Spor mezi prezidentem Petrem Pavlem a ministrem zahraničí Petrem Macinkou se v posledních dnech vyhrotil do podoby, která již nepůsobí jako obvyklé napětí mezi dvěma ústavními póly, ale jako otevřený pokus vlády přepsat zvyklosti, oslabit hlavu státu a ještě to prodat jako jakousi obranu vládní kompetence. Do celé věci vstoupil Petr Fiala. Ne jako člověk, který by chtěl rozdmýchávat další konflikt, ale jako někdo, kdo velmi přesně pojmenoval, co je na celé věci nejhorší. Na konci celé této směšné hry totiž nebude vypadat trapně jen Petr Macinka nebo Andrej Babiš, ale Česká republika jako celek.
Fialova reakce je důležitá právě proto, že nepřišla z pozice náhodného komentátora, ale z pozice bývalého premiéra, který musel podobné situace v minulosti skutečně řešit a který zároveň nabídl velmi jednoduché srovnání s tím, jak věci fungovaly ještě nedávno. „Petr Pavel na summit NATO!“ vyzval na síti X a následně ve videu vysvětlil, proč považuje postup současné vlády za porušení dosavadní praxe. „To, že nás na vrcholných jednáních NATO reprezentuje prezident, je součástí tradice, kterou všichni respektovali a která má své důvody,“ řekl. Tohle je mimořádně podstatná věta, protože vrací celý spor z roviny okamžitého politického divadla zpátky k něčemu, co se dnešní vládní tábor zjevně snaží zamlžit. Tedy k faktu, že summit NATO není běžná zahraniční cesta, není to další z mnoha evropských schůzek, kde se řeší technické detaily nebo sektorové politiky, ale jedno z nejcitlivějších a nejvýznamnějších jednání, která se týkají bezpečnostního ukotvení země, aliančních závazků a důvěryhodnosti státu v očích partnerů. Právě proto má svou váhu i symboliku, kdo tam sedí a jak země působí navenek. Proto Fialův zásah nepůsobí jako běžné opoziční rýpnutí, ale jako připomenutí něčeho, co by normálně mělo být samozřejmostí.
Na celé věci je přitom skoro až komické, jak moc se současná vláda snaží tvářit, že brání standardní dělbu rolí, zatímco ve skutečnosti otevírá spor, který by při minimální dávce rozumu vůbec nemusel existovat. Fiala to připomněl velmi přesně, když ve videu uvedl, že je sice běžné, aby Českou republiku na většině evropských akcí zastupoval premiér, ale v případě summitu NATO je logické, aby to byl prezident jako vrchní velitel ozbrojených sil a hlava státu. Pak přišel s nejméně příjemným srovnáním pro dnešní vládu. Připomněl, že podobná dohoda fungovala i v době, kdy stál v čele vlády on a prezidentem byl Miloš Zeman. „Vždy jsme se dokázali domluvit. Zastupoval jsem Českou republiku tehdy já, ale jen proto, že zdravotní stav Miloše Zemana neumožňoval jeho účast,“ vysvětlil. V téhle větě je skryto víc, než se na první pohled zdá. Fiala tím totiž nepřipomněl jen jednu konkrétní epizodu, ale i to, že i ve vztahu mezi premiérem a prezidentem, kteří se mnohdy lišili názorově i lidsky, bylo možné držet elementární míru státnického chování a hledat dohodu tam, kde byla v zájmu země. Jinými slovy, jestli se dokázal domluvit Fiala se Zemanem, tedy dvojice, kterou si těžko lze představit jako vzor harmonické politické chemie, pak dnešní konflikt působí o to trapněji. Ne jako důsledek neřešitelného ústavního sporu, ale jako výsledek úmyslně pěstované nevraživosti.
Pak zazněla i velmi tvrdá Fialova slova, která celý spor vystihla zcela přesně. „Pokládám to, o co se teď snaží Babiš s Macinkou, za malost, za vyjádření jejich pomstychtivosti a ve finále na to doplatí Česká republika,“ varoval bývalý premiér. Tato věta neútočí jen na způsob vedení sporu, ale přímo na jeho motiv. To je na celé situaci nejdůležitější. Macinka ani Babiš nevystupují jako lidé, kteří by se snažili vyjasnit ústavní kompetence v zájmu státu, nýbrž jako politici, kteří se po sporu o Filipa Turka a po dlouhodobém napětí mezi Hradem a vládou rozhodli, že prezidentovi zkrátka něco „vrátí“. V tom je ona pomstychtivost, o níž Fiala mluví. Vláda se nesnaží situaci uklidnit a najít důstojné řešení, které by respektovalo roli prezidenta i roli kabinetu. Snaží se ukázat, že má sílu a že může hlavě státu dát najevo, kde je její místo. To je v zahraniční a bezpečnostní politice mimořádně nebezpečné, protože právě tam by země měla naopak působit co nejvíce sjednoceně. Fiala to ostatně výslovně řekl i v další části videa, když upozornil, že pokud nejsme schopni se na takových věcech domluvit a vystupovat jednotně v zahraničněpolitických otázkách, nikdo nás nebude a ani nemůže brát vážně. Tohle už není jen domácí půtka, ale problém důvěryhodnosti státu navenek.
Zde je nutné vrátit se i k tomu, co celou věc rozdmýchalo ze strany Petra Macinky. Ministr zahraničí totiž nepřišel s chladným a věcným vysvětlením, proč se vláda kloní k tomu, aby delegaci vedl premiér. Přišel s tónem, který spíš než diplomacii připomíná malicherné okopávání kotníků. Prezidenta označil za „opozici“ a vzkázal, že zahraniční politiku určuje vláda, přičemž jeho účast na summitu opakovaně odmítl. Dokonce prohlásil, že „umanutost Petra Pavla v této věci už začíná působit docela nedůstojně“. Tady už nejde jen o rozdílný výklad kompetencí. Tady jde o styl, který je pro funkci ministra zahraničí sám o sobě alarmující. Ministr, který má reprezentovat zemi v čase války v Evropě, napětí uvnitř NATO a mimořádného tlaku na obranné závazky, se nechová jako někdo, kdo hledá cestu k řešení. Proto na něj Fiala udeřil tak tvrdě. Ne protože by chtěl rozehrávat další domácí drama, ale protože Macinka ve své roli opakovaně ukazuje, že si plete diplomacii s osobním účtováním a státní službu s pokračováním motoristické kulturní války jinými prostředky.
V celé věci viditelně figuruje i Andrej Babiš, který se v březnu nechal slyšet, že svou a Macinkovu účast na summitu NATO považuje za logickou. Vysvětlil to tím, že právě zástupci vlády dokážou spojencům, včetně amerického prezidenta Donalda Trumpa, lépe vysvětlit výši českých výdajů na obranu. Jenže právě tady se celá vládní argumentace dostává do ještě trapnější polohy. Babišův kabinet totiž současně čelí kritice za to, že obranné výdaje snížil pod úroveň, která by odpovídala dosavadním závazkům a očekáváním spojenců. Americký velvyslanec Nicholas Merrick před časem varoval, že všichni spojenci musí nést svůj díl odpovědnosti. V takové situaci působí Babišův výklad skoro až ironicky. Vláda nejprve sama zkomplikuje českou pozici vůči spojencům, pak rozpoutá domácí spor o to, kdo má na summit jet, a nakonec tvrdí, že právě ona je nejlépe vybavená vysvětlit partnerům, proč Česko neplní to, co by mělo. To není známka síly, nýbrž chaosu, který se snaží tvářit jako promyšlená strategie.
Prezident Petr Pavel přitom svůj postoj formuloval mnohem střízlivěji a s mnohem větším respektem k institucionálním zvyklostem, než jaký mu vláda sama projevuje. Premiérovi napsal, že se červencového summitu NATO v Ankaře hodlá zúčastnit, a to „nejen s přihlédnutím k dlouhodobým zvyklostem, ale rovněž v zájmu přispět k zajištění kontinuity v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky České republiky“. Zároveň uvedl, že s ohledem na témata summitu, zejména výdaje na obranu a plán naplňování závazků přijatých loni v Haagu, uvítá, pokud se Babiš summitu zúčastní spolu s ním, aby mohl detailně vysvětlit pozici české vlády. Jinými slovy, Pavel nehraje hru na vytlačení premiéra. Nabízí souběžnou účast a společné vystupování, které by právě v takto citlivé věci dávalo smysl. V tom je vládní postoj o to méně obhajitelný. Nečelí tu prezidentovi, který by se snažil vládu obejít nebo ji symbolicky ponížit. Čelí prezidentovi, který nabízí dohodu a vláda na to reaguje tím, že mu přes ministra zahraničí vzkazuje, že je umanutý a nedůstojný. To je mimořádně přesná ukázka toho, jak dnešní kabinet převrací realitu. Ten, kdo navrhuje spolupráci, je líčen jako problém. Ten, kdo spor vyostřuje, se stylizuje do role obránce pořádku.
Na celé věci je také důležité, že Fiala ve svém vystoupení neútočil jen na Macinku, ale výslovně propojil jeho jednání s Babišem. To není detail. Naopak. Je to připomenutí, že ministr zahraničí v této vládě nevystupuje jako osamělý excentrik, ale jako člověk, kterému premiér dlouhodobě kryje záda. Totéž ostatně v širším kontextu zmiňují i další kritici. Spor mezi Hradem a Macinkou táhne už od nejmenování Filipa Turka ministrem. Jinými slovy, dnešní spor o summit NATO nevznikl ve vzduchoprázdnu. Je součástí delšího konfliktu, v němž Macinka systematicky zkouší, kam až může jít v konfrontaci s prezidentem, zatímco Babiš ho odmítá brzdit.
Je přitom skoro ironické, že se současná vláda dovolává právě zahraničněpolitické odpovědnosti a vlády jako jediného legitimního nositele této politiky, zatímco sama dělá všechno pro to, aby české vystupování navenek působilo rozhádaně, neurózně a malicherně. Summit NATO není přece místo, kde se má odehrávat domácí pomsta za nejmenovaného ministra. Není to kulisa pro to, aby si Babiš s Macinkou dokazovali, kdo je skutečným pánem české exekutivy. Je to jednání, kde spojenci sledují, zda je země schopna mluvit srozumitelně, předvídatelně a jednotně o bezpečnosti, obraně a svých závazcích. Zde se dnešní vládní přístup ukazuje v celé své nahotě. Nejenže otevírá zbytečný konflikt s prezidentem. Otevírá ho navíc ve chvíli, kdy by česká pozice měla být co nejpevnější a nejčitelnější. Pokud někdo v takové chvíli začne mluvit o tom, že prezident je opozice a že jeho umanutost působí nedůstojně, pak neoslabuje jen Pavla. Oslabuje celou českou pozici. To je důvod, proč Fialova slova znějí tak ostře. Nejsou to jen osobní útoky na politické soupeře. Jsou to věty, které říkají, že někdejší standard elementární státnosti se pod touto vládou vytrácí.
To je nakonec i nejdůležitější pointa. Petr Fiala nepřipomněl jen to, že se se Zemanem dokázal domluvit. Připomněl tím mnohem víc. Že ještě nedávno v české politice existovala hranice, za níž se osobní animozity odkládaly aspoň tam, kde šlo o zahraniční a bezpečnostní reprezentaci země. Dnešní vláda tu hranici zjevně odhazuje a činí to způsobem, který nepůsobí jako výraz síly, nýbrž jako symptom hluboké nevyzrálosti. Babiš a Macinka chtějí ukázat, že nikdo nebude vládě mluvit do zahraniční politiky. Ve skutečnosti ale ukazují jen to, že nejsou schopni unést elementární institucionální soužití s prezidentem, který se v bezpečnostní oblasti opírá nejen o svou roli hlavy státu, ale i o dlouhodobou praxi. To Fiala pojmenoval přesně.
