Andrej Babiš si po pravomocném odsouzení Jany Nagyové v kauze Čapí hnízdo vybral ze Slovinska mimořádně ostrou obranu. Rozhodnutí českého soudu označil za politický proces, soudkyni přirovnal k poměrům za totality a prohlásil, že „soudce je i obžaloba“. Jiří Lobkowicz po jeho vystoupení vzkázal, že premiér překročil hranici, za níž již nejde jen o obranu vlastní trestní kauzy. Podle něj předseda vlády veřejně zpochybnil legitimitu jedné z mocí demokratického státu a v konsolidované demokracii by podobný výrok měl bezprostřední politické následky. Z Babišova útoku současně vyvodil širší závěr o významu nezávislého prezidenta, který nemá suplovat opozici, ale připomínat limity politické moci ve chvíli, kdy je vláda začne zpochybňovat.
Lobkowiczův verdikt nad premiérovým vystoupením je tvrdý. „Andrej Babiš měl dnes v Bledu udělat jedinou korektní věc: mlčet, nebo rezignovat. Neudělal ani jedno,“ uvedl. Za zásadní nepovažuje Babišův nesouhlas s rozsudkem, ale fakt, že předseda vlády České republiky v zahraničí přirovnal fungování vlastní justice k totalitnímu režimu. „Ne opoziční politik. Ne komentátor na okraji politického spektra. Předseda vlády, který má ústavní přísahou zavázanou povinnost hájit fungování právního státu a místo toho ho veřejně, s klidem a bez sebemenšího zaváhání, přirovnal k justici komunistického režimu,“ kritizoval Lobkowicz. Takový krok podle něj není pouhým ostrým slovníkem politika rozčileného verdiktem, ale útokem na instituci, jejímuž rozhodování podléhá také premiér.
„Měl odstoupit.“ Lobkowicz odmítá Babišovu obranu jako běžnou kritiku rozsudku
Babiš v Bledu reagoval na pravomocné odsouzení Jany Nagyové Vrchním soudem v Praze. Premiér je ve stejné kauze obžalovaný, jeho trestní řízení ale nyní nemůže pokračovat kvůli poslanecké imunitě. Po verdiktu nad Nagyovou zopakoval, že Čapí hnízdo považuje za politický proces, a prohlásil, že soudkyně postupovala „jak za totality“. Následně dodal: „To znamená, že soudce je i obžaloba.“ Nagyovou označil za nevinnou a celý případ znovu spojil se snahou odstranit jej z politiky.
Lobkowicz vidí hlavní problém ve významu takových slov. Premiér podle něj neříká pouze to, že soud rozhodl nesprávně. Pokud tvrdí, že soudce je současně obžalobou, zpochybňuje férovost celého mechanismu soudního rozhodování. „Tvrdí, že instituce, kterým je ústavně podřízen každý – včetně jeho – jsou fingované divadlo,“ uvedl Lobkowicz. Jestli Babiš svým slovům skutečně věří, nemůže podle něj loajálně vykonávat funkci předsedy vlády v systému, který označuje za nelegitimní. Pokud jim nevěří a používá je účelově, hodnotí Lobkowicz situaci ještě přísněji: premiér by podle něj vědomě podkopával důvěru veřejnosti v instituci, kterou nedokáže politicky ovládat.
Proto Lobkowicz mluví rovnou o rezignaci. „Měl odstoupit. Ne kvůli výroku samotnému – kvůli tomu, co ten výrok odhaluje o vztahu, jaký má k moci, kterou drží,“ uvedl. Podle něj premiér ukazuje, že vlastní trestní kauzu staví nad stabilitu institucí státu, který vede. Zpochybnění justice v tomto pojetí neslouží jen jako osobní obrana, ale jako politický nástroj, který může postupně oslabovat důvěru lidí v soudy pokaždé, když rozhodnou proti zájmům člověka stojícího v čele exekutivy.
Totalita měla rozsudky předem. Tady kauza prošla roky soudního rozhodování
Lobkowicz odmítá také samotné Babišovo přirovnání k totalitní justici. Politické procesy komunistického režimu nebyly standardním soudním rozhodováním s nezávislými soudci, několika instancemi a možností opakovaně se bránit. Výsledek mohl být předem určen politickou mocí a soudní řízení sloužilo jako nástroj režimu. Právě proto podle Lobkowicze nelze demokratický soudní spor, který trvá roky a prochází opakovaným přezkumem, jednoduše přirovnat k padesátým letům.
Argument o „důkazu na objednávku“ podle něj naráží na podobný problém. Kauza Čapí hnízdo se dostala před několik soudních instancí a rozhodnutí se v čase měnila. Nižší soud měl vůči odsuzujícímu závěru výhrady, následně však musel respektovat právní názor vyšší instance. Lobkowicz v tom nevidí důkaz manipulace, ale standardní fungování soudní soustavy. „Kdyby šlo skutečně o justici na objednávku, nebyly by tu roky odvolání, dovolání a veřejných jednání. Byl by jeden rozsudek, jeden podpis, konec,“ uvedl.
Za zvlášť problematické pokládá použití historické paralely s komunistickým režimem. Babiš podle něj bere skutečné trauma země a používá je jako obranný štít v osobní trestní kauze. Premiér samozřejmě může kritizovat rozsudek, soudní argumentaci i postup orgánů činných v trestním řízení. Rozdíl ale podle Lobkowicze nastává ve chvíli, kdy přestane napadat konkrétní rozhodnutí a začne zpochybňovat legitimitu celé soudní moci. „Premiér, který takhle mluví o justici svého vlastního státu, ztratil morální mandát vládnout. Měl z Bledu telefonovat na Hrad s rezignací, ne s další tiskovou konferencí,“ uzavřel tuto část kritiky.
Pavel již před podobnými útoky na soudy varoval
Lobkowicz připomněl červencový spor mezi vládou a soudní mocí, kdy ministr spravedlnosti Jeroným Tejc kritizoval soudce Pavla Šámala a použil výraz „soudní aktivismus“. Prezident Petr Pavel tehdy varoval před označováním soudů za podjaté, zpolitizované či aktivistické, protože podobné výroky podle něj oslabují důvěru veřejnosti v právní stát.
Babišovo vystoupení podle Lobkowicze posunulo tento konflikt dál. Tentokrát nešlo o ministra komentujícího jednotlivého soudce, ale přímo o premiéra a jeho vlastní trestní kauzu. Babiš je v případu Čapího hnízda obžalovaný a pokračování jeho trestního řízení nyní brání poslanecká imunita. Když tedy z pozice předsedy vlády označuje justici za obdobu totalitního soudnictví, jeho slova mají podle Lobkowicze jinou váhu než běžná stranická kritika.
Z této situace vyvozuje i roli prezidenta. Nechápe ji jako povinnost Petra Pavla přebírat vedení opozičního tábora nebo reagovat na každý Babišův výrok. Smysl prezidentského úřadu vidí v institucionální protiváze. Prezident má přímý mandát občanů, není součástí vlády a není závislý na parlamentní většině. Ve chvíli, kdy výkonná moc začne útočit na instituce, které ji mají kontrolovat, může podle Lobkowicze připomenout hranici, za kterou demokratická vláda nemá jít.
Prezident jako pojistka, nikoli šéf opozice
Lobkowicz současně odmítá představu prezidenta jako jediného zachránce demokracie. Český ústavní systém stojí na rozdělení moci mezi Parlament, vládu, prezidenta a soudy a vedle nich existují další nezávislé instituce. „Smyslem demokratického systému není najít jednoho člověka, který republiku zachrání. Smyslem je vytvořit takovou architekturu státu, aby ji žádný člověk nemohl ovládnout,“ napsal. Demokracie závislá na jednom zachránci by podle něj sama nebyla příliš bezpečná.
Prezident však v této soustavě zaujímá zvláštní pozici. Má vlastní demokratický mandát a současně nestojí uvnitř vládní většiny. Lobkowicz proto tvrdí, že může představovat kontinuitu státu ve chvíli, kdy se politická většina dostane do střetu s institucemi omezujícími její moc. Nejde o levici nebo pravici ani o spor dvou konkrétních politiků. Jde podle něj o princip, že také vítěz voleb podléhá pravidlům. „Volební vítězství dává právo vládnout. Nedává právo určovat, které soudní rozhodnutí je legitimní podle toho, zda se vládě líbí. Nedává právo měnit soudce v politické protivníky,“ upozornil.
Současně Pavla varuje před opačným extrémem. Prezident by podle něj udělal chybu, kdyby se nechal vtáhnout do každodenního stranického boje a stal se faktickým vůdcem opozice proti Babišovi. Jeho politická váha by tím naopak klesala. Pokud bude komentovat každý krok vlády a odpovídat na každou premiérovu provokaci, stane se jen dalším účastníkem běžného politického střetu.
Lobkowicz Pavlovi doporučuje opačný přístup: vystupovat zřídka, respektovat instituce, přijímat jejich rozhodnutí a své ústavní pravomoci používat tehdy, když je skutečně překročena hranice. Čím méně bude prezident součástí každodenních stranických přestřelek, tím větší význam podle něj získají chvíle, kdy zasáhne. „Jeho síla spočívá v pravém opaku. Mluvit málo. Respektovat instituce. Přijímat i rozhodnutí, se kterými osobně nesouhlasí. Bránit principy, nikoli jednotlivé politické tábory,“ uvedl.
Babiš podle Lobkowicze poskytl argument pro nezávislého prezidenta
Babišův útok na soud podle Lobkowicze nakonec ukazuje, proč český systém potřebuje hlavu státu nezávislou na vládní většině. Ne proto, aby prezident vládu nahrazoval nebo vedl její politické protivníky, ale aby ve výjimečných chvílích připomněl, že ani premiér s většinou ve Sněmovně nemá neomezenou moc.
Za podstatný považuje rozdíl mezi kritikou rozsudku a útokem na legitimitu instituce. Každý politik může říct, že soud podle jeho názoru rozhodl špatně. Jiná situace nastává, když předseda vlády začne vlastní demokratickou justici srovnávat s totalitou a mluvit o soudci jako o žalobci. Lobkowicz v takové chvíli nechce aktivistického prezidenta, ale ústavní protiváhu schopnou připomenout, že moc má hranice.
„Česká republika nepotřebuje prezidenta, který bude vládnout místo vlády. Potřebuje prezidenta, který připomene hranice moci ve chvíli, kdy je někdo začne překračovat,“ uvedl Lobkowicz. „Demokracii nakonec nechrání velikost jednotlivých politiků. Chrání ji instituce, které jsou silnější než oni. A právě proto dnes Česká republika potřebuje nezávislého prezidenta. Ne jako protivníka vlády. Jako pojistku republiky,“ dodal Lobkowicz.
