Andrej Babiš se rozhodl českým médiím uštědřit lekci slušného chování. Premiér, který ještě nedávno posílal novinářku léčit se, zpochybňoval její inteligenci a častoval ji označením „aktivistická baba“, nyní vytáhl mravní desatero a začal si stěžovat na osobní útoky. Nově objevenou citlivost na hrubá slova pokazil ministr Babišova kabinetu Petr Macinka. Ten označil reportéra expresivním výrazem, doporučil šéfredaktorovi koupit novináři lízátko a přidal posměšky na adresu politické oponentky. Zde se Babiš pohoršit zapomněl. Ministr podle něj pouze „nějak promluvil“. Zato novináři by se měli polepšit. Premiérovu plačtivému apelu se následně dostalo poněkud jiné přijetí, než si patrně představoval. Lidé mu připomněli urážky a vzkázali slova o jím zaseté sklizni.
Česká politická Hotentálie si otevřela další oddělení, tentokrát pro mimořádně citlivé vládní představitele, kterým nepříjemná novinářská otázka způsobuje téměř nesnesitelná duševní muka. Do čela zařízení se postavil Andrej Babiš, muž s pozoruhodným nadáním veřejně urážet novináře a následně se tvářit jako jejich největší oběť. Premiér si usmyslel, že čeští žurnalisté překročili všechny meze slušnosti, když si dovolují o něm psát a mluvit způsobem, který se mu nelíbí. Předložil reakční výzvu nazvanou Základní zrcadlo, jejímž prostřednictvím redakcím vysvětlil, že osobní útoky nejsou argumentem a slovo nesmí sloužit jako zbraň. Ušlechtilé poslání, až by slza ukápla nad Babišovým Dušínovstvím. Zvláště při představě, kolik osobních útoků dokázal předseda vlády za svou politickou kariéru osobně vyprodukovat. Kdyby totiž existovala státní evidence premiérských urážek novinářů, Babiš by se v ní nejspíš musel evidovat jako velkoobchodník. Nyní ovšem žádá ohleduplnost, porozumění a nejlépe také trochu něhy. Politický zápasník, který roky rozdával slovní rány, náhle zjistil, že dostávat je zpátky není vůbec příjemné.
Babišovo mravní procitnutí by samo o sobě představovalo docela zdařilé kabaretní číslo. Skutečnou cenu mu však dodal Petr Macinka, ministr zahraničí a vicepremiér jeho vlády, který ve stejný den předvedl názornou ukázku toho, jak si vládní představitel představuje kultivovanou komunikaci s médii. Reportéra Seznam Zpráv Lukáše Valáška označil za bl.a, jeho šéfredaktorovi doporučil, aby podřízenému koupil lízátko, a senátorce Miroslavě Němcové přidělil dětskou četbu odpovídající údajně jejím mentálním schopnostem. Ministr tedy před kamerami rozdával urážky jako pouťový vyvolávač cukrovou vatu, zatímco předseda kabinetu si připravoval slavnostní kázání o slušnosti. Chybělo pouze společné vystoupení s transparentem Chovejte se k nám hezky, jinak vám vynadáme. Když se následně novináři premiéra zeptali, co říká na Macinkův slovník, Babiš se svého koaličního partnera zastal způsobem hodným profesionálního omlouvače školních výtržníků. „Pan ministr nějak promluvil, já tak nemluvím. My chceme komunikovat slušně,“ oznámil. Bravo. Ministr nazve novináře psychiatrickou diagnózou a premiér to vyhodnotí jako pouhé promluvení.
Macinka našel blba, Babiš objevil slušnost. Hotentálie má novou disciplínu
Petr Macinka měl přitom původně docela obyčejný úkol. Vysvětlit novinářům český postoj k finské iniciativě týkající se přísnějšího uplatňování vízových pravidel vůči ruským občanům. Reportér Lukáš Valášek o věci napsal článek a ministr s jeho vyzněním nesouhlasil. Macinka namísto vysvětlení problematiky zvolil originální motoristickou zkratku a věcný spor se rozhodl obohatit o posudek novinářovy inteligence. „Pokusil jsem se panu Valáškovi opravdu bl.uvzdorně vysvětlit, jak to je, ale musím říct, že se občas najde b.b, jehož rezistence je v této oblasti výjimečná,“ prohlásil. Česká diplomacie tak získala nový odborný termín. Pokud někdo nepřijme ministrovo vysvětlení, netřeba hledat další argumenty.
Macinka se s jedinou urážkou nespokojil. Do ministerského představení přibral také šéfredaktora Roberta Čásenského, kterému pogratuloval k údajnému kvalitnímu uplatňování inkluze a doporučil, aby Valáškovi koupil lízátko. Vicepremiér tím předvedl mimořádně kvalitní hospodskou komunikační metodu, za níž by se nemuseli stydět štamgasti čtvrté cenové. Při pohledu na takovou intelektuální výbavu ministra zahraničí se nabízí otázka, zda Česká republika ještě potřebuje diplomaty. Macinka by mohl na ministerstvu zřídit distribuční centrum lízátek a každému, kdo si dovolí nesouhlasit s jeho názorem, přidělit příslušnou sladkost. Zahraniční politika by se tím zjednodušila, státní rozpočet ušetřit na odborných analýzách a ministr by získal více času na vyhledávání dalších psychiatrických pacientů. Jen by bylo vhodné, aby při příští tiskové konferenci zároveň vysvětlil, zda mají novináři za nepříjemné otázky dostávat lízátka ovocná, nebo smetanová. Státní reprezentace by přece měla mít alespoň v tak zásadních věcech jasno.
Babiš by se zřejmě na svého ministra nezlobil.
Premiér otevřel školu slušnosti. Přihlášku pro Macinku raději ztratil
Babiš následně rozvinul morální poselství s vážností člověka, který právě objevil základní principy civilizovaného soužití. „Slovo nesmí být zbraň. Osobní útoky nejsou argument. Novináři nesmějí zaměňovat věcnou kritiku za dehonestaci a cílené, opakované útoky,“ předčítal. Působivá slova. Zvláště z úst premiéra, jehož ministr zahraničí krátce předtím předvedl téměř ukázkovou dehonestaci novináře. Babišova výzva by se přitom dala použít jako dokonalý pracovní materiál pro úvodní školení členů jeho vlády. Stačilo by vytisknout několik exemplářů, rozdat je ministrům a požádat Macinku, aby si přečetl pasáž o osobních útocích.
Premiérova výzva dostala název Základní zrcadlo, což je v Babišově případě dokonalá nechtěná satira. Zrcadlo totiž odráží také člověka, který se do něj dívá, a nikoli pouze ty, jimž ho chce ukazovat. Předseda vlády si ale zjevně představuje speciální politický výrobek, který dokáže zobrazit výhradně nepohodlné novináře, zatímco premiér a jeho ministři zůstávají mimo zorné pole. Z jedné strany tedy stojí Andrej Babiš, muž trpící údajnou neslušností médií, z druhé Petr Macinka, který žurnalisty veřejně uráží, a mezi nimi visí slavnostní dokument o kultivované komunikaci. V běžném divadelním představení by takovou scénu režisér pravděpodobně odmítl jako příliš prvoplánovou. Česká vláda ji však dokázala nabídnout live. Výsledný kontrast by zvládl pochopit i žák základní školy.
Babiš nově objevený smysl pro slušnost neomezil na obecné poučky. Rozhodl se také vysvětlit, proč je česká žurnalistika podle něj tak strašně problematická. „Když šéfredaktor nějakého média, významného média, mluví víceméně o demenci premiéra a notuje si tam s nějakou novinářkou, když všechny ty podcasty založené na nenávisti vůči Babišovi takhle fungují,“ rozčiloval se. Premiér tím konečně odkryl podstatu své bolesti. Novináři si dovolují mluvit o Andreji Babišovi nepěkně. Někdy dokonce velmi nepěkně. Pochybují o jeho schopnostech, kritizují jeho výroky, vysmívají se jeho politickým výkonům a odmítají přijmout premiérovo přesvědčení, že všechno dělá skvěle. Takové zacházení musí být pro schopné muže vlády lidu vskutku bolestivé.
Aktivistická baba má být slušná. Babiš si zřejmě nepamatuje vlastní ordinaci
Babišovo rozhořčení by působilo přesvědčivěji, kdyby veřejnost neměla možnost sledovat jeho vlastní zacházení s novináři. Nedávno předvedl pozoruhodnou ukázku slušňácké medicíny, když mu Nora Fridrichová položila otázky na připravované předkupní právo k zemědělské půdě a možné dopady na Agrofert. Předseda vlády mohl vysvětlit zamýšlený zákon, popsat jeho důsledky a odpovědět. Místo toho objevil v novinářce celou soustavu psychických a intelektuálních nedostatků. Fridrichovou označil za „aktivistickou babu“, zpochybňoval její inteligenci a doporučil jí léčbu. „Já vám říkám, vy jste nemocná, léčte se,“ oznámil. Hotentálie tím tehdy získala premiérskou ordinaci, v níž se na otázky o zemědělské půdě odpovídá diagnózou tazatelky. Nyní tentýž muž předčítá novinářům poučky o tom, že osobní útoky nejsou argumentem. Při podobné schopnosti obracet vlastní výroky naruby by mohl Babiš vystupovat na veletrhu kouzelnických potřeb.
Premiér navíc tehdy nezůstal u jediné urážky. Fridrichové přisuzoval nenávist vůči své osobě, zpochybňoval její profesní postavení, mluvil o vydělávání peněz na jeho jménu a místo odpovědi na otázky vytahoval její údajné motivace. Novinářka si přišla pro informace, ale odešla s nevyžádaným posudkem vlastního charakteru, inteligence a zdravotního stavu. Tak vypadalo Babišovo zacházení s médiem, které se odvážilo ptát na citlivé téma. Když nyní premiér požaduje, aby žurnalisté nezaměňovali věcnou kritiku za osobní útoky, měl by si příslušné video nechat promítnout před každým zasedáním vlády. Třeba by v některém okamžiku poznal, že žena pokládající otázku na dopady připravovaného zákona nemusí být nemocná, hloupá ani posedlá Andrejem Babišem. Může jen dělat svou práci. Podobné zjištění by pro premiéra znamenalo přijmout mrzutou skutečnost, že novinářská otázka nemusí být osobním spiknutím proti jeho osobě.
Babiš si navíc již dříve vyzkoušel také vlastní metodu familiárního ponižování jiné reportérky. Zdislava Pokorná se jej ptala na schůzky s podnikatelem Pavlem Tykačem, ale premiér se rozhodl rozveselit přítomné tím, že ji začne oslovovat „Zdíšo“. Stačilo položit dotaz a Babiš objevil příležitost předvést mocenskou převahu prostřednictvím zdrobněliny. Podobné chování by nyní jeho Základní zrcadlo mohlo označit za nevhodné zacházení s novinářkou, která přišla vykonávat svou profesi. Kdyby se podobné zásady zavedly do škol, děti by dostaly pozoruhodnou lekci. Nadávat spolužákům smějí především ti, kteří si následně dokážou dostatečně hlasitě stěžovat, že je ostatní nemají rádi.
Základní zrcadlo nosil Babiš dlouho. Napsat mu ho musel kolega
Babišův literární počin navíc provázela okolnost, která celému mravnímu představení dodala další půvabný rozměr. Premiér totiž vysvětloval, že text své výzvy připravoval delší dobu a novinářce dokonce naznačil, že si o jeho zveřejnění právě řekla. „Já ten text už nosím dlouho, ale vy jste si dneska o něj řekla,“ prohlásil. Dalo by se očekávat, že po takové větě přijde slavnostní představení dlouho promýšleného díla, na němž autor pracoval po večerech, piloval formulace a pečlivě vážil každé slovo. Babiš však vzápětí zamotal otázku vlastního autorství. „No, já jsem sepsal tady, nebo kolega mi to sepsal, výzvu Základní zrcadlo,“ vysvětlil. Hotentálie získala spisovatele, který dokáže text dlouho nosit, sepsat a současně přenechat autorství kolegovi. Premiérovo mravní dílo se tak zrodilo zvláštní metodou kolektivní literární tvorby. Macinka oproti tomu prokázal podstatně vyšší míru řečnické samostatnosti. K tomu, aby pejorativně označil novináře, žádného literárního spolupracovníka nepotřeboval.
Babiš svou výzvou reagoval na iniciativu čtyřiceti šéfredaktorů českých médií, kteří v dokumentu Základní hranice vyzvali politiky k odmítání násilí, slušné komunikaci a respektování svobodného přístupu k informacím. Premiér nejprve oznámil, že s požadavky nemá problém, vzápětí však celou věc obrátil proti novinářům. Příležitost připomenout politikům odpovědnost za veřejné vystupování se proměnila v příležitost Andreje Babiše postěžovat si, jak strašně se k němu chovají média. Z obecného apelu na slušnost tak dokázal vyrobit osobní seznam křivd. Hotentálie má pro podobný postup zvláštní talent.
Lidé Babišovi vrátili zrcadlo. Premiér sklidil, co zasel
Babiš nový mravní manifest zveřejnil a pochlubil se, jak českým médiím nastavil Základní zrcadlo. Publikum, které mělo patrně ocenit premiérovu starost o úroveň veřejné debaty, se však zachovalo notně nevděčně. Část diskutujících místo obdivování jeho nově objevené slušnosti připomněla, jak se sám chová k novinářům. Jeden z komentujících sáhl po starém českém přísloví, které Babišovo vystoupení vystihlo výstižněji než premiérem slavnostně předčítaný dokument. „Kdo seje vítr sklízí bouři,“ napsal. Další doporučil předsedovi vlády, aby se nad těmito slovy zamyslel a zrcadlo obrátil především k sobě. Další komentující mu připomněli, že slušnost není jednostranná služba poskytovaná předsedovi vlády na požádání. Premiér, který dlouhodobě útočí na nepohodlná média, podle nich nemůže příliš očekávat, že veřejnost při jeho náhlém volání po ohleduplnosti propukne v dojatý aplaus.
Premiérovo zrcadlo se vrátilo k původnímu majiteli s nečekanou razancí. Zatímco Babiš si stěžoval na údajnou nenávist novinářů, komentující jej vrátili do reality premiérských výstupů. „Nejvíce nechutných útoků na redaktory a média pochází od vás!!!,“ přisadil si další diskutér. Tři vykřičníky nejspíše neodpovídají představě premiéra o uměřené komunikaci, obsah sdělení však pojmenoval to, co se Babišova výzva snažila elegantně obejít. Premiér není pasivní obětí veřejné debaty, do níž znenadání vstoupili zlí novináři a začali mu ubližovat. Patří k politikům, kteří vůči médiím dlouhodobě používají mimořádně útočný slovník, zpochybňují jejich práci a nepříjemné otázky často převádějí na osobní konflikt. Když nyní žádá, aby jej žurnalisté přestali dehonestovat, veřejnost má k dispozici dostatek jeho vlastních výroků, s nimiž může tuto prosbu porovnat
Předseda vlády vystoupením nechtěně předvedl, jak snadno lze veřejnou debatu proměnit v osobní divadlo. Původní výzva čtyřiceti šéfredaktorů se týkala pravidel komunikace a svobodného přístupu k informacím. Babiš z ní vytěžil příležitost připomenout vlastní pocit ukřivděnosti, stěžovat si na novinářské podcasty a vystupovat jako člověk, kterému média soustavně ubližují. Výsledkem je groteska, jejíž hlavní postavy se dokázaly zesměšnit bez výraznější pomoci kohokoliv jiného.
