Premiér Andrej Babiš odmítl jasně říct, kdo bude zastupovat Česko na červencovém summitu NATO v Ankaře, jeho výroky však naznačují, že s účastí prezidenta Petra Pavla nepočítá. Na tiskové konferenci opakovaně zdůraznil, že odpovědnost nese vláda, a o hlavě státu mluvil způsobem, který spíše než institucionální spor připomíná politické vymezování.
Babiš po dnešním jednání vlády, které se věnovalo především regulaci cen pohonných hmot, čelil opakovaným dotazům novinářů ohledně složení české delegace na červencovém summitu NATO v Ankaře. Přestože se snažil celé téma rámovat jako něco předčasného a v zásadě druhořadého, jeho odpovědi ukázaly, že vláda v otázce účasti prezidenta Petra Pavla rozhodně není neutrální. „Do summitu zbývají tři měsíce, takže pro nás to není téma,“ prohlásil, když se snažil vyvolat dojem, že novináři otevírají spor, který zatím vlastně není na stole, a hned nato doplnil větu, která je pro celý jeho postoj určující. „Jak prezident sám řekl, vláda má obhajovat závazky v rámci NATO,“ sdělil dnes na brífinku premiér. Již v této dvojici výroků je obsažen základní rámec, v němž premiér o celé věci uvažuje. Summit Severoatlantické aliance nepředstavuje prostor, kde by se měla přirozeně projevit součinnost vrcholných ústavních institucí, ale událost, kterou si vláda nárokuje především pro sebe a prezidenta v ní chápe jako aktéra, jehož role musí být teprve zdůvodňována. Jakmile přišly přímé dotazy, zda má být součástí delegace i hlava státu, přestal Andrej Babiš používat obecné formulace a začal mluvit způsobem, který už nebyl ani technický, ani zdvořile zdrženlivý. „Proč by měl být členem delegace? To tam budeme vystupovat najednou?“ reagoval nejprve, a když dostal příležitost svou pozici upřesnit, přidal větu, která se stala nejvýraznějším momentem celé tiskové konference: „Já si neumím představit, co by tam s námi dělal, jak bychom tam mohli být všichni na hromadě?“ Tato formulace nezní jako ústavní debata o kompetencích. Zní jako otevřená nechuť připustit, že prezident republiky by měl být na aliančním summitu viditelnou a rovnocennou tváří českého státu.
Babiš přitom neskryl, že za jeho postojem nestojí jen organizační výhrada, ale i zjevný politický odstup od prezidentova směřování. „Prezident má nějakou zahraniční politiku, která se liší od té vládní,“ řekl Andrej Babiš, čímž spor definitivně posunul z roviny protokolu do roviny politického konfliktu o reprezentaci země. Zde již nejde o to, kdo sedí v jakém letadle, kdo je formálně členem delegace nebo kdo má v programu kolik bilaterálních jednání. Jde o to, že předseda vlády prezidentovu přítomnost na summitu nevnímá jako posílení české váhy, ale jako komplikaci, jako vstup jiného hlasu do prostoru, který považuje za vládní. Přitom právě v případě Petra Pavla je takový tón mimořádně nápadný. Prezident republiky není v tomto případě jen ústavní figurou se symbolickým mandátem, ale bývalým předsedou Vojenského výboru NATO a člověkem, který se v aliančním prostředí pohybuje s osobní zkušeností, jakou nemá žádný jiný český ústavní činitel. Navíc je i vrchním velitelem ozbrojených sil. O to hůř působí, když o něm premiér mluví skoro jako o někom navíc. Ne jako o hlavě státu, která chce zemi reprezentovat na jednom z nejdůležitějších bezpečnostních fór roku, ale jako o někom, jehož účast je podezřelá, nejasná a skoro obtěžující. Prezident Petr Pavel přitom minulý týden premiérovi v dopise oznámil, že hodlá „v souladu se svým ústavním postavením“ stát v čele české delegace. K písemné formě přistoupil poté, co se s Andrejem Babišem nepodařilo sejít osobně. „Vzhledem k nemožnosti se sejít,“ vysvětlil prezident Petr Pavel. Hlava státu tak zvolila standardní a v zásadě zdrženlivý postup, kdy svůj nárok neprosazuje přes mediální show, ale přímou komunikací směrem k předsedovi vlády. Už tato skutečnost ukazuje, že nejde o uměle nafouknutý spor, ale o reálný střet mezi Hradem a vládou, který se týká reprezentace státu navenek. Andrej Babiš se ale místo snahy o koordinaci rozhodl prezidentovu roli zpochybňovat přímo na tiskové konferenci.
Jeho následné výroky navíc ukázaly, jak nepevně a rozporuplně vláda celou věc komunikuje. Na jedné straně premiér prohlásil, že „určitě prezidentovi v cestě bránit nebudeme“, což zní jako velkorysé ujištění, že vláda nebude hlavě státu aktivně překážet. Na druhé straně ale vzápětí dodal: „Určitě se vrátí k názoru, co řekl 4. dubna, že rozhodne vláda.“ Jinými slovy, prezidentovi se prý bránit nebude, současně se však od něj očekává, že se podřídí vládnímu výkladu a ustoupí od vlastního záměru stát v čele delegace. Nejde tedy o nabídku dohody, ale o formulaci, v níž je zdánlivě smířlivá věta okamžitě neutralizována druhou, mnohem důraznější. Stejně působila i premiérova poznámka, že společná účast vlády a prezidenta prý není možná „ani z bezpečnostních důvodů“. Takový argument zní důležitě, ale bez jakéhokoli vysvětlení připomíná spíš účelový doplněk než seriózní překážku. Demokratické státy přece nejsou první, kdo řeší účast více vrcholných představitelů na aliančních nebo unijních summitech. Bez bližšího rozvedení tak tato výhrada působí jen jako další narychlo přidaná vrstva k již zcela zjevné neochotě prezidenta na summitu vidět. Babiš také pronesl větu „Já pana prezidenta vůbec nekomentuju,“ a to ve chvíli, kdy ho komentoval několik minut a velmi podrobně. Tento rozpor je pro jeho styl komunikace příznačný. Tvrdí, že nechce vést přes média spor o ústavu, a současně ho přes média vede. Tvrdí, že summit není téma, a přesto se k němu opakovaně vrací. Tvrdí, že prezidenta nekomentuje, a zároveň se ptá, co by tam s nimi vlastně dělal. Takové vystupování nevzbuzuje dojem klidu a státnosti, ale spíš dojem, že předseda vlády chce mít konflikt pod kontrolou, aniž by dokázal skrýt, jak moc mu prezidentova aktivní role vadí.
Do celé věci navíc vstoupili i další představitelé vládního tábora a jejich výroky ukázaly, že Babišova slova nejsou izolovaným vybočením, ale součástí širšího tónu, který se kolem Hradu formuje už několik dní. Ministr zahraničí Petr Macinka už dříve prohlásil, že by na summit neměl jezdit „prezident reprezentující podle něj opozici“, čímž hlavu státu fakticky převyprávěl jako politického protivníka vlády, nikoli jako ústavního partnera v otázkách zahraniční a bezpečnostní reprezentace. Na tuto linii navázal i poslanec Filip Turek, který při příchodu na jednání vlády řekl: „Pan prezident prostě a jednoduše nespolupracuje s vládou, a z toho důvodu si myslím, že by bylo lepší, kdyby tam jel pan premiér.“ Ještě dál pak zašel ve chvíli, kdy začal mluvit o možné podobě prezidentovy účasti. „Jestli tam pan prezident pojede na večeři nebo společensky jako doprovod, proti tomu nikdo nic nemá,“ řekl Filip Turek. Tato věta už nejde omluvit ani jako nadsázku, ani jako neobratnost. Prezident republiky je v ní redukován na společenský doprovod, na vedlejší figuru, jejíž přítomnost by byla tolerována pouze v okrajové a podřízené roli. Andrej Babiš se sice od Turkova názoru částečně distancoval. „Já jeho názor nesdílím,“ uvedl na dotaz novinářů. Jenže hned poté dodal: „Není členem vlády, takže o tom nebude rozhodovat.“ Tím sice připomněl, že Turek o složení delegace nerozhoduje, nic to ale nemění na tom, že celkový tón premiérových vlastních vyjádření zůstává s Turkovou logikou v podstatě slučitelný. Když sám Babiš pronáší, že si neumí představit, „co by tam s námi dělal“, vytváří přesně to prostředí, v němž se prezident začne jevit jako někdo navíc. Premiér tedy Turka neopravil kvůli neúctě k úřadu prezidenta. Jen mu připomněl, že nerozhoduje. To je rozdíl, který stojí za pozornost.
Celý spor se neodehrává ve vzduchoprázdnu, ale v době, kdy se vláda snaží čelit tlaku hned na několika frontách. Pondělní zasedání kabinetu bylo svoláno kvůli cenám pohonných hmot a tisková konference se z velké části nesla právě v tomto duchu. Andrej Babiš dlouze mluvil o monitorování marží, o jednáních s distributory, o regulaci cenových přirážek, o snížení spotřební daně na naftu, o půjčce ropy ze státních hmotných rezerv a o tom, že vláda podle něj problém řeší rychleji a systémověji než tehdejší kabinet v roce 2022. Alena Schillerová detailně popisovala, jak bude každý den zveřejňována maximální cena pro další den, jak se bude počítat z velkoobchodních cen, burzovních kotací a maximální marže dvě koruny padesát haléřů na litr, a Karel Havlíček rozebíral situaci kolem Polska, Slovenska, ropovodu TAL, ropné nouze a nekoordinovaných kroků ve střední Evropě. V tomto ekonomickém rámci se objevil i spor o summit NATO, a o to víc je vidět, jak nervózně na něj vláda reaguje. Zatímco u paliv se snažila působit jako akceschopný manažer krize, u otázky zahraniční reprezentace státu působila nejistě, podrážděně a vnitřně rozpolceně. Babiš se sice pokoušel celé téma bagatelizovat slovy „Myslím, že v zahraničí to nikdo neřeší, je to lokální věc,“ jenže tím vlastně jen přiznal, že jde o konflikt domácí, vnitropolitický a mocenský, nikoli o technickou debatu nad logistickým detailem. Summit NATO není maličkost. V době pokračující ruské agrese, otřesů v transatlantických vztazích a zvýšeného bezpečnostního napětí představuje jednu z klíčových mezinárodních událostí letošního roku. Otázka, kdo na něj za Českou republiku pojede, není žádnou mediální posedlostí, ale zcela legitimním dotazem na fungování státu.
Andrej Babiš ve velikonočním videu z dovolené říkal: „Pojďme se bavit. Ne o tom, jestli půjde někdo někam na summit, nebo ne. To samozřejmě média mi všichni píšou, tak počkejte si na pondělí, to se omlouvám, nízká porodnost, to je problém.“ Zkoušel tak zřejmě vytvořit obraz, že vláda řeší skutečné věci, zatímco média se zabývají marginálií. Pondělní tisková konference však ukázala, že ve chvíli, kdy má vláda předvést schopnost koordinace a přirozený respekt k ústavním rolím, spouští místo toho sérii podrážděných výroků, které prezidenta zmenšují a odstrkují. Z Babišových slov nevyplynulo jen to, že vláda ještě formálně nerozhodla, kdo poletí do Ankary. Vyplynulo z nich hlavně to, že si prezidenta Petra Pavla na summitu nepřeje jako rovnocenného reprezentanta země. Když premiér říká „co by tam s námi dělal“, nejde o nevinnou poznámku. Je to shrnutí postoje, který se v posledních dnech formuje napříč vládním táborem. Prezident je v něm stále méně vnímán jako hlava státu a stále více jako aktér stojící mimo hlavní rozhodovací rámec vlády, jehož účast na klíčových jednáních není považována za samozřejmou. To je na celé věci nejvážnější. Nejde už jen o to, kdo usedne do českého letadla a kdo bude mít jakou jmenovku na aliančním summitu. Jde o to, že vláda místo snahy představit jednotnou českou reprezentaci vytváří dojem, že prezident republiky je pro ni problém, a že summit NATO, který by měl být pro stát příležitostí ukázat soudržnost, se mění v další domácí mocenský střet, v němž je hlava státu popisována skoro tak, jako by tam byla navíc.
