Denis Doksanský z hnutí ANO se rozhodl přispět do debaty o vládních zásazích do cen paliv způsobem, který měl zjevně působit jako odborná a uklidňující obhajoba, ale ve výsledku spíš znovu ukázal, jak vratce celé vládní vyprávění stojí. Ve chvíli, kdy kabinet Andreje Babiše čelí kritice za regulaci marží a za cenové stropy, které podle opozice i části veřejnosti nepřinesly slíbenou úlevu a naopak vytvořily další chaos, přišel Doksanský s textem, který měl celé opatření převyprávět jako úspěch.
Vybral si k tomu větu, která je mnohem výmluvnější, než zřejmě sám zamýšlel.„Nejvýraznější snížení cen nafty a benzínu, na základě vládních opatření, probíhá u dálnic, které měly nejvyšší marže…,“ napsal Doksanský. Právě tato formulace je na celém jeho postu nejzajímavější. Nesvědčí ani tak o síle vládního zásahu, jako spíše o zoufalé potřebě vytěžit politické body z čehokoli, co se dá prodat. Nejde o ekonomicky převratný objev ani přesvědčivý důkaz hospodářské kompetence, nýbrž jen o další pokus převést složitější a sporný zásah do trhu v jednoduché sdělení, že vláda koná a výsledky jsou již vidět. Právě tato zkratka je však slabá. Pokud se z poklesu cen na vybraných místech začne okamžitě vyrábět politická zásluha, aniž by zaznělo, co to říká o celém opatření, jaké má limity a jaké nese dopady jinde, nepůsobí to jako věcnost, ale jako stranická přehlídka Babišových užitečných.
V tom je Doksanský typickým hlasem ANO. Nejde o ministra, který by nesl hlavní odpovědnost za rozhodnutí, ani autora klíčových opatření. Jde to spíše o jednoho z užitečných obhájců jakéhokoliv vládního kroku. Doksanský se pokusil dodat své obhajobě širší ekonomický rámec. „V debatě Události, komentáře na ČT 24 jsem mimo jiné vysvětloval, že i toto snížení pomůže velkému počtu řidičů a dotýká se dopravců, tedy zásobování a tím cen dalšího zboží a služeb,“ napsal Doksanský. Na první pohled to může znít rozumně, jelikož platí, že ceny paliv mají dopad na dopravce, logistiku, zásobování i výsledné ceny dalšího zboží a služeb. Jenže právě tohle je na jeho argumentu nejslabší. Doksanský bere obecně známý ekonomický fakt a lepí ho na konkrétní vládní opatření tak, aby z celé konstrukce vyšel dojem hlubší hospodářské kompetence. Tím se však nic neprokazuje. To, že levnější palivo může prospět části ekonomiky, ještě vůbec neznamená, že způsob, jakým vláda do trhu vstoupila, je chytrý, dlouhodobě udržitelný nebo nejméně škodlivý. Již vůbec to neznamená, že si kabinet zaslouží veřejnou pochvalu za to, že po svém zásahu ukazuje na pokles cen tam, kde ho právě našel.
V celé obhajobě schází poctivá debata o tom, co regulace marží dělá s trhem, jaké vytváří pobídky, kde naráží na limity a proč část kritiků tvrdí, že vládní krok v některých místech spíš vytvořil novou cenovou orientaci, než aby jednoznačně přinesl úlevu. Není v ní ani střízlivé přiznání, že podobný zásah může mít různé účinky v různých částech trhu, jen známá potřeba říct veřejnosti, že vláda něco udělala, a tudíž se má její krok chápat jako úspěch. Tedy i to, co ve finále je svým „přínosem“ spíše velice diskutabilní. Do Doksanského obhajoby v diskusi vstoupil velmi vulgárně Tomáš Zdechovský. „Děláš ze sebe id.o.a,“ napsal Doksanskému pod příspěvek. Je to hrubé, stručné a zjevně osobní. Právě tato stručnost však ukazuje, jak bezradně působí Doksanského obhajoba na některé představitele opozice i část veřejnosti. Protože statusy tohoto typu opravdu mají zvláštní vlastnost: čím víc se snaží vypadat odborně a sebevědomě, tím rychleji se při bližším čtení ukáže, jak málo v nich skutečné odbornosti je. Zdechovský se nepustil do dlouhé polemiky o elasticitě trhu, logistických dopadech a časových prodlevách přenosu velkoobchodních cen. Reagoval tvrdě, ostře a s přehnaným slovníkem, který se do veřejného prostoru nehodí. Stejně tak se však nehodí Babišovými užitečnými nekriticky velebit jakýkoliv vládní počin.
Zde je třeba celý spor zasadit do širšího rámce. Doksanského výrok nepřišel do prázdna, nýbrž do atmosféry, v níž samotná vládní regulace cen paliv čelí ostré kritice nejen z opozice, ale i diskutérů pod příspěvky Aleny Schillerové a Andreje Babiše. Kritici namítají, že vláda nepřinesla jednoznačnou úlevu, ale části trhu vytvořila naopak prostor pro zdražení. Do této zjitřené atmosféry Doksanský nově přišel s rolí stranického uklidňovače. Jenže místo klidu nabídl jen další důvod, proč se vládní komunikaci vysmívat. Jeho text nevyvrátil konkrétní výhrady, neodpověděl na to, proč se část veřejnosti cítila spíš poškozena než chráněna, a nijak neřešil, proč bylo vůbec nutné tak křečovitě hledat dílčí pozitivní ilustraci účinku vládního opatření. Když politický obhájce musí sahat k takto drobnému a selektivnímu argumentu, spíš tím přiznává, že silnější argument po ruce nemá.
Daleko výmluvnější je celá věc při pohledu na to, jak reagovali lidé pod jinými statusy vládních politiků a jejich obhájců. Pod jiným příspěvkem Doksanského se objevily výtky, že vláda „v podstatě nařizuje zdražování pohonných hmot“, že regulace zvedla ceny na některých místech nebo že maximální ceny byly nastaveny tak, že část trhu šla vzhůru k nim. Podobně dopadl i poslanec ANO Marek Novák, který optimisticky sliboval, že se lidé budou na cenových totemech „hodně divit“, jenže reakce pod jeho příspěvkem se nesly hlavně ve znamení ironie, rozhořčení a pocitu, že vláda zdražení vydává za úlevu. To všechno tvoří přesně rámec, do něhož Doksanského sebevědomý komentář zapadl jako další důkaz tuhé stranické oddanosti. Nešlo o technickou obhajobu, nýbrž o další pokus tvrdit lidem, že to, co sami vidí, vlastně chápou špatně.
Proto je střet mezi Zdechovským a Doksanským zajímavější, než by se na první pohled zdálo. Nejde jen o hrubou odpověď na sociálních sítích. Jde o střet dvou politických jazyků. Na jedné straně je tu Doksanského snaživá formulace, která chce z dílčího a selektivně vybraného faktu udělat velké potvrzení úspěchu vlády. Na druhé straně je tu Zdechovského brutálně stručná reakce, která tenhle pokus nebere vážně a sráží ho do polohy, v níž podle něj od začátku je. Hrubost takové věty je nutné odmítat, do seriozní diskuse nepatří a kultivované politické debaty již vůbec ne. Nelze ji však přehlédnout, poněvadž míří na něco skutečně slabého. Doksanský se nepokusil o poctivou polemiku. Jen rozšířil stranickou legendu o tom, že opatření funguje, a že kdo to nevidí, buď nechce, nebo nerozumí.
Ve výsledku tak Denis Doksanský neobhájil vládní zásah do cen paliv. Jen ukázal, jak zoufale moc se i z omezeného a sporného cenového pohybu dá v Babišovském světě vyrobit další miniatura vládního úspěchu.
