To, co Andrej Babiš zveřejnil na sociální síti jako další ze svých rádoby pobavených a ironických výstupů, by se dalo na první pohled odbýt. Otázka „kdo je vlastně hlavou opozice“, doplněná emotikonem opice se zakrytýma očima, hudbou z Růžového pantera a výsměšným videem ze Sněmovny, přesně odpovídá stylu, v němž předseda ANO funguje. Trocha škodolibosti, posměchu, manipulace a trocha záměrně vytvořeného zmatku, v němž se setřou hranice mezi vážnou politikou a laciným internetovým kabaretem. Právě tahle směsice trapného humoru, stranické agrese a cíleného shazování protivníků tentokrát narazila na reakci, o kterou si říkala. Jiří Lobkowicz šéfovi kabinetu totiž neodpověděl jen na jeden příspěvek, nýbrž na celý politický styl. Podle Lobkowicze již dávno nejde o jednotlivé excesy, ale o dlouhodobý způsob, jakým bývalý premiér a šéf ANO politiku vede.
Hned první věta Lobkowiczovy reakce ostatně ukazuje, že nepůjde o jemné kárání ani o zklamané povzdechnutí. „Pane Babiši, tohle už není politika. Tohle je politická kloaka nejnižšího typu,“ zamířil na podstatu věci Lobkowicz. Ta je podle něj jasná: Babiš nepoužívá politiku jako prostor střetu programů, zájmů nebo představ o fungování země, ale jako bahno, do něhož je ochoten stáhnout kohokoli a cokoli, jen aby na chvíli bavil své publikum a utvrzoval vlastní tábor v tom, že pravidla platí jen pro druhé. V tom je důležitá i druhá část celé Lobkowiczovy reakce, v níž přestává mluvit o stylu a přechází k jádru problému, kterým je tentokrát prezident republiky. Babiš ve svém vystoupení opět rozehrál oblíbenou hru se zpochybňováním rolí, s rozostřováním hranic a s vytvářením dojmu, že v české politice už vlastně nikdo ničemu nerozumí a všechno je jen souboj chaotických figurek. Když mezi nimi naznačil i prezidenta jako jakousi „hlavu opozice“, nebyla to jen laciná provokace vůči Hradu. Byla to další ukázka toho, jak snadno je ochoten sáhnout i na instituci, která by v normálně fungující zemi měla stát mimo každodenní politickou rvačku. „Když nemáte v Poslanecké sněmovně žádného soupeře, který by vám byl rovnocenný, tak si ho musíte zoufale vymyslet. A koho jste si vybrali? Prezidenta České republiky. Muže, který má podle ústavy stát nad vámi všemi a reprezentovat celý stát,“ udeřil Lobkowicz a tím celé věci vrátil rozměr, který se v Babišově komunikačním cirkusu záměrně ztrácí.
Prezident není influencer, není předseda opozičního klubu, není náhradní figurka pro internetové video a není ani součást permanentní stranické kampaně. Má svou ústavní roli, symbolickou váhu a institucionální význam. Samozřejmě lze s prezidentem nesouhlasit, vést spor, kritizovat jeho kroky. To všechno je normální. Nenormální je ale záměrně ho stahovat do role karikatury, jen aby se dala o pár minut déle přiživovat atmosféra nenávisti a zmatku. Lobkowicz tuhle logiku pojmenoval bez jakéhokoli balení do diplomatických obratů: „Vy ho ale taháte do vašeho špinavého stranického bahna jako kus hadru, jen abyste z něj udělal terč pro své nenávistné publikum.“ Tvrdá věta, která přesně vystihuje to, co je na Babišově stylu destruktivní. Tento styl neničí jen soupeře, ale samotný rámec, v němž se politika odehrává. Zpochybňuje ústavní role, zesměšňuje pravidla, ohýbá význam institucí a tváří se přitom, že jen „říká věci na rovinu“. Jenže říkat věci na rovinu neznamená rozvracet elementární představu o tom, co v demokratickém systému ještě má svou důstojnost a co už ne. Tady se ostatně Lobkowicz dostává k jedné z nejdůležitějších vět celého textu, když konstatuje, že „to už není populismus. To je politický útok na samotné základy republiky“. Pokud se z prezidenta stane další rekvizita pro stranický marketing, pokud se ústavní instituce začnou používat jako terče pro internetové memy a pokud předseda nejsilnějšího politického subjektu dává své základně najevo, že vlastně nic nemusí být bráno vážně, protože všechno se dá obrátit v posměch, pak se opravdu neoslabuje jen jedna osoba. Oslabuje se důvěra v celek i představa, že stát má nějakou hierarchii odpovědnosti, váhu a hranici, za níž se nechodí.
„Vy nejste premiér. Vy jste hlavní politický jed této země,“ vzkázal šéfovi kabinetu Lobkowicz. Tohle není náhodná urážka v afektu, nýbrž vyústění obrazu, v němž Babiš nevystupuje jako politik, s nímž se lze ostře přít o daně, rozpočet, zahraniční politiku nebo sociální systém, ale jako někdo, kdo si plate výkon ústavní funkce s markteingovou kampaní ochotnického spolku. Není bez důvodu, že Lobkowicz připomněl rozpočet, obranu a prosperitu státu. Ne proto, aby mechanicky vyjmenoval vládní agendy, ale aby vedle sebe postavil dvě reality. V jedné by premiér řešil věci, kvůli nimž existuje vláda: bezpečnost země, stav veřejných financí, fungování ekonomiky, mezinárodní postavení státu. V té druhé vznikají memová videa, posměšná vystoupení a internetové scénky, které mají veřejnost na pár hodin pobavit, rozčílit nebo rozdělit. „Místo abyste řešil rozpočet, obranu nebo prosperitu státu, natáčíte si ubohá meme videa jako zhrzený puberťák a ptáte se, kdo nás vlastně vede,“ obžaloval Lobkowicz premiéra. Ve chvíli, kdy vrcholný politik redukuje sám sebe na tvůrce laciného virálního obsahu a současně si ponechává rétoriku zachránce národa, vzniká směs, která je pro veřejný život mimořádně nebezpečná. Protože v ní mizí rozdíl mezi správou státu a marketingem, mezi rozhodováním a hraním role, mezi odpovědností a herectvím. Není ostatně náhodou, že Lobkowicz v té samé pasáži mluví i o „trapné, ubohé a nechutné šaškárně“. To není jen expresivní nálepka na jeden post. To je definice politického stylu, který už nepotřebuje fakta, obsah ani míru, protože si vystačí s okamžitým rozrušením publika. A právě v tom je Babišův model tak nebezpečný. Ne proto, že by byl hrubý. Česká politika byla hrubá mnohokrát. Ale proto, že hrubost spojuje s promyšleným cynismem a cynismus s neustálým oslabováním všeho, co by ho mohlo omezovat. Pravidla, instituce, role, autority, konvence, dokonce i samotná elementární představa, že předseda vlády má být někým víc než jen vůdcem vlastního fanouškovského kmene.
Do celé Lobkowiczovy reakce navíc výrazně vstupuje ještě jedna rovina, která je pro český veřejný prostor nepříjemná a která vysvětluje, proč jeho poslední text zapadá i do širší série útoků, v nichž už dříve proti Babišovi použil motiv „české duše“, národních symbolů a neslučitelnosti mezi Babišovým stylem a tím, co považuje za českou historickou zkušenost. V tomto novém vyjádření sice zůstává hlavní důraz na prezidentovi, ústavních institucích a na rozkladu veřejného prostoru, ale v pozadí je stále přítomná i starší Lobkowiczova teze, že Andrej Babiš není jen problémem konkrétních kauz nebo konkrétní vlády, nýbrž symptomem hlubšího odcizení od tradice, která v českém prostředí spojuje politickou legitimitu s určitým mravním rámcem. Když ve svých předchozích textech připomínal pravdu, spravedlnost, poctivost, odpor k aroganci moci a nedůvěru vůči zneužívání postavení pro osobní prospěch, vytvářel si půdu pro přesně tento typ útoku: Babiš není jen protivník, ale něco cizorodého, co se v systému uchytilo a začalo jej přetvářet k vlastnímu obrazu. Ať už s takto vyhrocenou formulací někdo souhlasí, nebo ne, nelze přehlédnout, že právě ona dává jeho současné reakci sílu. Když Lobkowicz mluví o „jedu této země“, neříká tím jen, že Babiš je špatný politik. Říká, že jeho přítomnost v české politice mění samu kvalitu veřejného života. Že za ním nezůstávají jen spory, ale kontaminované prostředí. Že po něm nezůstává jen polarizace, ale ztráta elementární důstojnosti
Lobkowiczův výstup není zajímavý jen tím, jak tvrdě zní, ale tím, že popisuje určitý mechanismus. Nejprve přijde Babišova provokace, posměšný výrok a pokus udělat z politiky grotesku. Následně se část publika baví, část pohoršuje a forma nakonec převálcuje obsah. Proti této rutině Lobkowicz míří. Proto končí jeho text jednoznačně. „Až jednou přijde účtování za všechno to jedovaté bahno, které jste za ty roky na českou politiku vylil, nezapomeňte: vy jste ten, kdo ji nejvíc zneuctil. Hanba vám,“ napsal. To není výzva k další hádce, nýbrž pokus přerušit normalizaci odpornosti.
