Debata kolem plánovaného sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně dávno nevypadá jako normální spor o historii nebo citlivou společenskou otázku. Současná vládní koalice z ní udělala nacionalistickou kampaň, ve které se místo věcných argumentů obchoduje se strachem, resentimentem a laciným vlasteneckým marketingem. Politici, kteří ještě před pár lety mluvili o pragmatické diplomacii, evropské spolupráci a obraně českých zájmů, dnes svolávají mimořádné schůze sněmovny kvůli sudetskému sjezdu, vytahují osmdesát let staré konflikty a tváří se, jako kdyby se republika ocitla několik hodin před novým Mnichovem.
Do celé atmosféry pak začaly létat staré fotografie, manipulace a konspirační konstrukce o údajném tajném propojení českých politiků se sudetoněmeckými organizacemi. Na to reagoval bývalý premiér Petr Fiala, když zveřejnil starou fotografii s Bernd Posselt a velmi ostře se pustil nejen do dezinformátorů, ale i do celé politické hysterie, která se kolem Meeting Brno a sudetského sjezdu rozjela. „Na sítích se v souvislosti se sjezdem Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně znovu objevuje tato fotka. Se Sudetskými Němci nesouvisí. Vznikla v roce 1990 při návštěvě europoslance Otty von Habsburka v Brně. Bernd Posselt byl tehdy jeho asistent, pak se stal sám europoslancem za CSU,“ uvedl Fiala a během několika vět rozebral něco, co dnešní vládní propaganda potřebuje za každou cenu rozmazat. Ze starého snímku z počátku devadesátých let se najednou vyrábí téměř důkaz vlastizrady, jako kdyby českou politiku znovu začaly řídit paranoidní fantazie z hospodských debat o tom, kdo „prodává republiku Němcům“. Fiala současně připomněl i to, proč si Otto von Habsburg vážil. „Otty Habsburka jsem si vážil mj. proto, že v Evropském parlamentu prosadil umístění prázdného křesla pro porobené národy za železnou oponou. V Habsburkovi i Posseltovi jsem viděl zastánce naší cesty zpět ‚do Evropy‘, kterými taky byli a zůstali,“ napsal. Tedy přesně do té Evropy, ke které se po roce 1989 hlásila i česká pravice, než její část objevila výhodnost kulturních válek, resentimentu a nacionalistického marketingu.
Celá současná hysterie kolem sudetského sjezdu nevznikla spontánně. Nejde o autentickou explozi veřejného pobouření. Jde o pečlivě budovanou politickou kampaň, která má zakrýt mnohem nepříjemnější realitu. Zadlužení roste, důvěra veřejnosti se rozpadá, vláda působí chaoticky a stále větší část společnosti přestává věřit, že má někdo jasný plán, kam zemi vlastně vede. V takové chvíli přichází ideální náhradní téma, tedy kulturní válka o historii. Místo debat o stagnující ekonomice, drahém bydlení nebo veřejných financích se několik týdnů řeší sudetoněmecký sjezd, Benešovy dekrety a údajná obrana české státnosti. Fiala přesně pojmenoval, kam se celá debata propadla. „Dezinformátoři tvrdí, že jim chci vracet majetky nebo že jsem tajným místopředsedou landsmanšaftu. Mám sice smysl pro absurdní humor, ale tohle už je trochu moc,“ napsal ironicky. Z obyčejné fotografie a účasti na normální evropské debatě se najednou vyrábí konspirační konstrukce o tajném propojení s landsmanšaftem, jako kdyby česká politika úplně rezignovala na realitu a definitivně se přepnula do režimu permanentní hysterické kampaně.
Není náhoda, kdo celou tuhle atmosféru nejvíc přiživuje. Petr Macinka proměňuje českou diplomacii v hospodskou provokaci a posílá výpady směrem k německým politikům tónem, který připomíná spíš facebookovou kulturní válku než komunikaci člena vlády demokratické země. Miroslav Ševčík vytahuje slovník vlastizrady a recykluje resentimenty devadesátkového nacionalismu smíchaného s normalizačním pocitem permanentního ohrožení republiky. Radek Vondráček u toho ochotně dělá parlamentní stafáž a celé kampani dodává zdání institucionální vážnosti. Dohromady to působí jako dokonale zrežírované vlastenecké divadlo pro domácí publikum. Nepřítel je jasně určený, emoce se dávkují po litrech a každý, kdo odmítne účast v hysterii, je okamžitě podezřelý z kolaborace nebo zrady.
Fiala celou tu konstrukci rozbil i mnohem osobnější připomínkou vlastní rodinné historie. „Moje rodina byla pronásledována německým nacismem. A není to nějaká vzdálená rodinná historie. Týká se to mých nejbližších, včetně mého otce, který byl vězněn německými okupanty,“ uvedl. Tím jednou větou smetl další oblíbený trik současné nacionalistické kampaně — představu, že každý, kdo odmítá hysterii kolem sudetského sjezdu, automaticky relativizuje nacismus nebo zpochybňuje české utrpení za války. „Mohl bych tedy oprávněně stát v prvních řadách těch, kteří proti sjezdu v Brně protestují. Ale můj postoj je jiný,“ pokračoval Fiala. A právě v tom je celé dnešní vládní divadlo nejvíc průhledné. Lidé kolem vlády nepotřebují normální debatu o historii. Potřebují jednoduchý svět, ve kterém existují jen „vlastenci“ a „zrádci“. Potřebují permanentní konflikt, protože bez něj by zůstala vidět prázdnota jejich skutečné politiky.
Do celé situace zapadá i mimořádná schůze sněmovny, kterou vládní koalice proměnila v teatrální přehlídku národoveckých gest. Z jednání, které mohlo zůstat normální debatou o historické citlivosti celé akce, vzniklo politické představení, v němž se soutěžilo o to, kdo hlasitěji vykřikne slova o vlastenectví, národní cti a obraně republiky. Přitom právě tihle politici často sami sedí ve stejných evropských frakcích s lidmi z AfD. Doma ale potřebují jednoduchý příběh o tom, že oni jsou poslední obránci českého národa před sudetským nebezpečím. Ta míra pokrytectví začíná být skoro groteskní. Fiala navíc připomněl něco, co se dnešnímu hysterickému marketingu vůbec nehodí. „Jsem přesvědčen, že nemůžeme žít v minulosti. Musíme ji znát, ale nezůstat v ní, naopak dělat vše pro to, aby se neopakovala. Demokratické Německo a demokratické Česko v tom už hodně vykonaly. Sám jsem se snažil k tomu svými silami od mládí přispět,“ napsal. Jenže právě normální evropská debata je něco, co dnešní vládní marketing vůbec nepotřebuje. Smíření negeneruje emoce. Smíření nevyrábí kulturní válku. Smíření nepřináší jednoduché nepřátele.
Fiala pak připomněl i samotný smysl aktivit kolem Meeting Brno. „V tomto kontextu vnímám brněnské aktivity, a nakonec i samotný sudetoněmecký sjezd. Je to snaha o odpuštění, smíření, ne o přepis minulosti,“ uvedl. Tím rozbil další oblíbenou manipulaci dnešní kampaně. Meeting Brno ani samotný sudetoněmecký sjezd přece nejsou pokusem přepsat historii nebo vymazat nacistické zločiny. Nikdo netvrdí, že okupace nebyla brutální nebo že české utrpení neexistovalo. Celá debata stojí na něčem úplně jiném, a to na otázce, jestli je možné po desítkách let vést normální evropský dialog o společné historii bez hysterických výkřiků o vlastizradě. Fiala současně připomněl i lidi, kteří se o podobný dialog dlouhodobě snaží. „Vážím si práce organizátorů Meeting Brno, odhodlání brněnských zastupitelů v čele s primátorkou Markétou Vaňkovou, osobního nasazení takové mimořádné osobnosti, jakou je Milan Uhde,“ napsal. Současně ale dodal i něco, co dnešní vládní propagandě kazí jednoduchý černobílý příběh. „A současně rozumím lidem z rodin zasažených nacismem, kteří si kladou otázku, zda už je ten správný čas a zda je Brno to správné místo. Vést o tom normální společenskou debatu je legitimní a užitečné.“ Normální debata není to, co dnešní kulturní válečníci chtějí. Potřebují totiž hysterii, nepřátele a permanentní konflikt.
Proto dnes vláda raději živí nacionalistickou atmosféru. Macinka rozdává hospodské provokace, Ševčík vytahuje vlastizradu, Vondráček poslušně sekunduje a z celé věci vzniká politická show, která má veřejnost přesvědčit, že největším problémem země je sudetoněmecký sjezd v Brně. Fiala k tomu přidal i velmi tvrdou větu směrem k lidem, kteří se na celé kampani podílejí. „Je mi špatně, když poslouchám pokrytce, kteří se po léta objímají s německými nacionalisty brojícími proti Benešovým dekretům, jak zneužívají brněnské sudetoněmecké setkání k rozdmýchávání vášní, ze kterých chtějí vytěžit politické body. Je smutné sledovat současnou vládní koalici, která se na tom všem podílí,“ napsal. Čím déle celá hysterická kampaň běží, tím průhlednější začíná být. Silná a sebevědomá vláda nepotřebuje vyrábět kulturní válku s duchy minulosti. Nepotřebuje permanentně mobilizovat společnost proti imaginárním nepřátelům. Nepotřebuje dělat z historických traumat marketingový produkt pro domácí publikum. To dělají vlády, které ztrácejí schopnost nabídnout budoucnost, a tak se zoufale vracejí k minulosti.
Na závěr Fiala připomněl něco, co v dnešní hysterii skoro úplně zaniká. „Češi a Němci jsou sousedé, musejí vedle sebe a spolu v Evropě žít. Minulost tohoto soužití je mnohdy tragická. Naši úkolem je dělat vše proto, aby budoucnost byla jiná – přátelská, obohacující a ke prospěchu obou národů,“ uvedl bývalý premiér. Jenže právě podobná slova dnes působí skoro jako z jiného světa. Světa, kde politika ještě nebyla permanentní kulturní válkou a kde se historická traumata nepoužívala jako marketingový nástroj pro zakrytí chaosu, stagnace a rozpadající se důvěry ve stát.
