Pražské Staroměstské náměstí si v sobotu připomnělo čtvrté výročí zahájení plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu. Shromáždění s názvem Společně za Ukrajinu! spojilo pietní připomínku obětí války s politickým apelem na pokračující podporu napadené země i s reflexí proměny evropské bezpečnostní situace. Vystoupil na něm prezident Petr Pavel, ukrajinský velvyslanec v České republice Vasyl Zvaryč a další osobnosti veřejného života. Akci pořádaly organizace Paměť národa, Člověk v tísni, Milion chvilek pro demokracii, Díky, že můžem a Evropský kongres Ukrajinců.
Náměstí zaplnily české i ukrajinské vlajky, pořadatelé rozdávali menší symboly solidarity a mezi lidmi se objevovaly transparenty odsuzující ruskou agresi nebo vyjadřující podporu napadené zemi. Prezident Pavel se před zahájením programu pohyboval mezi účastníky a hovořil s nimi. Shromáždění se konalo v době, kdy se v evropské veřejné debatě stále častěji objevují výzvy k omezení podpory Ukrajiny nebo k rychlému ukončení konfliktu i za cenu zásadních ústupků napadené země. Právě na tento širší kontext reagoval i prezidentův projev, který se soustředil na otázku odpovědnosti, historické zkušenosti, bezpečnosti Evropy i hodnotového rozměru podpory Ukrajiny.
Válka jako otázka vlastní bezpečnosti
Prezident Petr Pavel ve svém vystoupení zdůraznil, že konflikt na Ukrajině nelze vnímat jako vzdálenou geopolitickou událost bez přímého dopadu na Českou republiku. „Dámy a pánové, milí spoluobčané, dnes jsme se tady sešli pro to, abychom vyjádřili svoji podporu Ukrajině. Já musím říct, že si vážím nejenom vás všech, kteří jste přišli, ale všech lidí České republice, kterým není osud a budoucnost Ukrajiny lhostejný,“ uvedl prezident v úvodu projevu. Podle něj nelze oddělovat osud Ukrajiny od bezpečnosti evropských států ani od historické zkušenosti zemí střední Evropy. „A to proto, že nemůže být lhostejný nám, kteří jsme něco podobného zažili, a na které to, jak válka probíhá, jak skončí, přímo i nepřímo dopadá,“ zdůraznil. Klíčovým motivem jeho vystoupení byla výstraha před postupnou lhostejností a únavou veřejnosti z dlouhodobého konfliktu. „Ta válka se nás týká. A jestli nám někdo říká, že už jsme z války unavení, že už nás to otravuje poslouchat neustále o Ukrajině, tak se staví ho stejně k naší vlastní budoucnosti,“ uvedl. Prezident zároveň upozornil, že způsob ukončení války bude mít dlouhodobé důsledky pro evropskou bezpečnostní architekturu. „Protože dříve či později na Ukrajině zavládne mír. A bude moc záležet na tom, jaký mír to bude, protože ovlivní bezpečnost Evropy na dlouhou dobu dopředu. To není ukrajinská válka, je to svým způsobem i naše válka,“ řekl. Tím podle Pavla nejde pouze o solidaritu s napadenou zemí, ale o ochranu principů mezinárodního řádu, na nichž stojí bezpečnost menších států.
Historická zkušenost a právo rozhodovat o vlastní budoucnosti
Prezident Pavel ve svém projevu opakovaně zdůraznil paralelu mezi současnou situací Ukrajiny a historickou zkušeností České republiky s omezenou suverenitou. „Ukrajina nechtěla nic jiného, než to, co jsme chtěli v minulosti my. I my jsme si chtěli rozhodnout svobodně o vlastní budoucnosti. Už jsme nechtěli, aby někdo rozhodoval o nás bez nás, protože takovou zkušenost velice bolestivou jsme v minulosti už udělali,“ uvedl. Připomněl zároveň odlišné geopolitické podmínky, v nichž se Ukrajina ocitla po rozpadu Sovětského svazu. „Podmínky, které pro ni nastaly, byly mnohem složitější než pro nás v 90. letech, kdy nejprve ještě Sovětský svaz a potom Rusko bylo oslabené výsledkem studené války a nekladlo takový odpor nejenom rozšiřování NATO, ale i rozšiřování Evropské unie,“ řekl. Podle prezidenta je proto nepřesné přenášet odpovědnost za konflikt na Ukrajinu nebo její politická rozhodnutí.
„Bohapustý nesmysl“: odmítnutí teze o vině Ukrajiny
Výraznou část projevu věnoval prezident kritice názorů, podle nichž Ukrajina nese spoluzodpovědnost za válku například kvůli své snaze o vstup do NATO. „Když někdo dnes tvrdí, že Ukrajina si za tu válku může sama, protože chtěla vstoupit do NATO, tak je to bohapustý nesmysl, protože Ukrajina jenom se starala o svoji budoucnost. Chtěla žít bezpečí stejně, jako chtějí lidé na celém světě. A myslím si, že na to měla stejné právo, jako všichni ostatní,“ uvedl. Podpora Ukrajiny podle něj neznamená pouze obranu konkrétního státu, ale ochranu principu mezinárodního práva a suverenity. „I proto je v pořádku, že za Ukrajinou stojíme, protože nebráníme tím Ukrajinu jako zemi, jako národ. Bráníme tím princip. Princip, který chrání malé a střední země, jako jsme my, aby nebyly vystaveny tlaku těch velkých, ale aby o své budoucnosti mohli rozhodovat sami ze svobodné vůle,“ řekl. Tento princip podle prezidenta představuje základ stability evropského prostoru po druhé světové válce a jeho narušení by mělo důsledky daleko přesahující samotný konflikt.
Odpovědnost za konflikt a role ruského vedení
Prezident Pavel se ve svém projevu vyjádřil také k otázce odpovědnosti za válku a zdůraznil roli ruského vedení při jejím zahájení i pokračování. „Ta válka by mohla skončit kterýkoliv den od jejího vypuknutí. A pouze na rozkaz jednoho jediného muže, Vladimíra Putina. Jenom z jeho rozkazu válka začala a stejně tak z jeho rozkazu mohla kdykoliv skončit,“ uvedl. Podle něj nelze přehlížet ani dlouhodobé ambice ruského vedení obnovit mocenský vliv bývalého Sovětského svazu. „On chtěl se vrátit k tomu, jak mocný byl kdysi Sovětský svaz, na jakém území měl vliv. A nijak to neskrývá. To není žádná propaganda, stačí si ho jenom poslechnout,“ řekl. Takové ambice podle Pavla představují zásadní výzvu pro evropskou bezpečnost a stabilitu.
Čtyři roky destrukce a lidských ztrát
Prezident ve svém vystoupení připomněl také humanitární důsledky konfliktu a varoval před redukováním války na mediální obraz. „Za ty čtyři poslední roky, které pro některé z nás mohou být pouze opakováním obrázků v televizi a na obrazovkách našich počítačů, jsou čtyři roky destrukce, zničených životů, zabíjení, spousty zmrzačených lidí, unesených dětí, ztracené budoucnosti a nadějí,“ uvedl. Zdůraznil potřebu připomínat konkrétní lidské příběhy a jejich zkušenosti. „Já si myslím, že je dobré si připomínat příběhy, ty konkrétní příběhy, které Ukrajinci prožívají. Abychom si uvědomili, že něco podobného bychom mohli prožívat i my, pokud nebudeme dostatečně odolní a nepostavíme se zlu,“ řekl. Varoval rovněž před pasivitou demokratických společností. „Protože zlo má bohužel vždycky tendenci roztahovat se tam, kde má prostor. A my mu ten prostor nechat nesmíme,“ dodal.
Postoj české společnosti a solidarita
Prezident ocenil přístup české společnosti k podpoře Ukrajiny i k přijetí uprchlíků. „Já si moc vážím toho, jak se česká společnost, občané a občanské instituce staví k podpoře Ukrajiny,“ uvedl. Zároveň odmítl tvrzení, která vykreslují ukrajinské uprchlíky jako zátěž. „Že se nenechají otrávit tím, jak nejenom někteře zdroje z Ruska, ale i někteří naši politici hovoří o Ukrajincích jako o přítěži,“ řekl Pavel. Připomněl, že Česká republika zvládla přijetí velkého počtu lidí prchajících před válkou a většina z nich se zapojila do pracovního života. „Když po zahájení plnohodnotné agrese přišlo do naší země okolo půl milionu Ukrajinců, byli jsme jednou z mála zemí, která tento proces zvládla naprosto hladce a která většinu z těchto lidí byla schopna zařadit do běžného života. A dnes většina z nich pracuje, platí pojištění a naší ekonomice přináší víc, než z ní odčerpávají,“ uvedl.
Pomoc Ukrajině jako investice do bezpečnosti
Prezident ve svém vystoupení hovořil také o praktických formách podpory Ukrajiny a připomněl solidaritu české společnosti v období ruských útoků na energetickou infrastrukturu. „Kdy na Ukrajině, ale i jinde zavládly kruté mrazy a právě v té době se Rusko soustředilo na energetickou infrastrukturu tak, aby zasáhli Ukrajince nejcitlivěji, aby je v podstatě nechali pořádně vymrznout a zlomit jejich vůli se bránit, tehdy se zvedla taková vlna solidarity, že během krátké chvíle všechny organizace, které se k tomu věnovaly, vybraly skutečně neuvěřitelné prostředky,“ řekl. Podle něj je podpora Ukrajiny zároveň investicí do vlastní bezpečnosti. Vyjádřil také naději, že česká vláda bude v podpoře pokračovat. „Já doufám, že i naše vláda si uvědomuje to, že budoucnost Ukrajiny bude mít dopad i na naši prosperitu a bezpečnost. A že tedy je v našem zájmu, jako investice do naší vlastní bezpečnosti a prosperity, Ukrajinu nadále podporovat až do doby, než bude dosažen spravedlivý mír,“ uvedl.
Připomínka českých dobrovolníků a obětí války
Součástí programu byla vernisáž připomínající české dobrovolníky, kteří zahynuli v ukrajinských ozbrojených složkách. Panely připravené organizací Paměť národa ve spolupráci s iniciativou Vlny solidarity představily příběhy Tomáše Zavázala, Martina Krejčího, Karla Kučery, Michala Janíka, Vladimíra Přibyla a Jiřího Kotrly. Ukrajinský velvyslanec Vasyl Zvaryč jejich památku uctil a uvedl: „Uděláme vše pro to, aby jejich oběť byla naplněna naším vítězstvím.“ Výročí agrese připomněl také takzvaný Pochod zmizelé vlajky, při němž účastníci nesli ukrajinskou vlajku z Václavského náměstí na Staroměstské jako symbol solidarity s napadenou zemí. Závěrečná část prezidentova projevu se zaměřila na hodnotový rozměr solidarity a odpovědnosti demokratické společnosti. „Já vám všem chci ještě jednou poděkovat za to, že jste neztratili ten správný kompas solidarity s těmi, kteří pomoc potřebují, ať už u nás nebo v zahraničí, protože to samotné hovoří o kulturnosti společnosti,“ řekl. Vyjádřil také přesvědčení o směřování České republiky. „Já věřím tomu, že jsme kulturní zodpovědnou zemí, která chce být součástí slušných demokratických zemí,“ uvedl prezident.
Výročí jako připomínka proměny evropské reality
Čtvrté výročí ruské invaze na Ukrajinu tak v Praze nepřipomnělo pouze začátek konfliktu, ale také širší proměnu evropského bezpečnostního prostředí i veřejné debaty. Válka, která měla podle původních očekávání trvat týdny, zásadně změnila geopolitickou situaci na kontinentu a současně otevřela otázky odolnosti demokratických společností, jejich solidarity i schopnosti čelit dlouhodobému konfliktu. Shromáždění na Staroměstském náměstí proto představovalo nejen pietní připomínku obětí války, ale i reflexi současného stavu evropské politiky a veřejné diskuse o podpoře Ukrajiny. Prezidentův projev se v tomto kontextu soustředil především na odpovědnost, historickou zkušenost a důsledky případné lhostejnosti — témata, která podle něj přesahují samotný konflikt a dotýkají se základních principů evropského bezpečnostního uspořádání i charakteru demokratické společnosti.
Shromáždění na Staroměstském náměstí však nebylo jen pietní připomínkou výročí ruské agrese ani pouhým vyjádřením solidarity s napadenou zemí. V českém kontextu představovalo také nepřímou reakci na proměnu domácí politické debaty, která se v posledních letech stále častěji vzdaluje základnímu rozlišování mezi agresorem a obětí a nahrazuje jej relativizací, zjednodušenými slogany a účelovou interpretací mezinárodní situace.
V části české politické scény se postupně prosazuje rétorika, která ruskou invazi vysvětluje jako důsledek údajného selhání Západu, rozšiřování NATO nebo geopolitického soupeření velmocí. Taková interpretace přitom systematicky oslabuje samotnou podstatu konfliktu – tedy fakt, že Rusko vojensky napadlo suverénní stát. Přesně proti tomuto posunu se prezident Pavel ve svém projevu vymezil, když označil tvrzení o vině Ukrajiny za „bohapustý nesmysl“ a zdůraznil právo každé země rozhodovat o vlastní budoucnosti. Česká veřejná debata se tak v otázce Ukrajiny stále výrazněji polarizuje. Na jedné straně stojí část politických reprezentací a občanské společnosti, která podporu napadené země vnímá jako otázku bezpečnosti a principů mezinárodního řádu. Na straně druhé sílí politické proudy stavějící svou popularitu na kritice sankcí, odmítání pomoci Ukrajině nebo na narativu, že konflikt je důsledkem „cizích zájmů“, s nimiž Česká republika nemá být spojována.
Tento posun není náhodný. V prostředí dlouhodobé ekonomické nejistoty a společenské frustrace se část voličů stává citlivější vůči jednoduchým vysvětlením složitých problémů. Politická komunikace, která nabízí rychlá řešení a jasně definovaného viníka – ať už jde o Evropskou unii, uprchlíky, „Brusel“ nebo zahraniční spojence – nachází přirozeně silnou odezvu. V případě války na Ukrajině se pak tato strategie projevuje snahou přesunout pozornost od samotné agrese k údajné „únavě z pomoci“ nebo k tvrzení, že podpora napadené země probíhá na úkor českých občanů. Takové argumenty jsou přitom často doprovázeny silně emotivní kampaní na sociálních sítích, kde se šíří zjednodušené interpretace konfliktu i dezinformační narativy. V nich se objevuje obraz Ukrajiny jako příčiny války, ukrajinských uprchlíků jako ekonomické zátěže nebo evropské solidarity jako projevu slabosti. Prezident Pavel ve svém projevu právě tuto atmosféru nepřímo připomněl, když ocenil, že se česká společnost „nenechala otrávit“ tvrzeními o Ukrajincích jako přítěži a poukázal na jejich ekonomický přínos.
Emoce namísto faktů
Významným rysem současné politické komunikace je také posun od věcné debaty k práci s emocemi. Strach, pocit ohrožení a dlouhodobá nespokojenost části společnosti se stávají silným mobilizačním nástrojem. Některé politické subjekty, včetně hnutí ANO či SPD, stavějí svou kritiku podpory Ukrajiny právě na této atmosféře – zdůrazňují náklady pomoci, relativizují bezpečnostní rizika ruské expanze a současně nabízejí představu rychlého „míru“ bez ohledu na jeho podmínky. Tato rétorika může krátkodobě přinášet politické body, dlouhodobě však proměňuje charakter veřejné debaty. Posouvá hranice přijatelného jazyka, oslabuje důvěru v demokratické instituce a vytváří prostředí, v němž se zahraničněpolitická orientace státu stává předmětem populistické mobilizace místo strategického rozhodování. Právě v tomto kontextu získává prezidentův důraz na principy mezinárodního práva a historickou zkušenost menších států zvláštní význam. Jeho varování před lhostejností i relativizací války nepředstavovalo pouze komentář k situaci na Ukrajině, ale také reakci na proměnu domácí politické atmosféry. Připomněl, že podpora napadené země není pouze otázkou solidarity, ale i ochrany pravidel, na nichž stojí bezpečnost států, jako je Česká republika.
Čtyři roky od zahájení plnohodnotné invaze tak nepřinesly jen bilanci války samotné, ale také obraz změněné evropské reality, v níž se znovu otevírají otázky bezpečnosti, odpovědnosti a hodnotové orientace demokracií. Shromáždění na Staroměstském náměstí ukázalo, že konflikt na Ukrajině zůstává nejen vojenskou a geopolitickou krizí, ale také testem politické kultury a odolnosti demokratických společností vůči tlaku populismu, dezinformací a postupné normalizace relativismu. Zda se česká politika bude i nadále opírat o principy, které prezident Pavel ve svém projevu zdůraznil – tedy odpovědnost, solidaritu a respekt k mezinárodnímu právu – nebo zda převáží tlak krátkodobé politické mobilizace založené na strachu a nespokojenosti, zůstává jednou z klíčových otázek současného veřejného života. V tomto smyslu výročí ruské agrese nepředstavuje pouze připomínku minulých událostí, ale také výzvu pro další směřování české demokracie.
Plné znění projevu Petra Pavla
Děkuji. Dámy a pánové, milí spoluobčané, dnes jsme se tady sešli pro to, abychom vyjádřili svoji podporu Ukrajině. Já musím říct, že si vážím nejenom vás všech, kteří jste přišli, ale všech lidí České republice, kterým není osud a budoucnost Ukrajiny lhostejný. A to proto, že nemůže být lhostejný nám, kteří jsme něco podobného zažili, a na které to, jak válka probíhá, jak skončí, přímo i nepřímo dopadá. Ta válka se nás týká. A jestli nám někdo říká, že už jsme z války unavení, že už nás to otravuje poslouchat neustále o Ukrajině, tak se staví ho stejně k naší vlastní budoucnosti. Protože dříve či později na Ukrajině zavládne mír. A bude moc záležet na tom, jaký mír to bude, protože ovlivní bezpečnost Evropy na dlouhou dobu dopředu. To není ukrajinská válka, je to svým způsobem i naše válka. Já jsem moc věčný za to, že to takhle mnoho lidí vnímá, že jsme zodpovědní a že Ukrajinu i ve vlastním zájmu podporujeme. Za to vám všem patří velký dík. Ukrajina nechtěla nic jiného, než to, co jsme chtěli v minulosti my. I my jsme si chtěli rozhodnout svobodně o vlastní budoucnosti. Už jsme nechtěli, aby někdo rozhodoval o nás bez nás, protože takovou zkušenost a velice bolestivou jsme v minulosti už udělali. A bohužel pro Ukrajinu. Podmínky, které pro ní nastaly, byly mnohem složitější než pro nás v 90. letech, kdy nejprve ještě Sovětský svaz a potom Rusko bylo oslabené výsledkem studené války a nekladlo takový odpor nejenom rozšiřování NATO, ale i rozšiřování Evropské unie. Když někdo dnes tvrdí, že Ukrajina si za tu válku může sama, protože chtěla vstoupit do NATO, tak je to bohapustý nesmysl, protože Ukrajina jenom se starala o svoji budoucnost. Chtěla žít bezpečí stejně, jako chtějí lidé na celém světě. A myslím si, že na to měla stejné právo, jako všichni ostatní.
I proto je v pořádku, že za Ukrajinou stojíme, protože nebráníme tím Ukrajinu jako zemi, jako národ. Bráníme tím princip. Princip, který chrání malé a střední země, jako jsme my, aby nebyly vystaveny tlaku těch velkých, ale aby o své budoucnosti mohli rozhodovat sami ze svobodné vůle. My si dnes připomínáme čtyři roky od zahájení agrese proti Ukrajině, ale ta válka vlastně už trvá od roku 2014. Ale za ty čtyři poslední roky, které pro některé z nás mohou být pouze opakováním obrázků v televizi a na obrazovkách našich počítačů. Jsou čtyři roky destrukce, zničených životů, zabíjení, spousty zmrzačených lidí, unesených dětí, ztracené budoucnosti a nadějí. Já si myslím, že je dobré si připomínat příběhy, ty konkrétní příběhy, které Ukrajinci prožívají. Abychom si uvědomili, že něco podobného bychom mohli prožívat i my, pokud nebudeme dostatečně odolní a nepostavíme se zlu. Protože zlo má bohužel vždycky tendenci roztahovat se tam, kde má prostor. A my mu ten prostor nechat nesmíme. Já si moc vážím toho, jak se česká společnost, občané a občanské instituce staví k podpoře Ukrajiny. Že se nenechají otrávit tím, jak nejenom některé zdroje z Ruska, ale i někteří naši politici hovoří o Ukrajincích jako o přítěži. Já si myslím, že, čísla hovoří jasně, když po zahájení plnohodnotné agrese přišlo do naší země okolo půl milionu Ukrajinců, byli jsme jednou z mála zemí, která tento proces zvládla naprosto v hladce a která většinu z těchto lidí byla schopna zařadit do běžného života. A dnes většina z nich pracuje, platí pojištění a naší ekonomice přináší víc, než z ní odčerpávají.
Chovat se k ním nějakým způsobem negativně je nefér. Už se slyšíme?
No, i tohle je vyjádření názoru. Nejenom paní, ale možná i ten technický problém. Já si myslím, že bychom se právě těmito hlasy neměli nechat ovlivňovat. Samozřejmě, že ve válce umírají lidé na obou stranách, ale musíme si říct, kdo tu válku začal a proč. Když jsme se s mými kolegy bavili na mnoha mezinárodních jednáních o tom, jak válka pokračuje a co by mohlo vést k jejímu konci, tak jsme mnohokrát vlastně dospěli k jednoduchému argumentu. Ta válka by mohla skončit kterýkoliv den od jejího vypuknutí. A pouze na rozkaz jednoho jediného muže, Vladimíra Putina. Jenom z jeho rozkazu válka začala a stejně tak z jeho rozkazu mohla kdykoliv skončit. Jenomže on chtěl se vrátit k tomu, jak mocný byl kdysi Sovětský svaz, na jakém území měl vliv. A nijak to neskrývá. To není žádná propaganda, stačí si ho jenom poslechnout, protože od doby, kdy se dostal k moci, neříká nic jiného, že chce jenom obnovit velikost a význam impéria Sovětského svazu, dnes pod hlavičkou Ruska. A to je něco, co nikdo z nás už asi nechce.
Já bych chtěl poděkovat všem českým občanům, kteří se nenechali otrávit, kteří neztratili zodpovědnost, solidaritu a kteří poskytují podporu Ukrajince a Ukrajincům v jakékoliv podobě. Myslím, taková nejviditelnější byla v poslední době, kdy na Ukrajině, ale i jinde zavládly kruté mrazy a právě v té době se Rusko soustředilo na energetickou infrastrukturu tak, aby zasáhli Ukrajince nejcitlivěji, aby je v podstatě nechali pořádně vymrznout a zlomit jejich vůli se bránit. A tehdy se zvedla taková vlna solidarity, že během krátké chvíle všechny organizace, které se k tomu věnovaly, vybraly skutečně neuvěřitelné prostředky. A já jsem rád, že to nebyly pouze občané nebo instituce, které se této činnosti věnují už dlouhou dobu, ale že to byly i naši podnikatelé a to i ti nejúspěšnější.
A zmínil bych tady například paní Renatu Kellnerovou, která dorovnala půjčku, pardon půjčku, dorovnala ten dar, který jste vysbírali vy jako občané a poslala 170 milionů na Ukrajinu. Já jsem moc rád, že se nestalo to, co zaznívalo před volbami a sice, že vláda, která vzejde z voleb, přeruší podporu Ukrajině. A i když došlo k určité změně kurzu, tak pokračuje muniční iniciativa, i když už ne s naším přímým příspěvkem. Pokračuje půjčka Ukrajině v rámci Evropské unie, i když už ne s naším přímým příspěvkem. Ale já doufám, že i naše vláda si uvědomuje to, že budoucnost Ukrajiny bude mít dopad i na naší prosperitu a bezpečnost. A že tedy je v našem zájmu, jako investice do naší vlastní bezpečnosti a prosperity, Ukrajinu nadále podporovat až do doby, než bude dosažen spravedlivý mír.
Já vám všem chci ještě jednou poděkovat za to, že jste neztratili ten správný kompas solidarity s těmi, kteří pomoc potřebují, ať už u nás nebo v zahraničí, protože to samotné hovoří o kulturnosti společnosti. A já věřím tomu, že jsme kulturní zodpovědnou zemí, která chce být součástí slušných demokratických zemí. Moc vám děkuji a držte se. Nahledanou.
