Jsou politické trapasy, které vypadají jako nepozorné uklouznutí. Pak jsou situace, které mnohem spíš připomínají okamžik, kdy člověk odhodí poslední zbytky sebekontroly i odpovědnosti a ukáže naplno, co je ochoten udělat, pokud se mu to zrovna hodí do kulturní války proti nepříteli. Případ ministerského náměstka za SPD Zdeňka Kettnera patří zjevně do té druhé kategorie.
Sdílet falešnou fotografii, která má předsedu spolku Milion chvilek pro demokracii Mikuláše Mináře spojovat s jedním z útočníků na halu v Pardubicích, není drobný přešlap, který by se dal odbýt slovy o nešťastné chvilce, špatném úsudku nebo unáhleném kliknutí na sociální síti. Je to přesně ten typ jednání, který ukazuje, jak hluboko se může propadnout veřejný činitel ve chvíli, kdy přestane rozlišovat mezi politickým útokem, dezinformací a elementární odpovědností za to, co šíří do veřejného prostoru. Pokud se něco takového děje právě na Ministerstvu školství, tedy na resortu, který by měl být spojen s kritickým myšlením, mediální gramotností a rozlišováním mezi faktem a manipulací, není to už jen osobní ostuda jednoho úředníka. Je to groteskně přesný obraz toho, co se stane, když se do správy veřejných institucí dostanou lidé, kteří si zjevně pletou státní funkci s internetovou stokou.
Již samotný fakt, že Kettner falešnou fotografii sdílel, lze považovat za závažné pochybení. Ještě výmluvnější než to, je však způsob, jakým se Kettner snaží celou věc rámovat. Ve chvíli, kdy byl přistižen při šíření podvrhu, nepřišlo důstojné a jednoznačné přiznání, že se dopustil nepřijatelného selhání, které je s výkonem vysoké veřejné funkce neslučitelné. Naopak začal mlžit, relativizovat a hledat výmluvy, které situaci jen dál zhoršují. Právě tím se z celé věci nestává jen případ člověka, který naletěl. Stává se z ní případ člověka, který nejprve pomohl rozšířit odpornou lež a poté ještě předvedl, že buď vůbec nechápe, co udělal, nebo to velmi dobře chápe a zkouší se z toho vykličkovat tak, aby za nic skutečně nenesl odpovědnost.
To je ostatně přesně důvod, proč kritika, která se na něj snesla, není jen opozičním divadlem nebo očekávatelným křikem politických protivníků. Tady totiž nejde o odlišný názor, ostřejší formulaci nebo ideový střet. Jde o šíření lživého obsahu, který měl konkrétního člověka a konkrétní občanský spolek zdiskreditovat tím nejhorším možným způsobem, tedy spojením s násilným útokem. Ve veřejném prostoru již dávno neplatí, že každá lež je jen jedna z mnoha interpretací. Vůbec ne pak tehdy, když s ní operuje náměstek ministra školství. Marian Jurečka to na síti X shrnul poměrně přesně, když se ptal, zda je to „nějaká nová doba ve vzdělávání“, když náměstek Ministerstva školství sdílí nepravdivé informace a na novinářský dotaz odpovídá větou: „A vy si snad ověřujete svoje zdroje?“ Už tahle jediná odpověď by sama o sobě stačila jako důvod k hlubokému znepokojení. Nejen kvůli aroganci, která z ní čiší, ale především kvůli tomu, co říká o mentálním nastavení člověka na takové pozici. Ve chvíli, kdy se vysoký státní úředník brání šíření lži tím, že obrátí odpovědnost na novináře a implicitně naznačí, že ověřování zdrojů je vlastně přepych nebo zbytečný detail, ukazuje tím, že nerozumí ani základním pravidlům veřejné debaty. Pokud tomu nerozumí, pak nemá na Ministerstvu školství co dělat.
Mikuláš Minář reagoval ostře a zcela oprávněně. Když uvedl, že omluva je dobrý začátek, ale že Kettner ho lživě spojil s teroristou a zcela jednoznačně chtěl jeho i spolek Milion chvilek pro demokracii zdiskreditovat tím nejhorším možným způsobem, nepoužíval přepjatý jazyk. Naopak popsal podstatu věci přesněji, než jak se ji snaží popsat její bagatelizátoři. Nešlo totiž o neutrální omyl, který by se dotkl všech stejně a bez konkrétního záměru. Nešlo o to, že by někdo omylem sdílel špatně popsanou fotografii z dovolené nebo nepřesně uvedené datum. Šlo o obsah, jehož jediná funkce spočívala v poškození určité osoby a určité organizace. Takové věci se nevyrábějí proto, aby mátly internet náhodou. Vyrábějí se proto, aby zasáhly cíl. Právě v tomto smyslu je naivní předstírat, že šlo jen o přehmat. Pokud člověk ve vysoké funkci takový materiál převezme a pošle dál, přestává být pasivní obětí cizí manipulace a stává se jejím aktivním šiřitelem.
Minář navíc správně upozornil na ještě jednu mimořádně důležitou věc, která v celé debatě přesahuje samotnou osobu Kettnera. Když řekl, že Kettnerova následná výmluva, podle níž „podvrh neodhalila ani kontrola ChatGPT“, celou situaci jen zhoršuje, trefil přesně další rovinu celé ostudy. Odpovědnost za ověřování informací a za šíření obsahu skutečně nese konkrétní člověk, nikoli stroj. Tohle by měla být naprostá samozřejmost, jenže právě způsob, jakým se dnes část veřejných figur snaží schovávat za technologie, ukazuje, že samozřejmost už dávno není samozřejmá. Je totiž mimořádně pohodlné předstírat, že chybu udělala aplikace, model, algoritmus, internet nebo kdosi v anonymní síti. Jenže žádná technologie za nikoho neklikla na sdílet. Žádný jazykový model za nikoho nepřevzal obsah a nevystavil ho veřejnosti vlastním jménem a vlastní funkcí. To udělala konkrétní osoba. Právě tím se celá Kettnerova obrana stává ještě trapnější. Nejenže sdílel podvrh, ale ještě následně ukázal, že nerozumí ani tomu, jaké mají podobné nástroje limity a k čemu vůbec slouží.
Minářova poznámka o „ukázkovém selhání v základech mediální gramotnosti“ míří do černého i z jiného důvodu. Nejde jen to, zda Kettner udělal chybu, ale i o to, jakého typu a co to vypovídá o jeho způsobilosti pro funkci. Kdyby podobnou argumentaci použil anonymní diskutér v komentářích, byl by to jen další zástupce digitální džungle, kde se lidé kryjí za neznalost, pohodlnost nebo cynismus. Když ale totéž použije náměstek Ministerstva školství, stává se z toho zarážející paradox. Resort, který by měl rozvíjet vzdělání, kritické myšlení a práci s informacemi, má ve vedení člověka, který při obhajobě vlastního šíření dezinformace názorně předvádí, jak mediální gramotnost nevypadá. To není jen morální problém. To je problém kompetenční, institucionální a symbolický zároveň.
Předseda KDU-ČSL Marek Výborný to ve své reakci shrnul způsobem, který přesně odpovídá závažnosti situace. Když se zeptal, zda je opravdu obhajobou náměstka za SPD na ministerstvu školství věta: „A vy si snad ověřujete svoje zdroje?“, nejde mu o slovní hříčku. Ukazuje, že v celé kauze není nejhorší jen samotná lež, ale i následný rozklad elementárních standardů odpovědnosti. Výborného závěr, že člověk, který sdílí falešnou fotku a pak se hájí podobným způsobem, na takovém místě opravdu nemá co dělat, nepůsobí jako přehnaná tvrdost. Působí jako minimum. Právě na školství by přece měli být lidé, kteří rozlišují fakta od lží a dokážou nést odpovědnost za svá slova. Pakliže takto základní premisa přestane platit, začne být celé ministerstvo vystaveno podezření, že není vedeno profesionalitou, ale politickým trafikantstvím pro lidi, kteří přišli do státní správy pokračovat ve stejném stylu, jakým fungují dezinformační facebookové bubliny.
Nešlo o omyl, ale o přesně mířenou špínu
Velmi důležitá je v celém příběhu i bezpečnostní rovina. Podobné materiály totiž nevznikají náhodně ani jako spontánní internetové nedorozumění. Mají poškodit konkrétní osoby a organizace, rozmazat hranici mezi pravdou a lží a zanést do veřejného prostoru co nejtoxičtější formy nedůvěry. Fotografie, kterou Kettner sdílel, taková je. To není jen neškodné uklouznutí. Vysoce postavený veřejný činitel vzal materiál vyrobený v toxickém prostředí a dodal mu legitimitu vlastním jménem, vlastním úřadem a vlastním dosahem. Na celé věci je však nejnebezpečnější to, že člověk ve státní správě bez zábran recykloval podvrh, který pak sdílel ve veřejném prostoru.
Když někdo sdílí falešnou fotografii, která má protivníka spojit s teroristou, jde o mimořádně konkrétní, mimořádně závažné a mimořádně špinavé obvinění. Těžko si představit, že by člověk s minimálními zbytky soudnosti neviděl, jakou sílu a dosah takový obsah má. Právě proto působí omluva typu: „Omlouvám se všem, které jsem sdílením fotografie, jejímž nejsem autorem, uvedl v omyl,“ tak slabě, až urážlivě. Ona totiž vlastně ani není plnohodnotnou omluvou. Je spíš technickým popisem škody bez skutečného převzetí odpovědnosti. Kettner v ní neříká, že selhal jako veřejný činitel. Neříká, že udělal něco nepřijatelného. Neříká, že jeho jednání bylo ostudné. Jen konstatuje, že nejspíš uvedl někoho v omyl sdílením materiálu, jehož nebyl autorem. Tím se celý problém znovu smrskává na jakousi nešťastnou nehodu v toku informací, nikoliv na politické a morální selhání člověka ve vysoké funkci.
Veřejný činitel se přece nemůže hájit tím, že nebyl autorem lži, kterou sám pomohl šířit. Stejně jako se člověk nemůže zbavit odpovědnosti za pomluvu jen tím, že ji předtím slyšel od někoho jiného. Funkce ve veřejné správě není automatická imunita proti zdravému rozumu. Naopak by měla znamenat vyšší standard odpovědnosti. Pokud někdo takto selže, a ještě navíc na Ministerstvu školství, nelze po veřejnosti chtít, aby se spokojila s omluvou ve stylu „nejsem autorem“. To je přesně ten typ pseudoobrany, která by možná mohla fungovat v anonymní internetové hádce, ale ve státní správě působí jako další důkaz, že dotyčný člověk už vůbec nechápe, kde se ocitl a co od něj jeho funkce vyžaduje.
Proto se silně ozval jednoduchý požadavek: odvolejte Kettnera. Ne proto, že opozice nebo občanský spolek potřebují další symbolickou hlavu na podnose. Ale proto, že pokud někdo v takové pozici bez zábran šíří podvrh, který má diskreditovat veřejně známou osobu spojením s teroristou, a následně se hájí výmluvami o zdrojích a technologiích, pak se z toho stává zkouška pro ministra Roberta Plagu. Tady totiž nejde jen o osobní průšvih náměstka. Jde o to, jaký standard chování je ještě ministerstvo ochotno tolerovat ve svém vedení. Pokud taková věc nevede k okamžitému odvolání, vysílá to zcela devastující zprávu. Že dezinformace nejsou nepřijatelné, pokud se za ně člověk dost rychle omluví. Že spojit oponenta s terorismem je vlastně jen přepísknutá internetová chyba a základní mediální negramotnost není překážkou pro působení na školství, přičemž lidskou odpovědnost lze v klidu rozpustit v řečech o tom, co odhalila nebo neodhalila nějaká aplikace.
To je špatná zpráva nejen pro důvěru v ministerstvo, ale i pro samotnou představu, že stát ještě umí rozlišovat mezi běžným politickým střetem a nepřijatelným sestupem do dezinformačního bahna. Kettnerův případ není jen o jednom smazaném příspěvku. Je o hranici, kterou veřejná moc buď ještě umí bránit, nebo ji nechá zcela rozmáznout. Pokud ji nechá rozmáznout právě na školství, pak již nepůjde jen o osobní selhání jednoho náměstka, leč o institucionální rezignaci. Ta bývá v dlouhodobém horizontu mnohem nebezpečnější než jakýkoli podvrh.
