Vládní koalice chtěla veřejnosti prodat jednoduchý a dobře srozumitelný příběh. Zrušíme rozhlasové a televizní poplatky, lidem ulevíme, veřejnoprávní média nepřijdou o peníze a všechno bude modernější, spravedlivější a údajně i evropsky standardní. Jenže během několika dní se ukázalo, že za tímhle líbivým rámcem nestojí hotové řešení, nýbrž směs nedotažených výpočtů, vnitřních rozporů a politické nervozity, která nakonec vytekla ven i mezi samotnými špičkami koalice.
Andrej Babiš si veřejně postěžoval na Tomia Okamuru, návrh zákona slíbený na úterý se neobjevil, Patrik Nacher začal vysvětlovat, že se ještě počítají dopady, a opozice mezitím zvedla hlas s tím, že nejde o žádnou technickou úpravu, ale o útok na samotnou nezávislost médií veřejné služby. Celý spor tak velmi rychle přestal být jen debatou o tom, kdo a kolik bude platit za televizi a rozhlas. Začal být výmluvným obrazem toho, jak dnešní moc nakládá s institucemi, které jí nejsou bezvýhradně po vůli, a jak snadno se z údajně racionální reformy může stát další politická operace, v níž se jednoduché heslo používá jako kouřová clona pro mnohem zásadnější zásah.
Na celém příběhu je mimořádně výmluvné už to, kde se vlastně poprvé naplno rozlomil. Ne ve sněmovně, ne při odborné debatě, ne po zveřejnění paragrafového znění, ale ve chvíli, kdy premiér s neskrývanou podrážděností napomenul vlastního koaličního partnera za to, že mluvil dřív, než byla hotová shoda. „Pan Okamura místo toho, aby držel dohodu, že se neinformuje veřejnost dřív, než je shoda, tak věren své tradici zase něco sděloval médiím,“ postěžoval si Andrej Babiš v rozhovoru pro Deník.cz. Tohle není bezvýznamná věta pronesená v afektu. Je to přiznání, že vláda nemá svůj údajně jasný projekt ani domluvený, ani dotažený, a že se dokonce ani neshodne na tom, kdo a kdy o něm bude mluvit. Když předseda vlády mluví tímto tónem o předsedovi sněmovny ze strany, s níž drží mocenskou většinu, nevypovídá to jen o osobní nevraživosti nebo o obvyklém koaličním šumu. Vypovídá to o tom, že návrh, který měl působit jako suverénní tah, ve skutečnosti stojí na mnohem vratších nohách, než se veřejnosti tvrdilo.
Právě Okamura přitom ještě předtím vystupoval s jistotou člověka, který už v ruce drží hotovou kartu. Oznámil, že vládní koalice předloží poslanecký návrh zákona, který zavede výjimky z televizních a rozhlasových poplatků a otevře cestu k jejich úplnému zrušení. V první fázi se mělo přestat platit u seniorů nad 75 let, u firem, u nezaopatřených mladých lidí do 26 let a u osob se zdravotním postižením. Už samo o sobě by to znamenalo výrazný zásah do příjmové struktury České televize a Českého rozhlasu. Okamura navíc rovnou mluvil o tom, že jde jen o první fázi a že od roku 2027 má přijít zrušení poplatků úplně. Celé to bylo podané tak, aby to znělo jako hotový plán, pevný závazek a další důkaz, že vláda plní, co slíbila. Jenže právě tento typ komunikace bývá v české politice nebezpečně klamavý. Oznámit, že se něco zruší, je snadné. Mnohem těžší je vysvětlit, co přesně to udělá se systémem, jak budou vypočítány náhrady, kdo je bude garantovat a jaké pojistky zabrání tomu, aby se z financování veřejnoprávních médií nestal nástroj přímého politického tlaku.
Přesně zde se celý triumfální příběh začal drolit. Návrh, který měl být podle předběžných prohlášení předložen v úterý, se nakonec neobjevil. Místo něj přišel Patrik Nacher a oznámil, že materiál ještě není hotový. Autoři podle něj dopočítávají dopady různých variant tak, aby výpadek příjmů České televize a Českého rozhlasu nepřesáhl hranici, kterou by už nebylo možné ani politicky, ani provozně obhájit. Tohle vysvětlení je svým způsobem mnohem cennější než všechny předchozí bombastické výroky, protože jako jedno z mála říká něco podstatného. Vláda narazila na to, že slib o zrušení poplatků je sice mediálně vděčný, ale ekonomicky a institucionálně mimořádně citlivý. Jakmile se začne opravdu počítat, jednoduchá věta o „ulevení lidem“ se mění ve složitý problém, na jehož druhém konci stojí jedna velmi nepříjemná skutečnost: někde ty peníze chybět budou. Pokud se mají doplnit ze státního rozpočtu, musí být přesně určeno, jak, kdy a s jakými garancemi.
Tohle je mimochodem okamžik, v němž se často nejlépe pozná rozdíl mezi vládnutím a propagací. Propagace si vystačí s heslem. Vládnutí musí spočítat důsledky. Právě na této hraně nyní koalice viditelně klopýtá. Nacher se pokusil obavy tlumit a shrnout vládní záměr do co nejuhlazenější podoby. „Závazek současné koalice nahradit koncesionářské poplatky financováním veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu platí a nic se na něm nemění,“ uvedl na síti X. Současně dodal, že financování veřejnoprávních médií nebude ohroženo a že slova o útocích nebo vyhladovění těchto institucí nejsou pravdivá. Tahle obranná linie je pro vládu zcela klíčová, protože už teď dobře ví, že debata se nebude vést jen o samotných poplatcích, ale o tom, zda se mění model financování tak, aby byl systém stabilní, nebo tak, aby se média stala zranitelnější vůči aktuální vládní většině. V tomto bodě vládní formulace začínají působit až podezřele uhlazeně. Když někdo ještě nemá hotový návrh, těžko může zároveň tak suverénně garantovat, že nehrozí žádný problém.
Andrej Babiš se mezitím pokusil celý spor usadit do rámce evropské normality a dodat mu zdání racionality. „Platí, že ministr Klempíř má za úkol předložit návrh zákona a poplatky by měl hradit státní rozpočet. Tak je k tomu v 17 členských zemí Evropské unie. Není to nic o ovládnutí nebo zestátnění médií. Uděláme to, co jsme slíbili,“ řekl pro Deník.cz. Na první pohled je to přesně ten typ argumentu, který politický marketing miluje. Jednoduchá reference na zahraničí, vysoké číslo, normalizační efekt. Když to tak mají jinde, proč by to mělo být problém tady. Jenže právě podobná srovnání bývají ošidná, pokud se z nich udělá pouhá kulisa. Samotný fakt, že v části evropských zemí jsou veřejnoprávní média financována ze státního rozpočtu, ještě vůbec nic neříká o kvalitě institucionálních pojistek, o způsobu rozpočtového schvalování, o míře autonomie daných institucí ani o politické kultuře, v níž ten model funguje. Toto v Babišově větě chybí. Nejde totiž o abstraktní model, ale o českou realitu. O zemi, kde se média veřejné služby stala jedním z nejoblíbenějších cílů populistických útoků, kde se část vládního tábora netají nepřátelstvím vůči České televizi a kde se už dlouho testuje, jak daleko lze zajít v jejich delegitimizaci.
Celé to navíc působí ještě nervózněji ve chvíli, kdy sám premiér připouští, že návrh není dotažený do všech detailů. Podle jeho slov má poslanecká varianta teprve vycházet z příjmů České televize a Českého rozhlasu na úrovni roku 2024 a platit by mohla od 1. července letošního roku. „Je potřeba, aby koaliční poslanci, kteří to chtějí navrhnout, jasně řekli veřejnosti, jaké jsou jejich argumenty a jaký je plán,“ uvedl Babiš. Tohle je na celé věci skoro nejkomičtější. Premiér, který má v rukou vládní většinu, veřejně vyzývá své vlastní koaliční poslance, aby veřejnosti vysvětlili, co vlastně chtějí udělat. Kdyby to nebylo tak vážné téma, byla by to skoro groteska. Jenže tady nejde o běžný zmatek okolo nějaké druhořadé novely. Jde o finanční páteř dvou institucí, které mají sloužit veřejnosti nezávisle na tom, kdo zrovna sedí ve Strakově akademii.
Když vláda tvrdí kontinuitu a nemá ještě ani hotový plán
Babiš se zároveň snažil opakovat, že vláda nechce média připravit o peníze a že klíčové je zachování kontinuity. „Platí, že chceme zrušit poplatky, ale neznamená to, že by veřejnoprávní média měla přijít o peníze. Musí tam být nějaká kontinuita,“ dodal. Právě slovo kontinuita je ale v celé věci zcela zásadní a zároveň mimořádně zrádné. Kontinuita není politické přání. Kontinuita je právní a institucionální garance, že se financování nebude měnit podle nálady vlády, že nepůjde jednoduše seškrtat při rozpočtovém vyjednávání a že se z něj nestane páka, kterou si politika postupně ochočí kritické médium tím, že mu dá jednou více, podruhé méně a potřetí mu připomene, odkud vlastně peníze tečou. Pokud má někdo mluvit o kontinuitě poctivě, musí ukázat mechanismus, který ji zajistí. Ten zatím veřejnost neviděla.
Právě proto začala opozice reagovat mimořádně ostře a rychle. Už nejde jen o běžné opoziční odmítání čehokoliv, co vláda přinese. V tomto případě opozice správně vycítila, že se otevírá téma, které lze rámovat jako obranu jedné z klíčových demokratických pojistek. „Za sebe i celou KDU-ČSL říkám naprosto jasně, že budeme média veřejné služby bránit všemi dostupnými prostředky,“ prohlásil bývalý ministr zemědělství Marek Výborný. Tato věta není jen deklarací stranické tvrdosti. Je to pokus postavit spor do roviny hodnotové. Ne jako technickou debatu o jiné metodě výběru peněz, ale jako konflikt o to, zda se stát pokouší přepsat postavení médií veřejné služby k vlastnímu obrazu.
Podobně se zachovala i TOP 09, která dává najevo, že je připravena využít parlamentní i soudní prostředky. „Budeme bránit všemi dostupnými prostředky, aby neprošlo jejich faktické zrušení. Využijeme všechny možnosti ve Sněmovně i Senátu a poté, pokud to bude nutné, se obrátíme na Ústavní soud. Víme, co se stalo v Maďarsku a na Slovensku – a tohle tady nedopustíme,“ uvedl předseda poslaneckého klubu Jan Jakob. Tady je vidět, jak rychle se český spor napojuje na širší středoevropskou zkušenost, v níž se veřejnoprávní média stala buď obětí přímého mocenského zásahu, nebo postupného vysilování a podřizování. Ať již je tahle paralela pro vládu jakkoliv nepříjemná, je plně pochopitelné, že zaznívá. Vždyť právě ona dává sporu srozumitelný a varovný rámec. Nejde o to, zda se administrativně změní způsob výběru peněz. Jde o to, zda se tím neotevře dveře ke scénáři, který už jinde v regionu jednou proběhl.
Ještě ostřeji situaci popsal Vít Rakušan, když napsal „Ruce pryč od nezávislých médií!“ a mluvil o frontálním útoku na Českou televizi a Český rozhlas. Z jeho pohledu se vláda pokouší veřejnoprávní média fakticky zlikvidovat změnou financování, která by je učinila závislými na vůli státní moci. Taková formulace je samozřejmě záměrně ostrá, ale nelze ji odbýt jen jako hysterií opozice. Ve skutečnosti připomíná přesně to, co v celém sporu visí ve vzduchu od první chvíle. Jakmile jsou média veřejné služby financována jinak než přes relativně stabilní a od politiky oddělený mechanismus, začíná být mnohem důležitější, kdo drží rozpočet a jaké má úmysly. Jestliže právě tato vláda, která se s médii veřejné služby dostává do konfliktu opakovaně, tvrdí, že všechno zůstane v pořádku, je zcela legitimní ptát se, proč by jí to měl kdokoliv věřit jen na slovo.
Baxa přestal mluvit opatrně a řekl to naplno
Do celé debaty velmi výrazně vstoupil i bývalý ministr kultury Martin Baxa, jehož vyjádření patří k nejpodstatnějším, protože přesně míří na to, co vláda zakrývá. „To, co koalice nyní navrhuje, není žádná drobná dílčí úprava. Je to tvrdý a nekoncepční zásah do financování médií veřejné služby, který může mít dlouhodobé dopady na jejich fungování i nezávislost,“ uvedl. Tím v podstatě zrušil celou vládní legendu o technické a nevinné změně. Baxa správně pojmenoval, že nejde o kosmetiku, ale o zásah do samotného modelu existence veřejnoprávních médií. A právě to je třeba v celé věci zdůraznit znovu a znovu. Neřeší se sleva pro několik skupin obyvatel. Neřeší se detail účetnictví. Řeší se, zda budou média veřejné služby dál stát na systému, který jim zajišťuje relativně předvídatelné příjmy, nebo zda budou více závislá na státním rozpočtu a tím i na politické moci.
Baxa navíc velmi přesně připomněl, že současný systém není žádný nefunkční relikt, který by se hroutil pod rukama. „Stávající systém financování České televize a Českého rozhlasu je funkční. Zajišťuje jejich stabilní a předvídatelné hospodaření a obě média zajišťují služby pro všechny obyvatele Česka, jak jim to ukládají zákony i kodexy. Není tedy důvod systém měnit bez odůvodněného záměru a promyšlené koncepce,“ uvedl. Tohle je pro celou debatu zásadní moment, protože vrací pozornost tam, kam má směřovat. Vláda neřeší kolabující model. Není pod tlakem neodkladné krizové situace, kdy by bez okamžité změny bylo financování veřejné služby neudržitelné. Naopak. Zasahuje do systému, který funguje, a přitom nepředstavila přesvědčivou a propracovanou alternativu.
Baxa přidal ještě něco, co je pro celou věc neméně podstatné. Připomněl totiž, jakým způsobem vláda k tématu přistupuje z hlediska odborné diskuse a institucionální serióznosti. „Tento koaliční návrh tedy zhmotňuje varovná slova ministra Klempíře, že zásahy do mediální legislativy proběhnou bez odborné diskuse a bez zapojení obou médií. Ostatně na velkém semináři k tomuto tématu, který jsme uspořádali společně s kolegyní Lucií Bartošovou, se minulý týden neobjevil nikdo z Ministerstva kultury,“ uvedl. Tady už nejde jen o obsah, ale i o způsob. Vláda se pokouší přepsat důležitou část mediálního systému, a přitom podle všeho nevede poctivou odbornou debatu ani s institucemi, jichž se změna bezprostředně dotkne. To samo o sobě vypovídá o všem. Kdo chce reformovat systém zodpovědně, vede diskusi. Kdo chce především prosadit politický záměr, považuje diskusi za zdržení.
Baxův závěr pak míří přímo do nervu celé věci. „Následky tohoto úderu mohou být vážné: omezení služeb České televize a Českého rozhlasu, včetně jejich klíčové vlastní tvorby a oslabení jejich nezávislosti. To je hranice, kterou bychom si v demokratické společnosti neměli nechat posouvat. V Poslanecké sněmovně nebudeme k tomuto návrhu mlčet,“ prohlásil. Tahle slova nejsou nadsázkou. Naopak velmi přesně popisují, co je v sázce. Veřejnoprávní média nejsou jen výrobci zpravodajství a debaty. Jsou také prostorem původní tvorby, regionálního zpravodajství, kulturní služby, archivní paměti i krizové komunikace. Zásah do jejich financování se tudíž neprojeví jen v tabulkách. Promítne se do konkrétní nabídky služeb, do rozsahu vlastní tvorby, do kvality zpravodajství i do schopnosti odolávat politickým tlakům.
Když vláda slibuje, že média nenechá vyhladovět, a zároveň neumí ukázat jak
Právě pojem „vyhladovění“ se v celém sporu vrací znovu a znovu, což samo o sobě ukazuje, jak moc se veřejná debata posunula. Již se nevede o tom, zda je změna technicky možná, ale o tom, zda nepředstavuje skrytý mechanismus, jak média veřejné služby oslabit, aniž by bylo nutné je napadat přímo. V tom je ostatně kus politické chytrosti podobných návrhů. Mnohem hůř se obhajuje otevřený útok na nezávislá média než „rozumná reforma financování“. Mnohem lépe se prodává věta o zrušení poplatků než přiznání, že výsledkem může být větší vliv státu na chod institucí. Proto dnes vláda opakuje, že veřejnoprávní média o peníze nepřijdou, zatímco opozice a část mediální obce varují, že jde o první krok k jejich oslabení. Spor už není jen o pravdivost jednotlivých tvrzení. Je o důvěru. Ta je v tomto případě mimořádně nízká.
Investigativní novinář Jan Moláček, který se podílí na pořadu Reportéři ČT, celou situaci shrnul jazykem, který je sice ostřejší, ale velmi přesně vystihuje obavy části novinářské scény. Podle něj koalice zjistila, že zajistit si kontrolu nad Českou televizí a Českým rozhlasem změnou financování, která by „měla hlavu a patu“, je mnohem těžší než vykřikovat, že se poplatky zruší, a že to patrně nestihne. Záměr ochočit si obě média podle něj ale trvá, a tak se prý vymýšlí plán B v podobě klasického vyhladovění. Moláčkovo hodnocení je vědomě vyostřené a nepochybně bude vládním táborům připadat jako přehnané. Jenže i v této hyperbole je něco důležitého. Ukazuje totiž, že velká část lidí, kteří prostředí veřejnoprávních médií znají zevnitř nebo zblízka, celý návrh nečte jako neutrální přenastavení systému, ale jako záměr politicky si otevřít další prostor k tlaku.
Není divu. Zrušením části televizních a rozhlasových poplatků by totiž Česká televize a Český rozhlas podle odhadů přišly zhruba o třetinu svých příjmů. V případě České televize jde o více než dvě miliardy korun. Zde již nejde o kosmetický výkyv, nýbrž o zásah, který se zákonitě promítne do celého fungování instituce. Ředitel České televize Hynek Chudárek upozornil, že takový výpadek by mohl ohrozit provoz televize. Český rozhlas by přišel až o 800 milionů korun a jeho ředitel René Zavoral mluví o mimořádném zásahu do hospodaření. Tato čísla mají v celé věci klíčovou váhu, protože připomínají, že se nehraje jen o politický výklad, ale o tvrdou finanční realitu. Veřejnoprávní média nejsou abstraktní instituce, které se uživí z dobré vůle vlády. Potřebují stabilní a předvídatelné financování. Jakmile je někdo začne přesouvat do prostoru státního rozpočtu bez přesných a silných pojistek, otevírá tím zcela legitimní obavu, že se z nich stanou instituce zranitelnější vůči politickému nátlaku.
Spor o poplatky je ve skutečnosti spor o to, kdo bude tahat za nitky
Na celé věci je mimořádně podstatné ještě něco dalšího. Vláda se snaží spor rámovat jako střet mezi zastánci zastaralého systému a těmi, kdo chtějí moderní řešení. Jenže to je falešné schéma. Skutečný spor neprobíhá mezi modernitou a staromilstvím. Probíhá mezi relativně stabilním modelem, který stojí na odděleném toku peněz, a návrhem, který může veřejnoprávní média mnohem těsněji připoutat ke státu. V zemi, kde se část vládního tábora dlouhodobě vymezuje proti České televizi a Českému rozhlasu jako proti institucím, které údajně nejsou dostatečně „vyvážené“, není taková změna technickou úpravou, ale mocenským krokem. Ne nutně okamžitým, ne nutně úplným, ale mocenským.
Právě proto je tak důležité nenechat se zmást samotným slovem „poplatky“. To slovo v sobě nese konkrétní emoci, konkrétní zkušenost domácností a firem a konkrétní ochotu říct si, že by bylo příjemné je prostě zrušit. Jenže veřejnoprávní média nelze vyjmout z rovnice. Jakmile se odstraní jeden zdroj, musí se nahradit jiným. Jakmile je tím náhradním zdrojem stát, je třeba položit jedinou poctivou otázku: kdo bude mít kontrolu nad tokem peněz a jak silně se tím změní postavení médií vůči politické moci. Odpověď na tuto otázku zatím vláda nedala. Dala jen sérii politických ujištění, že se nic zlého nestane. Jenže právě instituce, které mají sloužit jako veřejná služba, by přece neměly být odkázány na to, že vláda „ujišťuje“.
V tom je celý problém dnešního sporu možná nejlépe čitelný. Vládní koalice chtěla získat politické body za líbivý slib. Jenže narazila na oblast, v níž se účinky takových slibů nedají schovat. Jakmile se začne mluvit o České televizi a Českém rozhlasu, nejde už jen o cenu služby, ale o architekturu demokratického prostoru. Ať si kdo chce co chce myslí o kvalitě jejich vysílání, o jednotlivých moderátorech, o skladbě programu nebo o konkrétních kauzách, stále platí, že jde o instituce, které mají v demokracii plnit specifickou roli a být co nejméně vydíratelné aktuální politickou mocí. Pokud vláda sáhne na jejich financování tak, že je přiblíží státnímu rozpočtu, nese mnohem větší důkazní břemeno, než zatím unese. Nestačí říct, že to tak mají jinde. Nestačí slíbit, že nikdo nepřijde o peníze. Nestačí ukazovat na pár výjimek a tvářit se, že jde jen o spravedlivější rozdělení zátěže. Musí se ukázat návrh, jehož struktura sama o sobě dává jistotu, že se z veřejnoprávních médií nestane další položka, o níž se bude každý rok handlovat podle momentálního politického větru.
Nejde o technikálii, ale o zkoušku demokratického instinktu
Právě v tom je spor o veřejnoprávní média důležitější, než jak by mohl na první pohled vypadat. Nejde tu totiž jen o výši poplatku, ani o to, zda má senior nad 75 let nebo student do 26 let platit méně či vůbec. Nejde ani jen o to, jestli bude návrh nakonec předložen o týden později nebo o měsíc. Jde o mnohem základnější věc. O to, jaký má tato vláda instinkt ve vztahu k institucím, které nemá pod přímou kontrolou. Zda je vnímá jako součást demokratické infrastruktury, kterou je třeba chránit i tehdy, když je nepohodlná, nebo jako prostor, který lze předělat, finančně přešroubovat a postupně přivést do větší závislosti na státu, aniž by se to muselo nahlas říct.
Zde začíná být celá věc mimořádně nepříjemná. Protože když vláda vstupuje do tak citlivého prostoru bez hotového návrhu, s otevřeným vnitřním konfliktem, s opožděnými výpočty, s narychlo vysvětlovanými variantami a s odkazem na zahraničí, který neobsahuje žádné skutečné záruky, nevypadá to jako odpovědná reforma. Vypadá to jako další pokus politicky obsadit téma, které slibuje body, a teprve cestou řešit, co všechno se vlastně rozbije. Média veřejné služby jsou zrovna ten typ instituce, u níž se takové experimenty dělají obzvlášť nebezpečně.
Spor o poplatky se tak zdaleka netýká jen peněz. Týká se hranice, za níž se stát přestává chovat jako garant prostoru pro veřejnou službu a začíná se chovat jako ten, kdo si chce výhodněji přepsat pravidla vztahu k médiím, která ho mají hlídat. Vláda může ještě dlouho opakovat, že žádné vyhladovění nehrozí a že všechno bude stejné nebo lepší. Jenže právě v demokracii nestačí u takto zásadní změny politické ujišťování. Nestačí ani nervózní premiér, který si stěžuje na vlastního partnera, ani místopředseda sněmovny, který slibuje, že se dopady dopočítají. Musí existovat návrh, který obstojí sám o sobě. Ten zatím nikdo neviděl.
Pravděpodobně právě proto celý spor působí tak znepokojivě. Ne proto, že by už dnes bylo definitivně rozhodnuto o osudu České televize a Českého rozhlasu, nýbrž proto, že se před očima veřejnosti znovu odehrává známý vzorec. Nejdřív se hodí do prostoru jednoduché a líbivé heslo, pak se teprve řeší jeho důsledky, mezitím se vláda pohádá sama se sebou, opozice začne křičet o ohrožení demokracie a veřejnost má zase jednou uvěřit, že všechno bude v pořádku, přestože ještě nikdo neukázal, jak přesně. Právě v těchto chvílích se poznává kvalita politické kultury, přičemž dnešní česká právě v tomto sporu nevypadá dobře. Ne proto, že se vede spor. Spory jsou v demokracii normální. Ale proto, že se sahá na jednu z nejcitlivějších demokratických institucí způsobem, který působí uspěchaně, mocensky a podezřele lehkovážně. To již není technikálie nýbrž varování.
