Hnutí ANO předvádí pozoruhodný politický styl, v němž věcné argumenty ustupují osobním výpadům, posměškům a urážkám vzhledu. Místo debaty o faktech nastupují narážky na obličeje, oči, grimasy nebo fyzickou podobu politických protivníků. Naposledy to předvedla bývalá poslankyně ANO Marcela Melková, která se na sociální síti pustila do předsedy Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernda Posselta způsobem, který spíš než politickou polemiku připomínal hospodskou uštěpačnost člověka přesvědčeného, že nejlepším argumentem je výsměch cizímu vzhledu.
Tím spustila reakci předsedy STAN Víta Rakušana, který jí připomněl, že podobné třídění lidí podle vzhledu má v evropských dějinách mimořádně odpudivou tradici. Celá situace vznikla po projevu Bernda Posselta na sudetoněmeckém sjezdu v Brně. Posselt ve svém vystoupení mluvil o smíření, o dlouhé cestě česko-německých vztahů a o tom, že sudetští Němci přijeli do Brna „s poselstvím lásky, nikoli nenávisti“. Jenže právě tahle slova část české nacionalistické scény rozdráždila téměř hystericky. Místo věcné reakce přišly emoce, kulturní válka a potřeba okamžitě vyrábět nepřítele. „Ano ano, tu lásku má pan Posselt přímo vepsanou ve tváři,“ neodpustila si hloupou poznámku Melková, kterou se přesunula do roviny primitivního zesměšňování vzhledu člověka, se kterým nesouhlasí.
Právě na to reagoval ostře Vít Rakušan. „Nejpovrchnější, nejhloupější a nejzoufalejší argument je argument opírající se o vzhled,“ vpálil Melkové. Pak přidal připomínku, která celou věc posunula do vážnější roviny. „Víte, kdo třídil lidi podle toho, jestli měli dost blond vlasy, odpovídající tvar lebky nebo hezky zakulacené uši?,“ napsal v jasné narážce na nacistickou rasovou ideologii a norimberské zákony. Tím neřekl, že Melková je nacistka, leč připomněl něco podstatného: útoky založené na vzhledu, fyziognomii nebo „správné tváři“ mají v Evropě velmi temnou historii. Proto je mimořádně odpudivé, když se podobný styl vrací do české politiky jako údajně „vtipná“ forma veřejné debaty.
Na celé věci je přitom nejzajímavější, že nejde o ojedinělý exces jedné bývalé poslankyně. V hnutí ANO se útoky na vzhled protivníků začínají objevovat až podezřele často. Nedávno se podobným způsobem „proslavil“ poslanec ANO Marek Novák, který se místo argumentů pustil do vzhledu Víta Rakušana, zesměšňoval jeho oči a teatrálně předváděl, že si údajně nemůže vzpomenout na jeho jméno. Místo politické debaty vznikla trapná estráda člověka, který si spletl veřejnou funkci s facebookovým trollingem po třetím pivu. Tehdy to působilo jako osobní ubohost jednoho poslance. Jenže po výstupu Melkové urážení začíná působit jako stranická nepsaná disciplína Babišova hnutí, které stále častěji nahrazuje argumentaci osobním shazováním lidí podle vzhledu. Když chybí fakta, nastupují oči, obličeje, grimasy a posměšky.
Je to mimochodem mimořádně paradoxní u politického hnutí, které samo dlouhodobě křičí o údajném „hejtování“, elitářství a pohrdání lidmi. Ve skutečnosti ale jeho vlastní představitelé sklouzávají k tomu nejpovrchnějšímu možnému stylu komunikace. Místo polemiky s názorem se zesměšňuje člověk a neřeší se obsah projevu, nýbrž tvář řečníka. V tom je celá současná nacionalistická hysterie kolem sudetoněmeckého sjezdu výmluvná, jelikož ukazuje, jak rychle se část české politiky propadá od věcné debaty k emocionálnímu tribalismu, kde nejde o fakta, leč o vyvolávání emocí, nenávisti a pocitu kulturní války.
Posselt přitom ve svém projevu nemluvil jen o smíření. Velmi otevřeně se vyjádřil i k protestům proti sjezdu. Připomněl, že za částí odporu stojí komunisté a nacionalisté, kteří stále pracují s resentimentem vůči Němcům. „A právě tito komunisté nás chtějí poučovat, co je svoboda a historická pravda,“ prohlásil. Tahle věta evidentně část české politické scény rozzuřila právě proto, že zasáhla citlivé místo. Protesty proti Meeting Brno a sudetoněmeckému sjezdu totiž opravdu z velké části táhne stejná směs nacionalistů, proruských aktivistů, starých komunistických resentimentů a politiků, kteří zoufale potřebují nové kulturní války, aby překryli vlastní bezradnost v řešení současných problémů.
Celé to doplnil bavorský premiér Markus Söder, který označil brněnský sjezd za „historický okamžik, den naděje a usmíření“. Ve svém projevu velmi jasně mluvil i o nacistických zločinech. „Brutální, neuvěřitelné,“ řekl o nacistické éře a zdůraznil, že smíření neznamená zapomínání. To je mimochodem přesně ten moment, který čeští nacionalističtí politici záměrně ignorují. Nikdo relevantní v Brně nepopíral nacistické zločiny ani hrůzy okupace. Nikdo nezpochybňoval české utrpení. Celý sjezd byl postaven právě na tom, že smíření je možné pouze tehdy, když se minulost nezamlčuje. Jenže pro lidi, kteří potřebují permanentně rozdmýchávat strach a nenávist, je mnohem výhodnější předstírat, že každé česko-německé setkání automaticky znamená ohrožení republiky.
Proto se celá debata rychle zvrhla do útoků na vzhled a osobní urážky. Věcná argumentace od Melkové chybí. Je mnohem jednodušší napsat jedovatou poznámku o něčí tváři než diskutovat o historii česko-německých vztahů, evropském smíření nebo skutečné podobě dnešní Evropy. Jenže právě tím se současná debata stává mimořádně odpudivou. Když politička ANO komentuje tvář člověka místo jeho slov, není to „lidovost“, nýbrž primitivismus. Když jí pak předseda jedné z parlamentních stran musí připomínat, že podobné posuzování lidí podle vzhledu má kořeny v nejtemnějších kapitolách evropských dějin, je to vizitka mimořádně smutného stavu části české politické kultury.
Celá kauza tak nakonec nevypovídá ani tolik o Berndu Posseltovi jako spíš o hnutí ANO a části jeho okolí. O tom, jak snadno se místo argumentů sklouzává k osobnímu shazování a jak rychle se z politiky stává kulturní válka založená na emocích, urážkách a zesměšňování. Především však o tom, jak zoufale některé politické figury potřebují nepřítele, kterého mohou veřejnosti předhodit. Jednou je to prezident Pavel, podruhé sudetští Němci, potřetí Rakušan. Schéma zůstává stejné. Vyvolat konflikt, rozdmýchat emoce, zesměšnit protivníka a doufat, že v hluku kulturní války zaniknou skutečné problémy.
