Nedělní televizní debaty se měly původně točit kolem otázky, kdo má reprezentovat Českou republiku na červencovém summitu NATO v Ankaře. Jenže z diskuse se velmi rychle stal mnohem širší obraz současné české politiky, v níž se mísí mocenský konflikt mezi Hradem a vládou, osobní válka kolem prezidenta Petra Pavla, ostrý slovník části vládního tábora i stále agresivnější hra s historickými tématy.
V centru pozornosti tentokrát nestál jen vicepremiér Karel Havlíček, ale především ministr zahraničí Petr Macinka, který v debatě nejen hájil vládní postoj vůči prezidentovi a současně obhajoval své výroky o „méněcenných lidech“ i tvrdou linii vůči plánovanému sudetoněmeckému sjezdu v Brně. Výsledkem byla politická přestřelka, která ukázala, že spor o summit NATO už dávno není jen otázkou protokolu nebo kompetencí. Stává se symbolem mnohem hlubšího rozkladu vztahů mezi vládou, Hradem a opozicí. Hlavním tématem zůstala otázka, kdo má v Ankaře zastupovat Českou republiku. Zatímco opozice upozorňuje, že prezidenti se summitů NATO účastnili po většinu posledních třiceti let, vláda Andreje Babiše se snaží zavést nový model, v němž bude hlavním reprezentantem země premiér. Havlíček v debatě hájil postoj kabinetu argumentem, že zahraniční politiku určuje vláda, která za ni také nese odpovědnost. Česká republika je podle něj parlamentní demokracií, nikoli prezidentským systémem, a proto je logické, aby na podobná jednání jezdil předseda vlády. V jeho výkladu je prezident někdo, kdo může vyjadřovat názory, ale konečné rozhodnutí musí mít kabinet. Havlíček zároveň zdůrazňoval, že právě vláda „skládá účty doma i vůči spojencům“, připravuje rozpočet a rozhoduje o podobě obranné politiky, takže je přirozené, aby určovala i složení delegace.
Macinka šel ještě dál a vládní argumentaci výrazně přitvrdil. S Havlíčkem souhlasil a snažil se dodat celé věci praktický rámec. Tvrdil, že na summitu NATO je pro každou zemi vyhrazeno pouze jedno místo, zatímco zbytek tvoří doprovodná delegace, a právě proto je podle něj logické, aby Českou republiku vedl premiér. Jenže za touto technickou argumentací se skrývá něco podstatnějšího. Macinka zároveň otevřeně naznačil, že problém není jen v systému, ale přímo v osobě prezidenta. Petra Pavla označil za „nejvýznamnějšího opozičního politika vůči současné vládě“, což podle něj komplikuje dosažení shody, která byla možná například v době vlád Petra Nečase. Tato formulace odhaluje skutečný pohled části vládního tábora na prezidenta. Nikoliv jako na hlavu státu stojící nad stranami, ale jako na protivníka vlády, kterému není možné svěřit reprezentaci země na vrcholném mezinárodním jednání. Zde začíná být celý spor mnohem vážnější, než jak ho vláda prezentuje. Pokud kabinet přestává prezidenta vnímat jako standardní součást ústavního systému a začíná ho označovat za opozičního aktéra, mění se tím samotná logika fungování české politiky. Opozice na to v debatě reagovala velmi ostře. Předseda ODS Martin Kupka označil celý konflikt za nesmyslný a upozornil, že prezidenti se drtivé většiny summitů NATO účastnili. Vyzval vládu, aby ukončila „žabomyší spory“, které podle něj zbytečně poškozují zemi. Předseda TOP 09 Matěj Ondřej Havel pak situaci interpretoval ještě tvrději. Podle něj jde o formu odplaty za předchozí střet kolem Filipa Turka a důkaz, že vláda vede s Hradem osobní válku. Havel připomněl, že prezident má v NATO vysokou autoritu, kterou by Česká republika mohla využít, a označil jeho případnou absenci na summitu za promarněnou příležitost.
Debata se postupně dostala i k možnosti kompetenční žaloby, o níž prezident v minulých dnech veřejně mluvil. Kupka i Havel připustili, že pokud vláda odmítne respektovat ústavní zvyklosti, může být soudní vyjasnění pravomocí legitimní cestou. Kupka přitom apeloval na kabinet, aby se začal chovat dospěle a nepřenášel své konflikty na veřejnost. Tato slova ukazují, jak hluboko se vztahy mezi Hradem a vládou propadly. Kompetenční žaloba mezi prezidentem a vládou není standardní součástí fungování státu. Je to nástroj, který se objevuje ve chvíli, kdy se systém dostává do otevřené krize a kdy politická dohoda přestává fungovat. Havlíček a Macinka možnost žaloby odmítli. Havlíček připomínal, že ani Andrej Babiš v minulosti nepoužíval kompetenční žaloby v souvislosti s personálními spory kolem Filipa Turka, a tvrdil, že podobný krok by znamenal prohru všech stran. Macinka se na otázku, zda by respektoval případný verdikt Ústavního soudu, vyjadřoval velmi vyhýbavě. Již samotný fakt, že ministr zahraničí není schopen jednoznačně říct, zda by respektoval rozhodnutí nejvyšší soudní instance v ústavním sporu, je ale sám o sobě mimořádně alarmující. Do celé situace navíc vstoupil bývalý prezident Václav Klaus, který v Partii Terezie Tománkové na CNN Prima NEWS prohlásil, že kompetenční žaloba by byla velkou chybou a že spor by se měl vyřešit politickou dohodou. Klaus současně připustil, že obavám vlády z možného odlišného vystupování prezidenta rozumí. Jenže i on upozornil, že na konfliktu nakonec tratí především Česká republika. V tom se paradoxně shodují téměř všichni aktéři debaty, jen každý jinak vysvětluje, kdo za tento stav může.
Pozornost vyvolala i reakce senátorky Miroslavy Němcové, která vládní postup přirovnala k chování fotbalových výtržníků. „Dosud nesměl prezident na summit, protože by mluvil jinak než vláda. Nyní tam nesmí, protože by mluvil stejně jako vláda. Strakovka se chová jako ti trhani včera na fotbale. Vletí na hřiště, dělá binec, ale nezakryje, že je to kvůli Turko-Macinkovi, který drží AB v kleštích,“ napsala. Tato věta je mimořádně ukazuje, jak část opozice interpretuje současnou situaci. Ne jako spor o ústavní kompetence, nýbrž jako důsledek vnitřního tlaku uvnitř vládního bloku. Zahraniční politika nebyla jediným konfliktním bodem debaty. Výraznou část vysílání zabrala i kontroverze kolem Macinkových výroků o „méněcenných lidech“. Ministr zahraničí minulý týden použil tento termín vůči svým kritikům a nyní jej v televizní debatě hájil. Tvrdil, že jde o běžné slovní spojení a odmítal paralely s nacistickou terminologií. Dokonce argumentoval tím, že nacisté podle něj tento výraz v podobném smyslu příliš nepoužívali. Svůj styl komunikace označil za osvěžení politiky, která byla podle něj dosud „nudná a nezáživná“. Tím se ale dostal do ještě problematičtější pozice. Ministr zahraničí demokratické země totiž v přímém přenosu nejen odmítal uznat problematičnost podobného slovníku, ale prakticky jej prezentoval jako legitimní součást politického stylu.
Havlíček se od Macinkových slov částečně distancoval a označil je za „drzá“. Současně však odmítl, že by vláda měla nést kolektivní odpovědnost za výroky jednotlivých ministrů či spojenců. V podobném duchu reagoval i na kritiku slovníku Filipa Turka, který v minulosti mluvil o „deratizaci“ a „parazitech“. Havlíček připustil, že mu takový jazyk vadí, ale odmítl ho řešit přes média. Místo toho se snažil ukázat na údajný dvojí metr a připomněl kontroverzní výroky starosty Pavel Novotný, čímž chtěl naznačit, že ostrý slovník používají politici napříč spektrem. Další explozi emocí vyvolalo téma plánovaného sudetoněmeckého sjezdu v Brně. Macinka situaci okomentoval slovy, že „Brno je v plamenech“, čímž debatu okamžitě posunul do dramatické roviny. Současně sice tvrdil, že jde o soukromou aktivitu a že by si přál klidný průběh akce, vzápětí ale potvrdil, že Motoristé podpoří sněmovní rezoluci proti konání sjezdu. Tím podle Kupky popřel vlastní slova. Předseda ODS ho přímo obvinil z pokrytectví, protože podle něj nelze současně volat po klidném průběhu a zároveň podporovat politické kroky směřující k zákazu či oficiálnímu odsouzení akce.
Havlíček se ke sjezdu stavěl rovněž kriticky a tvrdil, že akce otevírá „staré rány“ a vrací do debaty Benešovy dekrety. Proti tomu se ostře postavili Kupka i Havel, kteří zdůrazňovali, že úkolem politiků je „stavět mosty, nikoliv je bourat“. Podle nich směřuje podobné setkání k budoucímu smíření, nikoliv k revizi poválečného uspořádání. V této části debaty se zřetelně ukázalo, jak současná vláda pracuje s historickými tématy. Sudetoněmecký sjezd se stává symbolem, na němž část kabinetu mobilizuje vlasteneckou rétoriku a vyvolává dojem ohrožení, i když reálný obsah akce je výrazně méně dramatický, než jak jej vládní politici prezentují. Opozice v tom vidí typický příklad zástupného tématu, které má překrýt ekonomické problémy, klesající důvěru vlády i stále nervóznější vztahy uvnitř samotné koalice.
Tím se všechny části nedělní debaty spojují do jednoho obrazu. Spor o summit NATO, konflikt kolem prezidenta, výrazy o „méněcenných lidech“ i boj proti sudetoněmeckému sjezdu nejsou oddělené epizody, leč stejné politické atmosféry, v níž vláda stále častěji používá ostrý jazyk, historická traumata a konfliktní témata jako nástroj permanentní kampaně, čímž dál prohlubuje rozdělení společnosti.
