Jaroslav Foldyna dnes ukázal, proč je ve Sněmovně spolehlivým zdrojem politického bahna. Když už nemá argument, vytáhne osobní urážku. Když nestačí křik, zkusí psychiatrizovat protivníka, když se má mluvit o ruských vazbách, začne najednou předstírat, že problémem je někdo úplně jiný. Jeho páteční návrh, aby se poslanci zabývali „svéprávností a duševní odpovědností“ předsedy Pirátů Zdeňka Hřiba, nebyl jen dalším trapným výstupem rozjetého poslance SPD. Byl to další důkaz, že Foldyna zůstává někým, kdo se tváří jako tribun zdravého rozumu, ale při prvním střetu sklouzne k hospodské agresi.
Celá šaškárna začala ve chvíli, kdy Hřib ve Sněmovně otevřel personální politiku Babišovy vládní koalice. Mluvil o poradkyni premiéra Natálii Vachatové, jejímž bratrem je podnikatel působící v Rusku, a o Janu Gregorovi, někdejším představiteli Aliance pro rodinu a dnešním vedoucím poradců ministra práce Aleše Juchelky. Hřib zpochybňoval, proč se lidé s podobnými vazbami a minulostí dostávají do vlivných funkcí, a mluvil i o čistkách ve státní správě. To je přesně ten typ nepříjemného tématu, který vládní tábor nesnáší: personální politika, zákulisní vazby, trafikantství, kádrování podle poslušnosti a nikoli podle odbornosti. Místo aby Foldyna na cokoliv z toho odpověděl, předvedl svou oblíbenou disciplínu: hysterický výkřik. „Navrhuji po tom, co jsme tady poslouchali pana Hřiba, abychom zařadili bod zkoumání svéprávnosti a duševní odpovědnosti poslance Hřiba,“ prohlásil Foldyna. Nestačilo mu to. Hřiba označil za „zlo“, mluvil o padesátých letech, o nacistech a o tom, že by se věcí měli zabývat lékaři. Jinými slovy: poslanec placený z veřejných peněz nedokázal unést politickou polemiku a v několika sekundách sjel k tomu, co člověk čeká v internetové stoce, ne ve Sněmovně. Podle Foldyny už nešlo o politiku, ale o problém „fyzické osoby“. To je starý trik každého politického hulváta. Když nemá co říct k obsahu, začne z protivníka dělat blázna.
Na tom je nejhorší nejen samotná sprostota, ale i míra pokrytectví. Foldyna se totiž rozhodl hrát roli obránce slušnosti a hranic veřejné debaty. To je samo o sobě absurdní. Řeč je o politikovi, který se léta ochotně objevoval po boku ruského motorkářského klubu Noční vlci, tedy skupiny, kterou česká média popisují jako kontroverzní a proruskou, a kterou její odpůrci nevnímají jako partu výletníků na chopperech, ale jako propagandistický nástroj kremelského režimu. Foldyna s nimi v minulosti organizoval nebo podporoval akce v Česku, vítal je v Děčíně a veřejně se za ně stavěl. Už v roce 2016 iROZHLAS psal, že zastávku Nočních vlků v Děčíně domluvil právě Foldyna. Český rozhlas také připomínal, že uspořádal setkání s motorkáři z ruského týmu Noční vlci a hájil se tím, že prý nechtěl sloužit Rusku. V roce 2021 Deník N uvedl, že se s jeho účastí na akci Nočních vlků počítalo i po kauze Vrbětice, kdy byly česko-ruské vztahy na mimořádně vyhrocené úrovni. A iROZHLAS tehdy informoval, že Foldyna dorazil s příznivci Nočních vlků na Olšanské hřbitovy. Takže je dobré si to říct bez vytáček. O „duševním zdraví“ svého politického soupeře chtěl ve sněmovně mluvit člověk, který má za sebou veřejné koketování s organizací spojenou s putinovským nacionalismem. To není detail, nýbrž součást Foldynova veřejného obrazu. Není nějaký náhodným poslancem, kterému jednou ujela pusa. On si svou politickou identitu buduje právě na provokaci, hrubosti a okaté náklonnosti k proruskému prostředí. Proto jeho páteční výstup nepůsobí jako ojedinělý exces.
Olga Richterová udělala ve Sněmovně jediné rozumné: připomněla jeho „bratrské vztahy“ s Nočními vlky, čímž trefila hřebík na hlavičku. Foldyna si dnes stěžuje na ostrá slova, ale sám se přátelil s lidmi, kteří jsou v českém veřejném prostoru po léta vnímáni jako součást kremelské propagandy. Když se Noční vlci v minulosti objevovali v Česku, nešlo o neutrální pietní jízdy. Jejich evropské spanilé jízdy byly vnímány jako politická provokace, demonstrace vlivu a hra na osvoboditelský kult Sovětského svazu upravený pro potřeby dnešního Ruska. Foldyna u toho nikdy nepůsobil jako někdo, kdo by si držel odstup. Naopak.
Zde je jádro celé epizody. Hřib otevřel téma ruských vazeb lidí blízkých Babišově vládě. Může se o něm vést spor, mohou se rozebírat jednotlivé formulace, mohou se zpochybňovat některé jeho závěry. To všechno je v politice normální. Co ale normální není, je Foldynova reakce. Místo věcné odpovědi přišel pokus z člověka s jiným názorem udělat nesvéprávného blázna. To je metoda autoritářských demagogů, ne demokratických politiků. Foldyna neřekl jen něco hloupého, nýbrž nebezpečného. Politické nálepkování protivníků je způsobem, jak protivníka nevytlačit argumentem, ale odepsat ho jako nenormálního. Foldyna se přitom ještě stihl ohánět padesátými lety a nacisty, jako by vůbec netušil, že právě on sám používá rétoriku, která do civilizované politiky nepatří. To je na něm ostatně typické. Neustále mluví o vlastenectví, normálnosti a zdravém rozumu, ale v rozhodujících chvílích ze sebe dělá karikaturu politika. Hlučnou, hrubou, zavilou a směšnou.
Foldyna není osamělý blázen na okraji systému. Je poslancem SPD, strany, která útočí na menšiny, novináře, liberály a kohokoli, kdo nepasuje do jejího obrazu „normálního Čecha“. V tomhle prostředí je návrh na zkoumání Hřibovy svéprávnosti vlastně jen další položkou ve známém seznamu. SPD a její lidé neumějí čelit oponentovi jinak než dehonestací. Jednou je někdo vlastizrádce, podruhé parazit, potřetí psychicky narušený jedinec. Vždycky jde o totéž: vyhnout se obsahu a přilepit protivníkovi cejch. Foldyna to dělá obzvlášť primitivně, ale nepřišel s ničím, co by bylo této partaji cizí.
Jestli je na tom všem něco opravdu odporného, tak Foldynova snaha obrátit role. Člověk s dlouhodobými vazbami na proruské prostředí se rozčiluje, když někdo mluví o ruských vazbách. Politik, který léta koketuje s putinovskou symbolikou, se tváří jako obránce napadených. Poslanec, jehož veřejné chování opakovaně vzbuzovalo ostudu i uvnitř stran, za něž kandidoval, se staví do role arbitra duševní způsobilosti. To už není jen drzost. To je ukázkový případ politického cynismu člověka, který sází na to, že část publika má krátkou paměť nebo žádné zábrany.
Proto není hlavním závěrem páteční epizody to, že Foldynův návrh neprošel. Důležitější je, že znovu ukázal svou podstatu. Jakmile se dostane do úzkých nebo narazí na téma, které mu nesedí, neodpovídá, ale útočí. Nepřesvědčuje, ale uráží. Nevede spor, leč zastrašuje a ponižuje. To již není malichernost. U poslance, který chce druhým přeměřovat politickou legitimitu, je to zásadní charakterová vizitka.
