Jindřich Rajchl v televizní debatě spojil bývalou ministryni spravedlnosti Evu Decroix s tvrzením, že měla zametat bitcoinovou kauzu pod koberec. Důkazy, které by tak závažné obvinění podpořily, však veřejnosti nepředložil. Lobkowicz se proti jeho postupu ostře vymezil a připomněl, že podezření vyslovené před kamerami nenahrazuje policejní vyšetřování ani soudní rozhodnutí. Pokud Rajchl informace o protiprávním jednání skutečně má, má je předat policii a státnímu zastupitelství.
Lobkowicz označil Rajchlovo vystoupení za ukázku politiky, v níž obvinění přichází jako první a důkazy se buď hledají dodatečně, nebo se neobjeví vůbec. „Politika potřebuje důkazy, ne mediální rozsudky. Jindřich Rajchl v televizní debatě opět předvedl styl politiky, který se v posledních letech stále častěji stává náhradou za skutečnou argumentaci: nejprve veřejné obvinění, důkazy až někdy – nebo vůbec,“ uvedl.
Rajchlovo tvrzení podle něj nelze omluvit jako běžnou ostřejší výměnu mezi politickými soupeři. Obvinit bývalou ministryni spravedlnosti ze snahy zamést citlivou kauzu pod koberec znamená naznačit, že vědomě bránila objasnění případu nebo zneužila svou funkci. Taková slova proto vyžadují konkrétní podklady, nikoli pouze sebejistý tón v televizním studiu. „Spojovat bývalou ministryni spravedlnosti Evu Decroix s tvrzením, že měla ‚zametat kauzu Bitcoin pod koberec‘, je mimořádně závažné obvinění. O to větší odpovědnost nese ten, kdo jej pronáší,“ zdůraznil Lobkowicz.
Rajchl podle něj nemůže nejprve vyslovit obžalobu před televizními diváky a následně očekávat, že důkazní břemeno převezme napadená politička. Veřejná debata se tím převrací. Člověk, který někoho obviní, už nemusí své tvrzení doložit. Naopak obviněný má dokazovat, že čin nespáchal, a každá jeho obrana se může vydávat za další známku podezřelého chování.
Důkazy patří policii, nikoli do politického divadla
Lobkowicz Rajchlovi připomněl, že český stát má instituce určené k prověřování podezření na trestnou činnost. Politik, který má k dispozici závažná zjištění, nemusí čekat na televizní debatu ani vyrábět rozsudek pro sociální sítě. Může podat trestní oznámení, předat dokumenty policii nebo se obrátit na státní zastupitelství. „Veřejná obvinění totiž nemohou stát na dojmech ani na politické rétorice. V demokratickém právním státě nestačí podezření ani hlasitá prohlášení v televizním studiu. Pokud existují důkazy o protiprávním jednání, mají být předloženy policii a státnímu zastupitelství. Od toho tyto instituce existují,“ uvedl Lobkowicz.
Tato výzva staví Rajchla před jednoduchou volbu. Buď důkazy má, a pak je má předat orgánům činným v trestním řízení. Nebo je nemá, a pak jeho tvrzení zůstává politickým útokem bez veřejně doloženého základu. Hlasitost projevu, přesvědčivost vystupování ani opakování stejného obvinění jeho důkazní hodnotu nezvyšují.
Politická debata samozřejmě nemusí čekat na pravomocné rozsudky u každého podezření. Poslanci, novináři i veřejnost mohou upozorňovat na nejasnosti, požadovat vysvětlení a kritizovat chování členů vlády. Rozdíl však spočívá mezi otázkou a rozsudkem. Lze se ptát, zda ministryně postupovala správně, co věděla a jaké kroky podnikla. Nelze bez podkladů tvrdit, že kauzu zametala pod koberec, a takové hodnocení předkládat jako již zjištěný fakt. „Pokud však důkazy veřejně předloženy nejsou, nelze vytvářet dojem, že vina již byla prokázána. Takový postup není hledáním pravdy. Je to snaha nahradit řádný proces mediálním tlakem,“ prohlásil Lobkowicz.
Rajchlův způsob komunikace mu přitom poskytuje politickou výhodu. Závažné obvinění se dostane k tisícům lidí okamžitě, zatímco případné pozdější vysvětlení, oprava nebo zjištění policie už stejnou pozornost získat nemusí. Podezření zůstane ve veřejném prostoru, i kdyby se ukázalo jako nepodložené. Pro politika zaměřeného na konflikt může být takový výsledek dostatečný.
Obvinění není rozsudek a podezření není vina
Lobkowicz se ve své reakci zastal také presumpce neviny. Ta podle něj neslouží jako výsada politických elit ani jako způsob, jak zabránit veřejné kontrole. Chrání každého člověka před tím, aby byl považován za pachatele dříve, než se jeho vina prokáže zákonným způsobem. „Presumpce neviny není výsadou politiků. Je jedním ze základních pilířů právního státu a chrání každého občana bez ohledu na jeho politické názory,“ zdůraznil.
Stejná ochrana musí platit pro politika vládní strany, člena opozice i běžného občana. Rajchl může Decroix ostře kritizovat, zpochybňovat její rozhodnutí a požadovat zveřejnění informací. Nemůže však obejít dokazování tím, že její vinu oznámí v televizním studiu a veřejnost postaví před hotový závěr.
Lobkowicz varoval také před širším dopadem podobných výroků. Politik krátkodobě získá pozornost, mobilizuje své příznivce a poškodí soupeře. Současně však oslabuje důvěru v pravidla, podle nichž se vina zjišťuje. Pokud veřejnost přijme, že stačí přesvědčivé obvinění před kamerou, policie, státní zástupci a soudy se stanou pouze opožděným doplňkem politického souboje. „Kdo tento princip oslabuje kvůli okamžitému politickému zisku, neoslabuje svého soupeře – oslabuje důvěru veřejnosti ve spravedlnost,“ uvedl Lobkowicz.
Podobná politika navíc vytváří prostředí, v němž už není podstatné, zda se tvrzení podaří prokázat. Rozhodující je, zda se ujme. Čím ostřejší obvinění politik vysloví, tím větší pozornost získá. Následná absence důkazů se dá vysvětlit údajným selháním policie, politickým tlakem nebo spiknutím systému. Vina tak zůstává zachována bez ohledu na výsledek prověřování.
Veřejný lynč není spravedlnost
Lobkowicz proto Rajchlovi doporučil, aby své podezření přestal používat jako televizní rozsudek a obrátil se na příslušné instituce. „Jestliže je Jindřich Rajchl přesvědčen, že došlo k protiprávnímu jednání, měl by předložit důkazy příslušným orgánům. Politická prohlášení nemohou nahrazovat vyšetřování ani soudní rozhodnutí,“ uvedl.
Tento požadavek Rajchla nijak neumlčuje. Naopak mu ponechává možnost své tvrzení doložit. Pokud má dokumenty, svědectví nebo jiné podklady, může je zveřejnit v rozsahu, který neohrozí vyšetřování, a současně je předat policii. Poté může vysvětlovat, z čeho jeho podezření vychází. Lobkowicz odmítá pouze postup, při němž se závažné obvinění předloží bez ověřitelných důkazů a politický soupeř se rovnou postaví do role pachatele.
Rajchlova rétorika spoléhá na to, že televizní divák nebude oddělovat podezření od prokázané viny. Slovní spojení „zametat pod koberec“ už nepopisuje otázku, zda Decroix udělala vše potřebné. Přisuzuje jí úmysl případ ukrýt. Takový úmysl je nutné dokázat konkrétními kroky, pokyny, dokumenty nebo svědectvími. Bez nich zůstává pouze politickou nálepkou. Lobkowicz závěr své kritiky postavil na třech krátkých větách. „Veřejný lynč není spravedlnost. Obvinění není důkaz. A televizní studio není soudní síň.“
Rajchl v televizní debatě získal možnost položit otázky, předložit argumenty a ukázat podklady. Podle Lobkowiczovy reakce však zvolil mediální rozsudek. Eva Decroix byla v jeho podání spojena se zametáním kauzy pod koberec, přestože politik veřejně neukázal důkaz, který by takové tvrzení potvrzoval. „Demokratický právní stát stojí na důkazech, nikoli na hlasitosti obvinění. Právě v tom se pozná rozdíl mezi politikou odpovědnosti a politikou populismu,“ dodal Lobkowicz.
Rajchl dostal jasnou odpověď. Má-li důkazy, cesta vede na policii a státní zastupitelství. Nemá-li je, nemůže televizní kameru používat jako náhradu soudní síně a politické obvinění vydávat za prokázanou vinu.
