Prezident Petr Pavel se ve středu zúčastnil v rumunské metropoli summitu Bukurešťského formátu, tedy skupiny států východního křídla NATO, které si na rozdíl od některých českých politických obchodníků s iluzemi velmi dobře uvědomují, odkud přichází skutečná bezpečnostní hrozba. Jednání v Bukurešti bylo věnováno přípravě na červencový summit NATO v Ankaře, bezpečnosti euroatlantického prostoru, posilování obranné spolupráce spojenců a dalšímu postoji k Ukrajině i Moldavsku. Tedy přesně těm tématům, u nichž je zřejmý rozdíl mezi odpovědnou zahraniční politikou a domácím politickým divadlem, v němž se vláda Andreje Babiše pokouší zpochybňovat účast prezidenta republiky na summitu Aliance.
Samotná Pavlova účast na jednání B9 ukázala, jak vypadá normální bezpečnostní politika země, která si nechce plést NATO s marketingovou kulisou. Prezident v Bukurešti jednal s představiteli států východního křídla Aliance, se severskými partnery, generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem, prezidentem Ukrajiny Volodymyrem Zelenským i zástupcem Spojených států. Nešlo o žádnou okrasnou cestu pro fotografie do domácí kampaně, ale o jednání zemí, které leží nejblíže ruskému tlaku a nejlépe vědí, že bezpečnost Evropy se neřeší tiskovou frází o míru, nýbrž konkrétní obranou, konkrétními závazky a konkrétní podporou těch, kdo ruské agresi čelí každý den.
Pavel po jednání popsal hlavní rámec summitu jasně. „Tématem jednání v Bukurešti bylo nejen posílení bezpečnosti na východním a severním křídle Aliance, a to ve světle ruské hrozby a pokračujících hybridních akcí a provokací, ale zároveň také příprava na nadcházející summit v Ankaře,“ uvedl Pavel, který zároveň ocenil jeho otevřenost. „Kromě formální části proběhla také část neformální, na které jsme měli možnost vyslechnout si od prezidenta Ukrajiny informace o aktuální situaci na bojišti, o problémech, které provázejí obě bojující strany, i o šancích na dosažení mírového uspořádání v dohledném časovém horizontu,“ dodala hlava státu.
Tato věta ukazuje podstatný rozdíl mezi bezpečnostní politikou a domácím populistickým šumem. Pavel nehovoří o míru jako o zaklínadle, které se hodí napsat na billboard nebo vykřičet do kamery. Mluví o situaci na bojišti, o problémech obou stran, o šancích na mírové uspořádání a o bezpečnostních garancích. Tedy o realitě, která je v tomto případě jednoduchá: bez porážky ruské agrese nebo alespoň bez takového uspořádání, které Ukrajině zajistí důvěryhodnou bezpečnost, stabilní mír nevznikne.
Bukurešťský formát jako připomínka, že Rusko není vzdálený problém
Výstupem summitu je společná deklarace, v níž se státy znovu přihlásily k závazku vydávat pět procent HDP na obranu a související investice, k posilování obranného průmyslu i k pokračující podpoře Ukrajiny a Moldavska. Deklarace zároveň potvrzuje, že Rusko zůstává hlavní, dlouhodobou a přímou hrozbou pro bezpečnost spojenců. To je mimořádně důležité právě ve chvíli, kdy se i v české politice stále znovu objevují hlasy, které by nejraději předstíraly, že problémem není ruská agrese, ale únava z pomoci napadené zemi.
Pavel to shrnul na síti X. „Bezpečnost Evropy se dnes rozhoduje na východním křídle NATO – od Baltu po Černé moře,“ zdůraznil prezident po středečním jednání lídrů zemí Bukurešťské devítky. „Ruské útoky nejsou vzdálená hrozba, ale přímé ohrožení naší bezpečnosti,“ uvedl Pavel. „Právě proto teď v Bukurešti s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem a dalšími partnery ladíme společný postup před summitem v Ankaře,“ dodal.
B9 vznikla jako odpověď států, které mají historickou zkušenost s ruským imperialismem a nemohou si dovolit luxus geopolitické naivity. Česká republika do tohoto prostoru patří. Nejen geograficky, ale historicky.
Prezident ladí alianční postup, vláda ladí domácí spor
Právě otázka Pavlovy účasti na summitu NATO v Ankaře je přitom předmětem dlouhodobého sporu s vládní koalicí Andreje Babiše. Prezident trvá na své účasti a argumentuje ústavou, zatímco Babiš míní, že by Pavel neměl být součástí delegace. Hlava státu už dříve uvedla, že se summitu zúčastní v každém případě, a připustila i cestu po vlastní ose. O složení delegace má vláda rozhodovat v červnu.
Zde již nejde jen o protokolární přetahovanou. Vláda, která sama obtížně přesvědčuje spojence o své obranné spolehlivosti, se současně dostává do sporu s prezidentem, jenž má v bezpečnostní oblasti mezinárodní respekt a dlouholetou alianční zkušenost. V době, kdy by Česká republika měla navenek působit jednotně, srozumitelně a důvěryhodně, vytváří Babišův kabinet dojem domácího mocenského sporu o to, kdo smí sedět u aliančního stolu. Spor se odehrává ve chvíli, kdy spojenci řeší obranné výdaje, posilování východního křídla, protivzdušnou obranu, podporu Ukrajiny a dlouhodobé odstrašení Ruska. Tedy témata, která vyžadují vážnost a kontinuitu. Vládní přetahování s prezidentem, nepomáhá ani České republice, ani vlastní důvěryhodnosti.
Účastníci summitu B9 ve společném prohlášení uvedli, že Rusko „je a zůstane nejdůležitější, dlouhodobou a přímou hrozbou pro bezpečnost spojenců“. Zároveň podpořili trvalý mír na Ukrajině v souladu s mezinárodním právem a s bezpečnostními zárukami. Vyzvali také k „silnější Evropě v silnějším NATO“ a zdůraznili, že transatlantická vazba zůstává páteří kolektivní bezpečnosti. To jsou formulace, které by měly být pro českou politiku samozřejmostí. Jenže samozřejmosti se v dnešní době musí znovu a znovu bránit právě proto, že část politické scény z nich dělá předmět cynického handlu.
Bezpečnost není prostor pro domácí divadlo
Celý summit B9 tak přinesl několik důležitých sdělení. Rusko zůstává dlouhodobou a přímou hrozbou. Ukrajina a Moldavsko potřebují pokračující podporu. Evropa musí posílit vlastní obranné kapacity. NATO a EU musí spolupracovat mnohem těsněji. Protivzdušná obrana je jednou z klíčových slabin evropských států. Summit v Ankaře bude důležitým testem alianční jednoty i ochoty jednotlivých zemí nést náklady vlastní bezpečnosti.
Vedle toho ale summit nepřímo ukázal i něco o české politice. Prezident republiky se účastní jednání, kde se řeší strategická bezpečnost Evropy, zatímco doma se vláda zabývá tím, zda ho pustit do delegace na summit NATO. To je obraz politické nedospělosti, který by byl komický, kdyby nebyl nebezpečný. Bezpečnostní politika není firemní porada, na níž majitel rozhoduje, kdo smí k jednacímu stolu. Je to oblast, kde se má stát chovat navenek jednotně, předvídatelně a vážně.
V tom spočívá hlavní kontrast. Pavel v Bukurešti mluví o ruské hrozbě, protivzdušné obraně, Ukrajině, Moldavsku, NATO, EU a dlouhodobém posílení obrany. Babišova vláda doma řeší, zda prezident nemá zůstat stranou summitu Aliance. Jeden obraz ukazuje stát, který chápe bezpečnostní realitu, druhý vládu, která si plete zahraniční politiku s domácím mocenským přetahováním.
Proto je Pavlova účast na podobných jednáních důležitá. Česká republika potřebuje v NATO hlas, který bude důvěryhodný, zkušený, srozumitelný, a který nebude před spojenci vyvolávat pochybnost, zda země bere své závazky vážně. Jestli má mít česká zahraniční a bezpečnostní politika v této době nějaký smysl, pak musí stát na jednoduché větě: Rusko je hrozba, Ukrajina nesmí být ponechána sama a NATO není klub, z něhož si vláda bere jen ochranu bez odpovědnosti.
