Radek Vondráček objevil nový druh politického štěstí. Hnutí ANO sice utrpělo ve druhém kole senátních voleb třináct porážek, nezískalo jediný mandát a přišlo dokonce o své dosavadní senátorské křeslo, leč místopředseda Babišova hnutí je vlastně spokojený. Dostali totiž to nejlepší možné vysvědčení. Takové štěstí se v politice hned tak nevidí. Zatímco Andrej Babiš může počítat třináct neúspěšných finalistů a Karel Havlíček vzpomínat na předvolební sen o druhém nejsilnějším senátorském klubu, někdejší předseda Sněmovny přišel s vysvětlením, že se vlastně nic nestalo. Vládní koalice má dál svých 108 poslanců, kabinet může vládnout a voliči se svým rozhodnutím naštěstí nepodařilo narušit pohodlí vládního tábora.
Vondráček našel způsob, jak se podobným nepříjemnostem v budoucnu vyhnout. Navrhuje otevřít debatu o jednokolových senátních volbách. Politická Hotentálie získala další pozoruhodný recept. Pakliže voliči nechtějí zvolit kandidáty ANO, bylo by dobré začít přemýšlet o změně pravidel, dle nichž se hlasuje. Autorem této převratné myšlenky je muž, který kdysi s kytarou tančil na předsednickém pultu Sněmovny, při návštěvě Moskvy předvedl nezapomenutelný televizní vstup a dokonce nevyloučil kandidaturu na prezidenta Ceské republiky, kterou si ovšem musí vyříkat Vondráček s Vondráčkem. Možná by si oba pánové při té příležitosti mohli vysvětlit také to, proč by se měl měnit volební systém, když jejich hnutí nedokáže přesvědčit voliče ani v jednom ze třinácti rozhodujících soubojů.
Místopředseda hnutí ANO Radek Vondráček se rozhodl podat senátní katastrofu hnutí ANO způsobem, který by si zasloužil zvláštní kapitolu v učebnici politického optimismu. „Pro hnutí je to ťafka. Ze všech myslitelných variant je to ale ta nejlepší ťafka, jakou jsme mohli dostat, protože tyhle volby nic nezměnily. Vládní koalice jede dál, stoosmička drží,“ oznámil. Představitel ANO tím veřejnosti nabídl mimořádně půvabnou matematickou operaci. Třináct kandidátů postoupilo díky hlasům voličů do druhého kola, třináct jich následně prohrálo a dosavadní senátorské zastoupení hnutí se ještě zmenšilo. Vondráček však dokázal vybrat z této bilance právě tu část, která ho nejméně obtěžuje. Ve Sněmovně má vláda pořád většinu. Jaká klika. Senátní volby pro ANO nejspíše představují zejména příležitost zkontrolovat počet poslanců vládní koalice. Pokud zůstane zachována stoosmička, mohou voliči poslat kandidáty ANO domů a místopředseda hnutí jim ještě poděkuje za výhodně zvolenou podobu politického políčku. Haj hou, bravo.
Vondráčkova super ťafka by si zasloužila i slavnostní předání. Namísto volebních výsledků by hnutí mohlo vystavit třináct prázdných senátorských křesel, přidat jedno ztracené a pozvat stranické vedení k mimořádnému fotografování. Andrej Babiš by mohl převzít diplom za největší počet finalistů bez jediného vítěze, Karel Havlíček pamětní list za představu druhého nejsilnějšího klubu a Radek Vondráček hlavní cenu za nejoriginálnější hodnocení volební porážky. Politická soutěž by získala osobitě svérázná pravidla. Čím více kandidátů neuspěje, tím hodnotnější cenu v podobě ťafky strana dostane. Pokud by příště ANO prohrálo ještě výrazněji, mohlo by dokonce obdržet nejvyšší metál všech dob, dokonale poťaftěný. Předseda Babiš by mohl své hnutí přihlásit do mezinárodní soutěže politických neúspěchů, které se dají vydávat za výhodnou zkušenost. Hotentálie nemusí vítězit, pakliže dokáže se svébytným puncem slavnostního hávu ocenit i vlastní porážky.
Výrok o volbách, které údajně nic nezměnily, nabývá na půvabu rovněž při pohledu na samotný Senát. Hnutí ANO v senátních volbách totálně shořelo, opoziční většina v horní komoře Parlamentu zůstala zachována. Babišův kabinet tedy bude muset při projednávání zákonů dál počítat se senátory, které voliči zvolili navzdory přání vládního hnutí. Vondráček však našel útěchu v Poslanecké sněmovně, kde se počet koaličních zákonodárců neměnil. Z pohledu politického cestovatele, který si při volbách do jedné komory Parlamentu vystačí s pohledem do té druhé, jde nepochybně o přehledný systém. Když ANO prohraje Senát, je dobré připomenout Sněmovnu. Pokud by někdy přišlo o část poslanecké většiny, mohlo by se pro změnu pochlubit zastoupením v obecních zastupitelstvech. Pakliže by se nedařilo ani tam, stále zůstává možnost spočítat počet členů hnutí a vyhlásit, že stranická legitimace má platnost, leč však pouze do doby, než se Velký Andrej rozhodne pro restart hnutí.
Voliči rozhodli špatně, Vondráček má náhradní plán
Nejzajímavější část Vondráčkova nedělního vystoupení přišla ve chvíli, kdy se místopředseda ANO začal zabývat volebními pravidly. „Pojďme se bavit o nějaké změně volebního systému, třeba na jednokolovou volbu,“ navrhl. Takové načasování je skutečně mistrovské. Hnutí ANO právě absolvovalo druhé kolo senátních voleb s výsledkem, který by se dal napsat jedinou číslicí, a jeho představitel okamžitě otevírá otázku, zda by nebylo lepší druhé kolo zrušit. Volební komise ještě nestačily vychladnout od sčítání hlasů, ale politická fantazie již nabízí nový způsob, jak se s nepříjemnými výsledky vypořádat. Vondráček sice nepředložil hotovou reformu, zato přišel s myšlenkou, která se po třinácti porážkách Babišova hnutí obzvlášť krásně vyjímá. Pokud vám finále nevyšlo, můžete alespoň navrhnout, aby se příště žádné finále nehrálo.
Babišovo ANO přitom znalo pravidla senátních voleb dávno předtím, než se jeho kandidáti objevili na hlasovacích lístcích. První kolo, případný postup dvou nejúspěšnějších kandidátů do kola druhého a rozhodující souboj o většinu hlasů nepředstavují žádnou novinku, kterou by volební komise zavedly potají v sobotu před sčítáním. Přesto se Vondráček rozhodl po volební porážce upozornit, že systém není úplně podle jeho představ. Před volbami měl Karel Havlíček velké plány se senátorským klubem, po volbách má jeho stranický kolega velké plány se senátním hlasováním. Mezi těmito dvěma etapami se odehrálo pouze třináct neúspěšných soubojů. Jistě, změny volebních systémů patří mezi legitimní politická témata a lze o nich vést seriózní odbornou diskusi. V podání muže, který právě označil totální neúspěch vlastního hnutí za nejlepší možnou ťafku, však návrh na jednokolovou volbu získává příchuť opraváře, který po třinácti prohraných zápasech navrhuje odstranit druhý poločas.
Vondráček svou úvahu podpořil obavou o reprezentativnost horní komory. „Mě trápí nízká reprezentativnost senátu. Někdy ve druhém kole stačí pár set hlasů k mandátu,“ vysvětloval. Poslanec se tak rozhodl objevit problém nízké volební účasti právě ve chvíli, kdy ANO nepomohlo ani druhé kolo s nejvyšší účastí od roku 2010. V sobotu přišlo hlasovat 21,22 procenta oprávněných voličů. Vondráčkovi to však nestačilo, a tak se rozhodl začít přemýšlet o jiném modelu hlasování. Mohlo by se samozřejmě namítnout, že s účastí ve druhém kole senátních voleb je možné mít vážný problém a současně uznávat výsledky. Místopředseda ANO však své úvahy předložil okamžitě po volbách, jejichž jediným výsledkem pro jeho hnutí byla porážka. Zůstává tedy půvabná otázka, zda by se stejným zaujetím pro volební reformu vystupoval také v situaci, kdyby třináct kandidátů ANO obsadilo třináct senátorských křesel. Volební systém by byl totožný, účast by se nezměnila a jeho stranický kolega Havlíček by se mohl radovat z nových členů senátorského klubu. Jen by Vondráčkovo nedělní vystoupení zřejmě mělo poněkud slavnostnější hudební doprovod.
Místopředseda STAN Karel Dvořák se proti představě jednokolové volby postavil s argumentem, že dvoukolový systém umožňuje vybrat kandidáta přijatelnějšího pro širší okruh voličů. Vondráčkova iniciativa tím narazila na problém, který jeho vlastní hnutí poznalo v sobotu s mimořádnou důkladností. Do prvního kola lze nastoupit se silnou stranickou značkou a oslovit pevné jádro příznivců. Ve druhém kole je však potřeba získat také hlasy dalších voličů. Třináct finalistů ANO tuto překážku nepřekonalo. Rozhodující souboje tak připomněly, že senátní mandát nepatří automaticky kandidátovi, který má za zády premiéra, velkou stranickou reklamu nebo dostatečně hlasité politické podporovatele. Předsednictvo ANO může nyní zkoumat, proč jeho kandidáti nedokázali získat širší podporu. Vondráček ovšem nabídl mnohem velkorysejší perspektivu. Místo složité práce s voliči lze otevřít debatu o systému, který od kandidátů širší podporu ve druhém kole vyžaduje.
Zvláštní péči by si zasloužil také Vondráčkův argument o několika stovkách hlasů. Senátní volby mají rozdílné obvody, rozdílné počty voličů, rozdílnou účast a také rozdílné výsledky. Někde se vítězství rozhoduje těsně, jinde dostane zvolený kandidát více než sedmdesát nebo dokonce osmdesát procent hlasů. Vondráček přesto vytáhl obecnou úvahu o nízké reprezentativnosti, ačkoli mu voliči právě názorně předvedli, že mezi kandidáty ANO a jejich soupeři dokážou rozhodnout i tam, kde se k urnám dostaví značná část obvyklého senátního elektorátu. Jeho vlastní strana nedokázala ve druhém kole vyhrát ani jednou. Pokud by se snad vedení ANO rozhodlo přijmout Vondráčkovu inspiraci doslova, mohlo by začít hledat ideální volební systém tak dlouho, dokud v něm nebude hnutí dosahovat uspokojivých výsledků. Takový výzkum by mohl být časově náročný. Zvláště pokud se ukáže, že voliči mají nepříjemný zvyk hlasovat podle svého a ne podle představ místopředsedy hnutí.
Vondráček s Vondráčkem řeší Hrad. Senát jim mezitím utekl
Radek Vondráček ovšem není politikem, který by se spokojil pouze se senátním volebním řádem. Jeho politické úvahy dosahují až na Pražský hrad, kam by se v příští prezidentské volbě podle dřívějších vyjádření mohl pokusit přesunout. V srpnu v pořadu Poledne s Moravcem nevyloučil, že by se stal prezidentským kandidátem ANO, a připomněl také podporu bývalého prezidenta Miloše Zemana. Na otázku, zda o kandidatuře skutečně uvažuje, přišel s mimořádně originální odpovědí. Nejdříve si to musí vyříkat „Vondráček s Vondráčkem“. Takové politické vyjednávání by si zasloužilo vlastní přímý přenos. Dva Vondráčkové zasednou ke stolu, jeden vysvětlí druhému, zda je připraven na prezidentskou kampaň, druhý zhodnotí jeho politické schopnosti a oba se nakonec mohou společně rozhodnout, zda je Česká republika připravena na prezidenta, kterého si schválil Vondráček s Vondráčkem.
Je ovšem otázkou, zda by oba účastníci tohoto neobvyklého vnitřního summitu neměli před prezidentskou kandidaturou vyřešit několik podstatně skromnějších úkolů. Například proč hnutí, v jehož vedení Vondráček sedí, nezískalo ve druhém kole senátních voleb jediný mandát. Jeden Vondráček by mohl připomenout třináct finalistů, druhý by vysvětlil, proč všech třináct prohrálo. První by navrhl změnu volebního systému, druhý by se zamyslel, zda by nebylo praktičtější změnit stranickou strategii. A pokud by rozhovor dospěl do slepé uličky, oba by mohli zavolat Karlu Havlíčkovi, který si ještě před volbami představoval druhý nejsilnější senátorský klub. Výsledkem by byl mimořádný politický rozhovor, v němž by se sešli tři významní představitelé ANO a jediná otázka. Proč se kandidátům Babišova hnutí nepodařilo získat žádné nové senátorské křeslo? Vondráček s Vondráčkem by si na odpověď měli vyhradit více času než na plánování prezidentské kampaně.
Miloš Zeman, který v minulosti označil Vondráčka za svého vhodného kandidáta na prezidenta, by mohl podobné jednání doplnit vlastní zkušeností z nejvyšší ústavní funkce. Vznikla by pozoruhodná politická společnost. Někdejší prezident doporučující svého možného nástupce, místopředseda ANO vyjednávající sám se sebou a stranické vedení, které právě dostalo volební políček a hledá nový způsob hlasování do Senátu. Česká politická scéna by tak mohla získat prezidenta, jehož nejvýznamnějším předvolebním úspěchem zatím bude skutečnost, že si dokázal vyříkat vlastní kandidaturu sám se sebou. Při pohledu na letošní senátní výsledky by se však měl Vondráček možná nejprve zeptat, zda si jeho politické představy vyříkali také voliči s voliči. Ti totiž v sobotu poskytli vedení ANO poměrně jednoznačnou odpověď a žádné další jednání k tomu nepotřebovali.
Vondráčkův případný souboj o Pražský hrad navíc nabízí mimořádně bohatý archiv veřejných vystoupení, který by se v prezidentské kampani nepochybně dočkal nové pozornosti. Bývalý předseda Sněmovny se totiž do české politické paměti nezapsal pouze parlamentními projevy, právními výklady a úvahami o volebním systému. Patří k němu také známá noční sněmovní exhibice, při níž vystoupal s kytarou na předsednický pult a předvedl vystoupení, které se s představou důstojného výkonu druhé nejvyšší ústavní funkce příliš nepotkávalo. Jeho tehdejší taneční číslo má ovšem v souvislosti se senátními volbami zvláštní přednost. Vondráček již prokázal, že dokáže změnit parlamentní pult v improvizované jeviště, takže by mu nemělo činit zásadní obtíže změnit také volební pravidla. Stačí najít dostatečně velký stůl, vzít kytaru a navrhnout, aby se místo dvou kol hlasovalo pouze jednou. Senát by se možná mohl rovnou přeměnit v hudební klub a mandáty rozdělovat podle toho, kdo dokáže na stole vydržet nejdéle.
Kytara na sněmovním pultu a moskevské televizní číslo
Vondráčkovo sněmovní vystoupení s kytarou patří k těm politickým okamžikům, které se připomínají i bez zásluh profesionálních satiriků. Někdejší předseda dolní komory Parlamentu předvedl, že předsednický pult lze využít nejen k řízení schůzí, ale také jako zvýšené podium. Česká demokracie tak získala mimořádně obraznou ukázku pružnosti parlamentního vybavení. Stůl nemusí sloužit jen k odkládání dokumentů, předsednické křeslo pouze k sezení a reprezentativní prostor Sněmovny nemusí zůstat vyhrazen jednání zákonodárců. Vondráček ukázal, že s dostatkem hudebního nadšení lze ústavní instituci na chvíli proměnit v improvizovanou scénu. Nyní by rád přeměnil také způsob, jakým si občané vybírají senátory. Politická tvořivost zjevně nezmizela, jen se přesunula z předsednického pultu k volebnímu zákonu.
Z dnešního pohledu lze ve Vondráčkově dávné hudební exhibici dokonce spatřovat předobraz jeho současného přístupu k politickým pravidlům. Když má člověk před sebou předsednický pult, nemusí na něj pouze pokládat dokumenty. Může na něj vystoupit. Když má před sebou senátní volby, které jeho hnutí nedokáže vyhrát, nemusí se spokojit s analýzou vlastních chyb. Může začít uvažovat o jejich přestavbě. Pravidla zůstávají krásnou věcí, dokud nepřekážejí politické představivosti. Vondráček sice není jediným politikem, který se zabývá reformou senátních voleb, zato patří k nemnoha veřejným představitelům, jejichž návrh lze doprovodit archivním záběrem, na němž bývalý šéf parlamentní komory stojí s kytarou na vyvýšeném nábytku. Představa, že by právě takový muž měl dát horní komoře nová pravidla, nabízí české satiře materiál téměř nevyčerpatelný.
Ještě pozoruhodnější položku ve Vondráčkově politickém životopise představuje televizní vystoupení z Moskvy v roce 2018. Záznam zůstal pevnou součástí politické paměti a dodnes se vrací při debatách o úrovni parlamentního vystupování. Moskva tak Vondráčkovi poskytla televizní moment, který by si žádný zkušený mediální poradce dobrovolně neobjednal. Muž, jenž dnes vysvětluje, jak by bylo možné upravit způsob volby senátorů, má za sebou veřejné vystoupení, které se stalo námětem dlouholetých politických posměšků. Kdyby se rozhodl kandidovat na prezidenta, mohl by vedle svých právnických zkušeností nabídnout také mimořádně bohatou sbírku archivních záznamů dokazujících, že politik nemusí být nudný ani ve chvíli, kdy by to pro něj bylo podstatně výhodnější.
Moskevskou epizodu navíc letos znovu připomněla politická debata o alkoholu a dalších návykových látkách v Poslanecké sněmovně. Předseda Pirátů Zdeněk Hřib vytáhl Vondráčkovy starší excesy jako odpověď na obvinění namířená proti pirátským poslancům. Vondráčkovi se tak vrátily nejen záběry z Moskvy, ale také vzpomínka na vystoupení s kytarou na sněmovním pultu. Pro možného prezidentského kandidáta jde o archiv poněkud odlišný od slavnostních fotografií státnických návštěv. Zatímco jiní politici si budují obraz zkušených vyjednavačů a důstojných reprezentantů státu, místopředseda ANO musí počítat s tím, že část veřejnosti si při vyslovení jeho jména vybaví improvizovaný koncert ve Sněmovně nebo televizní vstup z ruské metropole. Nyní se k této sbírce přidává nejlepší ťafka ze senátních voleb. Česká politická historie tak dostává další kapitolu o muži, který dokáže spojit úvahy o Pražském hradě, sněmovní kytaru, moskevské vystoupení a nápad změnit volby do Senátu do jediného pozoruhodného politického životopisu.
Vondráčkovu zálibu v neobvyklých politických výstupech navíc doplňují jeho dřívější útoky proti prezidentu Petru Pavlovi. V červnu se pokusil zesměšnit rozhodnutí Ústavního soudu týkající se prezidentovy účasti na summitu NATO a usnesení soudců vydával za Pavlovu „stravenku“. V červenci pak hlavu státu poučoval o pružnosti ústavních pravomocí a vysvětloval, že prezident jako voják potřebuje přesně narýsované hranice. Politik, který dokáže z ústavního rozhodnutí vytvořit jídelní poukázku a z předsednického pultu hudební podium, nyní přichází s představou změnit pravidla senátních voleb. Babišovo hnutí má tedy ve svém vedení skutečně všestranného odborníka. Dokáže hrát, tančit, vystupovat před kamerou, radit prezidentovi s Ústavou a nově také vysvětlovat, jak by se měli volit senátoři. Jen se mu společně se stranickými kolegy dosud nepodařilo zajistit, aby alespoň jeden z třinácti finalistů ANO skutečně vyhrál.
Stoosmička drží, poražení jsou spokojení a volby dostanou novou podobu
Nedělní vystoupení Radka Vondráčka však nebylo pouze přehlídkou neobvyklé volební filozofie. Místopředseda ANO také prohlásil, že jeho hnutí musí výsledek analyzovat, a připustil, že senátní volby obecně nezvládá dobře. „Myslím si, že ty senátní volby obecně neděláme dobře,“ uvedl. Takové přiznání by mohlo být výborným začátkem poctivého vnitrostranického hodnocení, kdyby na něj nenavazovaly úvahy o změně pravidel. Vondráček tedy ví, že ANO senátní volby nezvládá, zároveň však nabízí veřejnosti především možnost, že by se do budoucna mohlo hlasovat jinak. Stranické vedení se má zamyslet, předsednictvo vyhodnotit příčiny neúspěchu a občané by mezitím mohli začít diskutovat o tom, zda opravdu potřebují dvě kola. Hotentálie tak získala zvláštní pořadí politických priorit. Nejdříve prohrát, poté prohlásit, že to byla nejlepší možná porážka, a následně otevřít otázku, zda by se pravidla neměla změnit.
Kdo by snad očekával konkrétní návrh, jak má ANO příště oslovit voliče také mimo vlastní příznivecké jádro, musel se spokojit s obecnými úvahami o stranickém budíčku. Vondráček připustil, že volby přinesly důvod k přehodnocení dosavadního postupu, a avizoval jednání předsednictva. V hnutí, jehož veřejnou tvář tvoří především Andrej Babiš, Karel Havlíček, Alena Schillerová a další výrazní představitelé vládní politiky, se tak bude hledat příčina třinácti porážek. Místopředseda Vondráček by mohl nabídnout vlastní zkušenost s ústavní pružností. Pokud se pravomoci mohou podle jeho dřívějšího výkladu vykládat pružně, mohlo by se snad podobně pružně přistupovat také k výsledkům hlasování. Nula nových mandátů se přepočítá na jednu nejlepší ťafku, ztracené křeslo na užitečný budíček a třináct poražených kandidátů na příležitost ke změně senátního systému. Volební matematika tím sice získá poněkud neobvyklou podobu, ale předsednictvo ANO bude mít alespoň dostatek důvodů k optimismu.
Vondráček si navíc našel vysvětlení také v působení opozice a médií. „Je tu ale i obrovský tlak opozice a médií. Objevuje se tu nějaká virtuální realita, že snad neplníme náš program a nic neděláme. Tahle vláda ale za 10 měsíců stihla víc než ta minulá za čtyři roky,“ prohlásil. Vládní hnutí tedy podle svého místopředsedy odvádí mimořádné množství práce, jen média a opozice vytvářejí nepravdivý obraz jeho výsledků. Voliči však ve druhém kole senátních voleb rozdali mandáty jiným kandidátům, což poněkud komplikuje představu, že veřejnosti stačí vysvětlit skutečnou velikost vládních úspěchů. Pokud se kabinetu za deset měsíců podařilo vykonat více práce než předchozí vládě za čtyři roky, jak Vondráček tvrdí, zůstává záhadou, proč se toto obrovské pracovní tempo nepromítlo alespoň do jednoho vítězství jeho senátních kandidátů. Možná budou muset členové předsednictva zjistit, zda se zázračné množství vládní práce nedostalo k voličům v nesprávné podobě. Případně bude nutné vydat zvláštní propagační brožuru, z níž občané pochopí, že kandidáta ANO mají volit nikoli podle jeho osoby, ale podle objemu vládní práce, který jim právě spočítal Radek Vondráček.
V souvislosti s nízkou volební účastí pak Vondráček předvedl ještě jeden zajímavý výkon. Druhé kolo senátních voleb se konalo za účasti 21,22 procenta voličů, což byl nejlepší výsledek od roku 2010. Místopředseda ANO přesto použil právě účast jako jeden z argumentů pro možné přehodnocení volebního systému. Jeho výhrada k dlouhodobě nižší účasti u senátních voleb může být legitimní, avšak číslo z letošního hlasování mu k dramatickému líčení mimořádného selhání demokracie neposkytuje právě nejlepší materiál. Voličů přišlo více než v předchozích druhých kolech za posledních šestnáct let a ANO přesto nezískalo jediný mandát. Pokud by se volební účast zvýšila ještě výrazněji, mohl by Vondráček zjistit, že ani vyšší zájem občanů nemusí automaticky přinést vítězství kandidátům jeho hnutí. Takový výsledek by se ovšem dal vyřešit další debatou o pravidlech. Případně by bylo možné vytvořit zvláštní komisi pro hledání ideální volební účasti, která by byla současně dostatečně vysoká, dostatečně reprezentativní a především příznivá pro ANO.
Zvlášť půvabně pak působí Vondráčkovo přesvědčení, že se po senátní katastrofě vlastně nic důležitého nezměnilo. Vládní koalice má v Poslanecké sněmovně nadále 108 poslanců a může pokračovat ve své práci. To je samozřejmě pravda, neboť letošní senátní volby neměly za úkol vybírat nové členy dolní komory Parlamentu. Vondráček však tento zcela očekávatelný výsledek používá jako argument, proč ANO schytalo tu nejlepší možnou porážku. Hotentálská politická logika se tím dostává na mimořádnou úroveň. Kdyby český hokejový tým prohrál mistrovství světa, mohl by jeho trenér oznámit, že jde o nejlepší možnou porážku, protože fotbalová reprezentace zůstala beze změny. Kdyby se nezdařila sklizeň obilí, mohl by ministr zemědělství oslavit, že železniční doprava dál funguje. A když ANO nedostane ani jedno nové senátorské křeslo, jeho místopředseda s úlevou připomene, že se nezměnil počet vládních poslanců. Politická vynalézavost může být za podobných okolností opravdu nekonečná.
Nejlepší ťafka pro nejlepšího kandidáta na politickou přestavbu
Radek Vondráček předvedl zajímavou kombinaci sebekritiky, sebeútěchy a reformního nadšení. Výsledek ANO je špatný, ale vlastně nejlepší z možných špatných výsledků. Senátní volby hnutí neumí, ale možná by se mělo začít mluvit o jejich jiné podobě. Vládní koalice je podle něj mimořádně úspěšná, přesto voliči nechtěli poslat do Senátu ani jediného kandidáta ANO. A na pozadí celé této politické konstrukce stojí muž, který se zároveň zabývá představou, že by se mohl stát prezidentem republiky. Česká politika získala dalšího myslitele, jenž dokáže současně zvažovat Pražský hrad, hodnotit senátní porážku a uvažovat o změně pravidel hlasování. Vondráček s Vondráčkem budou mít při příštím rozhovoru dostatek témat. Jeden může vysvětlit, proč jsou dvě kola příliš mnoho, druhý proč je třináct porážek tou nejlepší ťafkou a oba si nakonec mohou pogratulovat, že se stoosmičce ve Sněmovně stále daří.
Tanečník ze sněmovního pultu, kytarista parlamentních večírků a protagonista nezapomenutelného moskevského televizního vstupu přidává do politické sbírky bizáru ANO nezapomenutelnou výraznou epizodu. Po prezidentských úvahách, které si musí vyříkat s vlastním já, přichází návrh zabývat se jednokolovou volbou senátorů. Má zjevně dostatek energie na řešení ústavních i volebních otázek.
