Jindřich Rajchl chtěl působit rázně, filmově a „lidově“, když k útoku na prezidenta Petra Pavla použil slavnou scénu z Pelíšků s Jiřím Kodetem. Místo trefného politického zásahu ale vyrobil ukázkový trapas, v němž se proti němu postavila Kodetova rodina i režisér Jan Hřebejk. Nešlo přitom jen o spor o jednu hlášku z kultovního filmu. Šlo o mnohem víc: o další případ, kdy se politik snaží přivlastnit si cizí umělecké dílo, vyrvat ho z kontextu a proměnit ho v lacinou rekvizitu vlastního politického divadla. A také o připomínku, že ne všechno, co se dá vystřihnout do statusu, patří automaticky do služeb populistické pózy.
Sobotní demonstrace Milionu chvilek pro demokracii na pražské Letné neskončila jen transparenty, projevy a další dávkou vzteklých komentářů lidí, kteří se už tradičně snaží veřejný protest přepočítat na něco menšího, než ve skutečnosti je. Přinesla také jednu mimořádně výmluvnou epizodu, na níž je krásně vidět, jak hluboko může klesnout politická komunikace ve chvíli, kdy si vystačí s vypůjčenou filmovou hláškou, sebejistou pózou a přesvědčením, že každá kulturní ikona je volně k dispozici pro libovolný útok na politického soupeře. Předseda strany PRO Jindřich Rajchl se rozhodl reagovat na účast manželky prezidenta Petra Pavla na demonstraci po svém. Protože dnešní opoziční populista zjevně nechce být jen dalším mužem, který na sociální sítě napíše vzteklý status, ale rád se vidí v roli lidového komentátora národní povahy, sáhl po jedné z nejslavnějších scén filmu Pelíšky. Měla zafungovat jako trefný, vtipný a široce srozumitelný políček prezidentovi. Místo toho se změnila v ukázkový bumerang.
Rajchl celý svůj výpad formuloval s obvyklou kombinací okázalé jistoty a hospodského dramatu. „Tady je můj vzkaz Petrovi Pavlovi, jenž se zachoval jako zbabělec, když místo sebe vyslal v sobotu na Letnou svoji ženu,“ napsal. A aby bylo jasné, že tentokrát nepůjde jen o další textový výlev, připojil i vysvětlení, proč sáhl právě po filmovém úryvku. „Původně jsem to chtěl nahrát jako vlastní video, ale tak geniálně jako Jirka Kodet bych to prostě nedal,“ doplnil, doprovázen několika smějícími se emotikony. Na první pohled je to banální věta. Na druhý pohled je v ní obsaženo skoro všechno, co je na podobném typu politického marketingu příznačné. Zaprvé potřeba působit „jako jeden z vás“, tedy jako člověk, který mluví bez servítek a srozumitelně. Zadruhé přisátí se na cizí charisma, protože vlastní sdělení zjevně samo o sobě nestačí. A zatřetí naprosté nepochopení toho, že mezi citací kulturního díla a jeho politickým zneužitím existuje hranice, kterou ne každý autor, rodina nebo publikum přijme s úsměvem.
Celé to přitom začalo z úplně prosté politické potřeby. Jindřich Rajchl chtěl kriticky reagovat na účast prezidentovy choti na protivládní demonstraci. Již v jiném komentáři se do Pavlovy ženy ostře opřel. „Účast Evy Pavlové na sobotní protivládní demonstraci je definitivním potvrzením skutečnosti, že Petr Pavel porušil svůj předvolební slib o zachování nestrannosti. A tak už není a nikdy nebude prezidentem všech. On jím ale vlastně ani nikdy nebyl,“ napsal Rajchl. To je samo o sobě typická rajchlovská konstrukce. Tvrdé tvrzení, které má působit definitivně, i když stojí na velmi vratkém základě. Prezidentova manželka se objeví na občanské akci a z toho má plynout definitivní důkaz o porušení prezidentského slibu. V politické bublině, kde se každá přítomnost, nepřítomnost, gesto nebo mlčení okamžitě ohýbá do role „definitivního potvrzení“, to možná vypadá jako standardní rétorika. Jenže i tady se ukazuje, že Rajchl nepotřebuje politickou situaci analyzovat, nýbrž teatrálně přepálit. A právě proto nestačil ani tento status. Bylo třeba přitvrdit, přidat kulisu, dát tomu kulturní kostým. A tak přišly Pelíšky.
Jenže Pelíšky nejsou internetový mem, který si může vzít každý, kdo zrovna potřebuje posílit vlastní uraženou pózu. Jsou to film, postavy, kontext a herecké výkony, které si žijí vlastním životem právě proto, že jejich síla nevznikla jako jednorázová politická munice. Rajchl se rozhodl použít konkrétní scénu, v níž Jiří Kodet jako Kraus křičí na souseda větu o tom, že „nemusí za sebe posílat spojku“ a že „tady nejseš na generálním štábu“. Slavná pasáž z filmu funguje, protože je zasazena do příběhu, charakteru, situace i dlouhodobého napětí mezi postavami. Rajchl si z ní ovšem vystřihl jen to, co se mu hodilo. A právě tam se jeho domněle chytrý tah začal měnit v problém. Protože ve chvíli, kdy politik vyrve repliku z uměleckého celku a nalepí ji na svého současného nepřítele, nepoužívá už kulturní odkaz, ale kus cizího díla jako tupý předmět. Dělá z něj rekvizitu. A v tomto případě si zřejmě vůbec nepřipustil, že lidé, kteří jsou s tím dílem spojeni, nemusí být ochotni stát jako komparz v jeho politickém kabaretu.
Když si politik plete kultovní film s vlastním rekvizitářem
Na Rajchlovy výroky totiž reagovala Kodetova rodina, která se proti nim velmi ostře vzepřela. „Jako rodina se důrazně vymezujeme proti zneužívání jména našeho otce a jeho hereckého výkonu ve filmu Pelíšky k aktuálním politickým účelům,“ napsala bez obalu zcela jasně Barbora Šprclová Kodetová. Tohle není jemná prosba ani opatrné mrknutí, že by bylo lepší, kdyby se to nedělo. Je to přímé vymezení. Již samo použití slova „zneužívání“ přesně vystihuje podstatu problému. Protože tady opravdu nešlo o citaci z lásky k filmu, o kulturní narážku ani o inteligentní práci s veřejně známým motivem. Šlo o to, že politik použil cizí výkon, cizí charisma a cizí dílo jako klacek v aktuální politické přestřelce. Právě proto je reakce Kodetovy rodiny tak důležitá a tak výmluvná. Nejde jen o obranu hereckého odkazu, ale o odmítnutí samotné logiky, podle níž může kdokoliv vzít slavnou filmovou scénu a bez uzardění ji převést do služeb svého momentálního útoku.
Kodetová navíc šla dál a velmi přesně pojmenovala i hodnotový rozměr celé věci. „Reagujeme na nedávný veřejný příspěvek a vystoupení pana Jindřicha Rajchla, ve kterém byly výroky z tohoto filmu použity v souvislosti s útokem na prezidenta Petra Pavla“, napsala Kodetová. „Náš otec byl člověk, který vždy zastával principy demokracie, slušnosti a odpovědnosti. O to víc považujeme za nepřijatelné, aby byl svévolně spojován s politickými subjekty, jako jsou PRO – Právo Respekt Odbornost, Svoboda a přímá demokracie, ANO 2011 nebo Motoristé sobě,“ doplnila herečka. Tady se celá epizoda přestává točit jen kolem jedné filmové hlášky a začíná být něčím podstatně širším. Rodina Jiřího Kodeta totiž neříká jen „nenechte náš film na pokoji“. Říká i to, že spojování jména jejich otce s konkrétním typem dnešní opoziční politiky je pro ni hodnotově nepřijatelné. A to už je velmi silný vzkaz.
Na podobných momentech bývá nejzajímavější, že rozbíjejí oblíbenou iluzorní představu některých politiků, podle níž je česká kulturní paměť jakýmsi bezprizorním skladem slavných hlášek, z něhož si lze kdykoliv odnést, co se zrovna hodí. Jenže kulturní díla mají autory, kontext, paměť i lidi, kterým na nich záleží. A právě to Rajchl zjevně podcenil. Když člověk čte další část vyjádření Barbory Šporclové Kodetové, je z něj zřejmé, jak moc rodinu zasáhla právě tato svévole. „Dialogy z filmu Pelíšky jsou součástí uměleckého díla a jejich vytrhávání z kontextu a používání k politickým útokům je zavádějící a neuctivé. S takovým zacházením zásadně nesouhlasíme a odmítáme, aby byl odkaz našeho otce tímto způsobem zneužíván. Zároveň žádáme o stažení daného obsahu,“ napsala bez obalu Kodetová na adresu Rajchla. To je formulace, která nemá nic společného s internetovým hašteřením. Je to věcný, ale velmi tvrdý verdikt. Zavádějící. Neuctivé. Zneužívání. Stáhněte to.
A právě slovo „neuctivé“ je v celé věci možná důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Protože neúcta zde nespočívá jen v tom, že si někdo vypůjčil cizí repliku bez dovolení. Neúcta spočívá i v tom, jak Rajchl s filmem zacházel. Jako s hotovým nástrojem, který se dá beze zbytku přesměrovat do aktuálního politického cíle. Je to typické myšlení člověka, který v kultuře nehledá význam, ale užitnou hodnotu. Ne příběh, ale střelivo. Ne charakter, ale dekoraci. A přesně tím se jeho status stal nejen politickým útokem na Pavla, ale i symptomem širšího problému dnešní populistické komunikace. Ta si z kulturních symbolů často bere jen to nejhlučnější, nejvýraznější a nejsnáze zneužitelné, zatímco všechno ostatní bez mrknutí oka odhazuje.
Ještě ostřejší pak byla reakce režiséra Jana Hřebejka. Pokud Kodetova rodina mluvila jazykem důstojného, byť velmi důrazného ohraničení, Hřebejk použil jazyk, který naopak ukázal, jak hluboký odpor k Rajchlovi a jeho stylu cítí. „Pochopitelně, že by to tak nedal. Protože náš film nebyla pornografická a náglovská s.á.o.a z ruské p.d..e, jako je celý doktor Rajchl, kterého se štítíme,“ vzkázal Rajchlovi. Od Hřebejka je to hrubé, drsné, bezohledné a pro část publika jistě za hranou. Zároveň je v tom přesně ta razance a trefnost, o kterou si podobný typ přivlastňování kulturních symbolů koleduje. Hřebejk nevede právnický spor o použití úryvku. Dává najevo, že se mu příčí samotná představa, že by jeho film měl fungovat jako kulisa pro rajchlovskou politickou pózu. Dává to najevo srozumitelným jazykem, který nelze přeslechnout a lze mu romět naprosto jednoznačně.
Rodina odmítla zneužití, Hřebejk odpověděl bez rukaviček
V jistém smyslu je to dokonce docela ironické. Jindřich Rajchl si zvolil scénu s Jiřím Kodetem právě proto, že chtěl působit tvrdě, úderně a lidově, tedy v poloze, která připomíná jeho vlastní oblíbený politický styl. Jenže nakonec to byl Jan Hřebejk, kdo mu stejnou brutalitou vzkázal, že do jejich filmu nepatří. To je mimochodem typický osud mnoha populistických performancí. Stavějí na tom, že se nebojí být hrubé, drsné a „autentické“, dokud se nenajde někdo ještě přímočařejší, kdo stejnou metodou obrátí zbraň proti nim. A přesně to se tady stalo.
Celá věc má ale ještě další rovinu. Rajchlův výpad nebyl jen jednorázový nevkus. Ukazuje i to, jak zvláštně funguje jeho vlastní politická stylizace. Je to politik, který se rád představuje jako obránce tradičních hodnot, národní důstojnosti a jakési „pravé“ české slušnosti. Současně je to ale člověk, který velmi ochotně používá hrubý politický jazyk, vytváří teatrální konflikty, rád se vidí v roli pronásledovaného rebela a bez váhání si vypůjčí cizí kulturní odkaz, pokud mu pomůže zasáhnout protivníka. V tom je mimochodem kus vnitřní směšnosti celé situace. Muž, který chce vystupovat jako hlas „slušných lidí“, se rozhodne zaútočit na prezidenta přes vystřiženou filmovou scénu a pak se diví, že je mu vytknuta právě neúcta a zneužití. Jako by sám neviděl, že v tom není ani elegance, ani humor, ale jen sprostě vypůjčená síla někoho jiného.
Na sociálních sítích si navíc lidé všimli i dalších drobností, které celou věc dělaly ještě komičtější. Jednou z nich bylo právě familiární oslovení „Jirka Kodet“, které Rajchl použil, jako by šlo o starého kamaráda z hospody nebo člověka, s nímž sdílí stejný svět. Jenže právě tohle důvěrné osahávání národních ikon je pro podobný typ politiky příznačné. Populista si rád přivlastní kulturní symbol, osloví ho bezdistance, přitiskne si ho na hruď a začne předstírat, že tenhle svět je přece jeho, že k němu přirozeně patří. Jenže pak stačí jediné veřejné „ne, nepatříš“ od rodiny a autora a celá ta pečlivě budovaná blízkost se rozpadne. Najednou je z „Jirky Kodeta“ herec, jehož rodina i kolegové dávají jasně najevo, že s Rajchlem nechtějí mít nic společného.
Právě zde se zcela jasně ukazuje, jak velký rozdíl je mezi skutečným kulturním citem a politickým parazitováním na známých symbolech. Kdyby Rajchl použil Pelíšky jako inteligentní narážku, která respektuje kontext, možná by debata vypadala jinak. Jenže on je použil přesně opačně. Vzal si z filmu to, co mu poskytovalo okamžitý efekt, a zbytek odhodil. Navíc v situaci, kdy jeho útok mířil na prezidenta za něco, co už samo o sobě bylo dost přepjaté. Manželka hlavy státu se objeví na občanské demonstraci a Rajchl z toho dělá důkaz zbabělosti a porušení předvolebního slibu. Potřeboval tedy posílit svou tezi cizím hereckým výkonem, aby získala alespoň nějakou váhu. Jenže přesně tím zároveň přiznal, že jeho vlastní slova by sama nestačila.
Je to mimochodem docela přesný obraz dnešní politiky sociálních sítí. Politici stále častěji nechtějí jen říct názor. Chtějí produkovat scénu. Nechtějí argument, chtějí virální moment. Nechtějí přesvědčovat, ale zasáhnout. Jenže čím víc se taková komunikace opírá o vypůjčené emoce, vypůjčené obrazy a vypůjčené kulturní reference, tím víc riskuje, že se proti ní ozvou ti, kterým tyto reference skutečně patří. Rajchl si zřejmě představoval, že si přisvojí kus filmové nesmrtelnosti a přetaví ji do vlastního politického kapitálu. Ve skutečnosti ale jen připomněl, jak nápadně jeho politika stojí na výpůjčkách, přepjatosti a permanentní stylizaci.
Populista si chtěl vypůjčit charizma, zůstala mu jen vypůjčenost
Přitom na celé věci je možná nejzajímavější ještě něco jiného: jak přesně do sebe zaklaply reakce rodiny Jiřího Kodeta a Jana Hřebejka. Kodetová mluvila o demokracii, slušnosti a odpovědnosti, tedy o hodnotách, které její otec podle ní zastával. Hřebejk naopak zvolil hrubý slovník, ale směřoval k témuž výsledku: důraznému odmítnutí toho, aby jejich film a jejich herec byli zatahováni do Rajchlovy politické operety. Jeden postoj byl formulován věcně, druhý vulkanicky. Ale v jádru spolu souzněly. Ne, tohle není vaše. Ne, tohle vám nepatří. Ne, nemůžete si z Pelíšků odnést, co se vám hodí, a tvářit se, že tím získáváte automaticky i jejich morální a kulturní autoritu.
Laciný útok tak nakonec říká nejvíc o Rajchlovi samotném. Ukazuje člověka, který chce za každou cenu působit jako hlas lidu, ale ve skutečnosti se stále znovu uchyluje k laciným zkratkám. Ukazuje politika, pro nějž je veřejný prostor především jevištěm, na němž se nehraje o přesnost nebo důstojnost, ale o efekt. A ukazuje také, jak snadno se taková strategie může zvrtnout ve chvíli, kdy narazí na někoho, kdo odmítne být rekvizitou. V tomto případě se tak stalo hned dvojmo: odmítla to rodina herce, jehož jméno bylo zataženo do útoku, i režisér filmu, který nestrpěl, aby jeho dílo sloužilo jako nástroj protivládního kabaretu.
Není bez zajímavosti, že část komentujících připomínala i jinou věc: Rajchl si z Pelíšků vybral zrovna tu repliku, která měla působit jako výsměch prezidentovi za údajnou nepřítomnost, ale úplně pominul širší ironii celé scény i postavy, již Jiří Kodet hrál. Kraus v Pelíšcích není žádný jednoduchý nosič jedné pravdy ani plakátový hrdina politického marketingu. Je to složitá, rozporuplná, někdy směšná a někdy tragická figura. Právě v tom je síla filmu. Jenže populistická komunikace rozporuplnost nesnáší. Potřebuje ostrý výřez, jasnou repliku, okamžitý úder. Jakmile je třeba pracovat s jemnější strukturou významu, ztrácí půdu pod nohama. I proto podobné pokusy tak často končí trapasem. Neumějí si poradit s tím, že umění není billboard.
Na celé epizodě je navíc krásně vidět i rozdíl mezi skutečnou kulturní pamětí a jejím internetovým provozním používáním. Pelíšky jsou jedním z těch filmů, jejichž hlášky zlidověly natolik, že je lidé běžně používají v každodenní řeči. Jenže právě proto se snadno vytváří dojem, že už nikomu nepatří, že se staly jakousi veřejnou komunikativní surovinou. Jenže to je omyl. Zlidovění neznamená bezprizornost. V momentě, kdy takovou repliku politik použije k cílenému útoku na konkrétní osobu, navíc zjevně proti vůli lidí, kteří jsou s dílem spojeni, proměňuje se neškodná kulturní narážka v politický zásah se všemi důsledky. Rajchl zjevně počítal s prvním, ale vůbec nebyl připraven na druhé.
Tím se mimochodem dostáváme i k širšímu problému dnešní části české opozice. Ta je stále víc závislá na pocitu, že jakýkoliv kulturní, historický nebo národní symbol lze okamžitě přepsat do jejího vlastního politického příběhu. Vlajka, film, slavná replika, historická osobnost, válečný odkaz, biblická metafora – všechno je možné použít, pokud to aspoň na chvíli posílí vlastní tabor. Jenže takové nakládání se symboly vždycky dřív nebo později narazí. Když narazí, bývá to o to hlučnější. Protože odpor nevychází jen od politických protivníků, ale i od těch, kdo se cítí být okradeni o význam vlastního díla nebo rodinného odkazu. Přesně to se stalo tady.
Ne každá slavná hláška je volně k mání
Ať už si člověk myslí o Petru Pavlovi nebo o Milionu chvilek cokoliv, jedna věc je v celé věci zjevná. Rajchl neprohrál proto, že by se ozvali nějací přecitlivělí liberálové, jak zní obvyklá obranná zkratka podobných kruhů. Prohrál proto, že se ozvali lidé, kteří mají k Pelíškům a Jiřímu Kodetovi přímý vztah, a zcela jednoznačně řekli, že s takovým zacházením nesouhlasí. To je úplně jiná liga než běžná internetová kritika. V ten moment se z celé epizody stává něco víc než politická přestřelka. Stává se z ní veřejné odmítnutí. A taková odmítnutí bolí právě proto, že se nedají jednoduše odmávat řečmi o cenzuře nebo hysteriích protivníků.
Možná vůbec nejvýmluvnější na celé věci je, že Rajchl původně chtěl natočit vlastní video. Sám to přiznal. Jenže pak usoudil, že „tak geniálně jako Jirka Kodet by to prostě nedal“. To je až nečekaně upřímné přiznání závislosti na cizím talentu. V jedné větě tím řekl, že jeho vlastní výkon by nestačil, a proto si potřebuje vypůjčit výkon někoho jiného. Jenže právě v tom je skrytý i důvod, proč celá věc tak rychle zkolabovala. Politika, která nedokáže nést sama sebe a musí si půjčovat cizí velikost, je ve skutečnosti slabá. Může být hlučná, může být teatrální, může být drzá. Ale když jí někdo tu vypůjčenou rekvizitu vezme z ruky, nezůstane skoro nic.
To je nejspíš nejpřesnější závěr celé epizody. Jindřich Rajchl chtěl zaútočit na Petra Pavla přes Jiřího Kodeta. Chtěl si vypůjčit část filmové nesmrtelnosti a nasadit ji na svůj momentální politický hněv. Jenže právě ti, jejichž dílo a odkaz chtěl použít, mu dali jasně najevo, že takhle ne. Výsledkem není silnější Rajchlův útok, ale silnější dojem jeho nevkusu, vypůjčenosti a politické malosti. Kodetova rodina mu připomněla demokracii, slušnost a odpovědnost. Hřebejk mu připomněl, že jejich film není jeho propagandistická hračka. Celý zbytek republiky mohl sledovat, jak se další údajně „geniální“ internetový výpad mění v ukázkovou lekci z toho, že ne každá hláška, kterou lze vystřihnout, je zároveň k mání.
Proto stojí za to tuhle epizodu neodbýt jako další směšný status jednoho opozičního politika. Ve skutečnosti je totiž docela výmluvná. Ukazuje, jak se dnes část politiky pokouší nahrazovat vlastní obsah přisáváním na cizí kulturní kapitál. Ukazuje, jak hluboko může klesnout respekt k uměleckému dílu, když se z něj stane jen politická kladivačka. Ukazuje i to, že stále existují momenty, kdy se proti takovému zacházení někdo veřejně postaví a připomene, že mezi filmem a agitkou, mezi odkazem a rekvizitou, mezi kulturou a politickou křečí, přece jen ještě existuje rozdíl. Rajchl chtěl z Pelíšků vytáhnout posměch pro prezidenta. Místo toho z nich vytáhl především lekci pro sebe: že ne všechno slavné je automaticky k dispozici každému, kdo má zrovna chuť zneužít to pro svůj další výstup.
V tom je ten celý příběh možná nejvýstižnější. Neberte si do úst našeho otce, vzkázala Kodetova rodina. V podstatě tím neřekla jen „nechte na pokoji Jiřího Kodeta“. Řekla i něco mnohem obecnějšího. Že slušnost, demokracie, odpovědnost a úcta k dílu nejsou dekorace, které si může kdokoliv beztrestně půjčovat do svých politických skečů. Že existují hranice, které když někdo někdo překročí s pocitem, že je to přece jen vtipná hláška ze známého filmu, může se velmi rychle dozvědět, jak vypadá veřejné odmítnutí bez střihu, bez kulis a bez vypůjčeného génia.
Je ovšem nutné dát Jindřichu Rajchlovi k dobru alespoň jednu věc. Předmětné příspěvky mezitím z jeho profilů na sociálních sítích částěčně zmizely, takže lze soudit, že výzvu Barbory Šporclové Kodetové nakonec přece jen uposlechl a sporný obsah zčásti stáhl. Jenže ani tak si nenechal ani poté ujít příležitost předvést svou typickou směs uražené ješitnosti, křečovitého machrování a potřeby mít poslední slovo. Místo prostého uznání, že tentokrát přestřelil, znovu zaútočil, tentokrát na Jana Hřebejka. „Jan Hřebejk má pravdu. Pelíšky srágora nebyla. Byl to skvělý film, v němž si každý, kdo má schopnost vidět paralely, Petra Pavla najde. Srágory začal Hřebejk točit až později. Z kdysi nadějného režiséra je tak dnes už jen jeho vlastní karikatura. Ale i tak děkuju za reklamu,“ napsal Rajchl. A právě v tom je vlastně shrnuto úplně všechno. Ani po veřejném odmítnutí ze strany Kodetovy rodiny, ani po výslovném vzkazu režiséra, že jeho film nemá sloužit jako rekvizita v politické frašce, nepřišla žádná sebereflexe. Jen další kolo egocentrického předvádění, v němž se i vlastní trapas musí nakonec přebalit do pózy vítěze, který se tváří, že vlastně o nic nešlo a že každá ostuda je jen „reklama“. Jenže právě tím Rajchl celou epizodu dovršil. Z původně laciného útoku na prezidenta se stala učebnicová ukázka politika, který si plete pozornost s respektem a publicitu s autoritou.
