Alena Schillerová se znovu pokusila prodat vládní zásah do cen paliv jako důkaz pracovitosti, odbornosti a péče o občany, jenže její dlouhý text ve skutečnosti ukazuje hlavně něco jiného: potřebu dělat z každé kritiky důkaz neschopnosti opozice, z každé pochybnosti útok na lidi a z každého vládního opatření malý kult vlastní nepostradatelnosti. Místo věcné obhajoby přináší povýšené poučování, okázalé mávání odbornými výrazy, laciné kopance do Petra Fialy a směs sebechvály, v níž se z ministryně financí stává zároveň účetní, zachránkyně národa i jediný člověk v republice, který prý rozumí tomu, kolik má stát litr benzinu.
Alena Schillerová se rozhodla obhájit vládní zastropování marží u pumpařů způsobem, který je pro ni téměř učebnicový, protože v jednom příspěvku stihla předvést směs sebejisté nadřazenosti, útočné demagogie, okázalého mávání technickými pojmy a tradičního babišovského vyprávění o tom, že jen oni pracují, zatímco opozice okouní, nerozumí ničemu a ještě se navrch posmívá lidem. Celý text přitom nepůsobí jako věcná obhajoba konkrétního ekonomického opatření, ale spíš jako další pokus zakrýt politické rozhodnutí velkou dávkou hlučné sebechvály a vytvořit dojem, že vláda sedí nad rovnicemi do noci, zatímco zbytek republiky jen překáží. Už úvodní věta nastavuje tón, který je nápadně arogantní a nápadně trapný zároveň. „Vážení přátelé, taky máte ve svém okolí odborníka na cenu benzínu a nafty?,“ napsala Alena Schillerová. Vzápětí přidala další větu, v níž si dovolila přesně ten typ povýšené urážlivosti, který v politice nikdy nevypadá jako síla, ale jako křeč. „Určitě není horší expert než pan Kupka, Hladík a další zástupci opozice včetně pirátů, kteří komentují naše zastropování marží pumpařů.,“ napsala Alena Schillerová.
Tím je řečeno vše podstatné hned na začátku. Nejdřív se vyrobí karikatura kritika, potom se mu přidělí role nevzdělaného kibice a následně se začne s obhajobou vlastního kroku. To je starý a velmi pohodlný trik. Místo aby ministryně vysvětlovala, v čem přesně je její zásah promyšlený, dlouhodobě udržitelný a ekonomicky racionální, začne zpochybňováním každého, kdo si dovolí nesouhlasit. V tom je celý problém Schillerové textu. Nepíše jako člověk, který chce něco vysvětlit. Píše jako někdo, kdo chce své publikum ujistit, že všichni ostatní jsou hloupější, línější a méně kompetentní než ona a její úřad. Tato póza může krátkodobě působit na stranické publikum, ale z hlediska seriózní veřejné debaty je mimořádně jalová. Ministr financí nebo exministr financí nemá veřejnosti předvádět, jak umí protivníky zesměšnit. Má být schopen bez teatrálnosti doložit, proč jeho zásah funguje, jaké má limity, jaké ponese dopady a co se stane, až skončí.
Místo toho přichází od Schillerové okázalá přehlídka technických termínů, která má zřejmě vzbudit dojem, že kdo neumí vyslovit Platts Barges FOB Rotterdam High, nemá právo mluvit o cenách paliv. „Abyste vůbec dokázali říct, kolik má benzín a nafta stát, musíte den za dnem sledovat denní kotace Platts Barges FOB Rotterdam High a CIF NWE High, přeloženo do lidštiny, jaké jsou právě teď ceny na burze pro ropu, která se přečerpává v Rotterdamu a jaké jsou ceny pro širší region severozápadní Evropy.,“ napsala Alena Schillerová. Tato pasáž je skoro komická v tom, jak průhledně se snaží nahradit argumentaci technokratickou kulisou. Ano, ceny paliv se samozřejmě odvíjejí od mezinárodních tržních ukazatelů, distribučních nákladů, daní, marží a dalších proměnných. To ale není žádné tajné kněžství, do něhož má přístup jen ministryně a pár zasvěcených úředníků. Tím, že Schillerová vyjmenuje několik odborných termínů, se z jejího opatření automaticky nestává chytré opatření. Jen tím naznačuje, že každý kritik je vlastně podezřelý už jen proto, že se nehalí do stejného slovníku. To je velmi levná metoda. V ekonomické debatě se odbornost neprokazuje latinským tónem a anglickými zkratkami, ale tím, že člověk unese kritické otázky, vysvětlí souvislosti a přizná i limity svého řešení.
Schillerová se ale o nic takového nepokouší. Naopak dál buduje obraz úřadu, který prý dělá cosi mimořádného, vyčerpávajícího a téměř hrdinského. „Také musíte denně sledovat a průměrovat ceny hlavních dodavatelů pohonných hmot čerpacím stanicím v Česku. To všechno dáte do náležité rovnice, která obsahuje i prominutí spotřební daně včetně DPH a maximálně přípustnou marži. Tuhle práci u nás na Ministerstvu financí děláme denně a nepřestaneme s tím, dokud krize mezi USA a Íránem nebude definitivně zažehnána.,“ napsala Alena Schillerová. Tahle pasáž je příznačná ještě z jiného důvodu. Z úplně normální práce ministerstva, které má analyzovat trh a připravovat podklady pro rozhodování, se tu dělá skoro vyčerpávající oběť pro dobro národa. Schillerová se stylizuje do role člověka, který na sebe „navalil“ strašlivé břímě odborné práce, protože všichni ostatní by zřejmě jen bezmocně přihlíželi. Jenže Ministerstvo financí není dobrovolnický spolek, který se hrdinsky rozhodl dělat něco nad rámec svých povinností. Sledovat ekonomické ukazatele, analyzovat vývoj cen a navrhovat fiskální a regulatorní postupy je elementární důvod, proč takový úřad existuje.
O to směšněji pak působí okamžik, kdy Schillerová začne ze své úřední povinnosti vyrábět morální převahu nad opozicí. „Víte, proč jsme na sebe všechnu tuhle práci navalili? Zaprvé proto, abychom ochránili lidi a firmy od přepálených cen. Zadruhé proto, abychom pumpaře nezruinovali cenami, které vypálíme jen tak od boku.,“ napsala Alena Schillerová. V téhle větě je ukrytá typická manipulace, jíž se její text hemží od začátku do konce. Buď vláda dělá přesně to, co dělá, a pak chrání lidi i pumpaře zároveň, nebo by každý jiný postup znamenal buď přepálené ceny pro občany, nebo zruinované čerpací stanice. Tohle je falešné dilema. Jako by neexistovala možnost vést seriózní spor o vhodnosti cenových stropů, o vedlejších efektech takových zásahů, o tom, zda nevytvářejí nové deformace trhu, nebo o tom, zda vláda nenechává skutečnou příčinu problému netknutou a jen administrativně upravuje jeho důsledek. Jenže právě takto Schillerová ráda argumentuje. Složitou ekonomickou realitu převádí do jednoduchého morálního obrázku, v němž na jedné straně stojí ona a její vláda, které údajně pracují, chrání a počítají, a na druhé straně opozice, jež by buď vše nechala shořet, nebo by jednala „jen tak od boku“.
Tuto černobílou stylizaci pak Schillerová ještě posiluje tradičním útokem na Petra Fialu a jeho někdejší vládu. „Jasně, že jsme mohli sedět a okounět, jak ceny paliv raketově rostou. Úplně stejně jako Fiala, Kupka a všichni tehdejší členové vlády v roce 2022 okouněli po začátku války s Ruskem. Tehdy nechali vystoupat ceny plynu a elektřiny trojnásobně bez jakéhokoli zásahu a až po mnoha měsících je zastropovali u obchodníků, ale ne u výrobců. Za jediný rok jim kvůli tomu vystřelila inflace jen v prvním roce o 15 procent.,“ napsala Alena Schillerová. Tahle pasáž je ukázkovým příkladem Babišovského politického stylu, v němž se současné opatření nemá obhajovat samo sebou, ale neustálým vracením se k tomu, co bylo předtím. Jenže ani tady Schillerová nepřináší poctivou analýzu, nýbrž účelově sepsanou obžalobu minulých soupeřů, do níž nahází růst cen energií, inflaci, válku i nečinnost tehdejší vlády, aby z toho vyšla současná moc jako jediný aktivní a rozhodný hráč. Takový postup má ale jednu zásadní slabinu. Minulá selhání jiné vlády sama o sobě ještě nedělají správným každý současný zásah. To, že Fialův kabinet řešil energetickou krizi způsobem, který lze kritizovat, opravdu automaticky neznamená, že Schillerová má pravdu v regulaci cen paliv. Pokud chce své opatření obhájit, musí je obhájit samo o sobě, ne donekonečna stavět kulisy z chyb někoho jiného.
Vrchol celé té samooslavné stylizace přichází v momentu, kdy Schillerová začne mluvit jazykem téměř genetické výjimečnosti. „My přihlížení nemáme v genech. Raději jednáme.,“ napsala Alena Schillerová. To je přesně ten druh formulace, který má působit silně, ale ve skutečnosti zní jako parodie na politický marketing. Vláda není rodový klan se zvláštní dědičnou výbavou k akci. Je to dočasná sestava lidí, kteří mají vládnout s rozumem, s vědomím odpovědnosti a s pokorou před tím, že každé ekonomické opatření může mít nezamýšlené důsledky. Když se z vládnutí začne dělat genetická přednost, nevypadá to jako rozhodnost. Vypadá to jako prázdné machrování. Zvlášť komické je to u Schillerové, která svou větu vkládá do textu, jenž je plný uraženého tónu, osobních štulců a laciných výpadů proti opozici. Není v tom nic z klidné sebejistoty. Je v tom hlavně potřeba pořád znovu přesvědčovat vlastní publikum, že oni jsou ti akční, zatímco druzí jsou ti neschopní.
Tento tón pak pokračuje i v pasáži, kde Schillerová popisuje, jak vláda reagovala na růst marží u některých pumpařů. „Jakmile jsme zjistili, že marže některých pumpařů, a to hlavně na D1 a ve velkých městech, stouply pár dní od útoku na Írán o 7 až 10 korun, svolali jsme poradu a přišli s pracným, ale férovým řešením.,“ napsala Alena Schillerová. Problém této formulace nespočívá v tom, že by stát neměl sledovat vývoj marží a reagovat na podezřelé cenové skoky. Problém spočívá v tom, že Schillerová každou vládní poradu a každý zásah automaticky překládá do morální kategorie „férové řešení“, aniž by připustila, že o férovosti a účinnosti takového kroku může být veden legitimní spor. To jejímu textu chybí nejvíc. Neumí připustit pluralitu pohledu. Jakmile vláda něco udělá, je to rovnou férové, pracné, odpovědné a ochranné. Kdo nesouhlasí, je buď líný, nebo hloupý, nebo obojí. Takový styl je možná srozumitelný pro stranickou agitaci, leč slabý ve chvíli, kdy má obstát jako seriózní veřejné zdůvodnění ekonomického zásahu.
Schillerová si navíc pomáhá dalším osvědčeným strašákem, totiž obrazem baronů a nenasytných zisků, které údajně hrozí pokaždé, když vláda okamžitě nezasáhne. „Pamatujete ještě, jak si energetičtí baroni přilepšili za Fialy o stovky miliard? Tohle my nedopustíme.,“ napsala Alena Schillerová. To zní efektně, jenže přesně takto se ekonomická politika redukuje na laciný komiks. V jedné větě máte barony, v druhé ochránce lidu, ve třetí nové přepočty, a rázem se z cenové regulace stává téměř morální křížová výprava proti zisku. Jenže problém skutečné ekonomiky spočívá v tom, že nevypadá jako facebooková pohádka o zlých baronech a dobré ministryni. Každý cenový zásah vytváří vedlejší pobídky, mění chování trhu a naráží na limity, které nejde odhánět jen silným statusem. Čím víc Schillerová tlačí na emoce, tím víc vyniká, jak málo prostoru věnuje tomu, co by mělo být jádrem celé debaty: jak dlouho je zásah udržitelný, jaká je jeho přesná metodika, jaké nese vedlejší efekty a co se stane v situaci, kdy se tržní realita začne rozcházet s administrativně určenou horní hranicí.
Zvlášť průhledná je pak část, v níž Schillerová útočí na kritiky z médií a z opozice kvůli několika zavřeným pumpám. „A co dělá opozice? Takový pan Kupka si nechal přinést noviny s titulkem ‚Pumpa na Znojemsku zavřela‘ a spustil cirkus na sociálních sítích, jak pohřbíváme pumpaře.,“ napsala Alena Schillerová. Hned potom přidává takřka triumfální minišetření nad tím, kolik pump vlastně kvůli regulaci zavřelo, a s viditelnou škodolibostí vypočítává, že média našla jen několik menších případů a jedna pobočka Shell po kontrole fungovala dál. Tahle pasáž ale opět ukazuje její oblíbený trik. Kritiku nesrazit argumentem, ale zmenšit ji na karikaturu. Jako by opozice tvrdila, že padla celá síť čerpacích stanic a trh se rozpadl během jediného dne. Jenže takto přece kritika nezněla. Kritika směřovala k tomu, že cenové stropy vytvářejí tlak na některé provozovatele a mohou narušovat normální fungování trhu, ne k tomu, že ze dne na den zhasne sedm tisíc pump. Schillerová tak opět vítězí nad verzí argumentu, kterou si sama zjednodušila, a tváří se u toho jako neomylná vyvracečka paniky.
Ještě směšněji vyznívá její útok na Českou televizi. „Moc velkou odbornost neprokázali ani novináři České televize, kteří vyjeli na sítě s kachnou ‚Stát výrazně přitvrdil v regulaci trhu s pohonnými hmotami – ze dne na den citelně snížil cenové stropy.‘ Vůbec přitom nepochopili, že cenu jsme nesnížili my, ale prostě klesla na evropských trzích. My jsme na našem výpočtu nezměnili vůbec nic.,“ napsala Alena Schillerová. Zde se mimochodem ukazuje zvláštní rozpor, který její textem probleskuje opakovaně. Když ceny rostou a vláda zavádí stropy, je to prý důkaz její aktivní ochrany lidí. Když se maximální cena sníží, vláda za to prý nemůže, protože prostě klesly evropské trhy. Jinými slovy, co se Schillerové hodí, to je důsledek vládního jednání, a co se jí nehodí, to je jen pasivní odraz trhu. Tento způsob vyprávění je mimořádně účelový. Pokud je vláda tak pyšná na svůj výpočet a regulaci, pak by měla být schopna přijmout i to, že veřejnost a média budou změny stropů vnímat jako vládní zásah. Nelze si připsat zásluhy za ochranu trhu a současně se tvářit dotčeně, když někdo řekne, že stát znovu pohnul regulací.
Celý status pak vrcholí téměř mateřsky shovívavou větou o lidech, kteří si prý stejně zajedou jinam a nejsou hloupí. „Stále platí to stejné. Maximální cena, kterou mohou pumpaři vydělat na jednom litru paliva Vámi natankovaného je 2,5 koruny. A taky se vyplnila naše předpověď, že pumpaři své ceny k našemu maximálnímu stropu ani nedotáhnou. Být dražší než ostatní se totiž mezi čerpačkami silně nevyplácí. Lidé si zajedou jinam. Nejsou hloupí.,“ napsala Alena Schillerová. Tahle věta je vlastně krásným symbolem celého textu. Ministryně nejdřív měsíce buduje obraz složitých výpočtů, mezinárodních kotací a pracných rovnic, aby nakonec celou věc uzavřela zjištěním, že lidé nejsou hloupí a zajedou si jinam. Jako by po všech těch Platts, CIF a Rotterdam High stačilo říct, že zákazník umí otočit volant. Tato disproporce je na celé Schillerové obhajobě mimořádně komická. Tvrdí, jak mimořádně sofistikovaný zásah dělá, ale závěry z něj vypráví způsobem, který připomíná lidové mudrování. V tom je její styl vlastně dokonale Babišovský. Na povrchu technokracie, uvnitř primitivní politická póza.
Ve výsledku Schillerová nepředložila přesvědčivou obhajobu cenových stropů, ale jen další variaci na starý příběh o pracovité a geniální vládě, která počítá, chrání a zasahuje, zatímco opozice jen „vyvádí“, novináři nechápou základní souvislosti a všichni ostatní by bez ní buď zruinovali pumpaře, nebo nechali občany napospas přepáleným cenám. Tohle vyprávění je možná dobré pro stranické publikum, které chce slyšet, že jejich politička znovu všechny převálcovala odborností. Jenže pro kohokoli, kdo od veřejného činitele čeká alespoň trochu věcnosti, působí text přesně opačně. Ne jako důkaz odbornosti, ale jako ukázka přebujelé sebedůležitosti, nervózní směsi poučování, urážek a samolibé stylizace. Čím déle Schillerová takto píše, tím zřetelněji z ní nevystupuje ekonomická expertka, ale politička, která si plete vládnutí s facebookovým představením o vlastní nepostradatelnosti.
