Poslanec hnutí ANO Radek Vondráček se rozhodl přispět k vládnímu tažení proti prezidentu Petru Pavlovi a Ústavnímu soudu způsobem, který měl patrně působit vtipně. Ve skutečnosti ukázal především hospodskou úroveň argumentace, na niž se část Babišovy koalice po prvním soudním neúspěchu propadla. Někdejší předseda Poslanecké sněmovny zveřejnil video, v němž drží kopii usnesení Ústavního soudu a vydává ji za prezidentovu „stravenku“ na summit NATO v Ankaře.
Z rozhodnutí, které vládě ukládá zařadit hlavu státu do oficiální české delegace, zajistit jí akreditaci a nebránit její účasti, vytvořil tupý žert o tom, zda Petr Pavel dostane najíst. Vondráček se tak nepokusil věcně zpochybnit argumentaci soudců ani vysvětlit, proč by prezident na alianční summit jezdit neměl. Místo toho nasadil rozvernou hudbu i ústa, vzal do ruky několik listů papíru a předvedl politické divadlo odpovídající představě, že ústavní spor lze vyhrát školáckým šklebem.
Video působí jako další příspěvek do soutěže vládních politiků o to, kdo se nejvýrazněji přidá k útokům na Petra Pavla a současně ukáže loajalitu k Andreji Babišovi. Ministr zahraničí Petr Macinka označil prezidentovu kompetenční žalobu i předběžné opatření za pokus o ústavní puč, hlavu státu nazval soudruhem a tvrdil, že lidé kolem Hradu usilují o násilnou změnu ústavního pořádku. Vondráček si zvolil lehčí žánr. Na rozdíl od Macinky nehovořil o převratu, válce ani politických nájezdnících. Rozhodnutí nejvyššího orgánu ochrany ústavnosti se pokusil shodit jako poukázku na teplou večeři.
„Takhle vypadá stravenka pro pana prezidenta na summit NATO v turecké Ankaře,“ oznámil Vondráček ve videu, v němž držel kopii soudního usnesení. Snažil se tak vytvořit dojem, že Ústavní soud vyřešil jen Pavlův přístup k občerstvení nebo slavnostní recepci, nikoli jeho postavení jako člena oficiální české delegace. Jenže výrok soudu neukládá vládě, aby prezidentovi zajistila chlebíček, polévku ani místo u rautového stolu. Ukládá jí bezodkladně oznámit Severoatlantické alianci a organizátorům summitu, že prezident republiky je součástí české výpravy, zajistit akreditaci jemu i jeho doprovodu a zdržet se jednání, které by jeho účasti bránilo nebo ji ztěžovalo. Vondráčkův vtip tedy nestojí na chytrém převrácení významu rozhodnutí, ale na jeho účelovém zploštění.
Poslanec ANO pokračoval slovy: „Ústavní soud došel k závěru, že hrozila bezprostřední závažná újma, kterou by následně nešlo odčinit. Taky by pan prezident nemusel dostat najíst.“ V textu připojeném k videu pak stejnou myšlenku zopakoval: „Verdikt Ústavního soudu je třeba respektovat – nikdo přece nechce, aby pan prezident nedostal najíst.“ Hned dvěma formulacemi tak ukázal, že si svůj žert důkladně připravil a nepovažoval ho za bezvýznamnou poznámku pronesenou v okamžitém rozmaru. Zjevně jej pokládal za natolik zdařilý, že ho bylo nutné sdělit obrazem i písmem.
Ve skutečnosti tím pouze předvedl, že buď nechápe smysl předběžného opatření, nebo spoléhá na to, že jej nepochopí část jeho publika. Nenapravitelná újma nespočívala v hrozbě prázdného žaludku. Pokud by soud čekal na konečný nález, summit by se uskutečnil bez prezidenta a pozdější rozhodnutí by už jeho účast nemohlo vrátit. Pavel by mohl za několik měsíců ve věci samé uspět, ale do Ankary by se zpětně nepřenesl. Ústavní soud proto dočasně zachoval dlouhodobý stav, v němž čeští prezidenti bývali členy delegací na aliančních summitech, a konečné vymezení kompetencí odložil na dobu potřebnou k odpovědnému posouzení celé věci.
Právě zde spočívá nebystrá podstata celé přihlouplé klaudiády. Vondráček se nepokusil vyvrátit rozhodnutí soudu, ale zesměšnit člověka, kterému soud poskytl dočasnou ochranu. Nezaměřil se na argumentaci většiny pléna, nýbrž na představu prezidenta čekajícího na jídlo. To je taktika člověka, který nemá dostatečně přesvědčivou odpověď na obsah sporu, a proto se pokouší snížit jeho vážnost, přičemž se zoufale snaží zavděčit stranickému šéfovi. Z hlavy státu udělá návštěvníka bufetu, z Ústavního soudu distributora stravenek a ze závažné otázky rozdělení pravomocí jednoduchou taškařici pro sociální sítě.
Radek Vondráček přitom není politický nováček ani náhodný internetový bavič. Byl předsedou Poslanecké sněmovny a patřil mezi nejvýše postavené ústavní činitele. O to směšněji působí, když význam rozhodnutí Ústavního soudu redukuje na otázku večeře. Člověk s jeho zkušeností musí vědět, že formální postavení člena státní delegace se neodvíjí od toho, zda mu někdo přidělí talíř. Musí rozumět rozdílu mezi členstvím v delegaci, vedením delegace, účastí na jednotlivých částech programu a osobní pozvánkou na konkrétní společenskou akci. Přesto všechny tyto otázky smíchal dohromady, protože pro krátké video se školáckou pointou se přesnost nehodila.
Zvláštní je také Vondráčkova snaha vytvořit dojem, že prezident usiloval především o účast na neformální večeři. Pavel přitom tvrdí, že jako nejvyšší ústavní činitel stojí v čele české delegace a o své účasti na jednotlivých částech summitu nerozhoduje Macinka ani vláda. Kabinet zastává opačný výklad a v pondělí má určit prezidentovo postavení. Právě tento konflikt ukazuje, že situace zdaleka není o jídle. Týká se toho, zda může vláda prezidenta po rozhodnutí soudu ponechat pouze na okraji programu a splnit usnesení jen formálně, nebo zda jeho členství v delegaci nese také protokolární a politické důsledky.
Vondráčkova estráda však měla Pavlovu pozici předem znevážit. Prezident podle ní nepojede do Ankary zastupovat Českou republiku, jednat s představiteli spojeneckých zemí nebo využít zkušenosti někdejšího předsedy Vojenského výboru NATO. Pojede se najíst. Stejnou myšlenkovou zkratku už použili další politici ANO, když jeho účast označovali za zážitkový výlet. Smyslem podobných výroků není popsat realitu, ale zbavit prezidenta legitimity. Jestliže se Pavel pouze veze, baví a stravuje, nemusí se vláda zabývat jeho argumenty ani ústavním postavením.
Takové řeči současně odhalují hluboký rozpor vládní komunikace. Babišův kabinet tvrdí, že summit je natolik zásadní, že na něm musí Českou republiku zastupovat premiér a příslušní ministři, protože nesou odpovědnost za zahraniční a bezpečnostní politiku. Zároveň se jeho politici snaží prezidentovu účast označit za bezvýznamnou turistiku zakončenou bezplatným jídlem. Pokud je Pavlova přítomnost skutečně tak nepodstatná, není zřejmé, proč vláda věnovala tolik energie tomu, aby mu zabránila odjet. Pokud by prezident seděl někde v koutě a čekal na dezert, nemohl by přece vládní politiku nijak ohrozit.
Zuřivost, s níž se koalice snažila Pavla z delegace vyřadit, ukazuje, že o pouhou formalitu nešlo. Vláda chtěla demonstrovat, že prezident v oblasti zahraniční politiky musí přijmout její vůli a že jeho pravomoc zastupovat stát navenek může kabinet omezit podle vlastní potřeby. Když se Pavel obrátil na Ústavní soud a získal předběžnou ochranu, přišla série útoků. Vondráčkova snaha o humor navíc působí obzvlášť nešťastně u člověka, který se už jednou zapsal do historie Poslanecké sněmovny spíše estrádním než státnickým vystupováním. Jako někdejší předseda dolní komory na sebe upozornil hrou na kytaru přímo u řečnického pultu. Nyní k roli sněmovního kytaristovi přidal úlohu baviče z páté cenové. V obou případech se zřejmě snažil působit uvolněně, lidově a sympaticky. Výsledkem je obraz politika, který působí jako návštěvník místní rockové zábavy v brzkých ranních hodinách při duševní nekondici.
