Miroslav Ševčík ve Sněmovně znovu ukázal, jak snadno se z politické debaty může stát aréna pro nálepkování lidí s jiným názorem jako nepřátel státu. Poslanec SPD v souvislosti se sudetoněmeckým sjezdem v Brně mluvil o vlastizrádcích, čímž posunul již tak vyhrocený spor do roviny, která s normální demokratickou diskusí nemá nic společného. Opozice na jeho výroky reagovala tvrdě a připomněla, že právě SPD se ráda tváří jako strážce českých zájmů, zatímco její evropští spojenci z Alternativy pro Německo mluví o sudetských Němcích zcela jinak.
Petr Sokol z ODS vystihl tento rozpor velmi přesně. „Zatímco poslanec za SPD Ševčík o nás, kteří jsme se odmítli zúčastnit vládní hysterie na mimořádné schůzi PS, mluví jako o vlastizrádných představitelích, jeho politická spojenkyně z Alternativy pro Německo vystupuje otevřeně pro sudetské Němce. A to nám tu politici z SPD říkali, že se s AfD dohodli, že se tohle téma nebude v rámci jejich spojenectví řešit. Očividně ani tohle není pravda…,“ uvedl. ODS pak přidala ještě ostřejší vzkaz: „Vlastizrádce je spíš ten, co se jezdil družit do Moskvy s budoucími válečnými zločinci a sedí s vámi v koalici, nemyslíte, pane Ševčíku?“ Tady už nejde o běžnou slovní přestřelku. Jde o střet dvou výkladů vlastenectví. Jeden stojí na křiku, starých ranách a označování odpůrců za zrádce. Druhý připomíná, že skutečná bezpečnost země se neměří tím, kdo hlasitěji zakřičí „Sudety“, ale tím, kdo chápe, kde leží skutečné hrozby pro Českou republiku.
Ševčíkův výrok o vlastizrádcích je nebezpečný právě proto, že nepředstavuje izolovaný úlet jednoho poslance. Zapadá do širšího stylu politiky, který dnes vládní tábor používá stále častěji: vyrobit nepřítele, připsat mu zlé úmysly, vyvolat dojem národního ohrožení a pak se postavit do role jediných obránců republiky. Taková politika nepotřebuje složitou realitu. Nepotřebuje debatu o historii, česko-německém smíření, poválečných zločinech, nacistické okupaci ani o tom, jak se má demokratická společnost vyrovnávat s vlastní minulostí. Stačí jí slovo „vlastizrádce“. To je zkratka, která má nahradit argument.
Do stejného divadla se zapojil i Radek Vondráček z ANO. Ten se pokusil hlasování Sněmovny obhájit jako obranu dějin, obětí a českých zájmů. „Hájit historickou pravdu, úctu k obětem předků a české národní zájmy je naší povinností,“ napsal. Jenže právě Vondráčkova věta ukazuje, jak se ANO nechalo vtáhnout do rétoriky SPD. Navenek to má znít vznešeně: historická pravda, úcta k obětem, národní zájmy. V praxi ale šlo o mimořádnou schůzi, která neměla žádný reálný praktický dopad na konání akce, zato posloužila jako pódium pro další kolo kulturní války.
Vít Rakušan Vondráčkovi odpověděl otázkou, která míří přímo na jádro věci. „A čím přesně ten plánovaný sjezd v Brně ohrožuje historickou pravdu, úctu k obětem a české národní zájmy, pane kolego? Vaše dnešní hlasování nebylo ničím jiným než projevem absolutní bezradnosti tváří v tvář skutečným problémům, které tahle země má tady a teď,“ uvedl. Právě slovo bezradnost je v této kauze klíčové. Vládní koalice dokáže svolat mimořádnou schůzi kvůli sjezdu, který se stejně uskuteční. Umí se tvářit, že brání národní čest, své poslance nechá mluvit o vlastizrádcích. Když přijde na dluhy, veřejné finance, drahotu, rozpad důvěry v instituce, bydlení nebo zdravotnictví, mizí za clonou historických symbolů.
Vondráček se pak pokusil celou věc přepsat do obrazu údajně nezdařeného smíření. „Brněnské smíření se opravdu nepovedlo. Místo citlivého přístupu producenti této akce, ruku v ruce s opozicí, zasypávají oponenty urážkami a povýšeneckými řečmi. Celé se to prostě změnilo v Milion sudetoněmeckých chvilek,“ napsal. Místo aby si ANO přiznalo, že sehrálo roli užitečného partnera SPD při rozdmýchávání hysterie, snaží se vinu hodit na organizátory akce a opozici.
Marian Jurečka Vondráčkovi odpověděl bez obalu. „Radku, kdybyste nebyli v koalici s SPD, opravdu byste jako ANO dnešní schůzi iniciovali a navrhovali k ní takové usnesení? Kdybyste s SPD v koalici nebyli, své nenávistné řeči by si tady mediálně a na sítích odštěkal pouze Tomio Okamura. Vy jste mu ale sehráli roli užitečných id.o.ů pardon, ne všichni, někteří poslanci ANO se z dnešního divadla raději omluvili a zásadně jste přispěli k tomu, co sám píšeš: že se smíření nepovedlo. Věřím, že nejsi tak hloupý, abys to moc dobře nevěděl,“ vpálil Vondráčkovi Jurečka. Je to ostré, ale přesné. Bez ANO by si SPD mohla kolem sjezdu křičet svoje. S ANO dostala sněmovní pódium, vládní váhu a 73 hlasů pro usnesení, které má před veřejností vytvořit dojem, že republiku ohrožuje historická debata v Brně.
K Jurečkovi se připojil i předseda TOP 09 Matěj Ondřej Havel. „Vždyť VAŠE koalice týdny rozsévá nenávist směrem k sudetoněmeckému sjezdu. Měl byste se za své chování i chování celé vládní koalice stydět. Ale vy se místo toho budete nadále snažit házet špínu ma opozici. Ach jo…,“ napsal Vondráčkovi. Havel tak připomněl, že vládní tábor se nemůže tvářit jako hasič požáru, který sám založil. Týdny stupňované výroky, útoky na organizátory, Macinkovy vzkazy německým politikům, Okamurova rétorika a výroky o vlastizrádcích vytvořily přesně tu atmosféru, na kterou si nyní Vondráček stěžuje.
Celou věc ostře komentoval i šlechti Jiří Lobkowicz. „Dnes předvedla koalice ANO, SPD a Motoristé sobě, jak nízko dokáže český politický populismus klesnout. Místo aby řešili drahotu, rozkrádání státu, rozpadající se zdravotnictví nebo bezpečnost země, vrhli se poslanci této vlády na sudetoněmecký sjezd v Brně jako na hlavního nepřítele republiky. Ministr sportu Boris Šťastný u řečnického pultu prohlásil, že sjezd „není nic jiného než politická provokace“. Předsedkyně klubu ANO Taťána Malá lamentovala nad „otevíráním starých ran“. A předseda Sněmovny Tomio Okamura to celé označil za sjezd „nacistických pohrobků“. To už není politika. To je hnusný historický revanšismus, laciný populismus a cynické štvaní proti imaginárnímu nepříteli. Lidé, kteří ještě včera jezdili do Mnichova a Berlína žebrat o investice a fotili se s bavorskými politiky, najednou hrají velké české vlastence. Najednou jim vadí „pochod smíření“ osmdesát let po válce. Skutečná ostuda ale není ten sjezd v Brně. Skutečná ostuda je, že Česká republika v roce 2026 vypadá jako zakomplexovaný, hysterický a zaostalý stát, který se pořád třese před slovem „Sudety“. Celé dnešní cirkusové představení mělo jediný cíl – odvést pozornost od totálního selhání této vlády a udržet voliče v permanentním hněvu a strachu. Hanba Babišovi. Hanba Okamurovi. Hanba Šťastnému, Malé a všem 73 poslancům, kteří pro to hlasovali. Toto je největší parlamentní ostuda od 17. listopadu 1989. Těch 73 hlasů hanby je národní ostuda a morální dno České republiky. Skuteční vlastenci řeší budoucnost. Tito lidé straší mrtvými duchy z roku 1945, protože na budoucnost nemají ani pomyšlení,“ sdělil Lobkowicz.
Lobkowiczův text přesně pojmenovává atmosféru dne. Vládní koalice se rozhodla udělat ze sudetoněmeckého sjezdu problém národního formátu, přestože předák sudetských Němců Bernd Posselt i organizace Meeting Brno dopředu oznámili, že akce se od 22. do 25. května uskuteční bez ohledu na sněmovní hlasování. Jinými slovy: Sněmovna neřešila nic, co by mohla skutečně změnit. Nešlo o zákon, nešlo o bezpečnostní opatření, nešlo o reálnou zahraničněpolitickou strategii. Šlo o symbolické usnesení, které mělo jediné: vytvořit politický obraz. Vládní koalice jako obránce národa, opozice jako údajní zrádci, sudetští Němci jako vhodný strašák.
V této souvislosti dává smysl připomenout, co se ve Sněmovně skutečně stalo. Poslanecká sněmovna přijala usnesení, podle kterého „vyjadřuje nesouhlas s konáním 76. sněmu Sudetoněmeckého krajanského sdružení na území České republiky, a to s ohledem na historické souvislosti a na skutečnost, že se v rámci části tohoto prostředí dlouhodobě objevují postoje zpochybňující poválečné uspořádání“. Dolní komora zároveň odsoudila projevy historického revizionismu, relativizace nacistických zločinů a zpochybňování poválečného právního a majetkového uspořádání v České republice. Pro návrh hlasovalo 73 ze 77 přítomných poslanců vládní koalice. Proti nebyl nikdo, čtyři poslanci se zdrželi. Opozice se na protest nedostavila a všech 92 opozičních poslanců se omluvilo.
Absurdní rozměr celé věci podtrhl fakt, že schůze, kterou vládní tábor prodával jako zásadní obranu národních zájmů, se nezúčastnil premiér Andrej Babiš ani žádný z ministrů za jeho hnutí. Zatímco SPD, Motoristé a část ANO mluvili o obraně historické pravdy, hlavní tváře vlády v sále chyběly. Těžko hledat výmluvnější obraz. Když je potřeba vyvolat téma, přenechá se pódium Okamurovi, Ševčíkovi, Rajchlovi a dalším. Když je potřeba nést politickou odpovědnost za důsledky, hlavní hráči se ztratí.
První na schůzi vystoupil ministr pro sport, prevenci a zdraví Boris Šťastný z Motoristů. Podle něj je konání sudetoněmeckého sjezdu na českém území „přinejmenším problematické“. „To, co se má odehrát v Brně, není nic jiného než politická provokace, kterou bohužel po mnoho hodin ve sněmovně podporovali opoziční poslanci,“ prohlásil. Šéfka poslanců ANO Taťána Malá mluvila o sjezdu jako o „události, která otevírá staré rány“. „Nejsme v bodě, kdy by byly všechny rány zahojené,“ uvedla. Tyto výroky by mohly být součástí legitimní debaty, kdyby nebyly zasazeny do atmosféry, v níž se opozici nadává do vlastizrádců a sjezd se používá jako nástroj domácí mobilizace.
Nejostřejší rovinu dodali tradičně politici SPD a jejich okolí. Jindřich Rajchl prohlásil, že poválečné excesy vůči německy mluvícímu obyvatelstvu byly v dobovém kontextu pochopitelné. „Není to asi nic, za co bychom měli tleskat, ale byla to věc, která v daném historickém kontextu byla pochopitelná,“ řekl. Miroslav Ševčík šel ještě dál, když podporovatele akce označil za vlastizrádce. A právě tady už se definitivně rozpadá možnost tvářit se, že jde o normální parlamentní debatu. Označit politického soupeře za vlastizrádce kvůli tomu, že odmítl účast na mimořádné schůzi, je radikalizace veřejného prostoru. Je to jazyk, který nestaví mosty, ale vyznačuje nepřítele.
Celé jednání navázalo na už dříve přerušenou schůzi, která se proměnila v přehlídku vulgarit. Poslanec SPD Radim Fiala tehdy u řečnického pultu prohlásil: „Vy jste tady do krve hájili zájmy sudetoněmeckého landsmanšaftu místo zájmů lidí, kteří umřeli v těch koncentrácích. Jděte do pr…“ a podle popisu své vystoupení doplnil úderem pěsti do řečnického pultu. To není síla argumentu. To je hrubost vydávaná za vlastenectví. A právě proto opozice odmítla na čtvrteční schůzi dorazit.
Martin Kupka to formuloval jasně. „Lidé nás jako poslance neplatí, abychom rozněcovali nenávist, na této ostudě se ve čtvrtek podílet nebudeme,“ prohlásil. „Nebudeme dnes hrát s vládou divadlo, které jen přiživuje nenávist. Proto dnes nejsme na mimořádné schůzi k odsouzení sudetoněmeckého sjezdu v Brně, kterou si vymyslela SPD, aby zakryla svou vlastní neschopnost,“ dodal. Podobně mluvil i předseda lidovců Jan Grolich. „U další sprosté debaty na téma sudetoněmeckého spolku prostě nebudeme. Naši poslanci se mimořádné schůze ve čtvrtek nezúčastní. Celé je to snaha zakrýt debatu kolem zákona o vyšším zadlužování České republiky,“ uvedl. Předseda TOP 09 Matěj Ondřej Havel pak řekl: „Dnešního zasedání Sněmovny jsme se nezúčastnili, protože to sloužilo jen jako pódium pro další zasévání nenávisti ze strany Okamury, Rajchla a spol.“
Zde se mimořádná schůze propojuje s širším kontextem posledních týdnů. Vláda podle opozice opakovaně vyrábí mediální mlhu, v níž mizí daleko vážnější témata: změny trestního řádu, další zadlužování země, rozvolňování rozpočtových pravidel, problémy ve zdravotnictví, spory s Hradem nebo neschopnost řešit drahotu. Sudetoněmecký sjezd se stal ideálním tématem pro takovou mlhu. Je historicky citlivý, emočně silný, snadno zneužitelný a umožňuje rozdělit společnost na údajné vlastence a údajné zrádce. Přesně taková témata vládní populismus potřebuje, když nemá odpovědi na současnost. Souvisí to i s dřívějšími spory kolem Macinkových výroků o „méněcenných lidech“ a boje proti sudetoněmeckému sjezdu, které už ukázaly, že část vládního tábora používá historická traumata jako nástroj permanentní kampaně.
Nejde přitom o to, že by historie nebyla důležitá. Naopak. Nacistická okupace, poválečný odsun, násilí, křivdy, Benešovy dekrety i česko-německé smíření jsou témata, která si zaslouží vážnou a přesnou debatu. Jenže právě proto je nelze svěřit politickým křiklounům, kteří z nich dělají munici pro domácí konflikt. Sudetoněmecké krajanské sdružení se v minulosti vzdalo majetkových nároků, česko-německé vztahy prošly dlouhým procesem smíření a Meeting Brno dlouhodobě pořádá akce, které se snaží připomínat i bolestivé kapitoly dějin bez toho, aby relativizovaly nacistické zločiny. O tom všem se lze přít. Ale přít se neznamená křičet „vlastizrádci“.
To je na celé kauze nejdůležitější. Vládní koalice se tváří, že chrání historickou pravdu, ale ve skutečnosti ji mění v politický klacek. Vondráček mluví o úctě k obětem, ale jeho koalice umožňuje, aby se ze Sněmovny stalo jeviště pro urážky. Ševčík mluví o vlastizrádcích, zatímco opozice připomíná vazby SPD na evropské spojence, kteří mají k sudetoněmeckému tématu vlastní agendu. ANO se tváří jako státotvorná síla, ale ve skutečnosti nese spoluodpovědnost za to, že Okamurova politika dostala vládní razítko. A Babiš? Ten u toho ani nebyl.
Výsledkem je obraz země, která místo řešení současných problémů znovu utíká do starých traumat. Ne proto, že by je chtěla poctivě pochopit, ale proto, že se na nich dá snadno vydělat politický kapitál. Ševčíkovo slovo „vlastizrádci“ je v tomto smyslu symbolem celé schůze. Nešlo o Brno, Posselta, Meeting Brno ani sudetoněmecký sjezd. Šlo o to vyrobit nepřítele. Opozice tentokrát odmítla stát v sále a dělat tomu kulisu.
Tahle schůze proto zůstane jako jeden z nejostřejších příkladů toho, jak hluboko může parlamentní politika klesnout, když se moc spojí s populistickým hněvem. Sedmdesát tři hlasů pro vládní usnesení možná stačilo na přijetí textu. Nestačilo ale na zakrytí podstaty, že vláda místo budoucnosti řeší duchy minulosti, ANO sehrálo SPD roli užitečného partnera, Vondráček se snažil dodat nahnědlému divadlu státotvorný nátěr a Ševčíkovo označování opozice za vlastizrádce není síla, ale politická bída.
