Tisková konference Aleny Schillerové a Jany Mračkové Vildumetzové měla působit jako energická obrana vládního postupu i jako tvrdý protiúder vůči opozici a Senátu, jenže z celé epizody nakonec vystoupilo něco mnohem prostšího. Předsedkyně senátorského klubu ANO Jana Mračková Vildumetzová nezvládla základní organizační věc, která by od šéfky senátorského klubu měla být naprostou rutinou, a když bylo zřejmé, že si brífink na půdě Senátu včas nezajistila, přesunula se s Alenou Schillerovou do Poslanecké sněmovny, aby tam obě společně předvedly známé politické cvičení: vlastní problém utopit v hlasitém obviňování všech okolo. Z místa, kde měla zaznít kritika druhých, se tak stala ukázka toho, jak ANO funguje v situaci, když se něco nepodaří. Bylo nejjednodušší říct obyčejnou větu o selhání. Místo toho se raději rozjela scéna o chaosu, zmaru, neodpovědnosti a neochotě druhých pracovat. Senát totiž ve středu odmítl prosadit, aby normu o regulaci cen pohonných hmot projednal už následující den, a schválil zrychlené projednání až na příští středu.
Na celé věci je nejtrapnější to, že Vildumetzová svou stížnost uvedla jako důkaz problému na straně Senátu, přitom šlo především o problém na její straně. Mluvila o tom, že chtěla brífink v Senátu, jenže tiskové oddělení jí jej neumožnilo, protože žádost přišla pozdě. V normálním politickém provozu by taková situace vyústila v krátké konstatování, že se termín nepodařilo stihnout a příště si ho klub pohlídá. Jenže to by nevytvářelo správnou kulisu pro další stranické divadlo. Tak se z banálního organizačního neúspěchu stal údajný symbol neochoty horní komory a důvod přesunout se s kamerami jinam. To samo o sobě vypovídá o prioritách víc než všechna následná slova o odpovědnosti, práci pro lidi a vážnosti situace. Senát přitom tiskové brífinky běžně avizuje jako součást schůzí a veřejně je zveřejňuje ve svém zpravodajství, takže nejde o žádný neznámý nebo nepřehledný mechanismus, s nímž by se předsedkyně senátorského klubu setkala poprvé.
To, že se Vildumetzová nakonec přesunula do Poslanecké sněmovny, aby tam po boku Schillerové mluvila o údajné nečinnosti a chaosu ostatních, působí skoro jako nechtěná satira na vlastní vystoupení. Senátorka, která nedokázala zvládnout včas oznámit brífink vlastního klubu na půdě Senátu, začne v dolní komoře vysvětlovat, kdo je v české politice zosobněním zmatku. Předsedkyně senátorského klubu, která měla řešit senátní agendu, si najde náhradní řečniště v jiné budově a odtud pak školí ostatní senátory, jak mají pracovat. Po jejím boku stojí Alena Schillerová, která již roky předvádí tentýž mechanismus: kdykoli se objeví problém, pochybení nebo prostě jen nepříjemná situace na vlastní straně, nikdy z toho nevznikne prosté přiznání chyby. Vždy z toho vznikne další obžaloba opozice, další příběh o škůdcích, blokování a útoku na lidi. Vildumetzová na půdě Sněmovny mluvila o „chaosu a zmaru“ mezi senátory ODS, TOP 09, STAN a KDU-ČSL a kladla řečnické otázky, co dnes a další den vlastně dělají.
Zde se celé vystoupení změnilo z malé organizační ostudy v dokonalou ukázku politického stylu ANO. Místo aby Vildumetzová uznala, že selhala v elementární proceduře, začala ostatním rozdávat známky z pracovitosti. Místo aby Schillerová připustila, že kolegyně prostě něco nestihla, postavila se po její bok a začala vyprávět další příběh o tom, jak vláda jedná v zájmu lidí, zatímco opozice a Senát jen politikaří. Zaznívaly věty o tom, jak jiní senátoři nepracují, nechtějí jednat, nechávají občany, podnikatele a firmy jako rukojmí. To všechno znělo razantně jen do chvíle, než je položena prostá otázka: proč tedy předsedkyně senátorského klubu ANO v den, kdy považuje věc za natolik zásadní, nestudovala materiály, nejednala s kolegy a nepřipravovala senátní postup, ale stála ve Sněmovně na náhradním pódiu a vyráběla další mediální scénu? Zde není problém v tom, že politička komunikuje s novináři, nýbrž v tom, že její komunikace vznikla coby náhražka za něco, co sama nezvládla.
Vildumetzová přitom použila jazyk, který by mohl fungovat jedině tehdy, kdyby sama předváděla ukázkovou procesní i politickou disciplínu. Jenže to se nestalo. Řečnila o chaosu a zmaru jiných ve chvíli, kdy právě ona působila jako někdo, kdo si nepohlídal nejzákladnější rámec vlastní akce. Mluvila o nezájmu o občany a firmy, když trávila čas improvizovanou tiskovkou namísto toho, aby se věnovala tomu, co od ní funkce v Senátu vyžaduje. Plamenně hovořila o tom, jak druzí neplní sliby a role, a přitom sama poskytla názornou ukázku toho, co se stane, když politička raději vyrábí obraz boje než dělá věci včas a podle pravidel. Celá situace je přitom natolik jednoduchá, že na ni žádná velká ideologická mlha nefunguje. Předsedkyně senátorského klubu ANO není náhodná návštěvnice, která v Senátu zabloudila. Je to dlouholetá politička, která přesně ví, jak fungují institucionální pravidla, nebo by to přinejmenším vědět měla. Když pak veřejně vysvětluje, že se briefing v Senátu nekonal, protože žádost přišla pozdě, neodhaluje žádné zákulisní bezpráví. Odhaluje vlastní neobratnost.
Jestli tato tisková konference něco opravdu ukázala, pak to nebyl chaos a zmar opozice ani Senátu. Ukázala naprosto mechanický způsob, jakým ANO nakládá s vlastními trapasy. Nikdy je nepojmenuje napřímo. Nikdy je neuzná v prosté podobě. Místo toho je okamžitě oblepí větším příběhem, v němž jsou vinni druzí, veřejnost je údajně ohrožena a samotné ANO vystupuje jako poslední pracovitá síla v moři neschopnosti. Tenhle model se opakuje stále znovu. Když někdo něco nestihne, může za to opozice. Když někdo nezvládne proceduru, může za to instituce. Když je někdo nepřipravený, vydává se to za důkaz, že druzí nechtějí pomáhat lidem. To není o jednotlivém vystoupení Schillerové nebo Vildumetzové, nýbrž styl, v němž se vlastní odpovědnost systematicky rozpouští ve výkřicích o vině ostatních.
Proto celá scéna z Poslanecké sněmovny působí směšně a trapně, nikoliv jako silné vystoupení političek, které statečně pojmenovávají problém. Jde o náhradní produkci, která má zamaskovat problém na jejich straně. Vildumetzová si nezajistila brífink včas tam, kde měla. Schillerová jí ochotně poskytla kulisu a stranickou podporu. Obě pak z trapné situace vyrobily další epizodu seriálu, v němž je ANO jedinou silou, která myslí na občany, a všichni ostatní jen překážejí. Když se však předsedkyně senátorského klubu neumí včas domluvit na brífinkovém slotu, přičemž vzápětí začne v jiné budově školit ostatní o pracovitosti, nevypadá to jako síla, nýbrž jako ukázková demonstrace vlastní neschopnosti.
