Ministr zahraničí Petr Macinka znovu předvedl, že funkci šéfa české diplomacie zjevně chápe jako pokračování domácí kulturní války jinými prostředky. Tentokrát si ústa na špacír pustil v rozhovoru pro německý Frankfurter Allgemeine a vyslal vrcholně trapný vzkaz vrcholným představitelům sousedního Německa, tedy země, která je pro Českou republiku dlouhodobě klíčovým hospodářským partnerem.
V rozhovoru adresoval sdělení bavorskému premiérovi Markusu Söderovi a německému ministrovi vnitra Alexanderu Dobrindtovi. „Nemyslím si, že si premiér Söder a ministr Dobrindt tento den v Brně užijí,“ prohlásil Macinka. Zde nelze hovořit o diplomacii, nýbrž provokaci v přímém přenosu do zahraničí. Macinka sice zároveň tvrdil, že jeho kritika sudetoněmeckého sjezdu není namířena proti Německu, s nímž má podle něj Česko „excelentní vztahy“, leč v tom je celý problém. Nelze na jedné straně ujišťovat o excelentních vztazích a na straně druhé posílat přes prestižní německý deník vzkaz, že si vysocí představitelé Německa akci v Brně „neužijí“. Pokud měl ministr na mysli bezpečnostní rizika, měl to říct jasně, věcně a institucionálně. Pakliže myslel politickou atmosféru, měl vysvětlit, co vláda udělá pro to, aby návštěva byla v důstojné atmosféře. V případě, že jen chtěl zapůsobit na domácí publikum, pak si spletl úřad ministra zahraničí s mikrofonem na stranickém sjezdu. Diplomacie totiž nestojí na tom, že si člověk dovolí říct cokoli, nýbrž na tom, že ví, kdy si něco dovolit nemá.
Na výroky ministra zahraničí proto ostře reagovala opozice. Předseda ODS Martin Kupka se obrátil přímo na premiéra Andreje Babiše. „Chci se zeptat, pane Babiši, jestli to primitivní, drzé navážení se do nejvyšších německých politiků je nějaká nová oficiální linie vlády, nebo jestli se vám jen ministr Macinka definitivně utrhl ze řetězů?,“ položil řečnickou otázku premiérovi. Macinka totiž není soukromým komentátorem, který se ráno probudil s potřebou urazit bavorské politiky nýbrž členem vlády. Pokud mluví do německého tisku, nemluví jen za sebe. Pakliže premiér tvrdí, že zahraniční politiku řídí on, pak musí odpovědět, zda je tento styl skutečně vládní linií, nebo jen další důkaz, že si ve vlastním kabinetu nedokáže zjednat pořádek.
Senátorka Miroslava Němcová popsala dopad Macinkových slov přímočaře. „Macinka poškozuje vztahy s Německem, klíčovým obchodním partnerem ČR. Škodí přímo i Praze, velká část turistů je z Německa,“ reagovala na síti. „Babiš tvrdí, že řídí zahraniční politiku, ale ve vládě si nedokáže zjednat pořádek. Místo toho dělá bububu na prezidenta,“ dodala Němcová. Tato poznámka vystihuje absurdní stav vládní politiky. Kabinet se dokáže tvářit tvrdě vůči prezidentovi, vytvářet domácí konflikty, mobilizovat emoce kolem sudetoněmeckého sjezdu, ale když jeho vlastní ministr zahraničí poškodí obraz země u nejdůležitějšího souseda, nastává ticho.
„Neuvěřitelná frackovitá drzost Petra Macinky nezná hranic. Taková slova, která jsou na hraně vyhrožování, od ministra zahraničí směrem k vysoce postaveným politikům Německa – to jako vážně?“ reagoval Marek Výborný. To není otázka citlivosti, leč elementární profesionality. Český ministr zahraničí má umět rozlišit mezi historickou debatou, domácí politickou mobilizací a přímou komunikací směrem k představitelům sousedního státu. Macinka to nerozlišil. Místo aby chránil české zájmy, přiživuje konflikt, který se dotýká citlivých historických témat a vztahů, jež se desítky let obtížně napravovaly. Výborný k tomu dodal ještě podstatnější věc. „Úmyslně znevažujete dosažené smíření našich historických vztahů. Jednáte přímo proti zájmům České republiky,“ uvedl. Právě smíření je v této kauze klíčové slovo. Česko-německé vztahy nestojí na tom, že by dějiny zmizely, ale na tom, že se s nimi obě strany naučily zacházet bez politického vydírání, bez hysterických gest a bez neustálého otevírání starých ran pro domácí volební spotřebu. Sudetoněmecké téma je bolestivé, historicky složité a emocionálně nabité. Právě proto by s ním měl ministr zahraničí zacházet opatrněji než běžný internetový diskutér. Macinka však zvolil opačný postup: udělal z něj palivo pro vlastní pózu.
Jeho předchůdce Jan Lipavský to shrnul bez obalu. „Chová se jako hulvát doma. Chová se jako hulvát v zahraničí. Naposledy začal vyhrožovat německým politikům z Bavorska, premiérovi Söderovi nebo spolkovému ministrovi vnitra Dobrindtovi,“ napsal. „Petr Macinka je „ostuda pro celé Česko“, dodal. Hulvátství v domácí politice je samo o sobě problém. V zahraniční politice je problém násobně větší. Následky již nenese jen politikova značka, ale země jako celek. Politolog Jiří Pehe si neodpustil ironii. „Je to prostě rozený diplomat, ten pan Macinka… Jestli si Babiš chce zničit slušné vztahy s Německem, naším největším exportním trhem, kde má Babiš několik svých podniků, je Macinka člověk na správném místě,“ napsal sarkasticky. Tato poznámka je trefná proto, že připomíná praktický rozměr celé věci. Německo není abstraktní symbol v historické debatě. Je to zásadní obchodní partner, soused, spojenec v Evropské unii i NATO a země, s níž má Česká republika mimořádně husté ekonomické, regionální a lidské vazby. Kdo s těmito vztahy zachází jako s kulisou pro politickou pózu, neprokazuje odvahu. Prokazuje nezodpovědnost.
Podobně kriticky reagoval i Jiří Lobkowicz, podle něhož Macinkova slova nepůsobí jako diplomacie, ale jako „veřejné plivnutí do tváře“ dvěma vysokým představitelům Německa. Jeho závěr je výstižný. „Petr Macinka svým výrokem neublížil Söderovi ani Dobrindtovi. Ublížil České republice,“ napsal Lobkowicz.
Söder a Dobrindt Macinkův výrok pravděpodobně politicky přežijí bez škrábnutí. Německá politika je na leccos zvyklá. Česká republika ale znovu směrem k zahraničí předvedla, že její diplomacii může vést člověk, který místo důstojné komunikace volí varovné narážky a namísto citlivé práce s historií domácí ideologickou pózu.
Sudetoněmecký sjezd se má uskutečnit od 22. do 25. května v Brně jako součást festivalu Meeting Brno a v Česku se má konat vůbec poprvé. Už tento fakt by sám o sobě stačil na věcnou politickou debatu. Někdo může s pořádáním akce nesouhlasit, někdo ji může vítat jako gesto smíření, někdo může mít výhrady k výběru místa, symbolice nebo účasti konkrétních osobností. To všechno je legitimní. Co legitimní není, je proměnit diskusi v silácké vzkazy zahraničním politikům. Vládní koalice ANO, SPD a Motoristů navrhla Poslanecké sněmovně usnesení, podle něhož by dolní komora s pořádáním akce na českém území nesouhlasila a vyzvala organizátory, aby od ní upustili. Organizátoři však oznámili, že se sjezd uskuteční bez ohledu na výsledek hlasování. To je realita. Právě v této realitě by měl ministr zahraničí tlumit napětí, ne ho přiživovat.
Macinka už dříve kritizoval předáka sudetských Němců Bernda Posselta i iniciativu Meeting Brno, která sjezd do moravské metropole pozvala. Posselt podle něj „podcenil“, jaké důsledky bude akce v Brně mít. Meeting Brno ministr označil za „politickou neziskovku“. Jenže Meeting Brno dlouhodobě pořádá kulturní festival i Pochod smíření, který připomíná poválečný odsun německých obyvatel města. Lze vést debatu o tom, jak takové akce pojímat, jak přesně pracovat s historickou pamětí a jak nezamlčovat utrpení českých obětí nacismu ani poválečné excesy vůči německému obyvatelstvu. Ale to je právě debata, která potřebuje historickou přesnost a politickou zralost. Ne Macinkovo bouchání do stolu.
Bavorský premiér Markus Söder přesto potvrdil, že do Brna pojede. „Chci to tu ještě jednou jasně říci, po některých debatách v Česku: Samozřejmě pojedu na Sudetoněmecký sjezd do Brna. Je to vyjádření podpory sudetským Němcům,“ uvedl. A zároveň oznámil, že se následně setká s prezidentem Petrem Pavlem: „Dostal jsem také pozvánku od českého prezidenta Pavla. A týž den ho na jeho pozvání navštívím na Pražském hradě,“ řekl. „Velmi mě to potěšilo, protože to je myslím velmi dobrý signál smíření,“ dodal. Tady je vidět rozdíl mezi státnickým a křiklounským přístupem. Zatímco Macinka vysílá do Německa signál, že si jeho představitelé den v Brně „neužijí“, prezident zve bavorského premiéra na Hrad a Söder mluví o smíření. Jedna linie hasí, druhá přilévá olej do ohně.
Historický kontext přitom nelze zjednodušit do sloganu. Z Československa byly po druhé světové válce odsunuty asi tři miliony Němců. Sudetští Němci tento proces označují za vyhnání. Podle česko-německé komise historiků přišlo při odsunu o život 15.000 až 30.000 lidí. Zároveň platí, že za více než šest let nacistické nadvlády zahynulo kolem 320.000 až 350.000 obyvatel někdejšího Československa. To jsou fakta, která stojí vedle sebe a nelze z nich dělat propagandistický výběr podle aktuální potřeby. Nacistická okupace byla zločinná a ničivá. Poválečný odsun byl spojen i s příkořími, násilím a bezprávím. Politická dospělost spočívá v tom, že společnost dokáže říct obojí, aniž by jedno používala k vymazání druhého.
Macinka zjevně pochopil svou funkci jinak. Místo aby reprezentoval zemi jako sebevědomý a zralý partner, chová se jako politický provokatér, který se potřebuje předvést před vlastním publikem. Česká diplomacie by však neměla být prostorem pro osobní show, česko-německé vztahy materiálem pro laciné siláctví. Jestliže chce vláda vést diskusi o sudetoněmeckém sjezdu, má k tomu použít věcné argumenty, parlamentní debatu, historiky, diplomaty a jasnou komunikaci s partnery. Pakliže místo toho vyšle ministra zahraničí s větou, že si Söder a Dobrindt den v Brně „neužijí“, pak se nemůže divit, že doma i v zahraničí působí jako vláda, která ztratila měřítko.
Celá věc tak není jen o jednom rozhovoru pro FAZ. Je o tom, zda Česká republika chce být předvídatelným, důstojným a racionálním partnerem, nebo zda se její zahraniční politika stane prodloužením domácího populistického divadla. Frankfurter Allgemeine již dříve popsal ostrou politickou debatu, která se kolem sjezdu v Česku rozpoutala. SPD označil jako krajně pravicovou, vládní koalici za pravicovou. Macinka může svým příznivcům připadat jako někdo, kdo se „nebojí říct pravdu“. Ve skutečnosti jen dokazuje, že říkat cokoli a říkat pravdu není totéž. Pravda potřebuje fakta, kontext a odpovědnost. Macinkův styl nabízí hlavně drzost, gesto a následný problém, který pak musí žehlit někdo jiný. Pokud premiér Babiš nechá tento styl bez následků, pak se Macinkův výrok nestane excesem, ale součástí vládní politiky. To by byla pro Českou republiku mnohem horší zpráva než samotný sudetoněmecký sjezd v Brně.
