Jindřich Rajchl se zjevně rozhodl, že z ostudy, kterou si vyrobil vypůjčením slavné scény z Pelíšků proti prezidentu Petru Pavlovi, neustoupí ani o krok a raději ji rozšíří o další kolo uraženého sebeobhajování, útoků na Jana Hřebejka a o obviňování médií z kampaně. Jenže právě tím celou věc posunul ještě o kus dál a zároveň mnohem zřetelněji ukázal, že v tomto sporu už dávno nejde jen o jednu nešťastně zvolenou filmovou hlášku. Jde o způsob politického uvažování, v němž se cizí kulturní dílo bere jako volně dostupná munice, jakákoli kritika se okamžitě převádí na důkaz spiknutí „mainstreamu“ a vlastní přehmat se místo uznání mění ve další hysterický útok na všechny okolo.
Spor mezi Rajchlem a Hřebejkem tak mezitím přestal být jen epizodou z internetového provozu a stal se velmi přesným obrazem toho, jak funguje politika permanentní křivdy, vypůjčených symbolů a neustálé potřeby hrát si na pronásledovaného rebela, i když člověk právě sám před očima veřejnosti předvedl, že si plete umění s rekvizitářem a pozornost s autoritou. Rajchl tentokrát nevsadil na ústup, omluvu ani sebemenší náznak sebereflexe. Naopak vytáhl další video, v němž se svých příznivců na Facebooku takřka dotčeně ptá, zda si také všimli „mediálního hnojometu“ proti jeho osobě, a celou věc rámuje jako důkaz pomsty „sluhů politických neziskovek působících v mainstreamu“. Tahle rétorika je pro něj mimořádně příznačná a v zásadě se nemění bez ohledu na to, o jakou kauzu jde. Nezáleží na tom, zda se řeší jeho vlastní přehmat, neobhajitelný výrok nebo veřejná ostuda. Vždycky se nakonec objeví stejná konstrukce, v níž se z kritiky nestává reakce na jeho jednání, ale útok jakýchsi koordinovaných sil, které se prý lekly jeho nebezpečné pravdy.
V tomto případě to navíc Rajchl spojil i s návrhem zákona FARA, takže se celá hádka o Pelíšky začíná v jeho podání měnit v další díl velkého příběhu o systému, který se ho snaží umlčet, protože je prý příliš nepohodlný. Právě tady se ale opět ukazuje, jak dokonale tento typ politiky žije z přepisování reality. Nikdo mu nevyrábí kauzu z ničeho. Nikdo ho nenutil, aby proti prezidentovi vytahoval slavnou scénu z Pelíšků. Nikdo ho nenutil, aby si přisvojoval výkon Jiřího Kodeta a dělal z něj politickou zbraň. To celé udělal sám a zcela dobrovolně. Když přišla tvrdá a zcela pochopitelná reakce rodiny i režiséra, rozhodl se ji převyprávět jako organizovaný hon.
Je mimořádně výmluvné, jak přesně Rajchl ve svém dalším vystoupení staví vlastní obhajobu. Tvrdí, že celá záležitost je snahou o jeho dehonestaci kvůli tomu, že měl údajně zneužít památku herce Jiřího Kodeta, a vzápětí dodává, že „snad jenom pětileté dítě může nepochopit, že nelze ztotožňovat osobní názory herce s hláškami rolí, které ztvárňuje“. Na první pohled to může znít jako racionální protiargument, jenže při bližším pohledu je to spíš typická Rajchlova mlha, která má zakrýt samotnou podstatu sporu. Nikdo přece netvrdí, že Jiří Kodet osobně zastával všechny názory svých filmových postav. Nikdo rozumný neříká, že herec se automaticky rovná roli. Podstata problému je úplně jinde. Rajchl nevzal nějakou anonymní větu z kulturního archivu, ale konkrétní, ikonickou scénu s konkrétním hercem, konkrétním filmem a konkrétní kulturní pamětí, a použil ji jako součást vlastního politického útoku. To je něco úplně jiného než běžná citace nebo nevinná kulturní narážka. Právě to mu Kodetova rodina i Hřebejk vytkli. Ne to, že by si snad mysleli, že Kodet byl doslova postava z Pelíšků. Ale to, že z jeho výkonu udělal klacek v aktuální politické přestřelce.
Právě tady je Rajchlovo další vystoupení nejvýmluvnější. Místo aby se vyrovnal s podstatou kritiky, začne vyrábět karikaturu námitky, kterou pak s patřičnou teatrálností zesměšní. Připomíná přitom film Pupendo s Jaroslavem Duškem a také švýcarského herce Bruna Ganze v roli Hitlera, jako by tím chtěl dokázat, že jakákoli práce s hereckou replikou je přece normální a že mluvit o zneužití je „směšné, naivní, hloupé“. Jenže právě tady se opět ukazuje obrovský rozdíl mezi inteligentním zacházením s kulturním odkazem a jeho tupým politickým přivlastněním. Nikdo přece neřeší samotnou existenci citace nebo kulturní glosy jako takové. Řeší se konkrétní politický kontext, záměr a význam. Když politik vytáhne slavnou scénu z Pelíšků, nalepí ji na prezidenta a veřejně přizná, že sám by to „tak geniálně nedal“, nepoužívá kulturu jako jemnou narážku, ale jako náhradní autoritu. Neschovává se za vlastní argument. Schovává se za cizí charisma, cizí výkon a cizí dílo. Právě to je na celé věci směšné, ne reakce těch, kdo se proti tomu ohradili.
V další větě pak Rajchl přidává jednu z těch formulací, na nichž je krásně vidět, jak neodolatelně ho přitahuje potřeba spojovat osobní útok, historickou pózu a hospodské machrování do jedné věty. „Já opravdu nevím, co si myslel pan Kodet, v žádném případě bych mu nevkládal do úst cokoliv, co se týká současné politické scény – i když si nejsem úplně jistý, jestli by byl spokojený s tím, že nám na Hradě sedí bolševický rozvědčík, který přísahal věrnost Sovětskému svazu,“ poznamenal. Tohle je vlastně ukázkový Rajchl v kostce. Nejprve deklarativně odmítne, že by chtěl Jiřímu Kodetovi něco vkládat do úst, a hned v další části věty přesně to udělá. Jinými slovy, předstírá zdrženlivost, aby si vzápětí dovolil naznačit, co by si zesnulý herec „asi myslel“, a celé to navázal na tradiční útok na Petra Pavla. Tím se celé jeho video definitivně odhaluje jako další kolo téhož starého postupu. Žádná obrana principu, žádné vysvětlení, žádná debata o hranici mezi kulturní citací a zneužitím. Jen další pokus přesměrovat pozornost zpátky k Pavlovi, k antikomunistické póze a k vlastnímu publiku, které podobné věty ocení jako důkaz odvahy.
Jenže právě tím Rajchl dělá celou věc ještě trapnější. Mezitím dávno nejde již jen o to, že si vypůjčil Pelíšky, ale o to, jak zoufale křečovitě se z toho snaží vybrousit. Z původního přehmatu, který mohl skončit stažením příspěvku a alespoň minimálně důstojnou větou o tom, že nechtěl zasahovat do odkazu Jiřího Kodeta, vytvořil další vleklý konflikt, v němž se neustále sám stylizuje do role jediného rozumného muže mezi hysteriky, patetiky a opilci. Zde je možná celý spor ještě zajímavější než v první fázi. Ukazuje, že pro Rajchla je zjevně nemožné uznat chybu, ani když ji vidí široké okolí. Místo toho ji musí okamžitě převést do jazyka obležené pevnosti, dvojího metru a mediálního lynče.
Když pak mluví o tom, že kritici „přišli o zdravý rozum a evidentně i o smysl pro humor“ a že čekal „nějakou vtipnou odpověď, a ne jejich patetické, hysterické výlevy“, nevypovídá to ani tak o jeho kritikách jako spíš o něm samém. Je to starý trik lidí, kteří chtějí být drsní jen jedním směrem. Když útočí oni, jde prý o humor, ironii, nadsázku, ostrý vzkaz, politickou glosu. Když se ozve tvrdá odpověď, najednou je to hysterie, patos a přehnanost. Přitom právě Jan Hřebejk Rajchlovi v zásadě odpověděl jeho vlastním jazykem. Hrubě, bez okolků, se stejným typem pohrdavé razance, jakou Rajchl sám rád používá vůči svým politickým protivníkům. To ho očividně zaskočilo. Dokud má být hrubost znakem „autenticity“ u populisty, je to v pořádku. Jakmile se obrátí proti němu, začne být problém.
Na adresu Hřebejka pak Rajchl přidal další útok, který už zdaleka nesouvisí jen s Pelíšky, ale spíš s jeho obvyklou potřebou protivníka osobně ponížit a zničit mu kredit. „Napsal, že Pelíšky nejsou s.á.o.a, s čímž souhlasím. Pelíšky jsou velmi kvalitní film, není to s.á.o.a. S.á.o.y točí pan Hřebejk v posledních patnácti letech, kdy podle mě propadl alkoholu a stal se karikaturou kdysi vynikajícího režiséra. Bohužel, pane Hřebejku, je mi líto,“ prohlásil. V téhle pasáži už nezůstává nic než čisté hospodské hulvátství přetavené do podoby údajně politického komentáře. Nejde už o dílo, ne o Kodeta, ne o citaci, ne o prezidenta. Jde o potřebu urazit režiséra co nejosobněji a zároveň se přitom tvářit, že člověk jen říká nepříjemnou pravdu. To je mimochodem další velmi typický znak populistické komunikace: když dojdou argumenty, nastupuje osobní dehonestace vydávaná za upřímnost.
Všimnout si lze i toho, jak v Rajchlově podání neustále roste potřeba rozšiřovat příběh o další a další křivdy. Když už nestačí Hřebejk, přichází na řadu Helena Vondráčková a Marian Jurečka. „Když se slušně ohradila proti Jurečkovi Helena Vondráčková, tak ji hned média sepsula. Zatímco když se ož.a.a Hřebejk vulgárně vymezí vůči mně, je to podle nich v pořádku,“ prohlásil s dodatkem, že jde o „dvojí metr v plné parádě“. To je další klasická metoda, jak z vlastní ostudy vyrobit širší moralistní příběh, v němž už člověk nevypadá jako autor svého průšvihu, ale jako oběť systému. Najednou nejde o Pelíšky. Jde o média. Nejde o Kodeta. Jde o dvojí metr. Nejde o to, že si někdo spletl kultovní film s politickou municí. Jde o to, že údajně jedni smějí a druzí nesmějí. Přitom právě tady je ten „dvojí metr“ snadno rozložitelný. Helena Vondráčková nebyla v dané situaci někým, kdo si bez souhlasu rodiny a autorů přivlastnil cizí umělecké dílo k politickému útoku. Rajchl ano. Už jen proto je srovnání úplně mimo.
Když si politik plete obranu s dalším kolem ostudy
Celá věc přitom nabrala obrátky už bezprostředně po demonstraci na pražské Letné, kdy Rajchl napsal svůj vzkaz prezidentu Petru Pavlovi a připojil k němu slavnou scénu z Pelíšků s Jiřím Kodetem. „Tady je můj vzkaz Petrovi Pavlovi, jenž se zachoval jako zbabělec, když místo sebe vyslal v sobotu na Letnou svoji ženu,“ napsal. Následně s odzbrojující upřímností přiznal, proč to celé udělal právě tímto způsobem. „Původně jsem to chtěl nahrát jako vlastní video, ale tak geniálně jako Jirka Kodet bych to prostě nedal,“ doplnil. Už tehdy bylo na celé věci nejzajímavější právě tohle přiznání. Politik se vlastně sám usvědčil z toho, že jeho vlastní výkon by nestačil, a proto si musel půjčit výkon někoho jiného. V jednom krátkém dodatku tak odhalil základní slabost celé své politické stylizace. Je hlasitá, je teatrální, je permanentně v afektu, ale právě ve chvíli, kdy chce skutečně udeřit, musí si vypůjčit cizí velikost.
Tato vypůjčenost se pak ale obrátila proti němu. Hřebejkova reakce přišla rychle a byla mimořádně drsná. „Pochopitelně, že by to tak nedal, protože náš film nebyla pornografická a n..lovs.á s.á.o.a z ruské p..le, jako je celý doktor Rajchl, kterého se štítíme,“ vzkázal. Je to tvrdé, vulgární, bez rukaviček. Jenže právě v tom spočívá i síla této odpovědi. Hřebejk nevede akademickou debatu o mezích citace. Odmítá samotnou představu, že by jeho film měl sloužit jako výstroj rajchlovské politické operety. A dělá to jazykem, kterému Rajchl bez problémů rozumí, protože je to jazyk, který sám dlouhodobě používá, když chce někoho shodit, zesměšnit nebo veřejně odpálit.
Do toho se ozvala i rodina Jiřího Kodeta. Jeho dcera Barbora Šporclová Kodetová připomněla, že jejich otec vždy zastával principy demokracie, slušnosti a odpovědnosti, a označila za nepřijatelné, aby byl svévolně spojován s politickými subjekty jako PRO, SPD, ANO nebo Motoristé sobě. Tím se celý spor definitivně přestal točit jen kolem jedné hlášky a začal být něčím podstatně širším. Rodina neřekla jen „nechte náš film na pokoji“. Řekla i to, že spojování jména Jiřího Kodeta s tímto typem dnešní opoziční politiky považuje za hodnotově nepřijatelné. To je mimořádně silný vzkaz a současně jeden z důvodů, proč Rajchl reaguje tak podrážděně. Už totiž nejde jen o to, že ho sepsula část médií nebo že se do něj pustil Hřebejk. Jde o to, že byl veřejně odmítnut i tam, odkud si chtěl půjčit kus kulturní autority.
V té chvíli už bylo jasné, že nejde o běžný internetový štulec, který za pár hodin zmizí v timeline. Celá věc se začala měnit v případ, na němž je až bolestně vidět, jak nebezpečné je pro politiky zacházet s kulturními symboly jako s volně dostupným skladem munice. Jakmile někdo sáhne po díle, které má konkrétní autory, konkrétní rodinu, konkrétní kontext a konkrétní paměť, může velmi rychle zjistit, že to není anonymní mem ani beztvarý internetový obrázek. Rajchl tohle zjevně podcenil.
„Ruské koště“, „guma“ a internetová válka, která už dávno není jen zábavná
Spor mezitím dál víří na sociálních sítích a nabírá podobu, která je sama o sobě výmluvná. Starostka Mladých Buků a bývalá poslankyně Lucie Potůčková například reagovala slovy, že „ruské koště Rajchl hrdinně odvětil režisérovi tak, že zablokoval reakce“, a přidala poznámku, že jeho „p..ko“ na ČSFD devadesát jedna procent nemá. Tahle poznámka je sice ironická a odlehčená, ale ve své podstatě přesně míří na největší slabinu celého Rajchlova představení. Chtěl působit odvážně, úderně, nekompromisně. Jenže jakmile se ozvala tvrdá reakce, začal se chovat přesně opačně. Křivda, blokování, stížnosti na mediální lynč, další videa o hnojometu. To není obraz sebejistého muže, který prý jen glosoval situaci. To je obraz člověka, který chtěl efektní úder, ale neunesl návratovou vlnu.
Hřebejk pak Potůčkové odpověděl způsobem, který celý spor posunul ještě o něco výš. Připomněl, že i během posledních dvaceti let, tedy v době, kterou Rajchl odbyl jako období pozdějších „s.á.or“, byl čtrnáctkrát nominován na Českého lva a získal i další ocenění. A pak dodal větu, která v celé věci sedí až nepříjemně přesně: „Ale to je téhle gumě jedno.“ Tohle slovo, jakkoli hrubé, vlastně vystihuje základní logiku Rajchlova vystupování. Nejde mu o přesnost, kontext ani skutečný význam. Jde o okamžitý úder, jednoduchý rámec, vlastní publikum a pocit, že si lze všechno přepsat k obrazu momentálního politického divadla. A právě v tom je ten spor mnohem zajímavější než jen jako sled internetových urážek. Ukazuje střet dvou úplně odlišných světů. Světa, kde kulturní dílo něco znamená, má kontext a není k dispozici každému samozvanému tribunu, a světa, kde je všechno jen nástroj, který se na chvíli hodí do útoku na nepřítele.
Nejde přitom jen o samotného Rajchla. Celá kauza je zároveň velmi přesným obrazem širšího problému části české opozice, která stále víc žije z pocitu, že jakýkoli kulturní nebo historický symbol lze okamžitě přepsat do jejího vlastního politického příběhu. Vlajka, film, slavná hláška, herci, písně, národní trauma, historická postava, biblická metafora, cokoliv. Všechno se dá vytáhnout, přebalit a použít, pokud to pomůže na chvíli vytvořit dojem větší síly, větší autentičnosti nebo většího nároku na „lid“. Jenže právě takové zacházení se symboly dřív nebo později narazí. A když narazí, bývá to o to hlasitější, že odpor nepřichází jen od politických protivníků, ale i od lidí, kteří mají k danému dílu nebo jménu přímý vztah. Přesně to se stalo tady.
Z Pelíšků chtěl vytáhnout sílu, vytáhl z nich hlavně důkaz vlastní malosti
Na celé epizodě je mimořádně podstatné i to, že Rajchl si z Pelíšků nevybral jen ledajakou repliku. Sáhl po scéně, která má v české kulturní paměti velmi silný náboj, protože funguje nejen díky samotné větě, ale díky celé postavě, hereckému výkonu Jiřího Kodeta a ironickému kontextu filmu. Jenže populistická komunikace neumí pracovat s ironií, rozporem a vrstevnatostí. Potřebuje ostrý výřez, okamžitý efekt a jednoduchý převod do současného nepřátelství. A právě tady se opět ukazuje, jak obrovský rozdíl je mezi kulturou a politickým marketingem. Film není billboard. Replika není samostatně létající projektil. Slavná scéna není automaticky k dispozici každému, kdo si zrovna chce hrát na lidového mstitele.
Možná vůbec nejvýmluvnější na celé věci je, že Rajchl sám přiznal, že původně chtěl nahrát vlastní video, ale nakonec dospěl k závěru, že by to „tak geniálně jako Jirka Kodet prostě nedal“. To je v podstatě až nechtěně dokonalé přiznání slabosti. Politik, který se stylizuje do role neohroženého bojovníka, v jedné větě řekl, že jeho vlastní výkon by nestačil, a proto si potřebuje půjčit cizí. Přesně to se pak proti němu obrátilo. Jakmile mu rodina a režisér tu vypůjčenou autoritu vyrvali z ruky, nezůstala po ní síla, ale jen křeč. Ta je na jeho dalším obranném videu i na dalších výpadech vidět snad ještě zřetelněji než na samotném původním příspěvku.
To je nejspíš i nejpřesnější závěr celé věci. Jindřich Rajchl chtěl přes Jiřího Kodeta udeřit na Petra Pavla, dodat svému útoku filmovou autoritu a současně se předvést jako člověk, který umí mluvit „lidově“, ostře a bez servítek. Jenže přesně ti, jejichž dílo a odkaz si chtěl půjčit, mu velmi jasně vzkázali, že takhle ne. Rodina Jiřího Kodeta mu připomněla slušnost, demokracii a odpovědnost. Jan Hřebejk mu připomněl, že jeho film není rekvizita pro politickou frašku. Rajchl sám v každém dalším výstupu už jen dokládá, že největší problém celé epizody neleží v příliš citlivých reakcích druhých, ale v jeho vlastním neschopném a přepjatém zacházení s věcmi, kterým zjevně nerozumí jinak než jako nástroji okamžitého efektu.
Proto stojí za to tuto věc nebrat jen jako další internetovou hádku. Ve skutečnosti je velmi výmluvná. Ukazuje, jak hluboko může klesnout politická komunikace ve chvíli, kdy už si nevystačí s vlastním obsahem a musí se přisávat na cizí kulturní kapitál. Ukazuje, jak rychle se z údajně vtipné a „lidové“ glosy stává neuctivé a trapné přivlastnění něčeho, co člověku nepatří. Ukazuje i to, že navzdory všemu stále existují momenty, kdy se proti takovému zacházení někdo jasně postaví a připomene, že mezi kulturou a agitkou, mezi odkazem a rekvizitou, mezi uměním a politickou křečí přece jen ještě nějaký rozdíl je. Rajchl chtěl z Pelíšků vytáhnout posměch pro prezidenta a trochu cizího génia pro sebe. Nakonec z nich vytáhl hlavně důkaz, že ne každá slavná hláška je volně k mání a že politik, který si plete publicitu s respektem, si z trapasu umí vyrobit už jen další trapas.
