Ministr školství Robert Plaga se po ostudném hlasování Poslanecké sněmovny o sudetoněmeckém sjezdu v Brně rozhodl sehrát roli slušného člověka tragikomickým způsobem. Nebyl u hlasování, nevystoupil ve Sněmovně, koaličním partnerům neřekl do očí, že jejich historická hysterie je ostuda. Poté, co bylo po všem, přispěchal na sociální síť X, přičemž oznámil, že by pro usnesení nehlasoval.
Jinými slovy: když se ve Sněmovně rozhodovalo, nebyl u toho. Když už rozhodnuto bylo, začal vysvětlovat, jak by se zachoval, kdyby tam býval byl. Tohle není politická odvaha, nýbrž damage control v přímém přenosu s bezpečným odstupem od konfliktu. „Deklarace smíření a společné budoucnosti, pro kterou jsem před lety jako zastupitel města Brna hlasoval, byla reakcí na Brněnský pochod smrti, a za jejím poselstvím si stále stojím,“ napsal ministr školství. „A to jak za poselstvím smíření k těm, kdo byli násilným vyhnáním postiženi, tak za poselstvím společné budoucnosti. To vychází z přesvědčení, že pokud si uchováme na obou stranách vědomí o nepřijatelnosti uvedených činů a budeme schopni k nim zaujmout otevřený postoj, nic podobného se nebude opakovat. Z tohoto důvodu bych pro usnesení, které dnes bylo Sněmovnou schváleno, nehlasoval,“ uvedl. Na první pohled slušná, přiměřená a civilizovaná slova, která však přišla až poté, co ministr nebyl tam, kde měl být. Slova o smíření jsou pěkná, ale ve chvíli, kdy člověk sedí ve vládě s politickými silami, které ze smíření dělají sprosté slovo, nestačí napsat post. Člen vlády není člověk, který může odhlasovanou ostudu koalice dodatečně opláchnout statusem na síti.
Schytal to okamžitě, a to nejen od opozice. Ozval se mu i vládní kolega z Motoristů, ministr pro sport, prevenci a zdraví Boris Šťastný, tedy jeden z těch, kdo se sudetoněmeckým tématem v posledních dnech pracovali jako s výhodným politickým klackem. „O poválečném odsunu Němců z Československa rozhodly vítězné mocnosti druhé světové války na Postupimské konferenci v létě 1945 — tedy USA, Velká Británie a Sovětský svaz. Proto tomuto příspěvku absolutně nerozumím,“ napsal Plagovi. Reakce je výmluvná hned dvakrát. Zaprvé ukazuje, že ani uvnitř vlády neexistuje jednotná schopnost rozlišit mezi rozhodnutím vítězných mocností, poválečným odsunem jako historickým procesem a konkrétním násilím, které se odehrálo například při Brněnském pochodu smrti. Zadruhé odhaluje, jak málo prostoru v této koalici zbývá pro slovo „smíření“, jakmile se na scéně objeví politicky výhodnější slovo „Sudety“.
Plaga Šťastnému odpověděl dlouhou citací z Deklarace smíření a společné budoucnosti. „Rád vysvětlím právě citací části textu Deklarace smíření a společné budoucnosti: “Po osvobození Brna na základě usnesení Zemského národního výboru ze dne 30. května 1945 nařídil v odpoledních hodinách Národní výbor pro Velké Brno, aby se na Mendlově náměstí ve 22 hodin shromáždili všichni německy hovořící Brňané. Během noci a k ránu je vyvádějí ozbrojené Revoluční gardy a armádní jednotky z města. Procesí asi dvaceti tisíc osob čeká nekonečný pochod směrem k rakouským hranicím. Bez jídla, bez vody, bez lékařské péče, bez základní hygieny, bez odpočinku. Podle očitých svědectví po cestě mnozí umírali vyčerpáním, podléhali epidemiím, které se rozšířily v pohořelickém táboře; někteří byli ozbrojeným doprovodem ubiti či zastřeleni. Tento „akt pomsty“, který měl být odplatou za nacistické zločiny, přitom ty, kteří se na nich aktivně podíleli, postihl jen okrajově. Akce byla namířena především proti ženám, dětem a starým lidem, kteří tvořili naprostou většinu účastníků pochodu. Mezi vyhnanými bylo mimo jiné i mnoho Čechů a německých antifašistů. Tento akt vstoupil do historie jako tzv. „Brněnský pochod smrti“. Jsme si dobře vědomi nesrovnatelně rozsáhlejších zločinů, které spáchal nacistický režim. Zároveň si uvědomujeme, že utrpení zůstává utrpením, ať je jeho původcem kdokoli a v kterékoli době,” napsal Šťastnému. Jde přesně o typ historické připomínky, který by měl být samozřejmou součástí zralé společnosti: nacistické zločiny nezmizí tím, že bude připomenuto poválečné bezpráví, poválečné bezpráví se nestane omluvitelné tím, že před ním byly zločiny nacismu. Jenže opět platí: Plaga to neřekl ve Sněmovně, ani koaličním partnerům do očí. Nepostavil se k mikrofonu a nenechal zapsat do sněmovního stenozáznamu, že vláda, jejímž je členem, dělá z historie politickou zbraň.
Tuto slabinu jeho dodatečného postoje opozice okamžitě rozebrala. „Ani jste tam nebyl. Tohle už je vaše několikátá damage control. Nechápu, že se sám ze sebe nepoblejete. Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly,“ napsala Plagovi poslankyně za ODS Lucie Potůčková. Ještě tvrdší byl Kryštof Eckhardt ze STAN. „Proč jste nepřišel do práce a nehlasoval proti? Vládní většina proru..kých kolaborantů, lhářů, StBáků, neo.á.ků a extremistů teď destruuje vztahy s nejdůležitějším partnerem, Německem. Gratuluju k dalšímu poškození Česka, kterému jste nepomohl zabránit,“ napsal. Jeho výrok míří k jádru věci: politika není jen otázka toho, co si člověk myslí, ale co v rozhodující chvíli udělá.
Kritika nepřišla pouze od politiků. Do Plagy se pustili i diskutující, kteří mu připomněli širší problém jeho vládního angažmá. „Pane ministře, kdybyste dobrovolně nelezl do holportu s parlamentním fa.i.tickým sdružením SPD a nepomohl ustanovit jeho předsedu nejvyšším představitelem sněmovny, nemusel byste se teď zoufale obhajovat, že s nimi nesouhlasíte. Vládnout s nimi vám nesmrdí,“ napsal jeden ze sledujících. „Jste ve vládě s ná.ky, fa.ouny a i poslanci ANO proto hlasovali. takže pane Plago nehrajte si tu na toho lepšího a jděte do pr.e.e,“ vzkázala ministrovi Petra H. ostře. Tyto reakce jsou hrubé, ale odrážejí podstatný pocit části veřejnosti: Plaga se snaží být tváří slušnější části ANO, ale současně zůstává součástí vlády, která dává mocenskou legitimitu SPD a Motoristům, což nejde zahlazovat kultivovanými statusy.
Zde je hlavní problém celého Plagova vystoupení. Ministr skutečně nepsal cokoliv extremistického, naopak. Jeho slova o Brněnském pochodu smrti, smíření a společné budoucnosti jsou lidsky i historicky srozumitelná. Problém není v jejich obsahu, nýbrž v jejich bezzubosti. Plaga jako by chtěl být současně ve vládě s těmi, kdo vyvolávají hysterii, i morálně nad nimi, mít vládní funkci, ale ne nést špínu vládní koalice. Snaží se vypadat jako člověk smíření, leč nepostaví se před mikrofon v okamžiku, kdy na tom záleží. Chce být slušný, ale jen tak, aby to nic nestálo.
Poslanecká sněmovna přitom ve čtvrtek drtivou většinou koaličních hlasů odmítla konání historicky prvního sjezdu sudetských Němců v Česku. Pro rezoluci zvedlo ruku 73 ze 77 přítomných koaličních poslanců. Nikdo nehlasoval proti. Čtyři zákonodárci z vládního tábora se zdrželi – David Kasal, David Pražák, Roman Kubíček z ANO a ministr životního prostředí Igor Červený z Motoristů. Robert Plaga mezi nimi nebyl, protože u hlasování nebyl. Samotný 76. sněm Sudetoněmeckého krajanského sdružení má v Brně proběhnout od 22. do 25. května a očekává se účast zhruba tisícovky lidí. Jde o přelomovou událost, protože vůbec poprvé za 76 let existence těchto setkání se komunita vyhnaných Němců a jejich potomků nesejde v Německu či Rakousku, ale přímo v zemi svých předků.
Sněmovna se k chystané akci postavila zády s odůvodněním, že se v prostředí Sudetoněmeckého krajanského sdružení „dlouhodobě objevují postoje zpochybňující poválečné uspořádání“. To je formulace, která může znít státotvorně, dokud ji člověk nezasadí do politické reality posledních dní. Téma sjezdu se totiž nestalo předmětem klidné historické debaty, ale vládní kulturní války. SPD z něj udělala další mobilizační strašák, Motoristé se přidali siláckými výroky, ANO sehrálo roli početní síly a premiér Andrej Babiš se hlasování ani neúčastnil. Opozice na mimořádnou schůzi nepřišla s tím, že nechce dělat komparz politice nenávisti. Na lavicích lidovců zůstal transparent „Vyvoláváním nenávisti dluhy nezaplatíte“.
Toto Plaga dodatečným statusem neřeší. Nejde jen o to, zda by osobně hlasoval proti. Jde o to, že vláda, jejímž je členem, dovolila, aby se z citlivého historického tématu stala aréna pro další kolo politického štvaní. Ve Sněmovně zaznívala slova o politické provokaci, starých ranách, vlastizrádcích i o údajných „nacistických pohrobcích“. Ministr zahraničí Petr Macinka už předtím v rozhovoru pro německý Frankfurter Allgemeine Zeitung vzkazoval bavorskému premiérovi Markusu Söderovi a německému ministrovi vnitra Alexanderu Dobrindtovi: „Nemyslím si, že si premiér Söder a ministr Dobrindt tento den v Brně užijí.“ To je přesně ten typ zahraničněpolitické drzosti, který dělá z české diplomacie hospodské gesto. A Plaga? Ten se po hlasování přihlásil ke smíření na síti.
Je fér připomenout, že sudetoněmecké téma je historicky složité a bolestivé. Nacistická okupace Československa byla zločinná a ničivá. Způsobila smrt statisíců obyvatel někdejšího Československa, rozvrat země, teror, popravy, vyhlazení Lidic a Ležáků, věznění, deportace a nesmírné utrpení. To nelze relativizovat a žádné připomínání poválečných excesů to nesmí zastřít. Zároveň však platí, že poválečné násilí na civilistech, včetně Brněnského pochodu smrti, bylo skutečné. Utrpení žen, dětí, starých lidí, německých antifašistů i lidí, kteří nebyli viníky nacistických zločinů, nezmizí jen proto, že se nehodí do jednoduchého politického plakátu. Civilizovaná společnost má umět držet obě pravdy současně: nacismus byl zločinný režim a poválečná pomsta na nevinných byla také bezprávím.
To je ostatně jádro Plagovy citace z Deklarace smíření. Proto je nepochopitelné, že se ministr školství nespokojil s rolí člověka, který tuto věc vysvětlí veřejně a politicky tam, kde se o ní rozhodovalo. Ministr školství by měl být jedním z lidí, kteří nejvíce rozumějí významu historické paměti, vzdělávání a schopnosti společnosti mluvit o vlastní minulosti bez hysterie. Měl by být tím, kdo před žáky, studenty i veřejností ukáže, že dějiny nejsou zbraň do rukou populistů. Jenže když přišla chvíle, kdy mohl takto vystoupit, ve Sněmovně nebyl. Pak už jen vysvětloval na síti.
Tím se Plaga dostává do stejné kategorie politiků, které každý podobný režim nebo mocenský blok potřebuje: slušnější tváře pro neslušnou politiku. Lidi, kteří nepůsobí jako extremisté, nekřičí, neurážejí, umějí napsat rozumný odstavec, dají se poslat do civilizovaného rozhovoru a mohou veřejnosti naznačovat, že uvnitř vlády je přece stále nějaká normalita. Jenže právě takové figury jsou často pro fungování špatné politiky mimořádně důležité. Uklidňují část veřejnosti. Dávají jí alibi. Vytvářejí iluzi, že když je tam Plaga, nemůže to být tak hrozné. Jenže může. Protože rozhodující nejsou jen statusy jednotlivých ministrů, ale hlasování, mocenské dohody a vláda jako celek. V tomto celku Plaga sedí s ANO, SPD a Motoristy. Může stokrát napsat, že by pro usnesení nehlasoval. Faktem zůstává, že vládní většina, jíž je součástí, ho prosadila.
Proto status obrátil proti němu. Ne proto, že by byl obsahově špatný, ale proto, že působil jako dodatečné omytí rukou. Jako pokus říct: já s nimi nejsem, i když s nimi jsem. Já bych nehlasoval, ale nehlasoval jsem vůbec. Já stojím za smířením, ale ve chvíli střetu jsem stál stranou. To je politika bez nákladů. Jenže skutečné postoje mají cenu právě tehdy, když něco stojí. Přijít do Sněmovny, vystoupit proti vlastní koalici, hlasovat proti usnesení a nechat si to spočítat od SPD, Motoristů i části ANO, to by byl politický čin. Napsat po všem status je jen alibismus.
Schválené usnesení tak potvrdilo nejen nejednotnost politické scény v otázce česko-německé historie, ale také nejednotnost uvnitř vládního tábora. Část koalice zjevně chce dál žít z historických křivd, z politických strašáků a z dojmu, že vlastenectví se měří mírou odporu k sudetským Němcům. Jiná část, reprezentovaná nyní Plagou, by ráda působila smířlivěji a moderněji. Jenže pokud ta druhá část nedokáže své postoje prosadit ani v hlasování, ani v debatě, ani v přímém střetu s koaličními partnery, pak není protiváhou, jen dekorací.
Robert Plaga symbolizuje typ politika, který ví, že se děje něco ostudného, ale nedokáže nebo nechce tomu zabránit. Pak to alespoň okomentuje. Z lidského hlediska možná pochopitelné, politického pohledu ubohé.
