Kritika poslance SPD Miroslava Ševčíka ze strany šlechtice a bývalého politika Jiřího Lobkowicze tentokrát nabrala podobu, která se vymyká i jeho obvykle ostrému stylu. Lobkowicz zveřejnil dlouhý a mimořádně tvrdý text, v němž Ševčíka vykreslil jako člověka bez charakteru, ideového ukotvení i jakékoli morální konzistence. Neútočil přitom jen na jeho současné působení v SPD, ale vrátil se hluboko do minulosti a složil obraz politika, který podle něj po celý život nedělal nic jiného než přebíhal mezi režimy, ideologiemi a mocenskými strukturami podle toho, kde zrovna cítil osobní výhodu.
Již první věta textu ukazuje, v jakém tónu se celá kritika ponese. „Politická k.r.a a král převlékání kabátů Miroslav Ševčík je učebnicovým příkladem českého kariéristy bez páteře,“ napsal Lobkowicz a tím okamžitě nastavil rámec celé argumentace. Nejde o nesouhlas s jedním názorem ani o spor o konkrétní politický krok. Jde o úplné odmítnutí Ševčíka jako veřejné osobnosti. Lobkowicz přitom nezůstal u obecných urážek, ale velmi podrobně rozebral jeho minulost a především dobu před listopadem 1989. Připomněl, že Ševčík vstoupil do KSČ v roce 1984, tedy ve chvíli, kdy podle něj už bylo zřejmé, že normalizační režim je v rozkladu. „Ne z přesvědčení, z kalkulu,“ zmínil Lobkowicz a právě motiv osobního prospěchu se následně vine celým jeho textem jako hlavní vysvětlení všech Ševčíkových politických i ideových proměn.
Následně se Lobkowicz velmi podrobně věnuje dokumentům, v nichž měl být podle Lobkowicze Ševčík veden Zpravodajskou správou Generálního štábu ČSLA pod registračním číslem 176727. Lobkowicz připomněl, že právě tato složka byla úzce propojena se sovětskou vojenskou rozvědkou GRU, a zdůraznil, že Ševčík nebyl podle dostupných materiálů pasivním objektem zájmu, ale člověkem, kterého dokumenty popisovaly jako „iniciativního, pracovitého a ochotného ke spolupráci“. Tím celou věc posunul daleko za hranici běžného členství v KSČ, které bývá u některých osobností omlouváno dobovou konformitou. „To není formální členství. To je aktivní snaha zapojit se do mašinérie okupačního režimu,“ napsal Lobkowicz a právě tady jeho kritika získává nejostřejší historický rozměr. Nevykreslil Ševčíka jako člověka, který se svezl s režimem, ale jako někoho, kdo se podle něj snažil být jeho aktivní součástí.
V další části textu se pak Lobkowicz přesouvá k období po roce 1989 a zde buduje hlavní osu argumentace. Podle něj totiž listopad nepřinesl u Ševčíka žádnou skutečnou ideovou proměnu, ale pouze další pragmatickou změnu směru. „A pak přišel listopad 1989. A Ševčík udělal to, co umí nejlépe – bleskově převlékl kabát,“ napsal. Následně připomněl, že z člověka spojeného s marxismem-leninismem se během krátké doby stal zastánce liberální ekonomiky, zakladatel Liberálního institutu a propagátor Hayeka a volného trhu. Právě tato proměna je podle Lobkowicze důkazem, že Ševčík nikdy nejednal z přesvědčení, ale výhradně podle toho, co mu v danou chvíli mohlo přinést výhodu nebo lepší postavení.
Lobkowicz popsal i další etapy Ševčíkova veřejného působení a poukázal, že stejný model pokračoval i v dalších dekádách. „Když bylo výhodné být pravicovým liberálem, byl tam. Když začalo být cool křičet proti EU, migrantům a globalismu, přeběhl k Trikoloře. Když přišla šance na poslanecký mandát, prodal se Okamurovi a SPD,“ napsal. Touto pasáží vytváří obraz člověka, který podle něj nikdy nestál za žádnou hodnotou ani ideou, ale pouze za vlastním prospěchem. Nejde přitom jen o změny politických postojů. Lobkowicz tvrdí, že u Ševčíka neexistuje ani minimální ideová kontinuita. „Nemá žádné přesvědčení. Má jen cenu,“ konstatoval Lobkowicz.
V další části přešel od konkrétních politických změn k obecnějšímu hodnocení Ševčíkova charakteru. Tvrdí, že jde o člověka, který je schopen přizpůsobit se jakémukoli režimu, pokud mu to přinese osobní výhodu. „Typický český oportunista, který by v roce 1938 nadšeně zdravil Henleina, v roce 1948 by tleskal Gottwaldovi, v roce 1968 by řval ‚Dubček na hrad‘ a v roce 2026 by už psal oslavné články na nového vůdce,“ napsal Lobkowicz. Tato pasáž je zjevně záměrně přehnaná a používá historickou nadsázku, ale zároveň přesně ukazuje, co chce Lobkowicz říct, tedy že Ševčík podle něj není politik s jasnými názory, ale člověk, který se vždy přizpůsobí tomu, kdo zrovna drží moc.
Zde se kritika dostala do nejtvrdší roviny. „Ševčík není politik. Je to politický had a politická k.r.a nejčistšího ražení,“ uvedl Lobkowicz a tím definitivně opustil diplomatický jazyk. Zároveň ale dodal, že podle něj není největším problémem samotný Ševčík, nýbrž prostředí, které podobným lidem umožňuje dlouhodobě fungovat. Tvrdí, že česká společnost opakovaně toleruje lidem s problematickou minulostí a proměnlivými postoji, aby se stylizovali do rolí morálních autorit nebo obránců národa, aniž by museli vysvětlovat vlastní minulost. „Voliči mu to žerou, akademie mu toleruje minulost a on se dál usmívá, převléká kabát a nabízí se dalšímu zájemci,“ napsal.
V závěru pak Lobkowicz rozšířil kritiku ještě dál a tvrdí, že právě lidé typu Ševčíka jsou jedním z důvodů, proč je podle něj v Česku tak obtížné budovat důvěryhodné instituce a stabilní veřejný prostor. „Lidé jako Ševčík jsou důkazem, proč se v této zemi tak těžko buduje něco pevného a důstojného,“ uvedl. Podle Lobkowicze totiž nejde jen o jednotlivce, ale širší problém politické kultury, v níž jsou osobní prospěch, kariérismus a schopnost rychle měnit postoje často odměňovány místo toho, aby byly důvodem ke ztrátě důvěry. Nejde jen o bývalé členství v KSČ, působení na VŠE nebo současnou spolupráci se SPD. Jde o dlouhodobý vzorec chování, v němž podle Lobkowicze nikdy nešlo o ideály, ale výhradně o osobní prospěch. Proto jeho kritika působí značně ostře. Neútočí na jeden konkrétní krok. Útočí na samotnou představu, že Miroslav Ševčík je politik vedený přesvědčením.
