Výrok Petra Macinky o „méněcenných“ lidech se z prostoru televizní přestřelky přesunul tam, kde podobné věty nakonec často končí, pokud jejich autor odmítá pochopit váhu slov. K soudu. Bývalý člen Rady České televize, publicista a kandidát do Senátu za TOP 09 Zdeněk Šarapatka podal na ministra zahraničí žalobu na ochranu osobnosti. Nejde přitom jen o další epizodu ze série politických urážek, které současná vládní garnitura vydává za odvahu, přímost a autenticitu.
Jde o spor, který přesně ukazuje, jak nebezpečně rychle se český veřejný prostor posouvá od hrubé politické nadsázky k jazyku, který degraduje celé skupiny lidí podle osobního soudu mocného politika. Macinka se pokusil svůj styl prodat jako vlastnost silného člověka, který se „nepolepší“. Jenže ministr zahraničí není internetový provokatér bez odpovědnosti, ani štamgast od stolku, který po třetím pivu rozdává nálepky všem, kdo mu nejsou po chuti. Je členem vlády, člověkem reprezentujícím stát navenek, a právě proto má jeho slovník jinou váhu než hospodská poznámka po zavírací době.
Celá kauza začala v debatě na CNN Prima News, kde se Petr Macinka vyjadřoval ke svému veřejnému vystupování a kritikům, kterým podle něj jeho styl vadí. „Kolikrát vidím, že se rozčilují lidé, které třeba já považuji za méněcenné,“ řekl. V jediné větě je obsaženo víc než jen obvyklé motoristické siláctví. Je v ní pohrdání i přesvědčení, že kritik není jen protivník, s nímž se vede spor, ale bytost nižší hodnoty. To již není obyčejná politická ostrost, nýbrž jazyk, který má v evropském prostoru velmi temnou historii.
Šarapatka nyní tvrdí, že podobný výrok zasáhl do jeho práv a požaduje omluvu. „Trpělivost došla. Za “méněcenné” jsme s Arturem Ostrým zahájili kroky pro podání žaloby na ministra Macinku. Zlu se neustupuje!,“ sdělil Šarapatka. „Žalobu na ministra Macinku jsme včera podali. Cílem je Macinkova omluva, mj. na tiskovce MZV,“ doplnil Šarapatka. Žalobou se Macinkovy výroky dostaly z roviny politického blábolení člena populistického kabinetu do roviny právní argumentace. Nejde již jen o otázku, zda byl Macinka nevychovaný, arogantní nebo zbytečně hrubý, nýbrž o to, zda člen vlády může veřejně označovat své kritiky za lidi nižší hodnoty a pak se tvářit, že jde pouze o další ukázku jeho osobitého stylu.
Když se z urážky stane metoda
Žaloba, kterou má k dispozici server Novinky, podaná k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 se opírá o historický kontext slovníku, který rozděluje lidi podle hodnoty. „Nacistická ideologie stála na rozdělování lidí na nadlidi a podlidi. Lidem označovaným za méněcenné byla nacistickým režimem postupně a systematicky upírána základní práva a svobody, což nakonec vyústilo v masové vyvražďování,“ stojí podle Novinek v žalobě. Jde o formulaci mířící přesně na problém, před kterým se Macinka a jeho političtí spojenci snaží uhýbat. Slovo „méněcenný“ není běžná nadávka. Není to totéž jako říct, že je někdo hloupý, trapný nebo politicky mimo. Je to výraz, který se dotýká lidské hodnoty.
Macinka na žalobu reagoval po svém. „Zahájil další ze svých neúspěšných kandidatur žalobou na mě,“ napsal Novinkám. Jde o typickou obranu politika, který namísto vysvětlení podstaty problému útočí na motivaci kritika. Tím se ovšem základní otázka nevytrácí. Pokud ministr zahraničí považuje část kritiků za „méněcenné“, pak je zcela legitimní ptát se, jaké místo v jeho představě demokracie vlastně tito lidé mají.
Šarapatka se neopírá jen o jeden náhodný poblouzněně zmatený výrok. Jde i o slova poslance Filipa Turka, který v dubnu mluvil o úřednících a aktivistech na motoristických ministerstvech jako o „parazitech“, které se rozhodli „deratizovat“. „Možná jen nazývá věci pravými jmény,“ poznamenal tehdy lakonicky Macinka. Tato věta kazuje, že nejde pouze o jeden nešťastný výpad v televizní debatě, nýbrž o širší komunikační svět, v němž se politický protivník postupně přestává vnímat jako člověk s jiným názorem a začíná být popisován jako parazit, škůdce, potrefenec nebo méněcenný tvor. Hrubost se zde vydává za odvahu, pohrdání za autenticitu a neschopnost sebeovládání za důkaz, že člověk není součástí „starého systému“.
Vládní funkce však není pokračování sociálněsíťové bitky jinými prostředky. Ministr zahraničí nemůže před kamerami svérázně hlásat, že část občanů pokládá za méněcenné, a pak očekávat, že se celá věc odbude mávnutím ruky. Zde již nejde o uražené ego, leč o hranici, za níž politická řeč začíná vyrábět občany první a druhé kategorie. Šarapatka přitom nebyl Macinkou jmenován přímo. Sám však tvrdí, že se jako jeden z ministrových kritiků cítí být výrokem dotčen. To je pro Macinku nebezpečné. Věc totiž nelze jednoduše smést ze stolu s tím, že nikoho nejmenoval. Zaútočil totiž rovnou na celou skupinu, tedy hypoteticky na každého člověka, nikoli na jednotlivce. Skupinové nálepky bývají nejúčinnější. „Zaplacení demonstranti“, „paraziti“, „méněcenní“, „nepřátelé“ či „škůdci“ fungují jako zkratky, které umožňují veřejnosti přestat vidět konkrétní lidi. Zůstane jen dav, který lze zesměšnit, ponížit nebo vytlačit z prostoru legitimní debaty.
Šarapatka jako člověk, který spory dotahuje
Na celé věci je podstatné i to, kdo žalobu podává. Zdeněk Šarapatka není člověk, který by se v podobných kauzách spokojil s jedním rozhořčeným statusem. V minulosti opakovaně ukázal, že pokud považuje veřejný výrok za překročení hranice, dokáže se obrátit na soudy, státní zastupitelství nebo policii a spor dotáhnout dál než jen do komentářů na sociálních sítích. V tomto směru je Macinkova ironie o „další neúspěšné kandidatuře“ poněkud riskantní. Šarapatka totiž v minulosti u soudů několikrát uspěl.
Dvakrát se mu musel omlouvat Miloš Zeman. Poprvé za tvrzení, že ho vyhodil pro neschopnost, a podruhé za výrok, že „Šarapatka se může chlubit tím, že je jediný poradce, kterého vyhodili dva premiéři“. Šarapatka v obou případech trval na tom, že šlo o nepravdivé a dehonestující výroky, a soudy mu daly za pravdu. To je důležité připomenout právě nyní. Macinka se může tvářit, že jde jen o další mediální výpad člověka vstupujícího do senátní kampaně, ale historie ukazuje, že Šarapatka podobné věci nepouští po proudu.
Není to navíc poprvé, kdy Šarapatka volí právní cestu i v případech, které považuje za nebezpečné pro veřejný prostor. V dubnu podal trestní oznámení na Jindřicha Rajchla kvůli jeho výroku v České televizi. Rajchl dostal otázku „Chtěl byste, aby Rusko vypadlo z Ukrajiny?“ a odpověděl: „Nechtěl.“ Šarapatka tehdy reagoval slovy: „Tolerance orgánů činných v trestním řízení k protizákonným výrokům Jindřicha Rajchla je ohromující.“ Zároveň napsal: „S jídlem roste chuť: že Rajchl v ČT páchá trestný čin schvalování a ospravedlňování zločinu proti míru a veřejně schvaluje vojenskou invazi Ruské federace na území Ukrajiny, už nesmí zůstat bez trestu.“ A svůj krok shrnul větou: „Proto jsem dnes na Jindřicha Rajchla podal u státního zastupitelství v součinnosti s JUDr. Artur Ostrý trestní oznámení. Zlu se neustupuje!“
Tahle linie je pro pochopení současné žaloby důležitá. Šarapatka se dlouhodobě profiluje jako člověk, který nechce připouštět, aby se agresivní, dehumanizační nebo podle něj protiprávní výroky normalizovaly jako pouhá politická show. Může se s ním nesouhlasit, lze kritizovat jeho ostrost, lze se přít o právní výklad. Nelze však tvrdit, že jeho postup je náhodný. V jeho politickém i veřejném jednání je patrná konzistentní snaha přenášet hraniční výroky z prostoru komentářů do prostoru odpovědnosti.
Tuto linku posiluje i jeho současná senátní kandidatura za TOP 09 v obvodu Praha 5. Strana ho představila jako publicistu, politického komentátora a bývalého radního České televize, který dlouhodobě vystupuje proti politickým tlakům na média veřejné služby. Matěj Ondřej Havel o něm řekl: „Zdeněk Šarapatka dlouhodobě a nekompromisně bojuje za média veřejné služby a jejich nezávislost. A dělá to se vší energií, kterou má. Teď je ale podle něj nutné tenhle boj posunout přímo do Parlamentu, protože právě tam se rozhoduje o jejich budoucnosti.“ V tomto světle je žaloba na Macinku také součástí širší politické identity. Šarapatka se staví do role člověka, který chce bránit veřejný prostor před hrubnutím, tlakem na instituce a jazykem, který podle něj připomíná nejtemnější ideologické vzorce.
Macinkův výrok přitom už v okamžiku, kdy zazněl, vyvolal ostrou reakci opozice. Eva Decroix tehdy napsala: „Sim vás, nevíte, kde jsou ti méněcenní od Macinky? My byli dnes ve Světlé nad Sázavou. Takové menší městečko na Vysočině… a fakt tam byli od holčiček ze školky po majitele zámku, členy IZS, sestřičky z nemocnic a paliativky po starosty a senátory úplně všichni napříč společností! Hodně skvělého umění, hodně poděkování pro každodenní práci zdravotníků! Ale nikdo nebyl méněcenný! Rozumíte? NIKDO!“ V další části přitvrdila ještě osobněji. „Hele Macinko, ani v situaci, až budu odcházet z tohohle světa s plínou a nemohoucí, nebudu méněcenná. Ani kdybych byla z vůle tvojí vlády zbytek života popelář či myčka hajzlů, nebudu méněcenná. Budu člověk! Slyšíš? Se stejnou hodnotou jako ty, ministře!,“ napsala.
Vít Rakušan připomněl historickou tíhu použitého pojmu. „Méněcenný člověk je termín, který nacisté používali k ospravedlnění diskriminace, násilí a masového vraždění,“ uvedl. „Tohle už není exces, to je standardní vyjadřování vašeho koaličního partnera. Silný premiér by takovou rétoriku ve své vládě nestrpěl,“ obrátil se na Andreje Babiše. Danuše Nerudová reagovala podobně ostře. „Výraz ‚méněcenní lidé‘ ve svém slovníku měli nacisté a fašisté,“ vzkázala. „Kdy už ten ‚hit.er.u.end‘ vyhodíte z vlády? Vám nevadí ná.kové ve vládě?,“ dodala směrem k premiérovi.
Tyto reakce ukázaly, že Macinkův výrok nebyl jen další drobnou hádkou z televizního studia. Stal se symbolem politického stylu, který se snaží posunout hranici přijatelného. Dnes se řekne „méněcenní“, zítra se řekne „paraziti“, pozítří se začne mluvit o „deratizaci“ a za pár měsíců se část veřejnosti začne tvářit, že přesně takhle přece vypadá normální politický jazyk. A to je právě ten okamžik, kdy se má společnost zastavit. Ne proto, že by demokracie nesnesla tvrdá slova. Ale proto, že demokracie nemůže připustit, aby se hodnota člověka odvozovala od toho, zda je po chuti ministrovi.
Když premiér jen kárá styl a neřeší podstatu
Zvláštní roli v celé věci hraje Andrej Babiš. Ten již Macinku za jeho styl kritizoval. „Motoristé si dosud zřejmě neuvědomili, že jsou ve vládních funkcích, a neměli by komunikovat tak, jak byli zvyklí dříve,“ řekl v pořadu Za pět minut dvanáct. Právě v této větě je také slabost celé premiérské reakce. Babiš z problému dělá otázku komunikačního zvyku. Jako by šlo jen o to, že se Motoristé zapomněli přezout z opozičních bot do vládních polobotek. Jenže problém není v nevhodném tónu, ale v tom, že člen vlády používá slovník, který snižuje lidskou důstojnost kritiků.
Macinka navíc žádnou skutečnou sebereflexi nepředvedl. „Jsem takový, jaký jsem. Pokud má někdo s mým vystupováním problém, tak to není pan premiér,“ prohlásil v Partii Terezie Tománkové. To je věta, která může jeho příznivcům znít jako statečná neústupnost. Ve skutečnosti je to ovšem odmítnutí základního pravidla veřejné služby. Ministr není ve funkci proto, aby bez korekce předváděl svou povahu. Je ve funkci proto, aby vykonával úřad s vědomím odpovědnosti, váhy slov a respektu k občanům, včetně těch, kteří ho kritizují.
Zde se Šarapatkova žaloba stává politicky významnější než jeden osobní spor. Vynucuje totiž otázku, na niž se vládní moc snaží neodpovídat. Je označení kritiků za méněcenné ještě běžná politická expresivita, nebo už zásah do důstojnosti lidí, kteří se s dotčenou skupinou mohou oprávněně identifikovat? Smí ministr zahraničí v demokratickém státě mluvit jazykem, který historicky odkazuje k dělení lidí na hodnotnější a méně hodnotné? A může premiér odpovědnost za takový styl odbýt povzdechem, že si koaliční partner ještě nezvykl na vládní funkce?
Macinka se nyní může tvářit, že Šarapatka jen hledá publicitu pro senátní kampaň. Jenže tím se nijak nemaže obsah jeho vlastních slov. Výrok o „méněcenných“ zazněl. Opozice na něj reagovala. Historické paralely se objevily okamžitě. A nyní přichází soudní spor, který má určit, zda taková řeč zůstane jen politickou ostudou, nebo bude mít i právní dohru. To je pro ministra mnohem nepříjemnější než další komentář na sociální síti.
Ve skutečnosti se na tomto sporu ukáže víc o Macinkovi než o Šarapatkovi. Šarapatka se chová v souladu se svou dosavadní veřejnou rolí člověka, který se soudí, podává trestní oznámení a trvá na odpovědnosti za slova. Macinka se naopak bude muset rozhodnout, zda chce dál hrát roli nezkrotného autentika, nebo zda konečně pochopí, že některé výrazy ve veřejné funkci nejsou známkou odvahy, ale neschopnosti rozlišit mezi tvrdou kritikou a dehumanizací.
Jazyk o „méněcenných“ nesmí zdomácnět
Celá kauza je důležitá ještě z jednoho důvodu. Ukazuje, že česká politika se znovu ocitá v bodě, kde se testuje odolnost veřejného prostoru vůči slovníku pohrdání. Lidé si mohou nadávat do neschopných, pokrytců, populistů nebo politických tragédů. To všechno patří k tvrdému politickému střetu. Ale ve chvíli, kdy ministr začne mluvit o méněcenných lidech, překračuje hranici, která chrání samotnou představu rovné lidské důstojnosti.
Šarapatkova žaloba proto není jen osobní konflikt s Petrem Macinkou. Je to další pokus říci, že některé věty nemají zůstat bez odpovědi. Stejně jako u Rajchlova výroku o Rusku a Ukrajině, stejně jako u dřívějších sporů s Milošem Zemanem, i zde Šarapatka volí cestu institucí. Může být ostrý, nesmlouvavý a řadě lidí vadit. V zemi, kde se příliš často mávne rukou nad hrubostí jen proto, že ji říká někdo mocný, má podobná tvrdohlavost svůj význam. Macinkův výrok totiž není neškodná hláška. Jde o vhled do způsobu uvažování, v němž se kritici neberou jako rovnocenní občané, ale jako obtížný materiál nižší hodnoty. Soud nyní dostane možnost říci, zda podobná slova zůstávají jen odpornou politickou formulací, nebo zasahují do práv konkrétních lidí. Politik, který rozděluje občany podle hodnoty, nemá problém s komunikací. Má problém s respektem k člověku. Ministr zahraničí, který tento rozdíl nechápe, nevypadá jako autentický člověk, nýbrž jako člověk, jemuž moc pouze dodala odvahu říkat nahlas to, co by ve slušné společnosti mělo zůstat za hranicí přijatelného.
