Poslanec hnutí ANO Denis Doksanský se zřejmě rozhodl nepolevit v trapnosti. Po legendárním fiasku s údajným průzkumem, který působil spíš jako výstup z generátoru konspiračních statusů po třetí ranní než práce seriózní agentury, nyní objevil nové pole působnosti, přesněji popularitu prezidenta Petra Pavla. Výsledek dopadl přesně tak, jak se u Doksanského začíná stávat tradicí. Vzal si do ruky čísla, přidal k nim stranické fráze, přilepil na ně aktuální propagandistické zadání ANO a přehlédl úplný základ, tedy časovou osu.
Tentokrát se, budiž mu mírně ku cti, alespoň opřel o průzkum agentury STEM/MARK, podle něhož si prezident v očích veřejnosti meziročně mírně pohoršil, a okamžitě z toho začal vyrábět důkaz, že lidé trestají Pavla za jeho údajné spory s vládou, za záštitu festivalu Meeting Brno a za postoje kolem sudetoněmeckého sjezdu. Jenže průzkum se uskutečnil od 13. dubna do 4. května a informace o záštitě prezidenta nad festivalem, jehož součástí má být i sudetoněmecké setkání, byla zveřejněna až osmnáctého května. Doksanský tedy dokázal vysvětlit nálady veřejnosti událostí, která v době sběru dat ještě nebyla veřejnou kauzou. To je práce s časem na úrovni člověka, který si myslí, že když se mu hodí závěr, kalendář se nějak přizpůsobí, případně nemyslí vůbec.
Doksanský napsal, že „vnímání prezidenta Pavla se zhoršilo“ a že vzhledem k jeho činům „ve věci sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně a neustálým naschválům vůči vládě“ to nikoho nemůže překvapit. Pak přidal obvyklý balíček vládní nespokojenosti s Hradem: SMS „řídícímu pobočníkovi“, peskování premiéra před novináři, údajně zbytečný spor o účast na summitu NATO a nakonec větu, že lidé od prezidenta očekávají něco jiného než „převzetí role opozičního politika“. Je to učebnicový příklad textu, který nepřemýšlí, ale opakuje. Prezidentova záštita Meeting Brno nemohla ovlivnit data sesbíraná před jejím oznámením, stejně jako déšť z příštího týdne nemůže vysvětlovat mokrou silnici minulý pátek. U politika, který chce veřejnosti vykládat nálady společnosti by se dala předpokládat elementární schopnost porozumění četbě. U Doksanského lze tento předpoklad označit za mylný.
Tohle není první podobný případ. Doksanský už nedávno předvedl, že s daty, grafy a průzkumy zachází jako člověk, který v nich nehledá realitu, ale vhodnou kulisu pro předem připravený status. Pokusil se doložit sílu současné vládní koalice grafem, který před ním šířil Jindřich Rajchl a následně Trikolora Zuzany Majerové. Měl ukazovat obrovskou podporu ANO a vládních stran, jenže se ukázalo, že celý údajný průzkum stojí na krajně vratkých základech. Trikolora ho původně spojila se jménem agentury STEM, jenže ta se od dat veřejně distancovala a příspěvek prakticky rozmetala. Uvedla, že data nepocházejí z žádného jejího volebního modelu a že obrázek vypadá, jako by ho v AI vytvořil žák základní školy. Normálnímu politikovi by taková věta stačila k tomu, aby příspěvek smazal, omluvil se a příště si dával pozor, odkud bere grafy. Doksanský ale z takového obrázku dokázal vystavět politickou ódu na důvěru ve vládu Andreje Babiše, jako kdyby našel seriózní sociologický výstup, a ne internetovou ceduli bez jasné metodiky, vzorku, zadavatele a doložitelného zdroje.
Celá předchozí ostuda začala nenápadně. V pořadu 360° na CNN Prima News moderátor Michal Půr zmínil směrem k Jindřichu Rajchlovi údajný průzkum Phoenix Research, podle něhož se SPD pohybovala na hraně vstupu do sněmovny a hnutí PRO mělo mít 2,5 procenta. Problém byl v tom, že průzkum neměl veřejně dohledatelný standardní výstup. Nebyla k němu metodika, datum sběru, popis modelu, vzorek, zadavatel ani běžná publikovaná grafika. Z televizní zmínky se ale rychle stal obrázek, obrázek se začal šířit a politici, kterým se hodil, ho začali brát jako fakt. Rajchl jej zveřejnil hluboko v noci, kritici si všimli stop nástroje Gemini, Trikolora ho krátce poté začala šířit s odkazem na STEM a agentura musela veřejně vysvětlovat, že s tím nemá nic společného. Do této mlhy vstoupil Doksanský, který graf použil jako podklad pro rozsáhlé tvrzení o síle vládních stran. „Aktuální průzkum volebních preferencí ukazuje zajímavá fakta,“ napsal a pokračoval výkladem, že ANO má suverénní náskok a že vládní strany mají dohromady 45,8 procenta, což prý potvrzuje vysokou důvěru obyvatel ve vládu. Tady se Doksanského politická metoda ukázala v celé nahotě. Stačí obrázek, který lichotí vlastnímu táboru, a zbytek se dopíše sám.
Tehdy si z něj okamžitě vystřelili Piráti. „Příště si aspoň dejte práci s odstraněním loga Gemini, než začnete prezentovat vymyšlený průzkum,“ napsali mu pod příspěvek. Byla to přesná rána, protože nešlo jen o jeden trapný graf. Šlo o schopnost politika rozeznat rozdíl mezi relevantním sociologickým výstupem a podezřelým obrázkem, který mu náhodou potvrzuje přání. Matěj Hlavatý ze STAN glosoval Rajchlův příspěvek slovy, že „on to fakt vygeneroval v Gemini“. Tomáš Zdechovský přidal poznámku „Vlhký sen Jindry Rajchla. Zdroj: věř mi.“ Celá kauza během pár hodin ukázala, jak rychle se může neověřený obsah rozlít politickou scénou. Nejprve televizní zmínka bez doloženého podkladu, potom noční Rajchlův graf, následně Trikolora, potom Doksanský, k tomu spřízněná mediální zákoutí a nakonec veřejné distancování agentury, jejímž jménem se někdo zaštítil. Doksanský v tom sehrál roli až bolestně příznačnou. Nebyl autorem grafu, nebyl prvním šiřitelem, ale byl tím vládním poslancem, který z neověřeného obrázku začal dělat důkaz o důvěře v kabinet.
Tato epizoda je pro současný Doksanského výklad o prezidentovi klíčová. Ukazuje, že nejde o náhodné uklouznutí. Doksanský má s čísly, daty a souvislostmi opakovaný problém. Jednou vezme graf bez pevného zdroje a udělá z něj důkaz obrovské popularity vlády. Podruhé vezme průzkum popularity prezidenta a vysvětlí ho událostí, která se stala až po sběru dat. V obou případech je postup stejný: nejprve politický závěr, potom hledání čehokoli, co by se dalo použít jako opora. Když se ukáže, že opora je z papíru, je už status venku a propaganda splnila účel. Přesnost, metodika, časová souslednost nebo elementární logika zůstávají někde za dveřmi. Doksanský se tak pomalu stává chodící ilustrací toho, jak vypadá politika z obrázku. Ne politika z faktů, z analýz, z práce s reálnými daty, nýbrž z dojmů, grafiky, Facebooku a vět hodících se do stranického marketingu.
ANO potřebuje z prezidenta Pavla udělat protivníka vlády, protože Hrad patří k posledním institucím, které si u veřejnosti drží výrazně vyšší důvěru než Babišův kabinet. Doksanský tedy poslušně přebírá formulace o „naschválech“, „opoziční roli“ a „umělých sporech“. Jenže skutečnost je o dost méně pohodlná. Spor o summit NATO nevyrobil prezident z rozmaru. Vláda začala zpochybňovat dlouhodobou zvyklost, že Českou republiku na aliančních summitech reprezentuje hlava státu, a ministr zahraničí Petr Macinka do celé věci vnesl tón, který připomínal spíš osobní vyřizování účtů než zahraničněpolitickou komunikaci. Podobné je to s Meeting Brno. Pavel udělil festivalu záštitu už potřetí. Letos se jen vládní koalice rozhodla, že z toho udělá sudetskou kulturní válku, svolá politické divadlo a začne rozdávat nálepky vlastizrádců každému, kdo odmítne hysterii. Doksanský pak přijde a tváří se, že prezident vyvolává spory, protože se odmítá nechat poslušně zatlačit do role mlčící dekorace vlády.
Ještě komičtější je kontrast mezi prezidentovými čísly a čísly vlády. Prezidentovi důvěřuje kolem šedesáti procent lidí, Babišově vládě krátce po nástupu zhruba čtvrtina občanů. Doksanský by se mohl chvíli zamyslet nad tímto rozdílem. Mohl by se ptát, proč kabinet, který se tak rád ohání mandátem, důvěrou a „klidem na práci“, působí u veřejnosti tak slabě hned na začátku svého fungování. Mohl by hledat souvislost s chaosem, kulturními válkami, arogancí, dluhem, personální nouzí a permanentní snahou překrývat skutečné problémy umělými konflikty. Místo toho si vybral prezidenta a pokusil se mu přilepit na záda průzkum, který s jeho oblíbenou sudetskou kauzou časově nesedí. Kdyby šlo o studenta semináře, dostal by poznámku, že zaměňuje korelaci, kauzalitu a kalendář. U poslance vládního hnutí je to smutnější, protože tento člověk hlasuje o zákonech.
Doksanského problém není jen samotná neschopnost pracovat s daty. Jeho problém je v tom, že působí jako někdo, kdo se pokaždé vrhne po prvním předmětu, který se mu hodí do ruky, a začne s ním mávat, aniž by zkontroloval, jestli to není maketa. Falešný nebo přinejmenším nedoložený průzkum? Použít. Graf s podezřením na AI původ? Použít. Popularita prezidenta měřená před událostí, kterou tím chci vysvětlit? Použít. Když to slouží útoku na opozici, prezidenta nebo média, detaily se neřeší. Výsledkem je obraz politika, který nepracuje s realitou, ale s její stranickou verzí.
Tím se Doksanský stává poměrně výstižným symbolem personální bídy dnešního ANO. Babišovo hnutí kdysi slibovalo manažery, odborníky a lidi, kteří přinesou do politiky efektivitu. Dnes vystupují poslanci, kteří nedokážou rozlišit mezi průzkumem s metodikou a obrázkem bez zdroje, mezi daty sesbíranými před kauzou a politickým komentářem po kauze, mezi argumentem a stranickým přáním. Pak se ještě tváří, jak odhalili hluboký společenský trend. Doksanský není nebezpečný, leč směšný svou suverenitou, která demonstruje elementární neschopnost. Doksanský není jen jednotlivec, který se opakovaně ztrapnil na sociální síti. Je součástí širšího mechanismu, v němž se pochybný obsah nejprve objeví v mediálním nebo sociálním prostoru, potom ho převezmou politické účty, pak se na něj nabalí komentáře a nakonec se používá jako munice v boji proti opozici, prezidentovi nebo „mainstreamovým médiím“. Předchozí kauza s grafem ukázala trasu dokonale. Televizní zmínka, Rajchl, Trikolora, Doksanský, spřízněné regionální weby, agentura STEM nucená vysvětlovat, že s tím nemá nic společného. Aktuální kauza s prezidentem ukazuje podobný mentální vzorec. Vezme se průzkum, vytrhne se z časového kontextu, přilepí se k němu sudetská hysterie a vyrobí se status o prezidentovi, který prý ztrácí podporu kvůli sudetoněmeckému sjezdu. V obou případech je výsledek stejný: realita se ohne tak, aby pasovala do politické pohádky.
Denis Doksanský by se proto měl chvíli věnovat vlastnímu politickému řemeslu. Na začátek by stačilo číst data, ověřovat zdroje, dívat se na metodiku, kontrolovat datum sběru a nepovažovat každý obrázek na sociálních sítích za průzkum veřejného mínění. Teprve potom by mohl zkoušet větší úkoly, třeba interpretovat popularitu prezidenta. Zatím to vypadá, že kdykoli se Doksanský pokusí pracovat s čísly, vznikne politická nehoda. Jednou narazí do falešného grafu, podruhé do kalendáře. Pokaždé u toho však stihne poučovat okolí.
Možná je to pro ANO nakonec příznačné. Hnutí, které si tolik zakládá na jednoduchých sloganech, nepotřebuje poslance, kteří budou věci komplikovat ověřováním. Potřebuje tváře, které vezmou hotovou linku a pošlou ji dál. Doksanský tuto roli plní s až dojemnou oddaností. Když je třeba ukázat, že vláda má obrovskou podporu, nasdílí pochybný graf. Když je třeba vysvětlit, že prezident škodí vládě, použije průzkum, který jeho vysvětlení časově vylučuje. Když je třeba opakovat fráze o opozičním prezidentovi, zopakuje je. Jen se při tom pořád znovu odhaluje, že pod nánosem sebevědomých vět není pevný základ, ale jen stranická ozvěna.
Z Doksanského aktuálního útoku na Petra Pavla se nestala rána na Hrad, ale další ukázka trapnosti. Doksanský chtěl ukázat, že prezident ztrácí popularitu kvůli svému postoji k vládě a sudetskému sjezdu. Ve skutečnosti ukázal, že opět nezvládl základní práci s informací. Nakonec připomněl, co by lidé měli očekávat od poslance: aspoň minimální schopnost číst a chápat data. To je u Denise Doksanského zjevně požadavek, který se ukazuje jako úkol nad jeho síly.
