Alena Schillerová opět vytáhla téma, na němž může předvést osvědčené číslo: tvrdý výraz, pár úderných vět o selhání státu, nějaké to slovo o nepotismu, důraz na veřejné peníze a nakonec pokus vnutit publiku jednoduché schéma, v němž je současná opozice zosobněním rozkladu, zatímco hnutí ANO stojí kdesi mimo, čisté, zásadové a přísné. Tentokrát si jako zbraň vybrala znovu bitcoinovou kauzu.
Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc oznámil, že kvůli zjištěním interního auditu podá trestní oznámení. Podle Tejce udit odhalil, že mohlo dojít k trestnému činu porušení povinnosti při správě cizího majetku a zneužití pravomoci úřední osoby. Na společném vystoupení Schillerová přidala svou oblíbenou politickou omáčku a celou věc zarámovala jako učebnicový případ nepotismu v režii ODS. To se jí hodí. Co už se jí hodí méně, je připomínka, že její vlastní šéf Andrej Babiš za sebou vleče tak dlouhý a těžký řetěz střetů zájmů, dotačních skandálů, vyšetřování a nedořešených afér, že moralizování o zkaženosti druhých zní z jejích úst spíš jako další ukázka selektivní paměti než jako přesvědčivá obhajoba pravidel.
Schillerová na briefingu nešetřila silnými slovy. Mluvila o „klíčové roli“ tehdejších představitelů obou resortů ve státem asistovaném pokusu o legalizaci výnosů z trestné činnosti, audit ministerstva financí popsala jako příběh nepotismu a zvlášť ostře mířila na Filipa Bendu, tehdejšího ředitele kabinetu ministra financí. Podle ní měl k dispozici varovné informace o plánované darovací smlouvě a šestatřicet dní na to, aby je poslal dál. Tuto politickou linku Schillerová tlačí bez zaváhání: nešlo podle ní o nepořádek, ale o systém, v němž se podstatné věci zasekly u člověka, který ve funkci seděl i díky příjmení. Tejc vedle toho předložil ještě závažnější popis fungování ministerstva spravedlnosti: audit podle něj zjistil, že podpis darovací smlouvy předběhl ministrovo schválení, nebyla provedena řídicí kontrola, prodej bitcoinů se nezastavil ani po signálech od NCOZ a stát mohl nevýhodným postupem přijít o desítky milionů korun. To všechno jsou vážné věci, které nelze zlehčovat. Jenže vážnost zjištění ještě neznamená, že Schillerová získává právo vystupovat jako neúplatná kněžka státní čistoty.
Naopak. Právě ve chvíli, kdy Schillerová s gustem staví řeč o morálním hazardu, rodinných vazbách a deformaci státu, je nutné připomenout největší slabinu celého jejího vystoupení: o cizích průšvizích mluví ráda, ale u Andreje Babiše a ANO se stejný metr záhadně vypaří. Když byla Evropská komise přesvědčena, že Babiš jako premiér dál ovlivňoval rozdělování evropských dotací a zároveň zůstával spojen s Agrofertem, byla to rovněž otázka fungování státu, veřejných peněz a politické odpovědnosti. Evropský parlament už v roce 2021 výslovně připomínal auditní závěr Komise, podle něhož Babiš coby premiér vykonával vliv na přidělování dotací Agrofertu. Letos v březnu pak Komise znovu chtěla od české strany ujištění, že Agrofert nebude dostávat evropské peníze, dokud nebude situace jasně vyřešená. To není drobnost, nýbrž přímá připomínka, že Schillerové šéf se nevrátil do čela vlády s čistým stolem, ale s velmi živou agendou střetu zájmů.
Schillerová o tom ovšem na tiskové konferenci nemluvila. Nepřipomněla, že Andrej Babiš se do premiérského křesla vracel až poté, co oznámil převedení Agrofertu do nezávislého trustu, aby odstranil překážku, kterou prezident Petr Pavel zmiňoval v souvislosti s jeho možným jmenováním. Nepřipomněla, že právě nutnost znovu řešit vztah mezi výkonem veřejné moci a Babišovým podnikatelským impériem byla jedním z hlavních témat jeho návratu. Nepřipomněla ani to, že Evropská komise ještě letos psala českým úřadům kvůli tomu, jaké záruky mají proti případnému pokračování střetu zájmů. Těžko se tomu divit. Kdyby to připomněla, najednou by se ten slavnostně budovaný obraz zkažené opozice a nevinného žalobce rozsypal. Ukázalo by se, že nejde o střet čistých a nečistých, ale o klasické české politické pokrytectví: když má problém protivník, mluví se o rozvratu státu; když má problém šéf, hledá se technické vysvětlení, procedurální mlha a fráze o účelovce.
Ještě viditelnější je to u Čapího hnízda. Schillerová dnes mluví o možné trestní odpovědnosti, o odpovědnosti za škodu a o tom, že když stát selže, musí přijít jasné pojmenování viníků. Zní to tvrdě a rozhodně. Jenže v březnu poslanci odmítli vydat Andreje Babiše k trestnímu stíhání v kauze Čapí hnízdo a tím zablokovali pokračování případu po dobu jeho mandátu. Agentura AP připomněla, že odvolací soud dřívější zprošťující rozsudky zrušil a požadoval nové rozhodnutí, jenže Sněmovna Babišovu imunitu nechala stát. Novinky pak upozornily, že kvůli nevydání může finální rozsudek čekat další roky. Jinými slovy: žena, která dnes s patosem hovoří o tom, jak se stát nesmí nechat zatáhnout do pochybných operací, sedí ve vládě vedené politikem, jehož trestní věc se znovu zastavila ne proto, že by byla definitivně vyřešena, ale proto, že ho podržela parlamentní většina
Tahle dvojí účetní kniha je na Schillerové politice nejvýmluvnější. U bitcoinové kauzy si lze vyslechnout celé kázání o tom, jak měl stát signály, jak právníci varovali, jak informace ležely na stole a jak se něco mělo zastavit včas. Jenže úplně stejnou optikou by šlo číst i Babišovy aféry. To je podstatou celé věci. Schillerová nevystupovala jako někdo, komu náhle záleží na institucionální čistotě a profesionálním fungování státu. Vystupovala jako politička, která dostala do ruky materiál proti soupeři a okamžitě ho přetavila do stranické palby. Proto tolik mluvila o ODS, Filipu Bendovi a rodinných vazbách a pečlivě dávkovala jedovaté poznámky. Proto audit ministerstva financí nevyprávěla jako příběh toho, jak stát znovu selhal pod tlakem moci, kontaktů a nekompetence obecně, ale jako další důkaz zvláštní zkaženosti dnešní opozice. Jenže přesně v té chvíli začne text celé její obžaloby skřípat. Když někdo chce kázat o nepotismu, měl by mít čisté ruce. Když někdo chce přednášet o zneužívání státu, měl by být schopen aspoň jednou přiznat, že stejné mechanismy se objevovaly i v politickém táboře, jehož je nejviditelnější tváří.
Bitcoinová kauza je přitom sama o sobě dost závažná a Schillerová by vůbec nepotřebovala ten přídavný patos. Tejc popsal sérii konkrétních problémů: Ministerstvo spravedlnosti podle něj mělo informace o trestní minulosti dárce už od roku 2018, přesto s nimi nenaložilo tak, jak by odpovídalo základní opatrnosti. Návrhy druhé strany na úpravy darovací smlouvy se přebíraly bez adekvátní kontroly. Smlouva byla podepsána dřív, než ji schválil ministr. Nebyla řádně zaevidována. Při aukcích se podle auditu systematicky snižovala nejnižší podání pod úroveň deklarovanou v aukčních vyhláškách. Prodej pokračoval i poté, co přišly informace od NCOZ. Narovnání s kupujícími zůstávají podle nového vedení rezortu zahalená mlhou. To všechno je silný materiál. To všechno může bez problémů obstát i bez Schillerové teatrálního dovětku o tom, že zrovna ona dnes nese pochodeň veřejné mravnosti.
Jenže Schillerová jinak neumí. Politicky žije z přepočtu každé cizí chyby na univerzální důkaz mravního úpadku protivníka. Když ale přijde řeč na Babiše, stejné měřítko neplatí. Schillerové rétorika je navíc pohodlná ještě v jednom směru. Z bitcoinové kauzy dělá výlučně selhání Fialovy éry a ODS, jako by český stát jinak fungoval jako přesný stroj a jako by chaos, neprůhlednost a mocenské zkratky nezažíval i pod Babišem. Schillerové nejde o očistu státu, leč politickou příležitost. Audit se stal klackem, jímž lze mlátit opozici po hlavě. Tejc do něj vstoupil s jazykem trestního oznámení a systémových pochybení, Schillerová jazykem stranického marketingu. Protože dobře ví, že část publika slyší hlavně na rychlý soud a hlasitou větu, zkusila z celé věci udělat jednoduché podobenství o tom, jak ODS obsazuje funkce a jak se jí to vrací. Jenže úplně stejnou energii neukázala nikdy ve chvíli, kdy šlo o šéfa ANO. Tam se z ní nestala neúprosná žalobkyně, nýbrž loajální štítonoška.
Proto její útok nevzbuzuje důvěru, ale únavu. Ne snad proto, že by bitcoinová kauza nebyla vážná. Je vážná. Ani ne proto, že by se minulá vláda neměla zodpovídat. Má. Problém je v tom, že Schillerová chce znovu obsadit roli přísné soudkyně, aniž by přiznala, že sedí vedle obžalovaného, který má za sebou jednu aféru za druhou a zdaleka ne všechny jsou uzavřené. Kdyby měla minimum sebereflexe, musela by říct jednoduchou větu: ano, je to vážné, ale stejně vážně jsme měli mluvit i o Babišových průšvizích. Jenže to by zbořilo celý její politický model. Tak se znovu děje to, co již česká politika zná nazpaměť: Schillerová otřepe cizí skandál, nafoukne ho do podoby civilizačního varování a na svého šéfa opět zapomene.
