Alena Schillerová se znovu pokusila předvést jeden ze svých nejoblíbenějších politických triků, tedy vzít složitější věc, přetavit ji do jedné jednoduché, úderné a dostatečně sdílné věty, přilepit na ni obraz neschopné minulé vlády a doufat, že v tom hluku zanikne všechno, co by vyžadovalo elementární znalost reality. Tentokrát si jako terč vybrala nákup tanků Leopard 2A8, který schválila ještě vláda Petra Fialy, a rozhodla se veřejnosti podsunout dojem, že jde vlastně o jakousi absurdní obrannou hračku, která sice stála desítky miliard, ale po českých mostech a silnicích prý stejně jezdit nemůže. Jenže právě tady narazila na problém, který je pro podobný typ politické komunikace smrtící.
Narazila na člověka, který jí byl schopen nejen věcně odpovědět, ale zároveň její výrok rozebrat tak, že se z něj během chvíle stal spíš trapný doklad nepochopení než seriózní kritika armádní akvizice. Jana Černochová jí připomněla něco, co by snad nemuselo být až tak složité pochopit ani pro ministryni financí. Totiž že tank se po republice nepřesouvá jako firemní oktávka, že se s ním nejezdí po D1 mezi kamiony a osobáky, a že když už někdo chce vypadat jako kompetentní kritik obranné politiky, měl by si alespoň předem zjistit, jak se taková technika vůbec přepravuje. Celá epizoda tak přerostla z běžného politického rýpnutí do velmi výmluvného obrazu současné vládní komunikace.
Samotný Schillerové výrok byl přitom ukázkově vystavěný tak, aby dobře fungoval na sociálních sítích a nemusel nést větší zátěž reality. „Fialova vláda nechala v rozpočtu takové díry, že by jimi projel i ten leopard. Jen je škoda, že po našich mostech a silnicích jezdit nemůže,“ napsala a pokusila se tím v jedné větě propojit rozpočtovou kritiku s vojenskou technikou a dodat celému sdělení ironickou pointu. Je to přesně ten typ formulace, který se dobře sdílí, protože působí jako chytrý bonmot. Jenže zároveň je to přesně ten typ formulace, který se po první věcné reakci začne hroutit jako kulisa z papíru. Tank totiž opravdu není vozidlo, u něhož se běžně vede debata stylem, zda bude jezdit po mostech a silnicích v každodenním provozu, protože právě takhle armádní logistika nefunguje. Právě na tomto detailu se celá Schillerové konstrukce rozsypala. Je to mimochodem velmi typické i pro širší styl, který dnes hnutí ANO v řadě témat používá. Nejde o to porozumět problému, ale co nejrychleji vyrobit obraz. Nejde o to popsat, jak věci fungují, ale jak je převyprávět tak, aby se daly snadno použít jako politická munice. Jenže někdy se stane nepříjemná věc. Přijde někdo, kdo tu kulisu jednoduše odstrčí stranou a ukáže, že za ní není nic než póza.
Přesně to udělala Jana Černochová. Její reakce nebyla jen rychlá, ale i dokonale mířená, protože se nesoustředila pouze na technický omyl, nýbrž okamžitě připomněla i širší politický kontext celé situace. „To nám říká ta samá ministryně financí, která před pár lety nechala v rozpočtu díru přes 400 miliard?“ začala, čímž již v první větě přesně nastavila zrcadlo. Schillerová totiž zkusila zaútočit na rozpočtovou odpovědnost Fialovy vlády, jenže sama si s sebou táhne dědictví deficitů, které nelze z veřejné paměti tak snadno vyškrtnout. Právě to je na celé přestřelce podstatné. Není to jen spor o tanky. Je to i spor o důvěryhodnost toho, kdo mluví o penězích, výdajích a prioritách státu. Když člověk, který se sám podílel na jedněch z největších rozpočtových schodků novodobé české historie, začne mentorovat o tom, co si stát může a nemůže dovolit, je zcela legitimní mu tuhle minulost okamžitě připomenout. Černochová to udělala bez okolků a současně tím velmi přesně ukázala, proč Schillerové útok nefunguje jako seriózní výtka, ale spíš jako další pokus přehrát vlastní zodpovědnost na někoho jiného.
Hned poté ale přišla ta část, která Schillerovou poškodila možná ještě víc, protože v ní bývalá ministryně obrany naprosto srozumitelně vysvětlila, v čem je celý argument o „nejezdících tancích“ směšný. „Paní Schillerová objevila tanky. A rovnou nám vysvětlila, že Leopard prý po českých silnicích jezdit nemůže. Tak určitě, paní ministryně,“ napsala a vzápětí dodala přesně to, co celou věc posadilo na zem. „Leopardy se po republice nepřesouvají tak, že si to hasí po D1 mezi kamiony a osobáky. Na to existují podvalníky a vagóny. Přesně tak se dostaly z Německa do Přáslavic a přesně tak se vozí i na různé akce v Česku. Ne, opravdu nelevitují, paní Aleno Schillerová.“ Tady se celý Schillerové bonmot proměnil v cosi mezi školením z úplných základů a veřejným zostuzením. To již není odborný spor o parametry obrněné techniky, nýbrž vysvětlení na úrovni, kterou by snad člověk čekal dřív od člověka, jenž si plete tank s traktorem, než od vicepremiérky. V tom je síla Černochové reakce. Nezaplétá se do zbytečně komplikovaných detailů, ale připomíná naprosté minimum nutné k tomu, aby se veřejná debata aspoň trochu držela reality. Tanky se převážejí. Nepoužívají se jako vozidla pro běžný silniční provoz. Kdo z toho chce dělat velkou aféru, musí nejdřív přestat předstírat, že objevil nějakou přelomovou slabinu, když ve skutečnosti jen odhalil vlastní neznalost.
Ještě ostřejší pak byla část, v níž Černochová Schillerové výpad přetavila do sarkastického obrazu úplně jiného typu. „Tank totiž není sdílené kolo, ani služební BMV Tomio Okamury. Po silnici se s ním běžně nejezdí, protože je pomalý, má obří spotřebu a ničí vozovku. To je asi stejná novinka, jako že vrtulník neparkuje u Lidlu mezi dvěma SUV,“ vzkázala. Tohle není jen povedená ironie. Je to přesně ten typ věty, který funguje proto, že pod sebou nese faktickou pravdu a současně zesměšňuje absurditu původního výroku. V tom byl Schillerové problém. Kdyby se pustila do kritiky ceny, harmonogramu dodávek, servisního zajištění nebo třeba širší koncepce modernizace armády, byla by to normální politická přestřelka. Jenže ona si vybrala argument, který působí efektně pouze do chvíle, než se na něj někdo podívá déle než několik sekund. Ve chvíli, kdy se tak stalo, nezůstalo z něj skoro nic. Jen dojem, že ministryně financí se zase jednou rozhodla mluvit o něčem, co jí zjevně uniká v úplných základech.
Celá věc má ještě mnohem důležitější rovinu než jen to, zda Schillerová rozumí přepravě tanků. Černochová totiž velmi chytře otočila spor k tomu, co dnes skutečně ohrožuje českou armádu. Ne samotný nákup Leopardů, ale rozpočtové škrty současné vlády. „Ale jestli nám něco díky této vládě hrozí, tak to, že brzy zůstanou stát v garážích nejenom Leopardy, ale veškerá vojenská technika a to kvůli škrtům paní Schillerové a ministra obrany Zůny! Protože za chvíli nebude na provoz, servis a ani na náhradní díly…. Pak opravdu nebude čím jezdit, ale nebude to vina Černochové, ani Leopardů,“ upozornila. Právě tady se její reakce zvedá z roviny trefného zesměšnění do roviny podstatné politické výtky. Schillerová chtěla vytvořit dojem, že problém je v nákupu samotném. Černochová ale připomněla, že skutečný problém může vzniknout mnohem později a úplně jinde. Ne v tom, že tanky nejsou použitelné, ale v tom, že vláda nebude ochotná nebo schopná financovat jejich provoz, údržbu a plnohodnotné začlenění do armády. Jinými slovy, ne že bychom pořídili špatnou techniku, ale že bychom se mohli chovat tak rozpočtově nezodpovědně a krátkozrace, až nebudeme mít na to, aby fungovala.
V tomto bodě začíná být spor opravdu nepříjemný pro Babišův kabinet. Protože škrtání obranných výdajů není žádný opoziční výmysl ani marginální detail. Vláda Andreje Babiše skutečně snížila výdaje na obranu o více než 21 miliard korun oproti původnímu plánu připravenému ještě za Fialovy vlády. Zatímco původní návrh počítal pro letošek s rozpočtem ministerstva obrany ve výši 175,79 miliardy korun, schválený rozpočet současného kabinetu počítá se sumou 154,79 miliardy. To už není drobné přenastavení priorit, ale politicky velmi významný zásah, který se promítá i do toho, jak Česká republika plní své alianční závazky. Zde Černochová správně míří na podstatu. Armádu nelze udržet jen tím, že se o ní hlasitě mluví. Nelze ji budovat ani tak, že se z jednotlivých nákupů dělají laciné terče pro facebookové výpady. Armáda stojí na dlouhodobé schopnosti financovat provoz, výcvik, servis, náhradní díly a celkovou obranyschopnost. Pokud současná vláda právě na tomto poli ubírá, pak je směšné útočit na konkrétní akvizici stylem, že „nemůže jezdit po mostech“, zatímco skutečný problém vzniká úplně jinde.
Do celé věci navíc vstupuje i mezinárodní rovina, která je pro Babišův kabinet stále citlivější. Spojenci v NATO dlouhodobě tlačí na vyšší obranné výdaje a po loňské haagské dohodě je zcela zřejmé, že státy aliance budou muset své závazky plnit mnohem přesvědčivěji než dosud. Americký velvyslanec Nicholas Merrick už v březnu upozorňoval, že spojenci musí nést svůj díl odpovědnosti a dodržet haagský závazek. Polsko nebo pobaltské státy se už dnes pohybují na úrovních, které česká vláda teprve slibuje, a to jen za předpokladu, že do obrany sama aktivně nezasahuje směrem dolů. Právě v této situaci působí Schillerové výpad jako mimořádně nešťastný signál. Nejen proto, že je věcně slabý, ale i proto, že potvrzuje dojem, že část vládního tábora stále uvažuje o armádě především jako o vděčném prostoru pro domácí politické rýpance, nikoliv jako o oblasti, kde by se mělo jednat s vážností, profesionalitou a minimálně základní orientací v tom, co se vlastně kritizuje.
Je na tom ostatně i kus širšího stylu současné vlády. Když se objeví nepříjemné téma, vytvoří se rychlá zkratka. Když je třeba oslabit minulý kabinet, vytáhne se nějaký snadno přenosný obraz. Když se má pozornost odvést od vlastních škrtů nebo vlastních slabin, začne se mluvit o něčem, co zní jednoduše, výsměšně a dostatečně úderně. Jenže právě v obranné politice je tenhle styl mimořádně riskantní. Tady nejde jen o to, že politik vypadá hloupě, když si plete způsob přepravy tanku, nýbrž i o to, že takovým stylem komunikace sám rozmělňuje důvěru ve vážná bezpečnostní rozhodnutí státu. To je něco, co si země v dnešní situaci opravdu nemůže dovolit. Když vicepremiérka státu začne ironizovat armádní techniku jazykem, který připomíná spíš rychlou facebookovou glosu než odpovědnou debatu, neposiluje tím kritickou kontrolu vlády. Posiluje tím jen dojem, že u moci sedí lidé, kteří jsou schopni udělat politickou kampaň i z tématu, jemuž sami zjevně nerozumějí.
Celý ten spor tak nakonec vypovídá mnohem víc o Schillerové než o Leopardech. Ukazuje političku, která se znovu rozhodla, že stačí vyrobit jednu údernou větu a všechno ostatní už nějak dopadne. Ukazuje i to, jak hluboce je v ANO zakořeněná potřeba permanentně přepisovat realitu tak, aby každá věc mohla sloužit jako další důkaz selhání minulých vlád, i když zrovna v tomto případě současná vláda sama zhoršuje prostředí, v němž bude armáda fungovat. Současně rovněž ukazuje, že pokud proti takové komunikaci stojí někdo, kdo je schopen spojit faktickou odpověď s politickým instinktem, může se původní úder velmi rychle obrátit proti jeho autorovi. Schillerová chtěla z tanků udělat symbol fialového rozhazování. Černochová z toho udělala symbol schillerovské povrchnosti.
Právě proto je celá epizoda tak výmluvná. Nejde jen o jednu přestřelku dvou političek. Jde o střet dvou přístupů. Na jedné straně rychlá a laciná zkratka, která má fungovat bez ohledu na realitu. Na druhé straně odpověď, která připomene, že mezi bonmotem a kompetencí je pořád ještě rozdíl, ale i to, že problém české obrany dnes neleží v tom, že by tanky neuměly jezdit po mostech, ale v tom, že vláda sama podkopává podmínky, v nichž mají fungovat. Jestli tedy z celé věci zůstane něco podstatného, pak ne Schillerové pokus o vtip, ale právě ta Černochové pointa, že za chvíli nemusí být na provoz, servis ani náhradní díly. To je totiž skutečný problém. Všechno ostatní byly jen další sociálněsíťové kulisy.
