Zatímco video ze Sněmovny dokáže vyvolat vlnu kritiky a debatu o tom, co si politik může dovolit, v případě podcastu Schillerka & Juchelka zůstává překvapivé ticho. Poslední díl podcastu, v němž Alena Schillerová (ANO) a Aleš Juchelka (ANO) údajně odpovídají na dotazy svých voličů, vznikl v prostorách Ministerstva financí obsah, který nemá nic společného s oficiální komunikací úřadu. Není publikován na jeho kanálech, nýbrž pouze prostřednictvím sociálních sítí na profilech obou politiků.
Video tak slouží jejich politickému marketingu určenému zejména jejich publiku, přestože vzniklo v prostředí státní instituce. Tento rozpor mezi místem vzniku a skutečným účelem ukazuje, jak snadno se v české politice stírá hranice mezi státem a stranickým marketingem a jak rozdílně se k podobným situacím přistupuje.
Nejde přitom o žádný okrajový výstup ani o náhodné video, ale o součást pravidelného formátu, který je od počátku koncipován jako přímá komunikace směrem k voličům hnutí ANO a který svou strukturou i jazykem odpovídá marketingovému produktu než politické debatě. Právě skutečnost, že tento obsah vzniká v prostorách Ministerstva financí, tedy v instituci, která by měla být ze své podstaty neutrální a sloužit všem občanům, z něj činí případ, který by měl vyvolat minimálně otázky, pokud ne rovnou kritiku.
O to výrazněji pak působí kontrast s případem bývalé poslankyně Markéty Šichtařové (SPD/SVOBODNÍ), která byla veřejně kritizována za to, že ve Sněmovně natáčí videa a věnuje se vlastní prezentaci. Kritika před několika dny zazněla z úst Radka Vondráčka (ANO) a Tomia Okamury (SPD), tedy z koaličního prostředí blízkého Aleně Schillerové, přičemž byla formulována jako obecně platný princip oddělování veřejné funkce od osobních aktivit. V tomto případě přitom nezůstalo pouze u slov. Šichtářová na poslanecký mandát rezignovala.
Právě v tomto kontextu pak působí podcast Schillerové a Juchelky ještě výrazněji, protože zatímco v jednom případě se řeší natáčení v politickém prostoru, který je k tomu určen, v druhém případě se bez jakékoliv reakce využívá prostor státní instituce pro politický marketing hnutí ANO.
Ministerstvo jako jeviště, stát jako rekvizita
Charakter samotného podcastu tuto interpretaci jen potvrzuje, protože nejde o otevřenou debatu ani analytický formát, ale o uzavřený komunikační prostor, ve kterém si oba aktéři vzájemně nahrávají a potvrzují své výklady reality. To se naplno ukázalo i v konkrétních pasážích, kdy Juchelka klade Schillerové otázky. „Máte nějaký malý každodenní rituál?“, ptá se ministr Juchelka v roli moderátora. „Rituál? Tak mám svoje zvyklosti, když ráno vstanu, nemusím to popisovat úplně až do detailu, že jo?“, reaguje ministryně. „Prostě ráno vstanu a mám celé takové rituály prostě svoje různé. Večer ještě, já začnu večerem, než jdu spát, tak se pomodlím pokaždé. Nevstávám prudce, ale večer se ještě modlím vždycky před spaním, to je potřeba, to mi hrozně pomáhá,“ popisuje své zvyky Schillerová.
Tato stylizace do role „obyčejného člověka“ je dále rozvíjena v pasáži, kde sama dodává: „No a ráno mám svoje zvyklosti,“ uvedla. Prozradila také, že upravuje věci po domácí pomocnici. „Když mi někdo posune obrázek o půl centimetru na poličce, pokud někdo ho posune, třeba paní hospodyně, co mě pomáhá uklízet,“ doplnila. Tím vytvářila obraz, který osciluje mezi snahou o lidskost a poněkud bizarní sebestylizací do role dámy z vyšší společnosti, což přímo do očí kontrastovalo s předstíranou bodrou lidovostí. Takové PR má k seriózní politické komunikaci opravdu velmi daleko. Zvláště pak v momentu, kdy se ministryně ve videu prezentuje plna narozeninových hvězdiček lesknoucích se ve vlasech i na Juchelkově ramenou, ze kterých je pak po dobu trvání podcastu téměř mateřsky sbírá.
Zcela jiný ráz rozhovor nabývá ve chvíli, kdy se dotkne Andreje Babiše, protože zde se náhle objevuje opatrnost a zdrženlivost, která kontrastuje s jinak uvolněným stylem celého formátu. „Tys byl teď v jiném, konkurenčním podcastu,“ obrací se na Juchelku ministryně. „Kápni božskou!,“ požaduje. „My samozřejmě musíme s Alenkou kolem toho druhého podcastu chodit jako po špičkách a pokud ho budeme nějak pomlouvat, tak to musíme dělat velmi opatrně. A tančit na špičkách mezi vejci,“ odpovídá Juchelka. „Nééé, to bysme si nikdy nedovolili!,“ hraje kajícnou Schillerová.
Celý obraz pak završují pasáže, ve kterých oba aktéři komentují vlastní sledovanost a otevřeně deklarují vztah ke svému publiku, pro které chystají oba aktéři něco nového. „Jo, a to vás budeme určitě informovat. Možná už v nejbližší době, ten termín neprozradíme,“ slibuje Juchelka publiku. „Ale to bude náhodou možná, jak říká můj vnuk čtyřletej: suanda,“ doplňuje Schillerová celý díl o obrázek z rodinné scenérie. „Ano, to bude suanda,“ přikyvuje Juchelka.
Když státní prostor slouží straně
Právě zde se dostáváme k jádru celé věci, které nelze odbýt jako marginální přešlap nebo nevinné nedorozumění, protože nejde o jednotlivý výstup ani o konkrétní výrok, ale o princip, který se v tomto případě projevuje v plné nahotě. Ministerstvo financí není soukromý prostor, není to kancelář, kterou si politik může přizpůsobit podle vlastních potřeb, a už vůbec to není ateliér pro natáčení obsahu určeného výhradně jeho voličům. Je to instituce, která má sloužit všem občanům, bez ohledu na jejich politické preference, a právě proto by měla zůstávat oddělena od stranické komunikace.
V okamžiku, kdy se však její prostory začnou využívat jako kulisa pro obsah, který není oficiální komunikací úřadu, ale politickým produktem, toho, kdo zrovna vládne, dochází k mnohem závažnějšímu posunu, než se může na první pohled zdát. Nejde totiž jen o to, kde se natáčí, ale o čem vypovídá. Pokud může být státní instituce bez většího rozruchu využita pro marketing konkrétní politické strany, znamená to, že hranice mezi státem a stranou se začíná rozplývat.
Právě tato hranice je přitom jedním ze základních pilířů demokratického systému, protože zajišťuje, že veřejná moc není zneužívána k posilování konkrétní politické síly. Jakmile se tato hranice začne narušovat, vzniká prostředí, ve kterém se pravidla ohýbají podle potřeby, a ve kterém se z veřejného prostoru stává nástroj politického marketingu.
Ticho, které říká víc než slova
Možná ještě výmluvnější než samotné video je absence reakce. Ticho, které tuto situaci provází, ukazuje, jak hluboko se podobné praktiky již zabydlely. Nezaznívají žádné výzvy k vysvětlení, žádné připomínky k tomu, kde končí veřejná funkce a kde začíná soukromý marketing, žádné zdůrazňování principů, které byly ještě nedávno prezentovány jako samozřejmé.
Toto nelze chápat jako neutralitu, jelikož ve skutečnosti funguje jako tichý souhlas, který umožňuje, aby se podobné jednání stávalo normou. V prostředí, kde se na jedné straně vede ostrá kritika za natáčení ve Sněmovně a na straně druhé se bez povšimnutí natáčí marketingový obsah v prostorách ministerstva, se totiž neprosazují pravidla, ale selektivní přístup k jejich uplatňování, který je v tomto případě klíčovým. Ukazuje, že nejde o ochranu principů, ale o jejich využívání podle toho, komu se zrovna hodí. To, co je v jednom případě označeno za nepřijatelné, se v jiném stává neviditelným, čímž se postupně vytváří prostředí, ve kterém přestává být jasné, co je ještě standard a co již jeho porušením.
Politika jako uzavřený prostor
Podcast Schillerka & Juchelka je v tomto ohledu typickým příkladem komunikace, která není vedena směrem k veřejnosti jako celku, ale k úzce vymezenému publiku, které očekává potvrzení svých postojů, nikoliv jejich konfrontaci. Nejde o prostor, kde by docházelo ke střetu argumentů nebo k hledání řešení, ale o prostředí, ve kterém se reprodukují známé narativy a upevňuje loajalita.
To je patrné nejen z obsahu, ale i z formy, která je záměrně uvolněná, familiární a stylizovaná tak, aby působila přístupně a „lidsky“, přičemž právě tato stylizace slouží jako nástroj, který má zakrýt skutečnost, že nejde o debatu, ale o jednostrannou komunikaci. V takovém prostředí se pak i vážná témata redukují na jednoduché příběhy a osobní anekdoty, které mají posílit vztah mezi politikem a jeho publikem.
Právě proto je tak problematické, že tento typ komunikace vzniká v prostorách státní instituce, protože tím dochází k propojení dvou rovin, které by měly zůstat oddělené. Na jedné straně stojí stát, který má být neutrální a sloužit všem, na straně druhé politický marketing, který má jasně definovaný cíl i publikum. Pokud se tyto dvě roviny začnou prolínat, vzniká situace, ve které se státní prostor stává nástrojem politické propagandy jedné strany, či hnutí.
Normalizace nenápadného posunu
Právě nenápadnost celé situace je přitom jedním z jejích nejproblematičtějších aspektů, protože podobné kroky se neodehrávají jako velká porušení pravidel, nýbrž jako drobné posuny, které se postupně stávají součástí každodenní reality. Jedno video, jeden podcast, jeden výstup, který na první pohled nepůsobí dramaticky, ale v součtu vytváří obraz, ve kterém se hranice mezi státem a stranou stále více rozostřuje.
V takovém prostředí pak dochází k tomu, že to, co by ještě nedávno vyvolalo otázky, dnes prochází bez povšimnutí, a to, co by bylo označeno za problém, se stává běžnou praxí. Tento proces je o to nebezpečnější, že je postupný, bez velkých gest a bez jasně definovaných momentů, které by bylo možné označit za zlomové.
Proto je důležité podobné situace nepřehlížet, protože nejsou izolovanými excesy, ale součástí širšího trendu, který mění způsob, jakým je veřejná moc vykonávána i vnímána.
Dvojí metr jako nový standard
Celá situace tak nepředstavuje pouze kontrast mezi dvěma konkrétními případy, ale ukazuje, jakým způsobem se v praxi uplatňuje dvojí metr, který není založen na principech, nýbrž na postavení jednotlivých aktérů. Zatímco v jednom případě vede kritika až k odchodu z veřejné funkce, v druhém případě nepřichází ani základní otázky, přestože jde o jednání, které zasahuje samotnou podstatu vztahu mezi státem a politikou.
Vzniká prostředí, ve kterém pravidla ztrácejí svou obecnou platnost a postupně se proměňují v nástroj, jenž se používá podle aktuální potřeby a podle toho, kdo je zrovna uplatňuje, přičemž právě tato selektivnost je tím, co podkopává důvěru ve veřejné instituce i v samotný politický systém.
Nejde přitom o jedno video ani o jeden konkrétní případ, ale o opakující se vzorec, ve kterém podobné situace přestávají vyvolávat otázky, a jakmile otázky mizí, mizí spolu s nimi i kontrola, která je pro fungování demokratického systému nezbytná. A tam, kde kontrola ustupuje do pozadí, se velmi rychle mění i samotná podstata veřejné moci, která se z rámce pravidel a odpovědnosti posouvá k prostoru, v němž rozhoduje především to, komu je co dovoleno.
Závěr: když se z pravidel stane kulisa
V okamžiku, kdy se státní instituce stanou kulisami pro soukromý politický obsah a kdy podobné jednání nevyvolává žádnou reakci, přestává jít o jednotlivé excesy a začíná jít o způsob fungování, který má dalekosáhlé důsledky. Nejde o to, že by jeden podcast změnil politiku, ale o to, že ukazuje, jak snadno se mohou posouvat hranice, pokud na to nikdo neupozorní.
V tom spočívá největší riziko celé situace. Jakmile se jednou přijme, že státní prostor může sloužit jako kulisa pro stranický marketing, stává se z toho precedens, který lze kdykoliv zopakovat. Ne proto, že by to bylo správné, ale proto, že to prošlo bez odporu.
