Bývalý prezident Miloš Zeman znovu vytáhl jednu z nejstarších a nejspolehlivějších politických zbraní českého nacionalismu. Sudetské Němce, Benešovy dekrety a permanentní výrobu dojmu, že republika stojí na prahu nové historické zrady, kterou je potřeba okamžitě zastavit. V rozhovoru pro Parlamentní listy se pustil do plánovaného sudetoněmeckého sjezdu v Brně, zaútočil na prezidenta Petra Pavla kvůli plánovanému přijetí bavorského premiéra Markuse Södera a znovu začal malovat obraz země, kterou údajně ohrožují smíření, dialog a normální vztahy s Německem.
Zeman označil pořádání sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně za „druhý zvací dopis“. „S jediným rozdílem, že počet zvoucích je poněkud vyšší než v předchozím zvacím dopise, který tenkrát směřoval do Moskvy,“ prohlásil. Již tato formulace ukazuje, jak hluboko se exprezident propadl do světa laciných historických paralel a hospodského strašení z páté cenové. Přirovnávat současné demokratické setkání v rámci evropského prostoru ke zvacímu dopisu okupačním armádám z roku 1968 není odvážnou historickou analogií, nýbrž hysterickou propagandou člověka, který není schopen normální debaty. Zeman okamžitě sáhl po obrazech okupace, zrady a národní katastrofy. „Senátora Vystrčila a mnohé další považuji za ukazatele této tradice,“ prohlásil a v podstatě označil předsedu Senátu za pokračovatele kolaborace. Zde se již nejedná o relevantní politickou kritiky, leč o chorobnou potřebu vidět v každém odpůrci vlastizrádce a v každém pokusu o smíření ohrožení.
Na to zareagoval ostrým veřejným vzkazem Jiří Lobkowicz. „Vaše nejnovější xenofobní svinstvo proti sudetoněmeckému sjezdu v Brně už překračuje všechny meze slušnosti i lidské důstojnosti,“ napsal směrem k bývalému prezidentovi. Nešlo o diplomatické nesouhlasné stanovisko, ale o frontální útok na způsob, jakým Zeman dlouhé roky zachází s historickou pamětí i s emocemi veřejnosti. Lobkowicz následně Zemana popsal jako člověka, který „pořád dokola chrlí svou nenávist z roku 1945, protože v dnešní době je už naprosto prázdný, zahořklý a politicky mrtvý“. Tahle formulace není zajímavá pouze tvrdostí, nýbrž tím, jak vystihuje problém celé Zemanovy veřejné éry.
Lobkowicz se následně pustil ještě dál a pojmenoval Zemanův styl způsobem, který by si ještě před pár lety dovolil málokdo. „Vy jste jen smutná karikatura vlastenectví – laciný, vulgární populista, který celý život žil z rozdělování národa a teď v důchodu hnije ve vlastní žluči a pivním puchu,“ napsal. Podle Lobkowicze Zemanova kritika sudetských Němců „není konzervatismus, ale hnusný, primitivní, zaostalý rasismus zestárlého demagoga, který se topí ve vlastním pivním resentimentu“. Zde se Lobkowicz dotkl podstaty. Část české politické scény se totiž snaží vydávat hysterii kolem Meeting Brno a sudetoněmeckého sjezdu za údajnou obranu národních zájmů. Jenže při bližším pohledu se ukazuje, že jde o kulturní válku, kterou rozjeli politici bez témat, bez výsledků a bez schopnosti nabídnout veřejnosti řešení současných problémů. Dluhy, stagnace, drahota, chaos ve státní správě, klesající důvěra ve vládu, ekonomická nejistota, to všechno se mnohem hůř vysvětluje než strašení „sudetským nebezpečím“. Tak se znovu vytahuje stará karta. Vytvořit pocit, že republika je ohrožena ne tím, co lidé skutečně řeší každý den, ale smiřovacím setkáním v Brně.
Zeman v tomhle nikdy nebyl jen pasivním komentátorem. Celou kariéru pracoval s nejnižšími instinkty české politiky. Rozděloval společnost na „pražskou kavárnu“ a „normální lidi“, stavěl proti sobě města a venkov, živily ho konflikty, vulgarity a permanentní potřeba někoho ponižovat. Když Lobkowicz napsal: „Bez nepřítele a bez nenávisti byste byl úplně nulou,“ trefil tím jeden z nejpřesnějších popisů Zemanovy politické metody. Zeman nepotřebuje smíření. Nepotřebuje klidnou debatu. Potřebuje konflikt, protože bez něj mizí jeho význam. Proto se pořád vrací k tématům, která dokážou rozdělovat společnost i desítky let po válce.
Mimořádně tvrdá byla pasáž, kde Lobkowicz připomněl Zemanovo působení na Pražském hradě. „Vy, který jste z Hradu udělal opileckou putnu plnou sprosťáctví, lží, korupce a národního rozkladu, najednou poučujete o veřejném mínění?“ napsal. Tato věta připomíná celou atmosféru Zemanova prezidentství. V Lobkowiczově textu nejde jen o útok na exprezidenta, leč ventilaci dlouhodobé frustrace z toho, jak hluboko se za Zemanovy éry propadla politická kultura.
Lobkowicz následně přitvrdil. „Vaše postoje jsou toxické, primitivní a plné hniloby,“ napsal. „Brno má plné právo hostit sudetoněmecký sjezd. Söder má právo přijet. Sebevědomý národ se takových věcí nebojí – bojí se jich jen senilní, zatrpklí xenofobové jako vy,“ dodal Lobkowicz větu, která celou debatu posunula od minulosti k současnosti. Demokratické Česko není protektorát ani poválečná republika v chaosu odsunu. Je součástí Evropské unie, sousedí s demokratickým Německem a desítky let buduje normální vztahy založené na spolupráci. Pokud někdo při pohledu na konferenci v Brně okamžitě začne křičet o kolaboraci a zvacích dopisech, nevypovídá to nic o síle českého státu. Vypovídá to o jeho vlastním strachu, resentimentu a neschopnosti přijmout, že Evropa roku 2026 opravdu není Evropa roku 1945.
Celá hysterie kolem Meeting Brno a sudetoněmeckého sjezdu navíc odhalila ještě jednu věc. Jak zoufale část české politické scény potřebuje kulturní války. Petr Macinka, Miroslav Ševčík, SPD, různí nacionalističtí komentátoři i další političtí podnikatelé okamžitě pochopili, že se nabízí ideální příležitost. Místo debat o ekonomice, drahotě, stagnaci nebo rostoucí nespokojenosti veřejnosti lze znovu otevřít osmdesát let staré rány a předstírat, že největším problémem země je smiřovací akce v Brně. Zeman do toho zapadl dokonale. Jeho výroky fungují jako zesilovač stejného resentimentu, na kterém dlouhodobě parazituje celá část české nacionalistické politiky. Jenže zatímco dříve měl Zeman sílu veřejnost strhnout, dnes jeho vystupování čím dál častěji působí jako unavené opakování dávno ohraného scénáře.
To je také důvod, proč Lobkowicz zakončil svůj text tak brutálně. „Vaše éra skončila už před lety, pane Zemane. Jste relikt – opilý, zahořklý, irelevantní a škodlivý. Místo abyste dál zamořoval veřejný prostor svými zatuchlými, protiněmeckými bláboly, raději zůstaňte na chalupě, dopijte zbytek života a konečně nechte Česko na pokoji. Dost už bylo vaší nechutné toxicity,“ napsal. Je to bezpochyby tvrdé a lze to vnímat coby glosu za hranou, která však demonstruje to, jak silnou averzi dnes Zeman v části veřejnosti vyvolává. Představuje symbol éry vulgarity, rozdělování společnosti a toxické politiky založené na permanentním strašení.
Veřejná debata neříká jen něco o historii, nýbrž vypovídá především o současné české politice. O tom, kdo se snaží společnost uklidňovat a vést normální evropskou debatu, a kdo naopak potřebuje vyrábět nepřátele, aby zakryl vlastní prázdnotu. Miloš Zeman si znovu vybral druhou možnost.
