Světový den svobody tisku připomíná jednu zdánlivě samozřejmou věc, která se ale v Česku stává mimořádně aktuální: svobodná média nejsou dekorací demokratického státu, nýbrž jednou z jeho základních pojistek. Bez médií, která se mohou ptát, kontrolovat mocné, zveřejňovat nepohodlné informace, rozkrývat střety zájmů, sledovat veřejné peníze a dávat prostor různým názorům, zůstane z demokracie jen prázdná volební procedura, v níž se jednou za několik let vhodí lístek do urny a mezitím má veřejnost mlčet.
Proto dnes, v datum které připadá Mezinárodnímu dni svobody tisku, není možné mluvit o svobodě tisku obecně, beze jmen a konkrétních politických tlaků. V českém prostředí totiž důvěru v média dlouhodobě podkopávají lidé jako Andrej Babiš, Petr Macinka a Jindřich Rajchl. Každý jiným stylem, každý pro jiné publikum, ale se stejným výsledkem: z novináře se stává nedůvěryhodná osoba, z veřejnoprávních médií problém, z ověřených informací podezřelá propaganda a z dezinformačních webů pohodlná náhražka reality pro ty, kteří nechtějí přemýšlet, ověřovat a snášet fakta, jež se jim nehodí.
Česká republika přitom naštěstí stále patří mezi země, kde novináři nejsou běžně vězněni, mizeni ani fyzicky likvidováni. Reportéři bez hranic popisují české mediální prostředí jako relativně bezpečné, pluralitní a opřené o silná veřejnoprávní média, zároveň ale upozorňují na vysokou koncentraci mediálního trhu, politické cykly a tlak na Českou televizi a Český rozhlas. Zvlášť důležité je varování, že plán Babišovy vlády financovat veřejnoprávní média přímo ze státního rozpočtu může ohrozit jejich nezávislost, a to navzdory tomu, že systém koncesionářských poplatků je považován za efektivní a transparentní. V překladu do normální řeči: Česká média sice nejsou v běloruském nebo ruském stavu, ale pokud někdo tvrdí, že se o jejich svobodu nemusíme starat, buď neví, o čem mluví, nebo velmi dobře ví, proč to říká.
Právě veřejnoprávní média jsou v současné době jedním z hlavních terčů politického tlaku. Česká televize a Český rozhlas samozřejmě mají své chyby, stejně jako je mají všechny instituce, v nichž pracují lidé. Jenže jejich slabiny nejsou důvodem k politickému ochočení, rozpočtovému vydírání nebo postupnému přivázání ke státní kase. Pokud vláda zruší poplatky a nahradí je financováním ze státního rozpočtu, nevznikne tím žádná kouzelná spravedlnost pro občany. Vznikne závislost na politickém rozhodnutí vlády a sněmovní většiny. Jakmile veřejnoprávní média začnou čekat, kolik jim kabinet každý rok přidělí, každý generální ředitel, každá rada a nakonec i každá redakce budou vědět, že v pozadí existuje páka. Ne přímá cenzura, ne úředník sedící ve střižně, ne telefonát před každou reportáží. Stačí rozpočet, nejistota a vědomí, že příští rok může být méně peněz, pokud se bude klást příliš mnoho nepohodlných otázek. Evropská federace novinářů už k českému vládnímu návrhu uvedla, že může finančně oslabit veřejnoprávní vysílatele a vyvolává otázky slučitelnosti s Evropským aktem o svobodě médií.
Zde se dostáváme k Andreji Babišovi. Muž, který roky vlastnil mediální dům MAFRA, a až v roce 2023 jej prodal, se dlouhodobě chová k novinářům podle jediného kritéria: pokud se ptají na jeho střet zájmů, dotace, Agrofert, Čapí hnízdo, majetek, politické obchody nebo lži, jsou špatní, zaujatí, zaplacení, nepřátelští nebo součást kampaně. Pokud mu nechají prostor pro monolog, jsou snesitelní. Babišovo pojetí médií nikdy nebylo pojetím demokratické kontroly moci, nýbrž pojetím marketingového kanálu. Ideální médium je takové, kde může mluvit on, natáčet se sám, určovat téma, tempo i závěr. Proto dává přednost sociálním sítím, vlastním videím a jednostranné komunikaci. Novinář je v tomto světě překážka, protože se ptá. Pokud se ptá na Babišovi nepříjemná témata, je překážkou dvojnásobnou. Tento typ politického chování ničí důvěru v média nejúčinněji: ne zákonem, ale každodenním kapáním jedu do veřejné debaty.
Babišův problém s médii není náhodný, ale systémový. Svobodná média totiž připomínají to, co by on nejraději přepsal do vlastního příběhu. Připomínají, že jeho holding čerpal dotace, zatímco on byl ve vrcholné politice. Upozorňují, že svěřenské fondy nebyly skutečným odstřižením od vlivu, jak opakovaně konstatovaly soudy. Zdůrazňují, že veřejné peníze nejsou firemní zdroj pro politicky napojený holding. Konstatují, že marketingová věta není fakt. Proto je pro Babiše výhodné, aby část veřejnosti novinářům apriori nevěřila. Jakmile se podaří přesvědčit voliče, že všechno je jen „kampaň“, „objednávka“, „mainstream“ nebo „pražská kavárna“, pak se každé další zjištění dá shodit dřív, než ho člověk vůbec přečte. To je stará autoritářská metoda v měkkém českém balení: nezakazovat pravdu, ale zařídit, aby jí část veřejnosti přestala věřit.
Petr Macinka k tomu přidává jinou vrstvu. Jeho politický styl stojí na póze vzdoru proti „elitám“, „aktivistům“, „Bruselu“, „veřejnoprávním médiím“ a všem, kdo si dovolí připomenout, že svět je složitější než hospodský slogan. Motoristé sobě dlouhodobě pracují s kulturní válkou, v níž se mnohá média líčí jako nepřátelská. Zrušení poplatků pro ta veřejnoprávní se pak prodává jako osvobození občana. Ve skutečnosti jde o přesun závislosti. Občan možná neuvidí složenku, ale média budou závislejší na stát, který je v rukou vlády, a ta je v rukou politiků, kteří mají na kritická média stále větší alergii. Tohle není reforma, nýbrž mocenský přesun maskovaný za úlevu domácnostem.
Jindřich Rajchl je pak extrémnější a hrubší varianta téhož. Staví na nedůvěře, podezírání, emotivním štvaní a budování paralelního informačního světa, v němž je každý nepohodlný novinář automaticky služebník režimu a každý dezinformační web odvážná alternativa. Rajchlův tábor nepotřebuje kvalitní žurnalistiku, protože kvalitní žurnalistika by ho připravila o základní potravu: jednoduchého nepřítele a falešný pocit odhalení. Lidé, kteří žijí z toho, že „všechno je jinak“, nesnášejí média, která se ptají po zdrojích, datech a ověřitelnosti. Proto je snadné, aby se mezi jeho příznivci šířily pochybné grafy a průzkumy, proruské narativy, manipulace o Ukrajině, útoky na veřejnoprávní média i nenávist vůči novinářům. Není to omyl systému. Je to jeho palivo.
Zde je nutné říct nepříjemnou věc naplno. Část voličů antisystémových stran útoky na novináře schvaluje, protože jim novináři kazí jejich jednoduchý svět. Vymezují se proti České televizi, Českému rozhlasu, Deníku N, Seznam Zprávám, Respektu nebo dalším redakcím ne proto, že by systematicky analyzovali jejich práci, srovnávali zdroje a četli mediální etiku. Dělají to často proto, že jim někdo roky opakuje, že „mainstream lže“, a oni tomu rádi věří. Raději čtou dezinformační weby s proruskou tematikou, protože jim nabízejí pohodlnější verzi reality: Rusko není agresor, Ukrajina si za všechno může sama, Evropská unie je diktatura, NATO provokuje, veřejnoprávní média manipulují, Babiš je pronásledovaný zachránce a každý, kdo nesouhlasí, je zaplacený. Ověřování zdrojů je pro ně obtěžující disciplína. Práce s fakty je zbytečná námaha. Kritické myšlení nahradili podezřívavostí. Rozdíl je propastný. Kritické myšlení hledá důkazy. Podezřívavost hledá potvrzení vlastního hněvu.
Je tvrdé říct, že část tohoto publika disponuje velmi nízkým rozhledem, ale ještě horší je předstírat, že to není součást problému. Nejde o formální titul nebo počet škol. Existují vysokoškoláci, kteří věří nesmyslům, a lidé bez maturity, kteří přemýšlejí poctivěji než polovina Sněmovny. Jde o mediální gramotnost, schopnost číst, porovnávat, ptát se, rozlišovat mezi zpravodajstvím a propagandou, mezi komentářem a zprávou, mezi zdrojem a screenshotem, mezi výzkumem a obrázkem vygenerovaným umělou inteligencí. Člověk, který sdílí proruský dezinformační web a pak nadává České televizi, že manipuluje, aniž by si ověřil jediný údaj, se nechová jako kritický občan, nýbrž jako snadná kořist. Politici typu Rajchla, Okamury, Macinky nebo Babiše z takové kořisti žijí.
Světový den svobody tisku proto není sváteční fráze pro novinářské organizace. UNESCO připomíná 3. květen jako den, který má hájit média před útoky na jejich nezávislost, hodnotit stav svobody tisku ve světě a vzdát hold novinářům, kteří při výkonu své práce přišli o život. V českém prostředí naštěstí nejde primárně o fyzickou likvidaci novinářů, ale o něco pomalejšího a zákeřnějšího: o soustavné ničení důvěry. O verbální útoky, zesměšňování, vyhrožování, online šikanu, politické návrhy, ekonomický tlak a vytváření atmosféry, v níž se novinář nestává kontrolorem moci, ale nepřítelem lidu. Reportéři bez hranic u Česka upozorňují, že útoky na novináře mají převážně verbální charakter, ale počet urážek a výhrůžek na internetu vzrostl od pandemie covidu a některé novinářky se staly přímým terčem nenávistných komentářů. To není banalita. To je prostředí, v němž se novinářská práce dělá hůř, opatrněji a s větším osobním rizikem.
Kdo tvrdí, že slova nejsou důležitá, nerozumí politice. Nejdřív se říká, že novináři lžou. Potom se říká, že slouží cizím zájmům. Pak se říká, že veřejnoprávní média je třeba vyčistit, přefinancovat, zkrotit nebo konečně „vyvážit“. Nakonec se část publika začne ptát, proč by měl mít novinář vůbec ochranu, když je to přece aktivista, nepřítel, lhář nebo zaprodanec. Mezi nadávkou na sociální síti a fyzickým útokem není automatická přímka, ale je tam směr cesty. Politici, kteří na ni sypou štěrk, se nemohou tvářit překvapeně, když po ní někdo vyrazí dál. Útoky na média nejsou jen rétorickou přestřelkou. Jsou to zásahy do bezpečnosti lidí, kteří dělají práci nezbytnou pro veřejnou kontrolu moci.
Veřejnoprávní média jsou v tomto ohledu zvlášť důležitá, protože mají sloužit i těm, kdo je nemají rádi. Česká televize a Český rozhlas nejsou povinny lichotit vládě, opozici, aktivistům ani nejhlasitějším diskutérům. Jejich úkolem není být oblíbené u lidí, kteří chtějí slyšet jen vlastní názor. Jejich úkolem je poskytovat ověřené informace, investigaci, regionální zpravodajství, kulturu, vzdělávání, debatu a veřejnou službu. Proto se na ně tolik útočí. Soukromé médium lze ignorovat, koupit, ekonomicky oslabit nebo zařadit do „nepřátelského tábora“. Veřejnoprávní médium je složitější, protože má zákonný mandát a institucionální stabilitu. Kdo chce ovládnout veřejný prostor, musí se s ním nějak vypořádat. Nejlépe tak, že nejdřív podkope jeho důvěru a potom změní jeho financování.
Babišova vláda proto dělá přesně to, co by měl každý demokratický občan sledovat s maximální nedůvěrou. Vládní koalice chce zrušit poplatky za veřejnoprávní média a financovat je ze státního rozpočtu. To není jen účetní přesun, leč dvojí zásah: méně peněz a větší závislost. Když se proti tomu ozvou redakce, odbory, odborníci, opozice nebo mezinárodní novinářské organizace, okamžitě se objeví stará písnička o privilegovaných médiích, neobjektivních redaktorech a potřebě konečně udělat pořádek.
Soukromá média rovněž nejsou v jednoduché situaci. Český mediální trh je koncentrovaný v rukou velkých skupin jako Czech News Center, MAFRA, Seznam nebo Economia, tedy subjektů spojených s významnými ekonomickými hráči. Vedle nich vznikla a prosadila se menší nezávislá média, například inregion.cz, Forum24, HlídacíPes nebo Deník N, která se snaží vyplnit prostor pro investigaci, analytiku či nezávislý komentář. Jenže ekonomické podmínky jsou tvrdé. Reklamní trh se přesouvá k digitálním platformám, čtenáři si zvykli, že informace mají být zadarmo, malá média závisí na předplatném, nadacích a podpoře čtenářů. Do toho přichází česká daňová realita. Česká unie vydavatelů na Světový den svobody tisku upozornila, že podle srovnání evropských asociací EMMA a ENPA má Česká republika nejvyšší sazbu DPH na prodej tisku v celé EU, jako jediná vyšší než 10 procent a více než dvojnásobnou proti průměru zemí EU. To je pro stát, který se tváří, že mu záleží na vzdělanosti a informovanosti občanů, ostudná vizitka.
Ekonomická svoboda médií totiž není vedlejší téma. Noviny, časopisy a digitální redakce nemohou být nezávislé, pokud ekonomicky nepřežijí. Když kvalitní obsah zdražuje, část lidí odchází k bezplatnému odpadu. A bezplatný odpad často není zadarmo proto, že by ho provozovali dobrodinci, ale proto, že slouží jinému účelu: politické propagandě, proruským narativům, byznysu s hněvem nebo sběru kliků přes strach a nenávist. Pokud stát zdaní seriózní tisk tak, že má nejvyšší sazbu v EU, a zároveň nechává dezinformační ekosystém levně a rychle lovit pozornost, nemůže se divit, že část veřejnosti skončí v informační žumpě. Svoboda tisku potřebuje nejen právní ochranu, ale i ekonomické podmínky. Bez nich zůstane kvalitní žurnalistika výsadou těch, kdo si ji mohou dovolit platit, zatímco ostatní dostanou zdarma směs propagandy, polopravd a nenávisti.
Zvláštní kapitolou je státní reklama a komunikace veřejných institucí. Pokud se veřejné peníze na inzerci rozdělují netransparentně, vzniká další páka. Kdo je hodný, dostane kampaň. Kdo je nepříjemný, nedostane nic. Takto se nemusí cenzurovat. Stačí odměňovat loajalitu a trestat kritiku. Demokratický stát by měl mít jasná, veřejná a kontrolovatelná pravidla pro to, kde a za jakých podmínek inzeruje. Jinak se i reklama může stát měkkou formou politického vlivu. A v zemi, kde jsou média ekonomicky zranitelná, je taková páka nebezpečně silná. Svoboda médií se totiž neničí jen zavíráním redakcí. Ničí se i tím, že se nezávislá redakce nechá finančně vyhladovět, zatímco spřízněné kanály se nenápadně krmí.
Dezinformační scéna po covidu a po začátku ruské invaze na Ukrajinu ukázala, jak snadno lze část společnosti odpojit od reality. Pandemie nabídla strach, válka nabídla geopolitickou nenávist a sociální sítě dodaly distribuční kanál. Proruské weby, řetězové e-maily, účty na sociálních sítích a samozvaní komentátoři vybudovali publikum, které nevěří ničemu oficiálnímu, ale uvěří téměř každé hlouposti, pokud je zabalena jako „utajovaná pravda“. Tito lidé se často vysmívají veřejnoprávním médiím, ale bez mrknutí oka sdílejí anonymní texty bez autora, bez zdrojů, bez korekcí a bez odpovědnosti. Říkají, že si „dělají vlastní názor“, ale ve skutečnosti jen papouškují obsah, který jim někdo naservíroval přes algoritmus. Říkají, že nevěří propagandě, ale opakují ruskou propagandu v českém překladu. Říkají, že nesnášejí manipulaci, ale neumějí poznat manipulaci, která jim lichotí.
Zde se ukazuje, proč je svoboda médií neoddělitelná od vzdělání. Nejde jen o to, aby média mohla svobodně psát, ale i o to, aby lidé dokázali rozlišit, co čtou. Mediální gramotnost není luxusní předmět pro gymnázia, nýbrž obranný systém demokracie. Občan, který neumí odlišit ověřenou zprávu od dezinformačního blábolu, je snadno ovladatelný. Člověk, který si myslí, že každá kritika jeho oblíbeného politika je spiknutí, není svobodným myslitelem, leč fanouškem. Ten, kdo považuje novináře za nepřítele a propagandistu za hrdinu, není rebelem, ale užitečným nástrojem někoho jiného. Politické síly, které tento stav podporují, nenabízejí lidem emancipaci, jen pohodlnou hloupost.
Samozřejmě, média si důvěru veřejnosti musí zasloužit. Novináři nejsou svatí, redakce dělají chyby, titulky bývají přepálené, komentáře někdy líné a část mediálního provozu je skutečně povrchní. Jenže z toho neplyne, že řešením je vypálit celý dům a nastěhovat se do sklepa s proruským webem. Důvěra v média se má zlepšovat kritikou, transparentností, opravami chyb, ombudsmanem, jasným oddělením zpráv a komentářů, férovou prací se zdroji a otevřeností vůči publiku. Ne politickým vydíráním, finančním škrcením, štvaním proti novinářům a nahrazováním žurnalistiky propagandou. Kdo kritizuje média proto, aby byla lepší, je pro demokracii užitečný. Kdo je kritizuje proto, aby jim nikdo nevěřil, pracuje pro moc, která nechce být kontrolována.
Babiš, Macinka a Rajchl se liší politickou vahou, stylem i publikem, ale v otázce médií hrají stejnou hru. Babiš potřebuje oslabit média, která kontrolují jeho moc a byznys. Macinka potřebuje z veřejnoprávních médií udělat symbol údajného elitářského nepřítele, aby mohl prodávat svůj kulturní vzdor. Rajchl potřebuje udržovat publikum v permanentním pocitu zrady, spiknutí a národního ohrožení, protože bez toho by jeho politický produkt ztratil energii. Všichni tři potřebují, aby lidé méně věřili profesionální žurnalistice a více vlastnímu hněvu
To je možná největší hrozba pro českou svobodu tisku: ne jeden dramatický převrat, nýbrž dlouhodobé znecitlivění. Lidé si zvyknou, že politici nadávají novinářům, média označují za zmanipulovaná, i na to, že novinářky dostávají nenávistné zprávy. Zatleskají tomu, kdy se na složence neobjeví poplatek za rozhlas a televizi. Nerozliší fakta od dezinformační propagandy šířící proruský narativ. Zvyknou si, že fakta jsou jen „názor druhé strany“. Pak jednoho dne zjistí, že média sice formálně existují, ale jejich schopnost kontrolovat moc je oslabená a pravda unavená.
Světový den svobody tisku by proto v Česku neměl být pouhým zdvořilým připomenutím, ale varováním. Veřejnoprávní média, která fungují, nezávislé redakce stále vyšetřují kauzy. Soudy se obvykle staví na stranu svobody médií a přístupu k informacím. Novináři, kteří navzdory nadávkám, výhrůžkám a ekonomickému tlaku dělají svou práci. Je tu však premiér, který dlouhodobě na novináře útočí, jeho političtí partneři, kteří chtějí přivázat veřejnoprávní média ke státnímu rozpočtu, antisystémový politici s hněvem, který živí publikum, i část občanů, která raději věří lžím, jelikož je to pohodlnější než pravda.
Svoboda médií se nebrání sama. Potřebuje zákony, které chrání nezávislost veřejnoprávních médií, financování, které není závislé na libovůli vlády, nižší ekonomické bariéry pro vydavatelský sektor, včetně rozumné DPH na tisk. Neobejde se bez transparentních pravidel státní reklamy. Nutné je vzdělávání, které naučí veřejnost rozlišovat zdroje. Potřebuje politiky, kteří snesou otázku bez toho, aby novináře označili za nepřítele a veřejnost, která pochopí, že novinář není sluha jejího názoru. Novinář má přinášet informace, i když nejsou pro aktéry jeho zájmu příjemné.
Svobodná média nejsou pohodlná. Otravují politiky, podnikatele, úředníky, lobbisty, aktivisty i vlastní čtenáře. Přinášejí zprávy, které kazí náladu. Ptají se, když by mocní raději mlčeli. Vytahují dokumenty, které měly zůstat v šuplíku. Připomínají staré výroky, soudní rozhodnutí, střety zájmů a zapomenuté sliby. Proto jsou nezbytná. Média, která nikomu nepřekážejí, většinou nic důležitého nedělají. Politici, kteří chtějí média „narovnat“, „vyvážit“, „zklidnit“ nebo „financovat lépe“ tak, že je dostanou blíž k vlastní ruce, nechrání občany. Chrání sebe.
