nedávno budoval image neohroženého vládního tvrďáka a bez větší pokory sliboval, že si uměleckou obec „srovná“, narazil na odpor, na jaký nebyl připraven. Pod tlakem kamer, sociálních sítí i veřejnosti se ukázalo, že za ministerským titulem se skrývá spíš nejistota, panika a neschopnost unést otevřenou kritiku než skutečná autorita.
Již vystoupení Aleše Cibulky a Michala Jagelky na Staroměstském náměstí naznačilo, že část kulturní scény má Klempířova stylu plné zuby. Nebyla to herecká póza ani náhodný výkřik emocí. Z jejich slov bylo patrné, že nejde o drobný spor, ale o hlubokou nedůvěru k ministrovi, který kultuře spíše vládne shora, než aby jí rozuměl. Skutečný zlom ale přišel ve chvíli, kdy se do věci vložili Hynek Čermák a Nora Fridrichová. Jejich veřejné vystoupení už nebylo jen kritikou, ale politickým svléknutím ministra do naha před očima celé veřejnosti. Právě v té chvíli se znovu otevřela i dlouho potlačovaná kapitola Klempířovy minulosti. Bývalý frontman, mediální celebrita devadesátých let a muž s pověstí rebela se po vstupu do vysoké politiky opřel o moc, která mu dodala odvahu, ale zároveň odhalila jeho limity. Spekulace o jeho kontaktech s minulým režimem a spolupráci s represivními složkami se nevrátily jako plané drby, ale jako nepříjemné otázky, které začaly do jeho současného vystupování zapadat až nepříjemně přesně. Do otevřeného konfliktu se navíc pustil i jeho bývalý kolega Michal „Vrtulník“ Viktořík. Když veřejně prohlásil, že by s Klempířem nikdy nespolupracoval, kdyby znal jeho minulost, ministr místo věcné reakce sáhl po osobních útocích a pokusil se ho shodit jako bezvýznamného moderátora regionálního rádia. Gesto malé moci, které odhalilo velkou nejistotu a neschopnost čelit kritice bez osobních výpadů.
Klempíř tím sám potvrdil, že problém neleží v jeho kriticích, ale v něm samotném. Neodhalila ho jen investigativní práce médií, ale především způsob, jakým reagoval na nesouhlas. Místo dialogu přišlo zlehčování, místo argumentů dehonestace, místo otevřenosti uzavření se do ministerské pevnosti. Zásadní moment nastal ve chvíli, kdy ministr odmítl setkání s kritiky na půdě divadla, tedy v prostředí, kde jsou herci doma a kde by musel čelit publiku bez ochrany úředních zdí. Zvolil opačnou cestu: pokus přesunout konflikt na „své“ území, kde očekával poslušnost a loajalitu. Výsledek byl fiaskem. Kulturní obec se neohnula, naopak se ještě více semkla. Situaci posílila i energie mladší generace, kterou symbolizovala Sarah Haváčová. Právě spojení zkušenosti, morální autority a mladistvé razance spustilo u ministra viditelnou paniku. Poprvé bylo zřejmé, že proti němu nestojí jednotlivci, ale celé prostředí, které ztratilo trpělivost. Klempíř se mezitím do role papaláše vžil dokonale. Jeho reakce působily křečovitě, trapně a obranně, jako by si sám začal uvědomovat, že odborné zázemí pro řízení resortu kultury je slabé a že autoritu nelze nahradit funkcí. Když Hynek Čermák veřejně zpochybnil jeho kompetence, nebyla to herecká póza, ale přesně mířená výtka, která zasáhla citlivé místo.
Další rozměr celé kauzy dodávají i Klempířovy politické vazby a jeho paktování se zahraničními partnery, především ze Slovenska, kteří jsou spojováni s tvrdším, centralizovaným pojetím kultury a médií. Právě tyto vazby vyvolávají obavy, že se česká kulturní politika může posunout směrem k loajalitě místo odbornosti, k tlaku místo dialogu a k moci místo služby. Kritici upozorňují, že už nyní se v resortu objevují snahy o větší kontrolu grantových systémů, personální zásahy do institucí a tlak na „spolehlivost“ namísto kvality. To vše pod vedením ministra, který sám bojuje o vlastní legitimitu. Celý příběh tak dávno přerostl rámec osobního sporu. Ukazuje, jak nebezpečné je, když se do čela kultury dostane člověk, který zamění respekt za autoritu, diskusi za direktivy a kritiku za útok na vlastní ego. Ota Klempíř měl být mostem mezi politikou a uměním. Místo toho se stal symbolem propasti. Masku sebejistého machra nahradil obraz nervózního politika, který pod tlakem odhalil minulost, slabost i neochotu přijmout fakt, že kultura není podřízený odbor ministerstva, ale živý prostor svobody.
Otázkou už není, zda tuto bitvu prohrál. Prohrál ji viditelně a veřejně. Otázkou zůstává, zda si z ní vezme poučení, nebo zda se pokusí mstít těm, kteří se odvážili zvednout hlas. V prostředí, kde má ministerstvo zásadní vliv na dotace, granty i přežití institucí, nejde o plané obavy, ale o reálné riziko. Jisté je jedno: česká kulturní scéna se poprvé po dlouhé době postavila ministrovi jako celek a dala jasně najevo, že o budoucnosti kultury se nebude rozhodovat v kancelářích moci, ale v otevřeném veřejném prostoru. A právě to je pro Otu Klempíře největší problém.
