Daniel Sterzik alias Vidlák se v minulosti rád stylizoval do role obyčejného člověka od země, který se nebojí práce, špíny ani kydání hnoje. Jenže pokud něco jeho poslední reakce na útok proti domu novinářky Světlany Witowské a prezidentského poradce Petra Koláře opravdu připomněla, pak spíš to, že tahle metafora sedí hlavně na politický obsah, který kolem sebe dlouhodobě rozlévá.
Když někdo poničí fasádu domu lidí, s nimiž politicky nesouhlasí, normální reakce demokraticky uvažujícího člověka je poměrně jednoduchá: odsoudit to. Bez vytáček, bez pomrkávání na vlastní publikum, bez škodolibého hihňání nad tím, že oběť útoku je zrovna někdo, koho nemám rád. Sterzik však neodolal. Na síti sdílel kopii článku z Blesku a připsal k ní komentář, který působí jako dokonale koncentrovaný vzorek jeho politického světa. „Já myslím, že to nebyl žádný útok. Chybí tam jakékoliv sdělení, že je Kolář podporovatel Banderovců a Witovská sudokopytnice. Prostě jen šel někdo kolem, zjistil, kdo tam bydlí a poblil se z toho,” napsal Vidlák. Tím o sobě řekl víc než desítkami rozhovorů, statusů a předvolebních řečí. Nejde jen o další trapnou hulvátskou poznámku. Je to ukázka politické kultury, která se již dávno přestala tvářit, že chce vést spor o názory. Namísto toho otevřeně koketuje s tím, že protivníkovi se může sahat na majetek, soukromí a pocit bezpečí.
Na incident upozornila Světlana Witowská v pátek večer. Na síti X zveřejnila fotografii pomalované bílé stěny domu a kamenné zdi. Nepřidala hysterii ani výhrůžky, nýbrž napsala věcný vzkaz člověku, který si na cizím domě léčil vlastní frustraci. „Autorovi bych chtěla vzkázat, že pokud má nějaký problém, může nám ho přijít říct a pobavíme se, tuhle formu frustrace předáme policii,“ reagovala na škodu Witowská. Její partner Petr Kolář pojal celou situaci mnohem ostřeji, ale vzhledem k povaze útoku těžko překvapivě. „Kdyby ten výtvarný hrdina třeba zazvonil, slušně se představil a řekl mi, že má se mnou problém a potřebuje si to vyříkat, případně si to rozdat na férovku na pěsti, tak bych to i ocenil. Ale tohle… Je to ubožák a zbabělec. S.áč, s prominutím,“ napsal bývalý velvyslanec v USA i Rusku. Věta přesně vystihuje podstatu podobného činu. Ten, kdo ničí fasádu cizího domu, není politický bojovník ani vlastenec. Je to hloupý zbabělec, který si netroufne přijít, zazvonit a říct vlastní názor do očí.
Reakce na sociálních sítích byly převážně podpůrné. Řada lidí okamžitě upozornila, že podobné projevy nepadají z čistého nebe. Vyrůstají z atmosféry, v níž jsou novináři, poradci prezidenta, politici, akademici nebo lidé s prozápadními postoji líčeni jako nepřátelé národa, váleční štváči, zaprodanci, agenti cizích mocností nebo paraziti, kteří si zaslouží veřejné opovržení. „Takový průměrný volič vládních stran,“ napsal jeden z komentujících. „Výsledek Babišovy nenávistné rétoriky, nejen vůči novinářům,“ přidal jiný. „Co bude příště? Střílení?,“ položil otázku další.
Vedle odsuzujících reakcí se samozřejmě objevila i opačná část internetového bahna. Anonymní profily útok schvalovaly, zlehčovaly nebo jej vydávaly za jakousi lidovou odplatu za názory Petra Koláře. U něj vadí především podpora Ukrajiny, prozápadní orientace a také role v kauze kolem SMS zpráv ministra zahraničí Petra Macinky z Motoristů. V těchto zprávách z letošního ledna Macinka nevybíravě tlačil na prezidenta, aby jmenoval Filipa Turka ministrem životního prostředí. „Pokud ale ne,“ vyhrožoval Macinka, „spálím mosty způsobem, který vejde do učebnic politologie jako extrémní způsob kohabitace.“ Prezidentská kancelář označila tento postup za vydírání a komunikaci předala policii, která věc nakonec odložila. Jenže pro část radikalizovaného publika to stačilo. Kolář se stal dalším symbolem nenáviděného Hradu, prozápadního prostředí, podpory Ukrajiny a politiky, kterou jejich vlastní propagandisté každý den líčí jako zradu národa. Když se pak na domě objeví nápisy a špína, část tohoto publika už nereaguje otázkou, kdo a proč ničí cizí majetek, ale rovnou hledá vysvětlení, proč si to poškození vlastně zasloužili.
Witowská na nenávistné výpady odpověděla s nadhledem a přesností, která by v normální společnosti měla být samozřejmá. „Díky za slušné reakce. ‚Alelidem‘, kteří se tu sešli – nikdo nemá právo nikomu ničit majetek, i kdyby dotyčný stokrát říkal věci, které se někomu nelíbí,“ reagovala Witowská na komentáře. Nikdo nemá právo ničit cizí majetek, ani nemá právo proměnit frustraci z politiky v útok na soukromý prostor druhého člověka. Odsouzení takového skutku by mělo být minimem demokratické kultury. Jenže právě toto minimum je pro některé politické proudy zjevně příliš vysoká laťka.
Mezi těmi, kdo se nestyděli útok veřejně schvalovat pod vlastním jménem, vynikl Daniel Sterzik alias Vidlák. Bývalý vůdce komunisticko-proruského slepence Stačilo!, dezinformátor, někdejší asistent europoslance Ondřeje Dostála a muž, který se v politice dlouhodobě živí vztekem, resentimentem a vyprávěním o údajně zrazeném lidu, se rozhodl udělat z útoku vtip. Jenže jeho „vtip“ nepůsobí jako ironie. Působí jako politická vizitka. Když napíše, že to nebyl útok, protože tam chybělo sdělení o „Banderovcích“ a „sudokopytnici“, jen ukazuje, jak hluboko je ochoten klesnout, aby vlastním příznivcům dodal další dávku opovržení vůči lidem, které nenávidí. To není humor člověka od země, nýbrž řeč člověka, který si z veřejného prostoru udělal hnojiště, přičemž se tváří, že zápach je autenticita.
Sterzikova politická dráha je v tomhle ohledu docela konzistentní. Dlouhodobě šíří proruskou propagandu, relativizuje agresi Moskvy, útočí na prozápadní směřování země, burcuje proti demokratickým institucím a dokáže mluvit jazykem, který z politických protivníků nedělá soupeře, ale škůdce, které je potřeba odstranit z cesty. Před volbami sliboval tehdejší vládní koalici „Stalingrad“, čímž ukázal, jak blízko má jeho politická imaginace k obrazům násilí, porážky a totálního zúčtování. Když pak stejný člověk glosuje útok na dům novinářky a prezidentova poradce tím, že se někdo „poblil“ z toho, kdo tam bydlí, není to náhoda, leč pokračování stejné logiky. Protivník je pro Sterzika objekt nenávisti, na který se dá plivnout, kterému se dá zničit fasáda a nad jehož poškozeným majetkem se dá ještě škodolibě zasmát.
Tahle logika je nebezpečná i proto, že se tváří jako lidovost. Vidlák a jemu podobní rádi předstírají, že pouze mluví jazykem obyčejných lidí, kteří už mají dost „elit“, médií, Bruselu, Ukrajiny, prezidenta, vlády, intelektuálů nebo kohokoli dalšího, koho jim zrovna politický marketing označí za nepřítele. Jenže obyčejní lidé obvykle nechodí po nocích ničit cizí domy, nýbrž mají své starosti, práci, rodiny, účty a většinou velmi dobře vědí, že sahat někomu na majetek je špatně. Sterzikův komentář k poničenému domu Witowské není lidovost, ale cynické parazitování na frustraci nespokojených. Sterzik si na sebe bere masku chlapa od hnoje, přičemž ve skutečnosti vyrábí jazyk, který lidem vysvětluje, že nenávist je oprávněná, útok pochopitelný a škodolibost politicky použitelná.
Jeho projekt Stačilo! sice ve volbách neuspěl a sám Sterzik po nich veřejně řešil, z čeho bude platit složenky, ale bylo by naivní myslet si, že tím zmizelo i publikum, které oslovoval. Nikam neodešlo. Jen se přesouvá mezi politickými značkami, youtubery, facebookovými agitátory, proruskými kanály, nacionalistickými projekty a stranami, které ho dál udržují ve stavu permanentního rozhořčení. Jednou za problémy může Ukrajina, podruhé prezident, potřetí novináři. Poté poradci Hradu, Němci, Brusel, liberálové, „pražská kavárna“ nebo kdokoli další. Výsledek je stále stejný: publikum je udržováno v přesvědčení, že žije v obležení nepřátel, proti nimž je skoro všechno dovoleno. Následně není daleko od slov k činům.
Útok na dům Witowské a Koláře nelze číst jako pouhý vandalismus frustrovaného jednotlivce. Atmosféru, v níž se podobný čin některým lidem jeví jako vtipný nebo oprávněný, vytváří celé politické prostředí. Politici a influenceři, kteří roky mluví o novinářích jako o nepřátelích, o prozápadních osobnostech jako zrádcích a o podporovatelích Ukrajiny jako „Banderovcích“, se nemohou tvářit překvapeně, když někdo z publika vezme jejich jazyk doslova.
Vidlákova reakce je čistá ukázka morálního bankrotu části takzvané vlastenecké scény. Tito lidé mluví o národu, tradici, obyčejnosti, poctivosti a spravedlnosti, ale když dojde na základní otázku slušnosti, selžou hned v první vteřině. Není potřeba dlouhé politologické rozbory. Stačí se podívat, jak reagují na útok proti majetku lidí, které nemají rádi. Řeči o morálce, vlastenectví a obraně obyčejných lidí jsou pro ně prázdnými pojmy. Skutečná hodnota jejich politiky se ukáže až ve chvíli, kdy mají říct, zda je ničení cizího domu přijatelné. Sterzik odpověděl po svém, přičemž k tomu netřeba cokoliv dodávat.
Ještě nedávno by bylo veřejné schvalování podobného útoku politicky diskvalifikující. Dnes se z něj stává další status pro vlastní publikum. Další lajky. Další dávka škodolibosti. Další signál, že „my“ se nemusíme řídit pravidly slušnosti, protože „oni“ jsou přece zrádci, podporovatelé války, zaprodanci nebo nepřátelé lidu. Jeden posměšek nad poničeným domem, status o tom, že vlastně nešlo o útok a veřejné zasmání nad tím, co by každý slušný člověk měl odsoudit.
Witowská a Kolář nejsou povinni snášet ničení svého domu jen proto, že jsou veřejně známí. Novinářka se nestává legitimním terčem vandalismu tím, že dělá svou práci. Prezidentský poradce se nestává oprávněným objektem útoku tím, že zastává prozápadní postoje, podporuje Ukrajinu nebo se ocitne v konfliktu s Petrem Macinkou. Veřejná funkce, veřejná práce ani veřejný názor neruší právo na soukromí a bezpečí. Kdo tohle nechápe, nevede politický spor. Jen legitimizuje špínu.
Sterzikova reakce ukazuje, jak se část politické scény naučila zacházet s nenávistí jako nástrojem. Ukazuje, že pro některé lidi již není hranicí ani soukromý dům. V obecném zájmu by mělo být, aby projekty postavené na této politice končily stejně jako Stačilo! Mimo parlament, reálnou moc a ideálně i mimo schopnost ovlivňovat veřejnou debatu. Ne proto, že by měl někdo umlčovat názory, nýbrž proto, že demokratická společnost nemůže donekonečna tolerovat, aby se nenávist vydávala za autentičnost, schvalování vandalismu za humor a kydání hnoje na lidi za politický program.
