Sobotní protivládní demonstrace na pražské Letné se rychle proměnila v další ostrou přestřelku české politické scény. Někdejší europoslanec Jan Zahradil se pokusil protest zlehčit tím, že ho přepočítal na procenta z celkového počtu voličů a označil ho za akci, která „nedává ani jeden mandát“. Místopředseda ODS Pavel Drobil mu odpověděl výpadem o „politických nulách“, „s.á.st.í“ a volebním podvodu, čímž spor posunul z roviny věcné polemiky do bahna osobních urážek.
Právě v tom se celá epizoda stává výmluvnější, než by se mohlo zdát. Nejen kvůli samotné hádce, ale i proto, že se v ní do role mravokárce postavil politik, kterému kdysi zlomila vaz korupční aféra na Ministerstvu životního prostředí. Nejde totiž jen o to, že se dva politici pohádali na síti. Jde o ukázku dnešní české politické kultury, v níž se i debata o čtvrtmilionové demonstraci okamžitě mění v soutěž o to, kdo protivníka shodí drsnějším výrokem, aniž by se zdržoval podstatou věci.
Na podobných sporech bývá nejzajímavější, že o aktérech často prozradí víc než o samotném předmětu hádky. Jan Zahradil, někdejší občanský demokrat a dnešní expert Motoristů sobě na zahraniční politiku, se rozhodl sobotní Letnou zmenšit starým, dobře známým trikem: převést ji z roviny politické do roviny údajně objektivní statistiky. „V Česku je registrováno 8 253 316 voličů. Dnes se na Letné sešlo něco mezi dvěma až třemi procenty z nich. To nedává ani jeden mandát v Poslanecké sněmovně, ani při přepočtu na loňskou volební účast, která byla 68,95 procenta,“ napsal. Aby bylo jasné, že nejde o technickou poznámku, ale o definitivní soud, připojil i závěrečnou tečku. „Příští řádné volby se konají za tři a půl roku. Tím bych to uzavřel,“ dodal Zahradil.
Taková formulace je v jistém smyslu ukázková. Ne proto, že by byla mimořádně chytrá, ale protože je dokonale symptomatická. V takové logice totiž veřejná demonstrace neznamená občanský tlak, varování, mobilizaci nebo prostě viditelný nesouhlas. Znamená pouze číslo, které se dá vynásobit, vydělit a následně odhodit jako nedostatečné. Je to typické myšlení člověka, který se zoufale snaží z politického prostoru vyhnat všechno, co se nedá okamžitě přepočítat na mandáty, a tváří se, že mezi volbami jako by se veřejnost neměla nahlas ozývat vůbec. Jenže takhle demokracie nefunguje. Demonstrace není hlasovací lístek, není to volební model a není to ani pokus o přímé rozpuštění sněmovny na Letné. Je to veřejný a politický akt, který má ukázat sílu postoje, ne vypočítat počet křesel. Právě tenhle rozdíl Zahradil buď nepochopil, nebo pochopil až příliš dobře a záměrně ho překryl statistickou mlhou.
Na Letnou přitom podle organizátorů dorazilo minimálně 200 až 250 tisíc lidí. „Podle snímků to vypadá, že je tu úplně plno. To znamená minimálně stovky možná i tisíce, desetitisíce. Minimálně 200 tisíc až 250 tisíc,“ prohlásil Mikuláš Minář na akci s odkazem na snímky z výšky. V závěru demonstrace tento odhad ještě upřesnil s tím, že na Letné bylo minimálně čtvrt milionu lidí. Tedy jedna z největších protivládních demonstrací posledních let, akce, kterou v normálně fungující politické kultuře není možné odbýt jako folklor nebo okrajovou schůzi nespokojenců. Právě to zřejmě některé vládní a provládní figury dráždí nejvíc. Ne že by na Letné stáli jejich protivníci. Ale že jich bylo tolik, což nelze pohodlně přehlédnout.
Když se arogance kritizuje a zároveň předvádí
Na Zahradilovu snahu demonstraci zesměšnit zareagoval místopředseda ODS Pavel Drobil. Udělal to způsobem, který je pro českou politiku téměř učebnicový: místo aby rozebral podstatu manipulace, přitvrdil ještě víc a přepnul spor do roviny urážek. „Myslím, že tam bylo víc lidí, než kolik hlasů dohromady mohly získat absolutní politické nuly jako Triko, Svobodní a PornHub,“ napsal s narážkou na Trikoloru, Svobodné a stranu PRO Jindřicha Rajchla, které v loňských volbách kandidovaly na kandidátce SPD. „A přesto volebním podvodem či s.á..t.ím měly, než to jedna z těch zbytečných nul zabalila, pět poslanců,“ přidal Drobil další sérii urážek. „Chtělo by to méně arogance,“ korunoval pak větou s vulgárními výrazy určenou Zahradilovi závěr celé tirády místopředseda ODS.
Právě zde se celá přestřelka začíná měnit ve výmluvný obraz dnešní veřejné debaty. Drobil má samozřejmě pravdu v tom, že Zahradilova matematika je účelová, a že přepočítávat demonstraci na mandáty je intelektuální trik, nikoli poctivý argument. Má pravdu i v tom, že subjekty jako Trikolora, Svobodní a PRO se do Sněmovny nedostaly silou vlastní podpory, ale v zásadě jako přívěsek širšího projektu, který jim umožnil obejít jejich skutečnou váhu. Jenže ve chvíli, kdy tohle všechno začne popisovat jazykem „politických nul“, „s.á.s.ví“ a „volebního podvodu“, si sám podřezává větev. Ne proto, že by měl být v politice jemný a uhlazený za všech okolností, ale proto, že jeho vlastní výpad pak začíná působit jako stejný typ hospodské arogance, který před chvílí vyčítal Zahradilovi.
Zde se navíc nabízí ještě jeden důležitý kontext, který nelze při hodnocení Drobilovy role obejít. Pavel Drobil není v české politice figurou, která by stála na piedestalu mravní nedotknutelnosti a shora mohla rozdávat školení slušnosti. Jako ministr životního prostředí ve vládě Petra Nečase čelil podezření z korupce. Právě kvůli tomuto skandálu na ministerské křeslo tenkrát rezignoval. Kauza kolem Státního fondu životního prostředí mu tehdy zlomila vaz a z kdysi ambiciózního politika se v několika dnech stal symbol dalšího pravicového pádu, který měl být původně jen „nedorozuměním“ a nakonec skončil rezignací. Po odchodu z aktivní politiky zamířil do soukromého sektoru. Jeho návrat do veřejného prostoru je tak sám o sobě připomínkou, jak zvláštně krátkou paměť česká politika občas má. To neznamená, že by dnes nemohl komentovat dění nebo kritizovat soupeře. Znamená to ale, že když začne rozdávat lekce o aroganci, přičemž zároveň sám používá jazyk hospodské rvačky, působí to přinejmenším podivně.
Jinými slovy, Drobil má možná v jádru pravdu, ale nese ji způsobem, který ji oslabuje. To je na celé věci skoro až komické. Muž, kterému politickou kariéru rozmetalo podezření z korupce, a který by tudíž mohl mít alespoň minimální cit pro zdrženlivost, se vrátil do vysoké politiky v čele ODS a začal ostatní poučovat o míře arogance jazykem, co se od běžného internetového hulvátství liší pouze jmenovkou místopředsedy velké strany. Není divu, že taková poloha nepůsobí jako sebevědomá obrana demokracie, ale spíš jako další epizoda v nekonečném seriálu, kde se politici navzájem přehlušují, aniž by si kdo z nich všiml, jak bídně to celé zvenčí vypadá.
Tenhle rozpor dělá z celé epizody víc než jen běžnou síťovou hádku. Na jedné straně bývalý europoslanec, který se tváří, že umí veřejný protest vynulovat prostým přepočtem na mandáty. Na druhé straně vysoký představitel ODS, který se nad tím sice rozčiluje právem, ale odpovídá takovým způsobem, že sám vypadá jako další účastník soutěže o nejhrubší repliku v hostinském zařízení čtvrté cenové skupiny bez obsluhy. Někde mezi tím vším se tak ztrácí samotná podstata věci: totiž že na Letnou dorazilo obrovské množství lidí, kterým současný směr země připadá natolik nebezpečný, že kvůli tomu vyšli do ulic.
Letná není volební model, ale vzkaz
Na tom je mimochodem dobře vidět, jak se část české politické třídy stále zoufale brání připustit, že veřejná demonstrace může mít sama o sobě význam, aniž by se dala okamžitě převést do volební prognózy. Pro některé typy politiků je to zřejmě téměř nesnesitelné. Neumějí číst občanský protest jinak než jako neúspěšný pokus o zkrácení volebního období, a pokud se nepromění v parlamentní většinu, považují ho za cosi druhořadého. Jenže tím ve skutečnosti jen prozrazují vlastní omezené chápání politiky. Demokracie přece nestojí jen na tom, že jednou za čtyři roky vhodíte lístek do urny a pak čtyři roky mlčíte. Stojí i na průběžném tlaku veřejnosti, na demonstracích, protestech, peticích, debatách a na tom, že občané mohou dát najevo nesouhlas i mimo volební den.
Letná právě tohle v sobotu znovu předvedla. Nešlo o číslo do tabulky, ale o obraz. O plnou pláň, o vlajky Česka, Evropské unie, NATO a Ukrajiny, o transparenty namířené proti Babišově vládě, o varování před erozí demokracie, před útoky na veřejnoprávní média, před oslabením pomoci Ukrajině, před zákonem o neziskovkách a před normalizací politického hulvátství. To je politický obsah, který žádná procenta nevymažou. Může se s ním nesouhlasit, může se ironizovat, může se napadat. Ale nelze ho poctivě smést tím, že „to nedává ani jeden mandát“. To je naprosto stejně hloupé, jako kdyby někdo tvrdil, že stávka nemá význam, protože nerozděluje poslanecká křesla.
Přesně tímto směrem se Zahradil vydal. Není to nakonec nijak překvapivé. Dnešní Motoristé i jejich okolí dlouhodobě staví na tom, že se vysmívají občanské angažovanosti, pokud nepochází z jejich tábora, a rádi předstírají, že legitimní je jen taková veřejná aktivita, která jim sama politicky slouží. Demonstrace Milionu chvilek je pro ně nepříjemná nejen tím, co říká, ale i svou velikostí. Proto je potřeba ji zmenšit, převést na bezvýznamnou statistiku, udělat z ní jakousi hlučnou, ale vlastně směšnou epizodu. Je to stará obranná metoda: když něco nejde popřít, zkuste to zesměšnit.
Drobilova pravda je poškozená jeho vlastním stylem
Jenže ani Drobilova protireakce nepřinesla žádnou zvláštní intelektuální či politickou výhru. Ano, připomněl velmi přesně, že strany jako Trikolora, Svobodní a PRO samy o sobě představují politicky slabé subjekty, které se do Sněmovny nedostaly vlastní silou. Jistě, pojmenoval, že bez kandidatury na listině SPD by jejich vliv byl podstatně menší, ne-li nulový. Ano, připomněl i Markétu Šichtařovou, která se poslaneckého mandátu vzdala, čímž se celý obraz ještě více rozostřil. Jenže způsob, jakým to udělal, znovu ukázal starý problém české pravice: nedokáže odolat pokušení být hrubší než protivník, a pak se diví, že část veřejnosti vnímá politiku jako bahno, v němž se všichni topí stejně.
To je na tom možná nejvíc frustrující. Drobil totiž nemusel Zahradilovu tezi rozmělňovat. Stačilo ji rozebrat, vysvětlit, ukázat její účelovost a připomenout, že čtvrtmilionová demonstrace není drobná kulisa mezi volbami, ale vážný politický signál. Mohl mluvit o tom, že právě síla občanského protestu spočívá v tom, že není svázaná stranickou soutěží. Mohl ukázat, že Letná je vzkaz, ne kandidátní listina. Mohl připomenout, že i subjekt s pěti poslanci může být politicky slabší než čtvrt milionu lidí v ulicích, pokud jeho mandát stojí na slepenci a výměnném obchodu. To všechno by bylo přesnější, důstojnější a politicky silnější. Jenže místo toho jsme dostali další dávku hulvátské rétoriky, která sice sociální sítě potěší, ale širší veřejnou debatu neposune ani o centimetr k lepšímu, jen ji posune o metry dále do bahna sprostoty.
Právě proto je důležité do textu vrátit i Drobilovu minulost. Ne jako laciný ad hominem útok, ale jako připomínku, že člověk, který sám kdysi politicky padl kvůli podezřením z korupce a pak se stáhl do soukromého sektoru, by měl přece jen zacházet s tónem veřejné moralizace opatrněji. Zvlášť pokud chce druhým vytýkat aroganci. V opačném případě se jeho kritika stává stejně křehkou jako argumenty těch, proti nimž vystupuje. A v Drobilově případě to platí dvojnásob, protože jeho dnešní póza přísného komentátora veřejných mravů působí při pohledu na jeho vlastní životopis skoro jako nepovedený vtip.
Výměna, která odhalila víc, než chtěla
Jan Zahradil si Drobilův útok pochopitelně nenechal líbit. „Ty už jsi chvilkař? Přes tuhle partu a její tyjátry cesta zpět do vlády nevede, to mi věř. Přestaňte hledat vnitřního nepřítele, začněte něco dělat a lidé si toho možná všimnou,“ napsal. Je v tom několik vrstev najednou. Jednak pohrdání samotným Milionem chvilek a protivládním protestem, jednak snaha vykreslit ODS jako stranu, která si prý zoufale hledá cestu zpět k moci přes občanský aktivismus, a nakonec i vzkaz, že skutečná politika se nedělá na Letné, ale někde jinde, a to samozřejmě nejlépe bez těch „tyjátrů“.
Drobil na to odpověděl způsobem, který celou přestřelku vrátil k původnímu sporu o čísla. „Nejsem žádný chvilkař. Tys sis vypůjčil matematiku a statistiku a nasvítils ji z konce, který ti aktuálně vyhovoval, já ti ukázal matematicky a statisticky druhou stranu stejné rovnice,“ vzkázal. Na první pohled je to už klidnější, racionálnější odpověď. Na druhý pohled je však až směšně příznačná. Celá jejich výměna se totiž začala točit kolem toho, kdo líp manipuluje matematikou, místo aby se točila kolem toho, co vlastně sobotní Letná znamenala.
Zde je jádro problému. Spor Zahradil versus Drobil není podstatný sám o sobě. Není to duel dvou velkých idejí. Je to jen drobný, ale velmi názorný výjev ze světa, v němž politici raději bojují o výklad procent než o smysl veřejné mobilizace. Jeden protest shodí na „ani jeden mandát“, druhý odpoví „politickými nulami“ a „volebním podvodem“. Ve výsledku z toho vznikne hluk, který možná dobře funguje v uzavřených bublinách, ale nevysvětlí vůbec nic lidem, kteří se na tu demonstraci přišli podívat do online prostoru, nebo na ni skutečně osobně dorazili do Prahy na Letnou.
Co tahle hádka skutečně říká
Celá epizoda tak nakonec vypovídá mnohem více o stavu české politické komunikace než o jedné demonstraci. Ukazuje, jak snadno se i jasná a silná událost dá rozmělnit do souboje eg, v němž už nikdo neřeší podstatu, ale jen formu útoku. Ukazuje také, že část české politické reprezentace stále neumí číst občanský protest jinak než jako něco podezřelého, přehnaného nebo účetně nedostatečného. Současně ukazuje, že ani na opačné straně není o mnoho více sebekázně, protože i legitimní kritika se až příliš často zvrhne v drsňácké soutěžení o to, kdo protivníka urazí hlasitěji.
Přitom na tom všem je nejdůležitější úplně něco jiného. Na Letné se sešlo tolik lidí, že to nelze poctivě přehlédnout. Ať již přesně dorazilo 200 tisíc, 250 tisíc nebo o něco méně či více, pořád jde o demonstraci mimořádné velikosti, která se řadí mezi největší podobné akce od roku 1989. To není drobnost. To není „nula“. To není akce, kterou lze seriózně vyřešit větou o tom, že „to nedává ani jeden mandát“. Pokud se někdo o podobnou redukci pokouší, neříká tím nic podstatného o demonstraci. Říká tím hlavně něco o sobě.
Proto stojí za to nenechat celou věc utéct do pouhé internetové přestřelky. Zahradil předvedl arogantní pohrdání veřejným protestem a snahu převést politickou realitu na účetnickou tabulku. Drobil mu sice v základu oponoval oprávněně, ale svým stylem zároveň jen potvrdil, že česká politika má stále tragicky silnou potřebu nahrazovat argument hrubostí. Někde mezi nimi zůstala samotná Letná . Plná lidí, kteří nepřišli kvůli procentům ani mandátům, ale proto, že cítí potřebu ozvat se proti směru, jímž se tahle země pod Babišovou taktovkou vydává.
To je na celé věci nakonec nejdůležitější. Ne hádka dvou mužů, kteří si měří statistiky a ega. Ale fakt, že čtvrtmilionová demonstrace je sama o sobě politickým faktem, který se nedá odepsat ani jednou excelovou tabulkou, ani jedním hulvátským tweetem.
